ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.63.2009:77
sp. zn. 6 Azs 63/2009 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: B. S., zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem,
advokátem, se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 9. 2007, č. j. OAM - 1 - 653/VL - 07 - 19 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2009, č. j. 61 Az 94/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Martinu Vondroušovi, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze 13. 9. 2007, č. j. OAM - 1 - 653/VL - 07 - 19 - 2007, kterým mu nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu, ani doplňkové
ochrany dle téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve odkázal na žalobu, pokud se jedná o rozepsání
důvodů jeho žádosti o poskytnutí azylu. V žalobě stěžovatel uvedl, že příčinou odchodu ze země
byly obavy z pronásledování z důvodu jeho homosexuální orientace. Bratr jeho přítele bydlel
v sousedním domě, se vztahem svého bratra nesouhlasil a z toho důvodu stěžovatele opakovaně
fyzicky napadal. Vyhrožoval mu i zabitím a fyzicky napadal i přítele stěžovatele. Tyto potíže
působily směrem k vyloučení z jeho sociálního prostředí. S přítelem nemohli jejich vztah veřejně
ukazovat, natož spolu začít bydlet. V zemi je převážně buddhistické obyvatelstvo,
které homosexualitu odsuzuje. Pokud podle zpráv MMR nejsou žádné informace
o pronásledování homosexuálů, jen to potvrzuje, že chybějí informace. Dále stěžovatel v žalobě
cituje ze zprávy UK Home Office ze 12. 4. 2007, ohledně hrozby použití trestního zákona
proti gayům a zprávu Amnesty International o podmínkách v mongolských věznicích.
Ve vlastní kasační stížnosti pak stěžovatel zejména uplatňuje, že rozhodující orgány dostatečně
nezohlednily a nevypořádaly se s důsledky jeho příslušnosti k homosexuální menšině
v Mongolsku a s dopady, které by tato skutečnost měla v případě jeho návratu do země původu.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě existují důvody pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona
o azylu. Pokud nikoliv, pak - s přihlédnutím k osobním poměrům - bylo možno postupovat
dle §14 zákona o azylu (udělení humanitárního azylu). Současně s podáním kasační stížnosti
stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel se v ní dovolává přípustných důvodů ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna citovaná rozhodnutí NSS je možno dohledat
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích důvodů uplatněných
v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že jsou dány výše specifikované podmínky pro odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
Kasační námitky se v daném případě zaměřují zejména na zpochybnění posouzení právní
otázky soudem, přičemž mělo především dojít k nesprávnému vyhodnocení důvodů dle §12
písm. b) zákona o azylu s ohledem na potíže stěžovatele v zemi původu. Ohledně tvrzení
stěžovatele, že mu v zemi původu hrozí pronásledování z důvodu jeho tvrzené homosexuality,
Nejvyšší správní soud uvádí, že touto problematikou se již zabývalo několik rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Nejprve je třeba konstatovat, že v rozsudku ze dne 5. 10. 2006,
č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publikovaném pod č. 1066/2007 Sb. NSS, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry
v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu“. Poměry v Mongolsku však pod uvedené rozhodnutí podřaditelné
nejsou, o čemž svědčí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 4 Azs 25/2008 - 50, dostupné na www.nssoud.cz, v němž se soud zabýval přímo otázkou
možného pronásledování osob s homosexuální orientací v Mongolsku a nedospěl k závěru
o takovém pronásledování v zemi původu žalobce. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
přiklonil k závěru krajského soudu, který shodně s žalovaným podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12 písm. a) a b) neshledal, neboť po prostudování správního spisu dospěl
ke shodnému závěru jako žalovaný, že nejsou známy případy otevřeného pronásledování
homosexuálů v Mongolsku ze strany státních orgánů, ani případy odmítnutí policií na stížnost
podanou z tohoto důvodu, či otevřené diskriminace homosexuálů při získávání zaměstnání
apod. V nyní projednávaném případě ze spisu rovněž vyplývá, že se touto otázkou žalovaný
řádně zabýval: ve spise je založena zpráva Ministerstva zahraničních věcí z července 2007,
ve které je výslovně uvedeno, že nejsou známa žádná soudní řízení, která se vztahují
k homosexualitě; ačkoli se v zemi považuje homosexualita za sociální odchylku, v hlavním městě
Ulánbátaru je homosexualita trpěna, pokud se nevystavuje veřejně na odiv. Mimo Ulánbátar jsou
lidé k homosexuálům konzervativnější. Tato tvrzení uvedená v podkladech ve spise stěžovatel
nezpochybnil (v žalobě pouze uvedl neurčitá tvrzení o možném, avšak neprokázaném využití
trestního zákona proti gayům). Závěr žalovaného je tak konzistentní jak se spisovým materiálem,
tak i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel podle svých vlastních slov s orgány
veřejné moci v zemi původu žádné potíže neměl. Z právní úpravy v §12 písm. b) a §2 odst. 6
zákona o azylu vyplývá, že je důvodné poskytnout politický azyl pro pronásledování z důvodu
příslušnosti k sociální skupině tehdy, jsou-li samotná příslušnost jedince k určité sociální skupině
či důsledky z této příslušnosti zřetelně plynoucí přímým či zprostředkovaným důvodem ohrožení
jeho života nebo svobody či důvodem opatření působících psychický nátlak nebo jiných
obdobných jednání, pokud je provádí, podporují či trpí úřady země původu nebo pokud
tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
V citovaném rozhodnutí je rovněž uvedeno, že legální pojem „psychického nátlaku“ je z hlediska
vyžadované intenzity negativních reakcí okolí, aby jej bylo možno za takový považovat, nutno
poměřovat dalšími v §2 odst. 6 zákona o azylu výslovně uvedenými azylově relevantními
hrozbami, a sice „ohrožením života nebo svobody“. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku
opatření působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající
v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Nepostačí tedy,
půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních,
pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené
osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu
a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace.
Takovéto intenzity však ústrky v případě stěžovatele nedosáhly. Navíc intenzita uvedených ústrků
musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity
působeny zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné
situaci. Rovněž tato okolnost není u stěžovatele splněna - jednalo se o individualizované útoky
bratra stěžovatelova přítele, který nesouhlasil s jejich vztahem. Vyhrožování, či útoky ze strany
soukromých osob nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem
pro rozhodnutí správního orgánu, vyplývá, že politický systém v zemi původu dává občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení
vyvráceny (viz např. rozhodnutí NSS z 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36). Nejvyšší správní
soud se tedy ztotožňuje s úvahou krajského soudu, že situace stěžovatele byla řešitelná různými
způsoby - od rozchodu s přítelem přes přesídlení do jiné části země nebo žádostí o pomoc
příslušných orgánů. Nejvyšší správní soud se také v rozhodnutí ze dne 27. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 182/2005 - 60, ztotožnil s úvahou správního orgánu, který konstatoval, že žádost
o azyl podanou z důvodu obavy před soukromou osobou za situace, kdy se stěžovatel
se svými problémy neobrátil na příslušné orgány v zemi původu, nelze považovat za důvodnou.
Stěžovatel se v této souvislosti neobrátil na žádné státní orgány v zemi původu s případnou
žádostí o zákrok. Podle ustálené judikatury „obecné tvrzení stěžovatele o obavách
z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence
takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné
orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Pokud jde o přesvědčení
stěžovatele, že výše uvedené skutečnosti jsou důvodem alespoň pro udělení humanitárního azylu,
pak Nejvyšší správní soud odkazuje na svou předchozí judikatorní praxi vyloženou
např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném
pod č. 375/2004 Sb. NSS, udělení humanitárního azylu je výsledkem správního uvážení,
a proto podléhá soudnímu přezkumu jen v omezeném rozsahu (srov. §78 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.). Ustanovení §14 bylo do zákona o azylu, který jinak stanoví důvody pro jeho udělení
velice přísně a vypočítává je taxativně, vloženo proto, aby v případě nenaplnění podmínek
pro udělení azylu podle §12 tohoto zákona bylo možno zohlednit i skutečnosti obecně vnímané
jako pro udělení azylu z humanitárních důvodů obvyklé (např. osobám zvláště těžce postiženým
nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou
způsobenou lidskými či přírodními faktory). V každém případě se vždy bude jednat o azylový
důvod navýsost výjimečný. Důvody, které stěžovatel v průběhu celého správního řízení uváděl,
nejsou z hlediska humanitárního natolik mimořádné, aby je bylo možné za zvláštního zřetele
hodné považovat. Z lidského hlediska je sice možno pochopit, že dlouhodobá tíživá situace
stěžovatele v zemi původu, kde nemohl žít veřejně se svým přítelem v homosexuálním vztahu,
aniž by byl fyzicky napadán příbuznými přítele, může vést až k rozhodnutí svou vlast opustit
a pokusit se najít lepší životní podmínky jinde. Právo na azyl založené na mezinárodních
úmluvách však v sobě nezahrnuje právo této osoby přestěhovat se do země, kde se pokusí začít
nový život, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel
ve vlastní zemi terčem pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě rodinným
příslušníkem takové osoby nebo existují jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo
„nehumánní“ azyl neudělit (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 4 Azs 34/2005 - 60). Za uvedených okolností, zejména za situace, kdy žadatel natolik
mimořádné okolnosti (okolnosti zvláštního zřetele hodné) ani před správním orgánem neuplatnil,
neshledal Nejvyšší správní soud důvod k zásahu do rozhodnutí. Pokud jde o explicitně
uplatňovaný kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (skutková podstata nemá oporu
ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen zákon), Nejvyšší správní soud nemůže
takové námitce v této podobě přisvědčit. Uplatněná námitka je formulována velmi obecně,
aniž by stěžovatel byť jen naznačil, v čem má konkrétní naplnění tohoto kasačního důvodu
spočívat.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu pak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byl k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát. V případě ustanovení advokáta platí hotové výdaje za zastupování a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Uvedený advokát na výzvu soudu nezaslal vyúčtování
za poskytnuté úkony právních služeb a soud proto musel postupovat podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a vycházet přitom z faktů, které vyplývají ze spisu. Podle §11 odst. 1
advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby v citovaném
ustanovení uvedených. Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží odměna za první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven
soudem. Ustanovený advokát však takovou poradu neuplatnil (ani to jinak ze spisu nevyplývá).
Podání písemného doplnění kasační stížnosti ze dne 14. 7. 2009 pak je úkonem, za který náleží
advokátu odměna podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Ustanovenému advokátu
tak byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby, což při částce 2100 Kč za jeden úkon
právní služby spolu s náhradou hotových výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu) činí celkem částku 2400 Kč, která byla ustanovenému
advokátovi přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu