ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.122.2009:294
sp. zn. 7 Afs 122/2009 - 294
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Telefónica
Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupený JUDr. Pavlem
Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída kpt. Jaroše 7, Brno, zastoupený
JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Pellicova 8a, B rno, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Vinohradská 167, Praha 10,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009,
č. j. 62 Ca 39/2007 – 195,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2009, č. j. 62 Ca 39/2007 – 195 zrušil
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 9. 2004, č. j. R 36,
37/2003 a jemu předcházející rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen
„stěžovatel“) ze dne 27. 10. 2003, č. j. S 164/03- 6151/03-ORP a vrátil věc k dalšímu řízení.
Prvostupňovým rozhodnutím rozhodl stěžovatel ve výroku 1., že žalobce a osoba
zúčastněná na řízení tím, že „ve Smlouvě o propojení ze dne 22. března 2001 uzavřeli
• v čl. 3.1 a na něj navazující Příloze A včetně jejích dílčích příloh dohodu, dle níž si
dohodli realizaci propojení sítí výhradně v propojovacích bodech prostřednictvím propojovacích spojů, kdy
propojovací body jsou popsány v Příloze A,
• v čl. 6.6 dohodu, dle níž si účastníci dohody budou po dobu neexistence přímého propojení mezi jejich
sítěmi nebo v případě nedostatečné kapacity propojení poskytovat služby tranzitem, prostřednictvím sítě třetí
strany, kdy tento provoz se bude řídit Smlouvou o propojení a podmínkami sjednanými každou smluvní stranou
s třetí stranou,
• v čl. 8.1 a na něj navazující Příloze C včetně jejích dílčích příloh dohodu, dle níž bude
každá smluvní strana účtovat za služby poskytnuté druhé smluvní straně ceny za propojení uvedené v Příloze C,
porušili v době od uzavření Smlouvy o propojení do 30. června 2001 ustanovení §3 odst. 2 písm. a) zákona
č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění a od 1. července 2001 ustanovení
§3 odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů,
uzavřením zakázaných dohod o nepřímém určení obchodních podmínek, které vedou k narušení hospodářské
soutěže na trhu provozování veřejných telekomunikačních sítí.“
Dále ve výroku 2. téhož rozhodnutí uložil stěžovatel žalobci a osobě zúčastněné na řízení
za uzavření výše specifikovaných dohod podle ust. §22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „ZOHS 2001“) pokuty
a ve výroku 3. opatření k nápravě.
Rozhodnutím o rozkladech žalobce a osoby zúčastněné na řízení změnil stěžovatel
napadené prvostupňové rozhodnutí ve výroku I. tak, že porušení zákona č. 63/1991 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „ZOHS 1991“) a ZOHS 2001 mělo spočívat v uzavření
a následném plnění z těchto dohod místo pouze v uzavření zakázaných dohod. Výrokem II.
potvrdil uložení pokut a výrokem III. změnil výrok ukládající opatření k nápravě.
Zrušení obou citovaných rozhodnutí odůvodnil krajský soud v napadeném rozsudku
takto:
„Dle žalovaným vymezeného předmětu správního řízení a výroků I. a II. prvostupňového rozhodnutí
žalovaného a jejich odůvodnění se jednalo o správní delikt spočívající v uzavření zakázaných dohod v rámci
Smlouvy o propojení ze dne 22. 3. 2001, za který žalovaný uložil oběma účastníkům zakázaných dohod správní
trest. Tím, že žalobce a osoba zúčastněná na řízení zakázané dohody uzavřeli v rámci Smlouvy o propojení sítí
dne 22. 3. 2001, nemohlo dojít z důvodu zákazu retroaktivity k porušení ZOHS 2001, přičemž pro porušení
ZOHS 1991 nebylo předmětné správní řízení mající sankční charakter ani zahájeno, ani vedeno. Jinými slovy,
jestliže tedy v dané věci posuzovaný právní úkon (jeh ož součástí se staly zakázané dohody) byl uzavřen dne 22. 3.
2001, tj. za účinnosti ZOHS 1991, nelze aplikovat, navíc v případě právního úkonu majícího jednorázový
charakter - „uzavření“ a s ním související správní delikt trestat, podle ZOHS 2001 (nabyl úč innosti až 1. 7.
2001). Jedním ze základních principů právního státu (čl. 1 Ústavy) je pravidlo, že právní předpis nepůsobí
zpětně (tzn. zákaz retroaktivity), z něhož plyne nutnost každý ústavně možný případ retroaktivity zakotvit
expressis verbis v zákoně (srov. též nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92). Následně pak byl
druhostupňovým rozhodnutím žalovaného změněn výrok I. prvostupňového rozhodnutí žalovaného a jeho
odůvodnění tak, že deliktní jednání žalobce a osoby zúčastněné na řízení bylo r ozšířeno „o následné plnění“ (tzn.
nejen uzavření), ovšem pokuty uložené žalobci a osobě zúčastněné na řízení byly výrokem II. druhostupňového
rozhodnutí žalovaného potvrzeny pouze „za uzavření“ zakázaných dohod. Tímto postupem žalovaný v průběhu
správního řízení nejenže rozšířil jím vymezený předmět správního řízení, ale založil i vnitřní rozpor mezi výroky I.
a II. vydaných správních rozhodnutí a jejich odůvodněním, neboť deliktní jednání žalobce a osoby zúčastněné na
řízení žalovaný shledal v „uzavření a následném plnění zakázaných dohod“, přičemž sankci uložil toliko za
„uzavření zakázaných dohod“. Za tohoto stavu věci nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí žalovaného jsou navíc
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.“
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje především v nesprávném
právním posouzení a nesprávné interpretaci zásady zákazu retroaktivity. Krajský soud nevzal
v úvahu všechny okolnosti konkrétního případu a nedostatečně napadený rozsudek odůvodnil.
Obsahem generální klauzule ust. §3 jak ZOHS 1991, tak ZOHS 2001 je zákaz takových dohod
mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže. Mimo písemných
dohod jsou zakázána rozhodnutí sdružení soutěžitelů i prosté jednání soutěžitelů ve shodě,
přičemž všechny tři způsoby zakázaných ujednání podřadil zákonodárce pod zkratku „dohody“.
Pokud jsou tedy všechny tři uvedené způsoby shodného jednání uvedeny pod jednou zkratkou,
nelze než přiznat všem tentýž temporální efekt, tedy konání či plnění dohody. Není to tedy jen
uzavření zakázané dohody v papírové formě, ale právě její následné plnění a shodné, soutěž
narušující, jednání soutěžitelů je tím zakázaným jedná ním, za které následuje sankce. Skutečnost,
že pojem zakázané dohody v sobě ze své vlastní podstaty zahrnuje jak její uzavření, tak plnění,
tedy že se jedná o delikt trvající, jednoznačně vyplývá rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek ze dne 10. 4. 2009,
č. j. 2 Afs 93/2008 - 920. Jakkoliv v některých případech klasifikoval Nejvyšší správní soud
dohodu jako delikt pokračující, není sporu o tom, že se nejedná o jednorázový delikt. Ust.
§3 odst. 2 obou zákonů o ochraně hospodářské soutěže následně upřesňují, které typy dohod
jsou podle generální klauzule zejména zakázány. Právě pod toto ustanovení stěžovatel zakázané
jednání účastníků správního řízení podřadil. Postupoval přitom striktně v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu o porušení zásady zákazu
retroaktivity. Porušení ust. §3 odst. 2 písm. a) ZOHS 2001 je třeba spatřovat nejen v uzavření
zakázané dohody, ale především v jejím plnění, neboť to způsobuje narušení hospodářské
soutěže. Pokud tedy stěžovatel sankcionuje porušení zákona pokutou podle ZOHS 2001, pak tak
činí po právu, neboť v rozsahu účinnosti tohoto zákona k plnění zakázané dohody doch ázelo.
V takovém postupu nelze shledávat retroaktivitu.
Pokud krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že pro porušení ZOHS 1991 nebylo
správní řízení zahájeno ani vedeno, nezakládá se toto tvrzení na pravdě, neboť v obou
rozhodnutích stěžovatele je ve výroku I. konstatováno porušení citovaného zákona. Předmět
řízení o správním deliktu není vymezen právní kvalifikací, ale skutkem, který je vyšetřován. Je
proto zcela nesprávný závěr krajského soudu, že v průběhu správního řízení došlo k rozšíření
předmětu řízení. Z důkazů shromážděných v průběhu správního řízení jednoznačně vyplývá,
že posuzované jednání trvalo od okamžiku uzavření předmětné smlouvy až „do současnosti“,
tj. do okamžiku vydání rozhodnutí. Je-li kartelová dohoda považována za jiný správní delikt
trvající či pokračující, je celé protiprávní jednání považováno za jeden skutek.
K údajné rozpornosti výroků I. a II. rozhodnutí stěžovatel dodal, že odůvodnění
prvostupňového i druhostupňového rozhodnutí jsou shodná a jednoznačně z nich vyplývá,
že pokuta nebyla ukládána jen za „uzavření smlouvy“, ale za zakázanou dohodu, sestávající
z jejího uzavření i plnění. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 53/2010 posuzoval 5. senát Nejvyššího správního soudu
případ po skutkové i právní stránce v zásadě shodný. Jednalo se o posouzení Smlouvy
o propojení telekomunikačních zařízení a sítí ze dne 20. 12. 2000 uzavřené mezi osobou
zúčastněnou na řízení a společností T-Mobile Czech Republic, a. s. Rovněž v této věci byla
prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta jen za „uzavření“ zakázaných dohod
a až v rozhodnutí o rozkladu byli účastníci řízení sankcionováni za „uzavření a následné plnění“
z těchto dohod. Krajský soud i v tomto případě rozsudkem ze dne 11. 12. 2009,
č. j. 62 Ca 50/2007 - 338 zrušil obě tato rozhodnutí, přičemž důvody, které jej k tomu vedly,
se v podstatné míře shodují s důvody uvedenými v napadeném rozsudku (porušení zákazu
retroaktivity).
Tento rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 Afs 53/2010 - 420, a v jeho odůvodnění bylo poukázáno na potřebu
důsledného rozlišování mezi „skutkem“ a „popisem skutku“, na relevantní trestněprávní
judikaturu, judikaturu Nejvyššího správního soudu i komunitárních soudů se závěrem, že krajský
soud „při posuzování totožnosti skutku vymezeného v oznámení o zahájení řízení a skutku, jak je popsán
v napadeném rozhodnutí předsedy žalovaného, zjevně zaměnil pojmy označované českou trestněprávní teorií a
praxí jako „skutek“, t. j. to, co se ve vnějším světe událo, a „popis skutku“, t. j. slovní vylíčení této události
v aktech žalovaného a jeho předsedy.“
Rovněž uvedl, že „je evidentní, že uzavření vytýkaných dohod ve Smlouvě a následné plnění právě
těchto uzavřených dohod představují dílčí jednání, která jsou součástí jediného řetězce sledujícího týž cíl. S ohledem
na shora uvedenou argumentaci českých trestních soudů, evropských soudních orgánů i Nejvyššího spr ávního soudu,
se kterou se i nyní rozhodující pátý senát plně ztotožňuje, kasační soud uzavírá, že dílčí jednání spočívající
v uzavření a v následném plnění týchž zakázaných dohod představuje jediné trvající jednání (jediný skutek)
projevující se v závislosti na době v různých okamžicích různými způsoby. Uzavření vytýkaných dohod totiž zcela
zjevně směřovalo k jejich plnění žalobcem a osobou účastněnou na řízení, opačně plnění dohod bylo jen důsledkem
jejich uzavření.“
Podle názoru 5. senátu vysloveného v citovaném rozsudku tedy „změnou popisu skutku
v rozhodnutí předsedy žalovaného oproti popisu skutku, jak byl uveden v oznámení o zahájení řízení, k narušení
totožnosti vytýkaného skutku nedošlo.“
Dále se 5. senát v souladu dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu zabýval
otázkou, zda rozšíření popisu skutku i na plnění vytýkaných d ohod až v rozhodnutí o rozkladu
nepředstavovalo porušení práva na obhajobu, když ze správního spisu nevyplývá, že by
společnost T-Mobile Czech Republic, a. s. (jako žalobce) byla na tuto změnu popisu skutku
upozorněna. V této souvislosti uvedl, „že tato změna popisu skutku nevedla k rozšíření právní kvalifikace
vytýkaného jednání, kdy (jak podrobně rozvedeno výše) „uzavření“ a „uzavření a plnění“ vytýkaných dohod je
jediným deliktem proti hospodářské soutěži, kdy jako jediný a týž delikt posoudili tato jednání i žalovaný a jeho
předseda. Z obsahu správního spisu se přitom podává, že již žalovaný řízení v I. stupni (srov. např. protokol o
ústním jednání 5. 9. 2003, str. 2, třetí až pátá otázka, str. 3, šestá otázka, dále rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 10. 2003, str. 7) žalobci vytýkal i faktické jednání žalobce, nejen samotné uzavření dohod. Žalobce se
k těmto otázkám již od počátku správního řízení vyjadřoval, proto je zjevné, že si byl vědom, že žalovaným je
prošetřováno nejen samotné uzavření dohod, ale i jejich následné plnění. Nelze proto konstatovat, že by změnou
popisu skutku až v rozhodnutí předsedy žalovaného byl žalobce poškozen v realizaci svého práva na obhajobu.
Od shora uvedených závěrů se odvíjí i posouzení otázky, podle které právní úpravy (ZOHS 1991 či
ZOHS 2001) měla být žalobci za vytýkané protisoutěžní jednání uložena sankce. I na tomto místě kasační soud
zdůrazňuje obecné zásady trestání aplikovatelné na poli trestního práva i na poli správního trestání. V souladu
s trestněprávní teorií i praxí již dříve uzavřel, že trvající delikt tvoří jeden skutek a jeden delikt až do okamžiku
ukončení deliktního jednání, t. j. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu (srov. např. rozsudek ze dne
22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 - 44, Sb. NSS č. 832/2006, www.nssoud.cz). Pokud byl pokračující nebo
trvající delikt páchán za účinnosti starého i nového (tzn. pozdějšího) zákona, považuje se za spáchaný za
účinnosti nového zákona, třebaže jeho část proběhla před nabytím účinnosti tohoto nového (pozdějšího) zákona.
Podmínkou je, že toto jednání bylo deliktem i podle zákona předchozího (srov. Císařová, D. a kol.: Trestní právo
procesní, 4. vyd., Linde Praha a.s. 2006, str. 94 a násl., rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1993,
sp. zn. Tzn 12/93, Sb. NS č. 7/94, www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2009,
č. j. 1 As 35/2009 - 69, www.nssoud.cz).
V nyní posuzované věci je zjevné, že trvající deliktní jednání žalobce započaté za účinnosti ZOHS 1991
trvalo i za účinnosti ZOHS 2001, proto je třeba toto jednání považovat za spáchané za účinnosti ZOHS 2001.
Je přitom zjevné a žalobcem není ani zpochybňováno, že totéž jednání bylo deliktem i podle §3 odst. 1
předchozího zákona, t. j. ZOHS 1991.“
Předně je třeba zdůraznit, že 7. senát nezpochybňuje správnost závěru vysloveného 5
senátem, že pokud byli účastníci správního řízení sankcionováni za uzavření a plnění ze
zakázaných dohod, jedná se o správní delikt trvající charakterizovaný tím, že účastníci kartelové
dohody nejprve vyvolají protiprávní stav a poté jej kratší či delší dobu udržují (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 Afs 93/2008 -920).
Nesouhlasí však se závěrem, že nedošlo k porušení práva účastníků správního řízení
na obhajobu.
V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na
rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009- 541 (publikovaný pod č. 2119/2010 Sb. NSS).
Závěry vyslovené v citovaném rozsudku jsou zobecněny v následujících právních větách:
„I. Předmět řízení musí být v oznámení o zahájení řízení identifikován dostatečně určitě tak, aby
účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v
daném řízení hájit.
II. Správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho předmět, nedojde -li tímto
úkonem k žádné procesní újmě na straně účastníků řízení. Upře sněním předmětu řízení nesmí dojít k jeho
zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení v oznámení o zahájení správního řízení. Správní orgán
musí s upřesněním předmětu řízení řádně seznámit účastníky řízení a musí jim dát možnost se k němu vyjádřit. “
Dále je třeba odkázat na rozsudek ze dne 14. 3. 2011, č. j. 2 Afs 91/2009 - 149 (dostupný
na www.nssoud.cz), který rovněž obsahuje relevantní argumentaci. Závěry jsou pak shrnuty
do právní věty: „Mezi vymezením skutku, pro který je zahajováno sankční sp rávní řízení, a popisem tohoto
skutku v následném meritorním rozhodnutí nemusí existovat naprostá shoda, neboť v průběhu řízení mohou
některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo či může jinak dojít ke korektuře původních skutkových
předpokladů. Pokud však je v průběhu řízení zjištěn určitý aspekt jednání, který „obviněnému“ dosud nebyl
vytýkán, a vede-li toto nové dílčí skutkové zjištění k rozšíření právní kvalifikace postihovaného jednání, je nutno
před vydáním rozhodnutí přistoupit k „rozšíření obvinění“.“
Při aplikaci citovaných závěrů na danou věc, dospěl 7. senát (na rozdíl od 5. senátu,
který na citované rozsudky rovněž odkazoval) k závěru, že změnu vymezení předmětu řízení
z „uzavření“ zakázaných dohod na „uzavření a následné plnění“, ke které došlo až v rozhodnutí
o rozkladu, nelze považovat za pouhé upřesnění předmětu řízení či změnu popisu skutku, ale že
se jednalo o zásadní rozšíření předmětu řízení s negativními důsledky pro účastníky správního
řízení.
To, zda byli účastníci správního řízení stíháni jen pro uzavření či pro uzavření a následné
plnění z předmětných dohod, totiž není otázka marginální, kterou by bylo možné překlenout
konstatováním, že z obsahu jednání ve věci mělo být stíhaným subjektům jasné, že předmětem
řízení je i plnění z uzavřených dohod. Je povinností správního orgánu, aby po celou dobu řízení
byl zcela jasně definován jeho předmět. Nelze přitom akceptovat, že o přesném vymezení
předmětu řízení má jasno pouze správní orgán. Rozsah předmětu řízení musí být znám po celou
jeho dobu i účastníkům, kteří musí být s každou podstatnou změnou správním orgánem
seznámeni. Zejména v řízení, jež může vyústit v uložení sankce, nabývá tato povinnost správního
orgánu na významu, neboť možnost vyjádřit se k předmětu řízení v celé jeho šíři ke všem
aspektům, důkazům, skutečnostem či okolnostem, tvoří jednu ze složek práva na obhajobu.
Stěžovatel tedy měl před rozhodnutím o rozkladu seznámit účastníky řízení s rozšířením
předmětu řízení a stanovit jim přiměřenou lhůtu p ro uplatnění případných námitek. To však
neučinil, stejně jako ve věci rozhodnuté 5. senátem. Z obsahu správního spisu je sice možné
usuzovat na to, že účastníci řízení mohli mít určité povědomí o tom, že předmět řízení byl
ve skutečnosti širší, avšak pouze na základě této domněnky nelze dovodit, že jejich právo
na obhajobu bylo plně respektováno. Nutno také zdůraznit, že stěžovateli v průběhu správního
řízení nic nebránilo v tom, aby „obvinění“ rozšířil i na plnění ze zakázaných dohod.
5. senát však ve výše citovaném rozsudku dospěl k opačnému názoru, že správní orgán
změnou popisu skutku až v rozhodnutí předsedy žalovaného nepoškodil sankcionovaného
účastníka řízení v realizaci jeho práva na obhajobu.
To, že uvedené pochybení stěžovatele mohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí,
pak 7. senát dovozuje následovně. Pokud by účastníci správního řízení byli sankcionováni pouze
za uzavření zakázaných dohod, tj. za správní delikt dokonaný okamžikem uzavření takových
dohod (ať už poruchový či pouze ohrožovací), nepřicházela by v daném případě (stejně jako
v případě posuzovaném 5. senátem) v úvahu aplikace ZOHS 2001 (s výjimkou situace, kdy by
ZOHS 2001 byl pro sankcionované subjekty příznivější – o takový případ se nicméně v dané věci
nejedná), neboť tento zákon nabyl účinnosti až několik měsíců po uzavření předmětných dohod.
Na daný případ by pak bylo možné aplikovat výhradně ZOHS 1991. Obsahově se sice vymezení
zakázaných dohod v ZOHS 2001 oproti ZOHS 1991 nezměnilo a rovněž sankce , kterou bylo
možné za takové porušení kartelového práva uložit, zůstala stejná (srov . §22 odst. 2 ZOHS 2001
a §14 odst. 4 ZOHS 1991) , ale v případě použití ZOHS 1991 by mohly vzniknout pochybnosti
týkající se dodržení lhůt pro vydání rozhodnutí. Podle ust. §14 odst. 5 ZOHS 1991 bylo možné
uložit pokuty do jednoho roku od zjištění porušení povinnosti, nejpozději však do tří let
následujících po roce, ve kterém byla tato povinnost porušena.
Při aplikaci ZOHS 1991 by přitom bylo přinejmenším sporné, zda byla dodržena
subjektivní lhůta pro uložení pokuty. Zde je na místě poukázat na to, že před správním ř ízením
v dané věci proběhlo řízení, jež vyústilo v rozhodnutí stěžovatele, kterým určil, že předmětné
články Smlouvy o propojení jsou v rozporu se ZOHS 2001 (i rozhodnutí vydaná v tomto řízení
byla opakovaně předmětem přezkumu Nejvyšším správním soudem ve věcech vedených pod
sp. zn. 5 Afs 4/2010 a 5 As 22/2006). Okamžik, kdy stěžovatel porušení povinnosti zjistil a kdy
počala běžet jednoroční lhůta ve smyslu ust. §14 odst. 5 ZOHS 1991, tedy s nejvyšší
pravděpodobností spadá právě do určovacího řízení, přičemž prvostupňové rozhodnutí v této
věci stěžovatel vydal již 29. 3. 2002.
Dále je v této souvislosti třeba poukázat na to, že žalobce v průběhu správního řízení
vyjádřil pochybnosti o rozsahu jeho předmětu. V podání ze dne 9. 9. 2003, j ímž dodatečně
reagoval na některé otázky stěžovatele vznesené při ústním jednání dne 5. 9. 2003, totiž uvedl:
„Pokud se jedná o Váš požadavek na sdělení celkového objemu příchozího a odchozího tuzemského hlasov ého
provozu za rok 2002 a za 1. Pololetí roku 2003 s jednotlivými tuzemskými operátory, dovolujeme si požádat o
sdělení účelu, za jakým má být tato informace poskytnuta. Na první pohled nám totiž není zřejmá souvislost mezi
probíhajícím řízením, jehož předmětem má být porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže spočívající
v uzavření Smlouvy o propojení (…). Vyžadovány jsou totiž informace, které podle našeho názoru nemají
s uvedenou smlouvou žádnou spojitost, tedy pokud se jedná o provoz realizovaný mezi společností Eurotel a
ostatními operátory s výjimkou Českého mobilu, a. s. Současně nám není jasné, z jakého důvodu jsou požadována
data za uvedené období, když předmětem šetření je pouze samotný akt uzavření dohody.“ Stěžovatel na toto
podání reagoval sdělením ze dne 11. 9. 2003, v němž mimo jiné uvedl: „Právním důvodem vyžádání
informací je vedení správního řízení S 164/03. Účelem vyžádání těchto informací je zjištění společného podílu
účastníků dohody (…) na relevantním trhu. Pro účely správního řízení je nezbytná znalost těchto údajů za celé
období, kdy byla předmětná Smlouva o propojení realizována, a dále procentní podíl této dohody na celém
relevantním trhu.“
Vzhledem k tomu, že 7. senát zaujal k otázce porušení práva na obhajobu odlišný právní
názor než 5. senát, a s ohledem na to, že se po skutkové i právní stránce jedná o věci v podstatě
shodné, předložil 7. senát věc podle ust. §17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu