ECLI:CZ:NSS:2011:7.AFS.48.2011:72
sp. zn. 7 Afs 48/2011 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. V.,
zastoupen Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému:
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010, č. j. 9 Ca
121/2008 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce - Ing. J. V. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
10. 11. 2010, č. j. 9 Ca 121/2008 - 41, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 10. 11. 2010, č. j. 9 Ca 121/2008 - 41, zamítl žalobu Ing. J. V., kterou se domáhal
přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
(dále též „finanční ředitelství nebo žalovaný“) ze dne 24. 1. 2008, č. j. 1397/08-1300-108210, jímž
bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro
Prahu 10 (dále též „správce daně“) ze dne 12. 6. 2007, č. j. 235114/07/010522/7226, na daň
z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2004 ve výši 4190 Kč, a ze dne 24. 1. 2008, č. j. 1396/08-
1300-108210, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru
správce daně ze dne 12. 6. 2007, č. j. 235093/07/010522/7226, na daň z přidané hodnoty za IV.
čtvrtletí roku 2003 ve výši 484 Kč.
Městský soud především neshledal opodstatněnou výtku žalobce, že prokázal
oprávněnost uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty u plnění přijatých od daňového
subjektu Ing. J. M. v zdaňovacím období 4 čtvrtletí roku 2004 (dále také „4Q2004“). Podle
ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro
4Q2004 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) měl nárok na odpočet daně plátce, pokud
přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Žalobce však
k prokázání uvedených podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty předložil faktury č.
28204 - 45204 (resp. 32204, 36204, 42204) a mandátní smlouvu, podle které měl Ing. M. písemně
zpracovávat stav a rozsah plnění předmětu smlouvy a vést o jednotlivých krocích přehlednou
písemnou a počítačovou evidenci. Podle čl. II mandátní smlouvy se však měly platby za služby
uskutečnit na základě projednané písemné kalkulace mandatáře a mandanta. Další důkazy žalobce
(včetně uvedených kalkulací) nepředložil a ani nenavrhl provést. Žalobcovo tvrzení o
oprávněnosti nároku na odpočet daně tak zůstalo pouze v rovině tvrzení a nárok mu nemohl být
po právu uznán. Ve spise nemá oporu tvrzení žalobce, že se správce daně a žalovaný nezabývali
žalobcovými důkazy. Žalovaný došel k závěru, že předložení pouhých faktur a smlouvy nestačí
k prokázání nároku na odpočet daně, který musí být stvrzen i po stránce faktické. Žalobce však
neprokázal, že přijatou službu skutečně přijal, ani v čem spočívala, ani jak tato plnění dále použil.
Ze spisu je patrné, že důkazní prostředky začal předkl ádat až po prvém projednání zprávy o
kontrole. Na tomto závěru nemohly nic změnit ani písemné důkazy provedené u ústního jednání,
a sice faxové zprávy Ing. J. M. a výpisy z účtu žalobce o tom, že žalobci byla faktura účtovaná
věřiteli (klienty žalobce) zaplacena. Avšak ani důkazy provedené před soudem neprokazují, že by
žalobcem přijatá zdanitelná plnění byla použita k uskutečnění ekonomické činnosti žalobce ve
smyslu §72 odst. 1 zákona o dan i z přidané hodnoty. Důkazy provedenými při ústním jednání
může daňový subjekt jen dílčím způsobem doplňovat svá tvrzení z průběhu správního řízení.
Nemůže tedy až v řízení před správním soudem zásadním způsobem doplňovat svá tvrzení ze
správního řízení. Je tomu tak proto, že správnímu soudu nepřísluší nahrazovat činnost správního
orgánu. Ani ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí, jímž byla žalobci stanovena daň
z přidané hodnoty za 4 čtvrtletí roku 2003 (dále jen „4Q2003“), městský soud neshledal, že by
uplatnění nároku na odpočet daně dle dokladu B214 za instalaci UPC (paraboly satelitního
přijímače a kabeláže) - bylo prokázáno v souladu se zákonem (§19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro 4 čtvrtletí roku 2003, dále jen „zákon o
DPH“). Žalobce sice doložil odpočet daně perfektním daňovým doklade m, nicméně nárok na
odpočet daně má nejen pokud nárok doloží po formální stránce, ale tehdy, kdy jej současně stvrdí
i po stránce faktické. Žalobce ale k prokázání nároku na odpočet daně předložil pouze uvedený
daňový doklad a předestřel tvrzení (v protokolu ze dne 22. 1. 2007), že se jednalo o montáž
paraboly a kabeláže, která měla sloužit k připojení k internetu u společnosti UPC, a že tato služba
nakonec nebyla žalobci poskytnuta. Za této situace je pak zcela opodstatněný závěr žalovaného,
že internet nemohl být žalobci společností UPC poskytnut, když z webových stránek společnosti
UPC je zřejmé, že obec Felbabka, resp. Hořovice nepatří mezi místa, ve kterých lze přijímat
internet. Z tohoto důvodu proto také nemohl uvedené přijaté plnění použít pro své podnikání.
Žalobce ani neprokázal, že by účelem využití přijatého plnění byl prodej tohoto zabudovaného
zařízení. Ve spise je zachyceno původní vyjádření žalobce o tom, že t oto plnění pořídil výlučně za
účelem budoucího připojení k internetu. Ani v tomto případě tedy žalobce neprokázal naplnění
zákonných předpokladů pro vznik nároku na odpočet daně - §19 odst. 1 a 2 zákona o DPH.
Ostatně žalobce k prokázání nároku předestřel své tvrzení až po seznámení s výsledkem kontroly
v protokolu ze dne 22. 1. 2007, kde vyslovil, že službu přijal se záměrem využít instalaci paraboly
satelitního přijímače plus kabeláže k připojení firmy - provozovny na internet. O postoji žalobce
v průběhu daňového řízení pak jednoznačně svědčí i předchozí protokoly ze dnů 26. 7. 2006
a 12. 10. 2006. Městský soud podanou žalobu neshledal důvodnou a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že městský soud nesprávně uvážil otázku prokázání nároku
na odpočet daně. Pokud jde o neuznaný odpočet daně za 4Q2004, správní soud vyšel chybně
z toho, že pokud jako daňový subjekt nepředložil „přehlednou písemnou a počítačovou evidenci,
jak předpokládal čl. II. mandátní smlouvy“, neměl nárok na odpočet daně. Ing. M. v souladu
s mandátní smlouvou pro něho kontaktoval obchodní společnosti a fyzické osoby (dlužníky
i věřitele). U dlužníků pak pro něho Ing. M. zjišťoval informace dle mandátní smlouvy, které se
jich týkaly, a sjednával s nimi schůzky za účelem obchodního jednání vedoucího k úhradě
problematických pohledávek. Nevyhnutelnou složkou činnosti Ing. M. tedy bylo obstarávání a
ověřování aktuálních osobních údajů o dlužnících z veřejně přístupných databází, jako
je obchodní rejstřík, registr ekonomických subjektů, apod. Tyto údaje pak jako daňový subjekt
dále zpracovával, spravoval a doplňoval údaji ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochran ě
osobních údajů. Tato databáze byla zřízena za podmínek ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18
odst. 1 písm. a) téhož zákona. Důvodem, proč tuto databázi nepředložil bylo to, že ji byl nucen
zlikvidovat po pominutí důvodů, pro něž byla zpracována - tj. po uhrazení souvisejících
pohledávek věřitelům, a to v době několika měsíců před provedením kontroly. Stěžovatel
je přesvědčen, že likvidaci evidence, která obsahovala osobní údaje - jména, adresy, bydliště,
případně telefonní, faxové či e-mailové spojení, identifikační a daňový kód a kód správce
databáze, provedl zcela v souladu s ustanovením §20, popř. §21 zákona o ochraně osobních
údajů. Nelze mu proto nyní přičítat k tíži, že uvedenou databázi v daňovém řízení nepředložil.
V opačném případě by totiž byl ohrožen sankcí až do výše 1 mil. Kč, neboť jejím vydáním cizí
osobě (správci daně) by porušil právní předpisy. Nelze proto na něho přenášet odpovědnost
za nedokonalost právního řádu, kdy mu na jedné straně je uložena povinnost zlikvidovat evidenci
a na druhé straně tato evidence může sloužit jako důkaz v jeho daňovém řízení. Správci daně tedy
doložil veškeré možné důkazy, které současně dostatečně prokazují oprávněnost jeho nároku.
Ostatně žádný z jím dosud doložených důkazů nebyl zpochybněn ani žalovaným, ani správním
soudem. Ke svým nárokům pak doložil faktury z období účinnosti mandátní smlouvy, v nichž
zviditelnil provázanost na svá plnění - faktury: č. 32204, ze dne 6. 1 0. 2004 (pro DOMINO
s. r. o.), č. 36204, ze dne 3. 11. 2004 (pro FEST HV) a č. 42204, ze dne 29. 12. 2004 (pro firmu
Dostál). Tyto byly vystaveny pro jeho klienty - věřitele vymáhaných pohledávek. Nad rámec
uvedeného doložil správnímu soudu i další důkazy - faxové zprávy podepsané Ing. M., z nichž je
viditelná komunikace s věřiteli (klienty daňového subjektu), kteří zde potvrzují úhradu svých
pohledávek předaných mu smluvně k řešení. Spolehlivě tedy prokázal oprávněnost v 4Q2004
uplatněného nároku na odpočet daně z plnění přijatých od Ing. M. Stejně tak to vyplývá z účetně
zachycených výpisů z plateb, že za tyto služby řádně zaplatil. Nesprávný je i závěr městského
soudu o neoprávněně uplatněném odpočtu daně v zdaňovacím období 4Q2003, za plnění od
společnosti Radiotelevize spol. s r. o., pokud uvedený správní soud dovodil, že plnění nepoužil
při podnikání nebo při činnosti vykazující znaky podnikání (§19 odst. 1 zákona o DPH).
Z protokolu ze dne 21. 7. 2005 je zřejmé, že v daňovém řízení předložil smlouvu o nájmu
provozovny, uzavřenou mezi ním jako nájemcem a Mgr. J. V. jako pronajímatelkou. Podle článku
6 této smlouvy se zavázal přednostně nabídnout pronajímateli k odkoupení věci nebo technologie
nájemce umístěné v předmětu nájmu, sloužící k jeho provozu, zabezpečení a údržbě, popřípadě
zhodnocení předmětu nájmu. Z toho je zřejmý úmysl v budoucnu prodat parabolu satelitního
přijímače, kabeláže budoucího připojení k internetu třetí osobě, a to bez ztráty hodnoty věci. To
vše bez ohledu na to, zda jej do té do by sám použije. J elikož toto zařízení zařadil do svého
obchodního majetku, má možnost jej dále i prodat. Tuto skutečnost pak měl vzít v úvahu správce
daně již při provádění daňové kontroly. Má tedy za to, že i v tomto případě prokázal oprávněnost
původně uplatněného odpočtu daně u uvedeného přijatého zdanitelného plnění. Ze všech
uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského
soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti označilo mimořádný
opravný prostředek stěžovatele za nedůvodný a rozsudek městského soudu za věcně správný.
Pokud jde o výtky vůči závěru stran stanovené daně za 4Q2004, pak má za to, že informacemi ,
které podléhají ochraně osobních údajů nemohou být skutečnosti údajně zjišťované
deklarovaným dodavatelem. Je tomu tak proto, že údaje, které měl Ing. M. pro stěžovatele
shromažďovat - údaje z obchodního rejstříku o sídle a osobě oprávněné jednat za dotčený
subjekt - jsou veřejně dostupné. Obdobně údaje o místě, osobě a času schůzky nepatří mezi
chráněné údaje. Nic tedy stěžovateli nebránilo, aby předložil správci daně údajně zlikv idovanou
evidenci od Ing. M. Stejně tak nebyl stěžovatel omezen navrhnout jakýkoliv jiný důkaz o fakticitě
přijatého plnění a jeho dalším použití. Není rovněž pravdou, že by jediným důkazním
prostředkem, který by byl schopen prokázat oprávněnost nároku, byla právě uvedená evidence.
Správce daně ani nemůže autoritativně stěžovateli určovat jakými důkazy může (musí) prokázat
svůj nárok. Pokud jde o důkazy doložené při jednání, tak správní orgány rozhodovaly za stavu,
kdy tu žádné takové důkazy nebyly. Nemůže tak předjímat, jak by tyto důkazy byly správními
orgány hodnoceny, kdyby je stěžovatel předložil již ve správním řízení. I neuznaný nárok
na odpočet daně z přidané hodnoty od společnosti Radiotelevize, spol. s. r. o., za „instalaci
UPC“, byl stěžovatelem uplatněn neoprávněně. Pokud jde o nyní deklarovaný úmysl prodat
instalované zařízení, je nutno uvést, že tuto skutečnost stěžovatel odhalil správním orgánům
až nyní v kasační stížnosti. Po celou dobu provádění kontroly i trvání odvolacího řízení tvrdil,
že firma UPC nabízena připojení na internet, ale toto se doposud nerealizovalo. Jde tedy
o účelové tvrzení stěžovatele, které je přímou reakcí na odůvodnění rozsudku městského soudu.
K protokolu, v jehož rámci mělo dojít k předání cca 27 smluv ze dne 21. 7. 2005 je pak nutno
konstatovat, že tento protokol byl proveden v rámci kontroly daně z příjmů - v roce 2002.
V žádném případě se stěžovatel nevyslovil tak, že by měl v úmyslu zařízení od UPC prodat,
a že poukazovanou smlouvu považuje za důkaz použití přijatého plnění ke svému podnikání.
V podrobnostech pak žalovaný poukazuje na své rozhodnutí o odvolání a vyjádření ke správní
žalobě. Finanční ředitelství proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Z obsahu předložených spisů vyplývá, že stěžovateli bylo shora uvedenými platebními
výměry správce daně dodatečně stanovena daň z přidané hodnoty za 4 čtvrtletí roku 2004 a za
4 čtvrtletí roku 2003. V prvém případě nebyl stěžovateli uznán oprávněným původně uplatněný
a přiznaný odpočet daně z přidané hodnoty u plnění od dodavatele - Ing. J. M. za deklarované
plnění dle faktur č. FV04021, 04022, 04024 - na poskytnutí služby dle mandátní smlouvy
v celkové výši 4190 Kč. V druhém případě nebyl stěžovateli uznán uplatněný odpočet daně
z přidané hodnoty u přijatého plnění z dokladu č. B214, za instalaci UPC ve výši 484 Kč. V obou
případech správce daně a po té i žalovaný v rozhodnutích o odvolání vyšli z toho, že stěžovatel
neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno, které na něm vázlo, když neprokázal oprávněnost
těchto uplatněných odpočtů daně z přidané hodnoty, resp. že by tato plnění použil při podnikání
či pro ekonomickou činnost, jak předpokládá zákon o DPH i zákon o dani z přidané hodnoty. Ve
správním spise je pak založena výzva k dokazování ze dne 30. 5. 2006,
č. j. 185106/06/010935/6647, kterou byl stěžovatel vyzván k prokázání zákonných předpokladů
ke vzniku nároku na odpočet daně. Se skutkovými a právními závěry správních orgánů se posléze
při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ztotožnil i městský soud a žalobu zamítl
rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 9 Ca 121/2008 - 41. Obdobně jako žalovaný došel k závěru,
že stěžovatel nesplnil podmínky, za nichž by mu oprávněně vznikl nárok na příslušný odpočet
daně, a to jak u deklarovaných plnění od Ing. M. (4Q2004), tak i u plnění od dodavatele
RADIOTELEVIZE spol. s r. o. (4Q2003). Na tomto závěru nic nezměnily ani při jednání
stěžovatelem předložené důkazy. Právě proti tomuto rozsudku městského soudu pak směřuje
Nejvyšším správním soudem projednávaná kasační stížnost.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákon a o dani z přidané hodnoty má plátce nárok
na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické
činnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty plátce má nárok
na uplatnění odpočtu daně u přijatých zdanitelných plnění, která použije k uskutečnění
a) zdanitelných plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu, b) plnění
osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně, … etc.
Podle ustanovení §73 odst. 1 věta prvá zákona o dani z přidané hodnoty plátce prokazuje
nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl zaúčtován podle
zvláštního právního předpisu, popřípadě evidován podle §100 u plátců, kteří nevedou účetnictví.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona o DPH pokud tento zákon nestanoví jinak, plátce
má nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem nebo
zboží z dovozu, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání
kromě toho, že je prováděna podnikatelem.
Podle ustanovení §19 odst. 2 věta prvá zákona o DPH plátce prokazuje nárok
na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, 16a)
případně evidovaným podle §11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto
zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem.
Otázkou prokázání oprávněnosti uplatněného odpočtu se Nejvyšší správní soud zabýval
již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2005, č. j. 5 Afs 23/2003 - 122, který
byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1254/2007, v němž
vyslovil názor, že: „Pro posouzení oprávněnosti nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (§19 zákona
ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty) není důležité, aby správce daně určil přesně typ smlouvy,
na jejímž základě bylo poskytnuto plnění, ale je rozhodující, aby daňový subjekt prokázal, že byly splněny
podmínky, za nichž lze odpočet uplatnit, a vyvrátil veškeré pochybnosti, které správce daně vyjádřil“.
V rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 2 Afs 6/2004 - 67, který je dostupný na www.nssoud.cz,
pak Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že „nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu
§19 odst. 1 zákona o DPH vzniká za současného splnění dvou podmínek: první z nich je skutečnost, že plátce
daně přijal zdanitelné plnění uskutečněné jiným plátcem, druhou podmínkou pak je fakt, že přijaté plnění bylo
plátcem použito k dosažení obratu za vlastní zdanitelná plnění a že je zde zároveň věcná a časová souvislost
přijatých zdanitelných plnění se zdanitelnými plněními vlastními, z nichž je dosahováno obratu“ . V rozsudku
ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107, který je také dostupný na www.nssoud.cz
pak kasační soud judikoval, že: „Prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný odpočet daně z přidané
hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou pochybnosti, je součástí důkazní
povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění“.
Této judikatuře je společné, že důkazní břemeno stran prokázání oprávněnosti
uplatněného nároku na odpočet daně leží na daňovém subjektu. To znamená, že byl-li stěžovatel
vyzván k prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet (event. vyvrácení pochybností
či doložení důkazů), bylo podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ve spojení s §19
odst. 1 zákona o DPH, resp. §72 zákona o dani z přidané hodnoty, jeho povinností,
aby formálními důkazy (daňovými doklady, popřípadě smlouvou) správci daně doložil a prokázal,
že u dotčených přijatých plnění skutečně splnil podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně -
tj. aby prokázal, že k uskutečnění těchto plnění skutečně došlo. Současně byl ovšem také povinen
prokázat naplnění i druhé podmínky nároku na odpočet daně, a to způsobu využití tohoto
deklarovaného přijatého plnění - při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky
podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem (§19 zák. č. 588/1992 Sb. , ve znění
pozdějších předpisů) v případě uplatněného nároku v 4Q2003, či že je použije pro uskutečnění
své ekonomické činnosti (§72 zák. č. 235/2004 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) v případě
uplatněného nároku v 4Q2004.
Aby bylo možno konstatovat, že stěžovatel unesl důkazní břemeno, které na něm
v souvislosti s prokázáním oprávněnosti uplatněného odpočtu daně v 4Q2003 a 4Q2004 vázlo,
musel by ve správním řízení předložit takové důkazní prostředky, které by jednoznačně prokázaly
nejen faktické uskutečnění přijatého plnění (od firmy Ing. M. v 4.Q2004), ale také, které
by současně prokázaly, že deklarované přijaté zdanitelné plnění (jak od Ing. M. ve 4 čtvrtletí roku
2004, tak i od firmy RADIOTELEVIZE, spol. s r. o. ze 4 čtvrtletí roku 2003) následně použil
zákonem předpokládaným způsobem. Uvedenému požadavku však stěžovatel nedostál. Ve
správním řízení nepředložil takové důkazy, které by prokázaly, že deklarované přijaté plnění
skutečně přijal (4Q2004) a že je pak použil zákonem př edpokládaným způsobem (4Q2004
i 4Q2003). V daňovém řízení doložená smlouva a faktury (které jinak mohou svědčit faktickému
přijetí zdanitelného plnění) neprokazují, že stěžovatel použil přijaté plnění tak, jak předpokládá
ustanovení §19 odst. 1 zákona o DPH i §72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
Zcela neopodstatněná je pak v tomto směru výtka stěžovatele, že správní orgány
v souvislosti s odpočtem za 4Q2004 nepřípadně vyžadovaly př edložení toliko jediného důkazu -
písemnou a počítačovou evidenci, a že pokud ji stěžovatel ne předložil, bylo to pravým důvodem
pro doměření daně. Správní orgány nevyžadovaly výlučně předložení tohoto důkazního
prostředku, ale jakéhokoliv důkazu, který by byl způsobilý p rokázat stěžovatelovo tvrzení
o způsobu použití přijatých plnění (viz výzva ze dne 30. 5. 2006, č. j. 185106/06/010935/6647).
Správním orgánům nepřísluší určovat daňovým subjektům, jakými důka zy mohou prokázat
svá tvrzení. Volba důkazních prostředků je totiž zcela v dispozici těchto subjektů. Stěžovatel však
nepředložil správním orgánům ani požadovanou písemnou a počítačovou evidenci, ani žádný
další relevantní důkaz. Např. ve věci daně z přidané hodnoty za 4Q2004 nenavrhl výslech
dodavatele, či osob, s nimiž tento měl jednat apod. Ve věci daně z přidané hodnoty za 4Q2003
pak nepředložil např. důkaz - nabídku společnosti UPC z roku 2003, z níž by vyplývalo, že tato
společnost zajišťuje nebo bude v budoucnu zajišťovat připojení k internetu prostřednictvím
satelitního vysílání, či nenavrhl výslech dodavatele, v jehož rámci by se tento vyslovil,
zda je vůbec technicky možné realizovat připojení k internetu prostřednictvím instalovaného
satelitního přijímače/paraboly, či nikoliv. Lichá je v tomto směru i obrana stěžovatele, že písemná
a počítačová databáze, která mu měla být poskytnuta Ing. M., byla zřízena za podmínek
ustanovení §5 odst. 1 písm. b ) a §18 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, a proto
ji nemohl správním orgánům poskytnout. Je tomu tak již proto, že podle samotného sdělení
stěžovatele měla obsahovat jen skutečnosti, které jsou veřejně dostupné a nikoliv skutečnosti
utajované (ověřování osobních údajů o dlužnících z veřejně přístupných databází pro stěžovatele,
jako je např. obchodní rejstřík). Uvedené tvrzení je proto třeba považovat za ryze účelové.
Jsou proto zcela oprávněné a v souladu se zákonem právní závěry žalovaného
a městského soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, které na něm vázlo, stran prokázání
naplnění druhé z podmínek pro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, a to jak u plnění
přijatých ve 4 čtvrtletí roku 2004, tak i ohledně sporného plnění ve 4 čtvrtletí roku 2003. Stejně
tak je opodstatněný i závěr o nenaplnění podmínky prvé pro uznání oprávněnosti odpočtu daně
z přidané hodnoty u deklarovaných přijatých plnění od Ing. M., neboť stěžovatel neprokázal, zda
se deklarovaná služba skutečně udála a v čem vůbec spočívala. Neobstojí proto stížní výtka, že
městský soud nesprávně uvážil otázku prokázání nároku na odpočet daně jak v případě stanovené
daně za 4Q2004, tak i v případě stanovené daně za 4Q2003.
Na uvedeném závěru nic nezmění ani okolnost, že stěžovatel doložil při projednávání
správní žaloby před městským soudem (ve věci daně za 4Q2004) další důkazy (faxové zprávy,
výpisy z účtu /dále jen „nové důkazy“/), které měly svědčit jeho tvrz ení v daňovém řízení.
Podle ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. může správní soud v rámci dokazování zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem. Tato dikce ovšem neznamená, že správní
soud bude provádět dokazování, které mělo být především pro váděno před správním orgánem.
Takový výklad nemůže obstát. Správní soud by totiž v tomto případě nepřípustně nahrazoval
činnost správního orgánu. Uvedené oprávnění správního soudu k doplnění skutkových zjištění
je proto třeba vyložit tak, že správní soud p rovede (doplní) důkazy, jejichž provedení
se stěžovatel marně domáhal ve správním řízení, popřípadě provede (zopakuje) důkazy, o jejichž
hodnocení je mezi účastníky spor. Uvedenému výkladu ostatně svědčí i ustanovení §75 odst. 1
s. ř. s., podle kterého soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Nelze proto než konstatovat, že pokud
stěžovatel předložil nové důkazy k prokázání oprávněnosti odpočtu daně z přidané hodnoty
u plnění od Ing. M. až při jednání soudu, nemohly uvedené důkazy již ničeho změnit
na rozhodném skutkovém stavu věci, z něhož musel nutně městský soud vycházet při svém
rozhodování.
Řízení před Nejvyšším správním soudem je podle ustanovení §109 s. ř. s., obdobně jako
řízení před krajskými soudy (§75 odst. 2 s. ř. s.), založeno na dispoziční zásadě. Podle ustanovení
§109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li
na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu
nicotné. Podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. pak zakotvuje zásadu, podle níž kasační
stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než kte ré jsou uvedeny v §103, nebo
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Ve světle uvedené zásady Nejvyšší správní soud došel k závěru, že je podle §10 4 odst. 4
s. ř. s. nepřípustná námitka kasační stížnosti, v níž stěžovatel vytýká nesprávnost závěru
městského soudu o neoprávněně uplatněném odpočtu daně za zdaňovací období 4Q2003
ohledně plnění od společnosti RADIOTELEVIZE spol. s r. o. s odůvodněním,
že z předložených důkazů vyplýval zřejmý úmysl stěžovatele v budoucnu prodat parabolu
satelitního přijímače, kabeláže budoucího připojení k internetu třetí osobě (pronajímatelce),
a to bez ztráty na hodnotě věci. Je tomu tak proto, že tuto nyní nově v kasační stížnosti uvedenou
námitku mohl stěžovatel uplatnit již v řízení před městským soudem. Takto však stěžovatel
nepostupoval. Neučinil tak ostatně ani v řízení před správním orgánem, v jehož průběhu
měl apriori objasňovat skutkové okolnosti prokazující oprávněnost jím uplatněného odpočtu
daně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu nevznikly úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu