ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.22.2011:108
sp. zn. 6 Azs 22/2011 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jakuba Camrdy , Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: D. K., zastoupené JUDr. Athanassiosem
Pantazopoulosem, advokátem, se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č. j. OAM - 202/VL - 07 - ZA09 - 2009, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2010,
č. j. 28 Az 15/2010 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2010,
č. j. 28 Az 15/2010 - 29, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Popis dosavadního řízení
Žalobkyně se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek ze dne 24. 11. 2011,
č. j. 28 Az 15/2010 - 29, kterým Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu proti rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany.
Žalobkyně přijela do České republiky v březnu 2009 bez cestovních dokladů. Dne
24. 3. 2009 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany a jako důvod, pro který opustila vlast,
uvedla obavy, že by ji vesničané v jejím rodném městě přinutili podstoupit obřízku. Každá dívka
ve věku šestnácti let se musí tomuto zákroku podrobit a její rodina této tradici vzdorovala. Sestra
žalobkyně obřízku podstoupila a v jejím důsledku umřela. Z pohovoru vyplynulo, že žalobkyně
pochází z města Agbor v republice Delta State a studovala na univerzitě. Žalobkyně jako jediný
doklad o své totožnosti předložila studentskou kartu z vysoké školy Delta State University
ve městě Abraka v Nigérii. K obřízce uvedla žalobkyně, že po její sestře byla řada na žalobkyni .
Když žalobkyně přijela ze školy, její bratr jí chtěl pomoci utéct před tímto zákrokem, ale byl
při tom zabit. Obřízku dívky podstupují ve věku o d 16 do 18 let a často kvůli krvácení zemřou,
není však dívky, která by se obřízce vyhnula. I přesto, že rodiče stěžovatelky byli proti tomuto
rituálu, vesničané pouze říkali, že se obřízce nelze vyhnout a chtěli ji provést na vyhrazeném
místě mimo dům žalobkyně. Žalobkyně utekla do buše, kde se skrývala a kde potkala muže bílé
pleti, který zařídil její odjezd ze země. Na dotaz, zda se obrátila na úřady, žalobkyně odpověděla
záporně, neboť jde o tradici, které se nelze bránit. Podle žalobkyně by přestěhování do jiné části
Nigérie nevyřešilo její problémy, neboť lidé provádějící obřízku by ji našli také ve městě, kde
studovala a vzhledem k tomu, že ovládají černou magii, neexistuje ani jiné místo, kde by se mohla
schovat. Žalobkyně nevěděla o tom, že obřízka je v některých státech Nigérie nelegální,
podle svých slov musela jen čekat, neboť lidé provádějící obřízku přicházejí vždy bez ohlášení.
K posouzení žádosti si žalovaný obstaral různé podklady založené ve správním spisu,
z nichž jako relevantní lze zmínit zejména Informace Ministerstva vnitra Velké Británie a Dánské
imigrační služby z 29. 10. 2008 k otázkám vnitřního přesídlení žen, mimo jiné i u žen,
které prchají před provedením obřízky (dále jen „ověřovací zpráva MV VB a DIS“), Směrnici
Ministerstva vnitra Velké Británie pro posuzování žádostí o azyl z 14. 4. 2009 a zprávu
MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2008 (výčet všech zpráv je obsažen v rozsudku
krajského soudu). Na základě získaných podkladů žalovaný žádost o mezinárodní ochranu zamítl
v plném rozsahu, přičemž podrobně popsal obsah zpráv, z nichž vyplývá, že žalobkyně mohla
využít prostředky ochrany ve své vlasti, případně se mohla přestěhovat do jiné části Nigérie.
Závěrem žalovaný zpochybnil věrohodnost některých tvrzení žalobkyně, zejm éna část příběhu
o muži bílé pleti, který jí pomohl vycestovat ze země.
V žalobě žalobkyně napadala zejména závěr o dostatečnosti ochrany v zemi původu
s ohledem na to, že i ze zpráv je patrné, že obřízky se stále v její vlasti provádějí a vláda vyslovuje
sice navenek s obřízkou nesouhlas, ale nečiní žádné právní kroky, jak této praktice zamezit.
Žalobkyně se neztotožnila ani s možností přemístit se jinam, neboť jako studentka, která uprchla
od rodičů, kde měla zázemí a rodinu, nedisponovala žádnými finančními prostředky a cítila se
naprosto osamocena. Podle žalobkyně se žalovaný nezabýval dostatečně ohrožením, jemuž může
být v po svém návratu žalobkyně vystavena.
Krajský soud žalobu zamítl a plně se ztotožnil se závěry žalovaného. Ačkoliv je existence
tohoto tradičního, avšak vysoce nehumánního a leckdy též životu nebezpečného rituálu v zemi
původu potvrzena, krajský soud se ztotožňuje s tím, že žalobkyni jsou dostupné přinejmenším
dvě možnosti řešení, jak se provedení obřízky vyhnout. Žalobkyně je mladá vzdělaná žena
studující univerzitu a je tedy s podivem, že se nepokusila svoji situaci řešit, například
prostřednictvím ochrany ze strany nevládních organizací či vnitřního přesídlení, namísto
toho přenesla svůj problém na řešení jiného státu. Pokud žalobk yně zvládla vycestovat do zcela
neznámé země, pak krajský soud nemůže akceptovat, že by nebyla schopna pokusit se o řešení
ve své zemi původu. I krajský soud se přiklonil k pochybám o tom, zda žalobkyně skutečně
popsala svůj příběh. Plný text rozsudku krajského soudu je dostupný též na stránkách
www.nssoud.cz.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, v níž navrhla rozsudek krajského soudu zrušit. Má za to, že jak krajský soud tak žalovaný
nesprávně posoudili a zhodnotili nebezpečí, jež stěžovatelce hrozí provedením obřízky.
Za vnitřně rozporné považuje stěžovatelka závěry soudu i žalovaného o dostupnosti ochrany,
když na jedné straně oba uvádí, že stát odsuzuje pro vádění ženské obřízky, na straně druhé
uzavírají, že stát ženskou obřízku toleruje, a i přesto uzavírá, že se stěžovatelka může obrátit
na státní organizace ochraňující ženy postižené nebo ohrožené obřízkou. Stěžovatelce není
zřejmé, proč jí soud doporučuje vyhledat ochranu u organizace zřízené státem, který obřízku sám
toleruje. Nevládní organizace, které byly také zmíněny, podle stěžovatelky navíc poskytují pomoc
převážně ženám, které již byly ženskou obřízkou postiženy, a tedy nejsou schopny zajistit
dostatečnou ochranu stěžovatelce. Později stěžovatelka svou kasační stížnost doplnila.
Připomněla soudu, že jí bude teprve v říjnu tohoto roku 21 let a ze spisových materiálů vyplývá,
že již v tak mladém věku byla nucena prožít velmi traumatické zážitky spoje né se smrtí
jejího bratra a její sestry. I přes snahu veškerých organizací v zemi původu se obřízka,
tedy ponižující a nelidské zacházení děje v nemalé míře a je ze strany státu trpěno. Stěžovatelka
zpochybňuje, zda je namístě chtít od ní, aby se s důvěrou obrátila na instituce, které nebyly
schopny zabránit zmrzačení a úmrtí její vlastní sestry nebo násilí vůči její rodině. Stěžovatelka
zpochybňuje také možnost využít vnitřní přesídlení v rámci jejího domovského státu, které vnímá
jako institut praktikovaný ze strany státních orgánů, neboť pokud tytéž státní orgány strpěly
provádění obřízky, nelze považovat takové řešení situace za účinné a bezpečné.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zab ýval otázkou, zda je reálné,
že by byla stěžovatelka přinucena k provedení ženské obřízky. Nejprve poukázal na řadu
nejasností, které stěžovatelka v řízení smysluplně neobjasnila a které zpochybňují vůbec
věrohodnost tvrzení stěžovatelky, zejména na popis situace, kdy stěžovatelka potkala v buši
neznámého bílého misionáře. Dále žalovaný zdůraznil, že i při posuzování podmínek pro udělení
doplňkové ochrany je klíčové, zda stěžovatelka vyhled ala v zemi svého původu ochranu a zda má
pro její nevyhledání relevantní vysvětlení. Vzhledem ke způsobu života stěžovatelky se žalovaný
domnívá, že jako studentka vysoké školy rozhodně takové možnosti mohla mít,
a přesto se s žádostí o pomoc nikam neobrátila. Žalovaný považuje své rozhodnutí za zákonné,
ztotožnil se i se závěry napadeného rozsudku a navrhuje kasační s tížnost zamítnout.
III. Vlastní posouzení NSS
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost podané kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále
jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.), stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje důvody přípustné pro kasační stížnost podle §103 s. ř. s.
Dále Nejvyšší správní soud posoudil, zda je kasační stížnost přijatelná podle §104a s. ř. s.
Podle §104a s. ř. s. se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne
pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Podle ustálené judikatury je kasační stížnost přijatelná, (a) pokud se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
(b) pokud se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, (c) pokud je
potřebné učinit tzv. judikatorní odklon, (d) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele (srov. usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaný pod č. 933/2006 Sb. NSS,
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
také na www.nssoud.cz).
Stěžovatelka neuvádí, v čem její stížnost přesahuje podstatně její vlastní zájmy, nicméně
Nejvyšší správní soud shledal, že se doposud nezabýval meritorním způsobem možností
uniknout ženské obřízce v Nigérijské federativní republice po transpozici směrnice 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“),
a konstatoval tedy přijatelnost kasační stížnosti. Tu pak posoudil v rozsahu uplatněných
kasačních námitek, které považoval za přípustné ve smyslu §103 a §104 s. ř. s.
Námitky stěžovatelky lze shrnout tak, že stěžovatelka n esouhlasí se závěry ohledně
(a) ohrožení na zdraví a životě, které jí hrozí provedením ženské obřízky, (b) dostupnosti
a účinnosti ochrany ze strany státních orgánů proti tomuto fenoménu, (c) možnosti přemístit se
do jiné části země a uniknout tak provedení obřízky.
III.1 Ohrožení na zdraví a životě provedením ženské obřízky
Námitce stěžovatelky, že je obřízka skutečností, která jí může zdravotně poškodit,
případně způsobit i smrt, zdejší soud rozumí tak, že stěžovatelka namítá, že krajský soud
ani žalovaný ženskou obřízku nepovažovali za pronásledování či vážnou újmu.
Tak tomu ovšem není. Krajský soud zdůraznil, že obřízku považuje za tradiční,
avšak nehumánní a leckdy s ohledem na způsob provedení též životu nebezpečný rituál.
Obdobně žalovaný nezpochybňoval, že by obřízka měla být považována za pronásledování
či vážnou újmu. Jak krajský soud, tak žalovaný , posuzovali zejména, zda vůči této újmě lze v zemi
původu získat ochranu (viz dále III.2, III.3), čímž ovšem nezpochybnili, že obřízku lze považovat
za takovou újmu, která je pronásledováním z důvodu pohlaví pro účely §12 zákona o azylu,
a zároveň vážnou újmu ve smyslu §14a zákona o azylu.
S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje, a doplňuje, že za předpokladu,
že obřízce je vystaveno 19% žen v Nigérii, je naplněn také důkazní standard přiměřené
pravděpodobnosti pro účely azylu či reálného nebezpečí pro úče ly doplňkové ochrany. Závěr,
že ženská obřízka je také mučením, nelidským či ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy
(tedy vážnou újmou ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu), ostatně potvrdil opakovaně
také Evropský soud pro lidská práva, a to ve vztahu k žadatelkám přímo z Nigérijské federativní
republiky (rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 8. 3. 2007 ve věci Collins a Akaziebie proti Švédsku,
stížnost č. 23944/05, či rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 17. 5. 2011 ve věci Izevbekhai a další
proti Irsku, stížnost č. 43408/08, obě rozhodnutí jsou dostupná na stránkách http://echr.coe.int).
Tato námitka je tedy nedůvodná.
III.2 Dostupnost a účinnost ochrany proti obřízce
Vzhledem k tomu, že újma v podobě ženské obřízky hrozí žadatelce ze strany
soukromých osob, tedy tak zvaných nestátních původců pronásledování, je nutné posuzovat,
zda stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolujících stát
nebo podstatnou část jeho území jsou schopny či ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním (srov. §2 odst. 8 zákona o azylu, čl. 6 a 7 kvalifikační směrnice
a rozsudky zdejšího soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, a ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 6 Azs 36/2010 - 274). Pokud tomu tak je, žalovaný a krajský soud dospěli správně k závěru,
že stěžovatelka se mohla domáhat ochrany přímo v zemi původu.
Při zkoumání dostupnosti a účinnosti ochrany se má „zpravidla za to, že ochrana
je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání
a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně
přístup.“ (čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice ). Z tohoto pravidla zdejší soud opakovaně
při posuzování ochrany vycházel (srov. např. rozsudek č. j. 3 Azs 48/2008 - 57 ze dne
16. 9. 2008, rozsudek č. j. 5 Azs 66/2008 - 70 ze dne 30. 9. 2008, publikovaný
pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Z popisu skutkového stavu nevyplývá, že by stěžovatelka v rámci
azylově relevantní skupiny žen vystavených ženské obřízce zastávala zvláštní či významné
postavení, aby existovala zvýšená pravděpodobnost oproti jiným ženám, ž e bude pronásledována
nebo vystavena vážné újmě (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS ). Z judikatury zdejšího soudu dále vyplývá,
že při posuzování právních předpisů, jež jsou součástí tohoto právního systému, je nutno
zkoumat i jejich dodržování a vynucování státní mocí (srov. rozsudek č. j. 2 Azs 100 /2007 - 64
ze dne 26. 2. 2008).
Nejvyšší správní soud ověří, zda žalovaný a krajský soud při posuzování ochrany vůči
ženské obřízce (a to buď jako pronásledování pro účely udělení azylu nebo jako vážné újmy
pro účely udělení doplňkové ochrany) naplnili výše uvedená kritéria.
Žalovaný se opřel o informace obsažené ve dvou zprávách, a to ve zprávě MZV USA
o dodržování lidských práv za rok 2008 a o informace z ověřovací zprávy MV VB a DIS ze dne
29. 10. 2008, z nichž dovodil, že počet žen podrobených ženské obřízce dosahuje asi 19 procent,
ale výskyt tohoto zákroku se stabilně snižoval, přičemž o břízka se mnohem častěji vyskytovala
v jižní části Nigérie. Věk, ve kterém je zákrok prováděn, je různý a sahá od jednoho týdne
až po dobu porození prvního dítěte. Federální vláda s obřízkou vyslovovala oficiální nesouhlas,
přesto nepodnikla žádné právní kroky k zamezení těmto zákrokům. Organizace,
které proti tomuto zákroku bojují, zaměřily svoji aktivitu na úroveň jednotlivých států a místních
samospráv a některé státy přijaly zákony, podle nichž je obřízka trestným činem. Dále žalovaný
poukázal na to, že existují osvětové projekty informující občany o zdravotních rizicích ženské
obřízky a ženské nevládní organizace poskytují pomoc ženám, a to nejen ve formě přístřeší
obětem ženské obřízky, ale též poskytováním rad pro dívku či ženu, jak se přestěhovat a v yhledat
ochranu. Existenci takových struktur a jejich fungování potvrzují i zástupci OSN, přičemž fond
OSN UNIFEM uvádí čtyři scénáře pro ženy, které se přestěhují v rámci Nigérie, aby se vyhnuly
ženské obřízce; tato se může obrátit na kostel či náboženské zařízení, na příbuzné, na nevládní
organizace nebo žít na ulici, pokud nemá prostředky a schopnost podniknout cokoli jiného.
Žalovaný shrnul, že stěžovatelka coby studentka vysoké školy má dostatečný rozhled, znalosti
a schopnost vyhledávat informace, a na ulici by tak neměla skončit.
Žalovaný tedy dovodil, že státní orgány byly schopny a ochotny pomoc stěžovatelce
poskytnout, a stěžovatelka měla před vyhledáním mezinárodní ochrany využít možnost obrátit se
na ně. Na možnosti dovolat se pomoci u nevládních organizací, případně možnost přesídlit
do jiné části Nigérie (viz dále), poukázal také krajský soud .
Při posuzování dostupnosti a účinnosti ochrany vůči obřízce je zřejmé, že žalovaný
i krajský soud přikládají při posuzování ochrany vůči obřízce velkou váhu informacím
o ubytování v útulcích a informacím ze strany různých nevládních organizací. Žalovaný uvádí
organizace Womens Aid Collective (WACOL), Project Alert on Violence Against Women
a Womens Rights Advancement and Protection Alternative (W RAPA) a organizaci BAOBAB
nebo koalici nevládních organizací Legislative Advocacy Coalition on Violence Aginst Women
(LACVAW). Také UNIFEM dle žalovaného uvádí různé scénáře pro ženy, které se přestěhují
v rámci Nigérie, aby se vyhnuly ženské obřízce, přič emž tyto zahrnují možnost obrátit se
na náboženská zařízení, příbuzné či právě nevládní organizace.
Nejvyšší správní soud podotýká, že pro účely posouzení schopnosti a ochoty poskytnout
ochranu vůči újmě, která žadateli hrozí ze strany nestátních původců , je třeba zkoumat ochranu
ze strany státu, strany nebo organizace, která kontroluje stát nebo podstatnou část jeho území
(srov. výše §2 odst. 8 zákona o azylu a čl. 7 kvalifikační směrnice). Účinnou ochranu
tedy nemohou poskytovat nevládní organizace nekontrolující stát či podstatnou část jeho území.
Ze spisu ani ze zpráv v něm založených Nejvyššímu správnímu soudu nevyplývá, že by výše
uvedené nevládní organizace ovládaly stát nebo podstatnou část jeho území. Služby
jimi poskytované, ačkoliv budou relevantní pro posouzení možnosti vnitřního přesídlení dále,
tedy nelze považovat za poskytování ochrany vůči hrozící obřízce, a samotné nevládní organizace
nelze považovat za tzv. poskytovatele ochrany.
Pro posouzení ochrany vůči újmě, která stěžovatelce hroz í, jsou tedy relevantní
především informace o státní ochraně, z nichž žalovaný zmiňuje pro účely posouzení ochrany
trestnost obřízky v některých státech Nigérie, nesouhlas federální vlády s obřízkou
(avšak nepodnikání právních kroků k tomu, aby zákrokům zamezila) a osvěty ministerstva
zdravotnictví o zdravotních rizicích ženské obřízky. Samotné tyto informace ovšem pro závěr
o dostupnosti a účinnosti ochrany vůči hrozbě obřízky ve státě Delta ve smyslu §2 odst. 8
zákona o azylu nepostačují.
Předně veřejný nesouhlas vlády na federální úrovni s obřízkou (zpráva MZV USA
za rok 2008, oddíl 5, Ženy) či osvěta, ačkoliv jsou důležité pro bu doucí vývoj, nejsou pro závěr
o ochraně postačující a musely by být dále potvrzeny i vytvořením právního systému k zamezení
této praktice. Pokud jde o trestnost obřízky, ačkoliv je obřízka v některých státech zakázána
trestními zákoníky, dostupné zprávy mezi těmito státy nezmiňují stát Delta, z nějž stěžovatelka
pochází (srov. zprávu MZV USA za rok 2008, oddíl 5, Ženy, i zprávu MV VB, bod 3.9.3). Zprávy
dále zmiňují, že i přes trestnost obřízky musely nevládní organizace přesvědčovat samosprávné
orgány o tom, že republikové zákony se vztahují i na jejich území (zpráva MZV USA za rok 2008,
tamtéž). Zejména se pak žalovaný vůbec n ezabýval uplatňováním této legislativy v praxi.
Z ověřovací zprávy MV VB a DIS je přitom patrné zlepšení v poskytování ochrany i státními
orgány, je však ke škodě věci, že právě tyto informace o poskytování ochrany státními orgány
žalovaný ve svém rozhodnutí podrobněji nezkoumal (bod 1.61 a násl.), neboť různé organizace
zde uvádějí rozporně buď, že státní orgány se na boji proti obřízce podílejí (bod 1.64) ,
nebo naopak, že některé orgány nemají vůli pomoc obětem obřízky poskytnout (bod 1.72). Bylo
na žalovaném, aby tyto rozpory posoudil ve svém rozhodnutí a učinil z nich závěr o účinností
vytvořeného právního systému, a tuto úvahu za něho nemůže činit Nejvyšší správní soud.
Z uvedených důvodů nelze dovodit, že by přímo ve státě Delta byl zaveden účinný právní
systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení
vážné újmy (viz výše čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice). Z toho důvodu nelze potvrdit závěr
o dostupnosti a účinnosti ochrany přímo v regionu, z něhož stěžovatelka pochází. Za těchto
okolností bude Nejvyšší správní soud muset posoudit další výtku stěžovatelky, a to zda by pro
stěžovatelku bylo řešením její situace vyhledat ochranu v jiných částech Nigérijské federativní
republiky. Pokud by tak shledal, bylo by i přes důvodnost jedné námitky namístě kasační stížnost
zamítnout.
III.2 Možnost vnitřního přesídlení
Před samotným posouzením možnosti vnitřního přesídlení zdejší soud poznamenává,
že žalovaný v souladu s obsahem zpráv konstatoval, že obřízce jsou vystaveny více ženy z jižních
států, zejména z kmenů Yoruba a Igbo. Jde přitom o kmeny, které obývají také stát Delta .
Ze zpráv vyplývá, že obřízka se provádí v různém věku žen podle příslušnosti ke konkrétnímu
kmenu, tuto informaci převzal do rozhodnutí i žalovaný. Zde však Nejvyšší správní soud
shledává určité pochybení žalovaného, který nezjistil, z jakého kmene stěžovatelka pochází,
a tudíž nelze zmínky v jednotlivých zprávách týkající se konkrétních kmenů (či etnických skupin)
vztáhnout na její osobu.
Nejvyšší správní soud nejprve bude reagovat na námitku stěžovatelky, že ze spisových
materiálů nevyplývá, že institut tzv. vnitřního přesídlení je v Nigérii právním institutem, který je
aplikován ze strany nigérijských orgánů státní správy. Možností vnitřního přesídlení se nemíní
vnitrostátní právní institut ve vlasti stěžovatelky, ale jde o institut mezinárodního azylového
práva. Při posouzení možností vnitřního přesídlení se tedy zkoumá, zda žadatel o mezinárodní
ochranu nemohl vyhledat ochranu v jiném místě své vlasti předtím, než ze země uprchl a obrátil
se s žádostí o (mezinárodní) ochranu v zahraničí.
Dále stěžovatelka namítá neúčinnost ochrany vůči obřízce ze strany státních orgánů i
nevládních organizací, tedy že přestěhováním by nebyly její potíže vyřešeny.
Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, a ze dne
28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, upřesnil, jakým způsobem ověřit, zda žadatel může skutečně
nalézt účinnou ochranu před pronásledováním či vážnou újmou v jiné části země, jak to požaduje
§2 odst. 8 zákona o azylu, ve znění účinném ke dni rozhodnutí. Posuzuje se: (1) zda je jiná část
země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením
proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zd a žadateli nehrozí navrácení
do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany
lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posou zení je třeba
brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele (srov. též §2
odst. 8 zákona o azylu ve spojení s čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a odst. 2 kvalifikační směrnice) .
Kritéria se posuzují posloupně od otázky dostupnosti jiné oblasti, účinnosti tohoto řešení, rizika
navrácení do místa hrozící újmy až k otázce poskytnutí minimálního standardu lidských práv
po přesídlení. S těmito kritérii bude zdejší soud opět konfrontovat rozhodnutí žalovaného
i krajského soudu.
Žalovaný se v pohovoru zabýval otázkou možnosti stěžovatelky přestěhovat se v rámci
vlasti. Nejprve se stěžovatelky dotazoval, zda pomýšlela na přes těhování jinam v Nigérii,
načež stěžovatelka odpověděla, že přestěhováním by se její problémy nevyřešily, neboť vesničané
by ji jakožto tradicionalisté hledali i v místě, kde studovala. Podle stěžovatelky neexistuje místo,
kam by se mohla schovat. Na otázku, zda věděla o trestnosti obřízky v jiných státech Nigérijské
republiky, stěžovatelka odpověděla záporně. Další informace pro posouzení si žalovaný opatřil
ze zpráv o zemi původu. Z nich se stěžovatelkou výslovně konfrontoval pouze otázku trestnosti
obřízky v jiných státech, tedy otázku, zda státní orgány postihují jednání, jehož se stěžovatelka
obává.
Z těchto dalších informací považoval žalovaný pro posouzení možnosti vnitřního
přesídlení za podstatné, že: (a) přestože se obřízka provádí ve všech částech země, v jižní oblasti
(odkud pochází i stěžovatelka) se vyskytuje mnohem častěji; (b) některé státy uzákonily trestnost
obřízky; (c) jak státní orgány (Ministerstvo zdravotnictví), tak nevládní organizace a ženské
skupiny podporují osvětové projekty informující občany o zdravotních rizicích ženské obřízky;
(d) koalice nevládních organizací Legislative Advocacy Coalition on Violence Against Women
(LACVAW) poskytuje obětem ženské obřízky pomoc a přístřeší, a to prostřednictvím
předávacího systému, který zaručí, že ženy mohou pomoc obdržet od jednoho z členů koalice.
Součástí poradenství jsou rady, jak se přestěhovat a vyhledat ochranu; (e) existenci ochranných
struktur potvrdilo i OSN a jeho organizace UNIFEM, která po tvrzuje, že teoreticky není
pro ženu obtížné přestěhovat se a najít fyzické bezpečí, přičemž u vedl čtyři možnosti,
na koho se obrátit: na náboženská zařízení a jejich představitele, na příbuzné, nevládní organizace
zabývající se ochranou žen, nebo zůstat žít na ulici. O poslední možnosti se zmínil jako o časté
alternativě u mladých žen, které nemají schopnost či prostředky podniknout něco jinéh o.
Podle žalovaného k poslední alternativě není žadatelka jako vysokoškolská studentka
bez rodinných závazků odkázána. Žalovaný poukázal také na exis tenci útulků ve městech Lagos
a Abuja. Z uvedených informací a z pohovoru žalovaný dovodil, že stěžovatelka nedokázala
smysluplně objasnit, proč nevyhledala pomoc ve své vlasti. Tento závěr potvrdil i krajský soud,
který z citovaných zpráv rovněž dovodil možnost stěžovatelky dovolat se pomoci u nevládních
organizací a rovněž zohlednil osobní situaci stěžovatelk y jako mladé a emancipované ženy.
Krajský soud dodal, že pokud byla stěžovatelka schopna vypravit se do naprosto neznámé země,
bez znalosti jazyka, informací o způsobu života a mentalitě zdejších lidí, nevidí jediný logický
důvod, pro který by nemohla řešit své problémy vnitřním přesídlením.
Nejvyšší správní soud ovšem po konfrontaci výše uvedených závěrů jak žalovaného,
tak krajského soudu musí konstatovat, že ačkoliv se posouzení jeví být podrobné, některá ze čtyř
(kumulativních) kritérií pro posouzení možnosti vnitřního přesídlení žalovaný ani krajský soud
dostatečně nezkoumali.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že přes z evrubnou analýzu žalovaného, na koho se lze
v zemi původu obrátit, není z rozhodnutí žalovaného patrné, které konkrétní části Nigérie
považuje za útočiště, v němž by stěžovatelka nalezla ochranu před obřízkou. Zdejší soud
přitom nepovažuje za nutné vyjmenovat konkrétní města, ale spíše výše uvedený test vztáhnout
alespoň k jedné či více konkrétním oblastem Nigérie, aby bylo zřejmé, že tyto splňují kumulativně
všechna kritéria možnosti vnitřního přesídlení. Pokud by svou analýzu žalovaný vztáhl
ke konkrétní oblasti, byl by snáze pokryl taky vše chny otázky, které měl zkoumat - zejména
by se mohl konkrétně zabývat kritérii, tedy, zda je daná část Nigérie pro stěžovatelku z jejího
města dostupná (otázka 1), zda jde o oblast, kde by stěžovatelka již nebyla hrozíc í újmě vystavena,
například proto, že je tam obřízka státem zakázána a zákaz je účinně v ynucován, nebo proto,
že by zde mohla žít s kmenem, který obřízku nevynucuje (otázka 2), zda by z daného území
stěžovatelka nebyla navrácena do města Agbor (otázka 3) a konečně, zda v dané oblasti je
minimální standard ochrany lidských práv (otázka 4).
Pokud tedy žalovaný uvádí, že ve městě Abuja provozuje kromě nevládních organizací,
které samy o sobě nejsou dostatečným poskytovatelem ochrany pro účely ochrany
vůči pronásledování či vážné újmě, útulek i federální ministerstvo pro ženské záležitosti,
a tedy shledal naplnění druhého kritéria ve městě Abuja, již nezkoumal, zda město Abuja je
stěžovatelce dostupné, zda jí v Abuji nehrozí navrácení do její původní oblasti, či zda ochrana
v této části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv .
Ve svém rozhodnutí žalovaný opomíjí otázku dostupnosti (otázka 1). Je pravdou,
že v rozhodnutí žalovaný cituje zástupce OSN, podle nichž „ochranné struktury v Nigérii existují
a fungují“ a rozvojový fond OSN pro ženy UNIFEM, podle nějž „teoreticky není pro ženu obtížné
přestěhovat se v rámci Nigérie“, nicméně z těchto závěrů nelze zjistit, zda autoři daných zpráv
také zvažovali všechna kritéria nutná pro posouzení dostupnosti vnitrostátní ochrany
dle judikatury zdejšího soudu. Po srovnání těchto informací s ověřovací zprávou MV VB a DIS
pro účely posouzení dostupnosti konstatuje Nejvyšší správní soud, že různé místní nevládní
organizace uvádějí, že nigérijská ústava zaručuje právo na svobodu pohybu (bod 1.14, 1.19)
či poukazují na možnost v průběhu stěhování využít přístřeší v nevládních organizacích (bod 1.8),
což je rovněž pro otázku dostupnosti relevantní. Na druhou stranu jsou v této i dalších zprávách
ve spisu také jiné názory, co se týče dostupnosti místa pro ochranu (UNIFEM uvádí, že mladé
a svobodné ženy jsou v případě, že se stěhují do jiné oblasti bez prostředků či rodinných vazeb
v mimořádně vysoké míře vystaveny riziku zneužití, šikanová ní a obchodu s lidmi,
srov. bod 1.18), že přestěhování je technicky možné, ale ekonomicky nesnadné (bod 1.19),
ze zprávy MZV USA za rok 2008 založené ve správním spisu vyplývá, že vnitřní pohyb je velmi
obtížný v místech, kde probíhaly etnicko-náboženské násilnosti, například podél hranic republik
Benue, Taraba a Ebonyi, které jsou na východě země. Ne všechny oblasti země jsou
tudíž dostupné ve stejné míře a dostupnost záleží i na ind ividuálních okolnostech.
Z nich žalovaný vzal správně v potaz, že se jedná o mladou vzdělanou ženu,
která se pravděpodobně na novém místě uživí (otázka 4), ale již nepřihlédl k tomu,
že z téhož důvodu by mohlo být cestování pro mladou dívku nebezpečné bez dostatku
ekonomických prostředků či rodinných vazeb v jiných částech země.
Při posuzování části otázky 2 (tedy účinnosti vnitřního přesídlení) žalovaný uvádí,
že některé státy přijaly zákony, podle nichž je obřízka trestným činem, a z výše uvedeného
jmenování takových států v informacích o zemi původu (části III.1) vyplývá,
že takovým státem je i Ogun, kde se nachází Lagos
(http://www.ecoi.net/file_upload/1222_1189755380_nigeria.pdf; geografické rozdělení Nigérie
považuje zdejší soud za skutečnost obecně známou, kterou není nutno dokazovat). Nicméně
žalovaný svou analýzu nevztáhl ani k Lagosu, ani neposuzoval, zda tato trestněprávní úprava je
ve státě Ogun také vynucována a zda by tedy skutečně byla stěžovatelce v uvedeném státu
dostupná účinná ochrana vůči ženské obřízce.
Stejným způsobem žalovaný nezkoumal, jaké etnické skupiny v oblasti žijí
a zda by žadatelka nebyla opětovně vystavena riziku, že na ni bu de vyvíjen nátlak,
aby se podrobila obřízce. Tímto Nejvyšší správní soud připomíná výhradu již uvedenou výše,
že není patrné, k jaké etnické skupině stěžovatelka náleží. Podle čl. 8 odst. 2 kvalifikační směrnice
je nutné při posuzování otázky dostupnosti a účinnosti možnosti vnitřní ochrany přihlížet
při rozhodování o žádosti nejen k celkové situaci panující v dotyčné části země , ale též k osobní
situaci žadatele. Zprávy založené ve spisu shodně uvádějí, že riziko obřízky se odvíjí
také od kmene, z něhož ženy pocházejí. Bez tohoto údaje si tedy nelze učinit názor
ani o věrohodnosti toho, zda by stěžovatelka ve svém věku byla ještě obřízce podrobena či nikoli.
Námitka stěžovatelky týkající se otázky možnosti vnitřního přesídlení je tedy důvodná.
IV. Věrohodnost tvrzení stěžovatelky
Nad rámec výše uvedeného odůvodnění a nad rámec námitek stěžovatelky se Nejvyšší
správní soud vyjádří k věrohodnosti stěžovatelky. K věrohodnosti stěžovatelky se jak žalovaný,
tak krajský soud, vyjádřili na okraj po meritorním posouzení její žádosti. Stěžovatelka tento závěr
nenapadala, nicméně v případě doplnění dokazování, které bude posléze nutné, je nucen zdejší
soud konstatovat, že nejasnosti, které podle žalovaného stěžovatelka smysluplně neobjasnila,
skutečně v tomto případě při čtení pohovoru s ní vyvstávají. Na druhou stranu však nelze dospět
k závěru, že je stěžovatelka smysluplně neobjasnila, neboť žalovaný se v pohovoru pokusil
odstranit pochyby pouze u některých nesrovnalostí. Důvode m pro nevěrohodnost stěžovatelky
je podle žalovaného její neschopnost uvést na pravou míru, proč začátek svých potíží zařadila
do doby po zkouškách na vysoké škole a zároveň uvedla, že si nevzpomíná, kdy byla ve škole
naposledy. V samotném pohovoru jsou tyto odpovědi těsně za sebou ( „Po zkouškách, když jsem
měla prázdniny, tak jsem jela domů.“ „Kdy naposled jste navštívila univerzitu? Nepamatuji se...“ ). Dále
nenásledovala žádná otázka, proč ve dvou po sobě následujících otázkách stěžovatelka
odpověděla opačně. Ani při nesrovnalostech nebývá zvykem, aby se tyto objevily ve dvou
po sobě následujících otázkách, kdy má žadatel v čerstvé paměti, co právě uvedl.
Tudíž pokud žalovaný považoval uvedené za rozpor, měl dát možnost stěžovatelce osvětlit
tuto nejasnost v tomtéž nebo doplňujícím pohovoru předtím, než z něj učinil závěr
o nevěrohodnosti.
Pokud žalovaný uzavírá, že nejméně věrohodně působí popis situace, kdy stěžovatelka
v buši potkala neznámého bílého misionáře, stěžovatelka se rovněž o tomto důvodu
nevěrohodnosti dozvěděla teprve z písemného textu rozhodnutí a neměla možnost
na ni v pohovoru reagovat. Žalovaný se přitom snažil různé nesrovnalosti v pohovoru ujasnit
a v těchto případech neshledal důvody pro závěr o nevěrohodnosti (např. otázka, kdy je běžné
provádění obřízky, otázku, jak by mohli lidé provádějící obřízku stěžovatelku nalézt, atd.),
je potom s podivem, proč pro závěr o nevěrohodnosti použil ta tvrzení stěžovatelky,
k nimž neměla možnost se podrobněji vyjádřit.
Tuto poznámku uvádí Nejvyšší správní soud obiter dictum z toho důvodu, že po případném
zrušení rozhodnutí, bude-li nutné doplnit dokazování, mohou vyvstat další pochyby
o věrohodnosti tvrzení stěžovatelky. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení se lze tentokrát
vyhnout opakování stejného pochybení a tentokrát bude nutné nesrovnalosti řádně stěžovatelce
předestřít již v samotném pohovoru, aby tato měla možnost nesrovnalosti osvětlit.
Tímto postupem může žalovaný zajistit předvídatelnost svých rozhodnutí.
V. Shrnutí
Nejvyšší správní soud shledal důvodnými námitky stěžovatelky týkající se ochrany
vůči obřízce a účinnosti ochrany v případě vnitřního přesídlení. Na základě dosud zjištěného
skutkového stavu ovšem nelze dovodit jednoznačný závěr ani o dostupnosti a účinnosti ochrany
přímo ve státě Delta, z nějž stěžovatelka pochází, ani o možnosti vnitřního přesídlení,
neboť žalovaný pouze částečně posoudil kritéria, která musí být kumulativně splněna
pro takový závěr. Nadto žalovaný nezjistil některé okolnosti, které jsou nezbytné pro pos ouzení
věci, zejména etnickou skupinu, z níž stěžovatelka pochází, nebo její stanovisko k rozporům
v pohovoru. Za těchto okolností nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Krajský soud posoudí, zda lze uvedená pochybení
napravit doplněním dokazování podle §77 s. ř. s., nebo zda bude nutné tento postup přenechat
žalovanému.
VI. Náklady řízení
Stěžovatelce byl krajským soudem usnesením č. j. 28 Az 15/2010 - 43 ze dne 16. 2. 2011
ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti JUDr. František Výmola. Posléze předložil
JUDr. Athanassios Pantazopoulos krajskému soudu plnou moc podepsanou stěžovatelkou
a sdělil soudu, že převzal zastoupení stěžovatelky. Na základě dalších potvrzení Krajský soud
v Hradci Králové usnesením č. j. 28 Az 15/2010 - 80 ze dne 25. 5. 2011 zprostil JUDr. Františka
Výmolu povinnosti zastupovat žalobkyni a určil jeho odměn u za provedené úkony.
Za těchto okolností nebylo namístě rozhodovat o odměně uvedeného zástupce.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ve svém novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu