ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.133.2011:43
sp. zn. 7 As 133/2011 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1 - Malá Strana,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2011,
č. j. 5 A 237/2011 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně PhDr. H. P. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 23. 9. 2011, č. j. 5 A 237/2011 - 25, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným usnesením nepřiznal
žalobkyni osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem o šikanózním
způsobu výkonu práva ze strany žalobkyně, resp. Odborové organizace pracovníků správ
památkových objektů při Národním památkovém ústavu (dále jen „Odborová organizace“)
jednající žalobkyní, a to s ohledem na rozsah a povahu jimi vyvolaných soudních sporů. Jakkoli je
třeba z hlediska právní subjektivity odlišit Odborovou organizaci a její předsedkyni, je
jednoznačné, že tyto subjekty jednají nejen ve shodě, ale fakticky jde pouze o úkony jednoho
subjektu, a to žalobkyně. Většina sporů, které žalobkyně, resp. Odborová organizace u městského
soudu vede, se týká zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
kdy většinovým žalovaným je bývalý zaměstnavatel žalobkyně, Národní památkový ústav
(resp. Ministerstvo kultury). Další žaloby proti Advokátní komoře mají tentýž podklad. Ke dni
vydání napadeného usnesení eviduje městský soud ve věci žalobkyně více než sto soudních sporů
a ve věci Odborové organizace taktéž více než sto soudních sporů. Městský soud pak na několika
případech demonstroval způsob, jakým žalobkyně, resp. Odborová organizace, své spory vede
a jaká je jejich podstata. Ve věci sp. zn. 5 Ca 23/2005 byl předmětem práva na informaci dotaz
žalobkyně na to, kdo hrabal listí v hradním parku na Bouzově v listopadu 2004, ač tak podle
jejího názoru činit neměl, a kdo nehrabal listí, ač tak činit podle jejího názoru měl, a dále
na složení zdícího materiálu při opravě mostu na hradě. Ve věci sp. zn. 7 Ca 216/2008
se žalobkyně domáhala na základě svého práva na svobodný přístup k informacím zaslání
rozsudků dvou konkrétních soudkyň. Žalobkyně byla vyzvána k doplnění žádosti o informace
sice po uplynutí zákonné sedmidenní lhůty, nicméně místo vyhovění výzvě, které by spočívalo
v napsání jedné věty, podala proti takovému postupu stížnost namítající výlučně nedodržení lhůty
k vydání výzvy. Postup žalobkyně nesměřoval k získání informace, kterou soud hodlal žalobkyni
poskytnout, nýbrž pouze k zahájení řízení o stížnosti, tedy v konečném důsledku k oddálení
získání informace. Ve věcech sp. zn. 5 Ca 40/2008 a 5 Ca 41/2008 se Odborová organizace
jednající žalobkyní domáhala zrušení dvou fiktivních negativních rozhodnutí Národního
památkového ústavu vydaných na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.
Odborová organizace požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního
zástupce, v čemž jí bylo soudem vyhověno. Odborová organizace se následně domáhala zrušení
ustanovení zástupce, neboť nedošlo k první poradě s klientem. Soud žádosti nevyhověl,
protože zástupce byl ve věci činný (nahlédl do spisu). Poté sám zástupce požádal o zrušení
ustanovení a přiložil přípis žalobkyně, ze kterého vyplývá, že došlo k narušení nezbytné důvěry.
Soud zástupce zprostil a určil jeho odměnu, proti čemuž podala Odborová organizace stížnost,
kterou následně vzala zpět, a poté opět podala novou kasační stížnost. Zároveň navrhla, aby soud
opravil zřejmou nesprávnost ve výroku usnesení. Tomuto návrhu soud nevyhověl a Odborová
organizace proti tomuto podala další kasační stížnost. I s odkazem na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 49/2009 - 113 a 8 As 51/2009 - 124, a ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, městský soud uzavřel, že žalobkyně svým chováním, jinak
právně dovoleným, sleduje vyvolání soudní pře, a to v některých případech i s vědomím, že toto
řízení ve svém důsledku k poskytnutí informace nijak nepřispěje. Jde o závadný výkon práva,
kdy jednání a jeho výsledek se shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale toto jednání
bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla žalobkyni propůjčena
ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný
vedlejší následek tohoto jednání. Jde ve skutečnosti jen o zdánlivý výkon práva. Pokud žalobkyně
hodlá svá práva vymáhat soudní cestou, a to v takovém rozsahu a způsobem, jak činí, je třeba
po ní spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že soud jí v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „LZPS“) klade k tíži rozsah uplatnění jejího základního práva na informace (čl. 17
LZPS) a na přístup k soudu (čl. 36 LZPS) a dále realizaci práva sdružovacího (čl. 20 LZPS). Soud
za závadný výkon „jejího“ práva označuje chování a úkony jiných účastníků v jiných řízeních,
aniž bere v potaz, že osoba jednající za právnickou osobu je povinna řídit se pokyny této
právnické osoby a že je povinna konat tak, jaká je vůle plynoucí z většinového rozhodnutí
právnické osoby. S ohledem na neurčitost pojmu „dobré mravy“ ani právnicky nevzdělaná osoba
nemůže presumovat, zda její jednání soud neposoudí jako „závadné“. Argumentace chováním
jiného účastníka řízení – právnické osoby, jíž je stěžovatelka členem, nemůže být relevantní.
Konstrukce soudu svědčí nepřípustné aplikaci „dvojího trestání za totéž“. Pokud byla jednou
„potrestána“ za údajně vadný výkon svého práva, nemůže snad být „už navždy“ označena
za „jednající v rozporu s dobrými mravy“. V jednání soudu spatřuje i zásah do svých
osobnostních práv (v důsledku dehonestace tvrzeními o vadném výkonu svých občanských práv).
Soud účelově opisuje odůvodnění se zjevnou škodolibou uštěpačností, aniž bere v potaz,
že žádost o informaci „kdo hrabal listí v hradním parku“ stěžovatelka podávala jako zaměstnanec
povinného subjektu, jako nadřízená oněch „hrabajících“ osob. Soud zcela odhlíží od „vadně
právně jednajícího“ žalovaného a zejména povinného subjektu, který svým chováním
a nezákonným zneužíváním mezí práva na informace způsobil počet soudních sporů, který je
nyní stěžovatelce kladen k tíži. Kdyby si soud vylustroval, v kolika sporech „vadně jednal“
žalovaný a povinný subjekt, byl by nucen revidovat svůj závěr o tom, kdo jedná právně vadně
a kdo zneužívá toho, že se může „za státní peníze soudit do aleluja“. Žalovanému a povinnému
subjektu je lhostejné, že vydávají nezákonná rozhodnutí, jejich cílem není aplikace práva
„v mezích zákona“ a „kultivace právního prostředí“, ale výhradně to, aby byla stěžovatelka
nucena domáhat se soudního přezkumu jejich rozhodnutí. Odůvodnění napadeného usnesení je
výrazem stranného přístupu soudu. Soud si dále účelově vybírá z judikatury Nejvyššího správního
soudu jen to, co se mu hodí. Postupoval vadně při aplikaci skutečností údajně soudu známých
z jeho úřední činnosti. Skutečnosti rozhodné pro posouzení věci se zpravidla zjišťují
dokazováním. Existují však dva okruhy skutečností, na nichž lze založit rozhodnutí
i bez dokazování. První okruh představují skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety), druhý
okruh pak skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Neseznámí-li soud účastníka s touto
skutečností, upře tím právo účastníka vyjádřit se k takové skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení
a navrhnout provedení důkazů k prokázání svých odlišných tvrzení. Takovýto postup je proto
v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí, resp. ústavním požadavkem,
aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné v souladu s ústavněprávním požadavkem
spravedlivého procesu. Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené usnesení městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
pokud účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením
předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh
zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení
odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže,
že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Městský
soud však stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu šikanózního
výkonu práv ze strany stěžovatelky, resp. Odborové organizace jednající stěžovatelkou,
a to s ohledem na rozsah a povahu jimi vyvolaných soudních sporů. Většina sporů,
které stěžovatelka, resp. Odborová organizace u městského soudu vede, se týká zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kdy většinovým žalovaným je bývalý
zaměstnavatel stěžovatelky, Národní památkový ústav (resp. Ministerstvo kultury). Další žaloby
proti Advokátní komoře mají tentýž podklad. Ke dni vydání napadeného usnesení eviduje
městský soud ve věci žalobkyně více než sto soudních sporů a ve věci Odborové organizace
taktéž více než sto soudních sporů. Městský soud považuje pro posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků za podstatný především samotný způsob, jakým stěžovatelka své soudní
spory vede a jaká je podstata těchto sporů, z nichž některé v napadeném usnesení podrobněji
popsal. Touto podstatou přitom již není ochrana práv stěžovatelky, nýbrž samotné vedení sporu.
Problematice zákazu zneužití práva se Nejvyšší správní soud věnoval např. v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 46 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž byla za zneužití práva označena
situace, „kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“, přičemž smyslu práva
odpovídá pouze takový výklad právního předpisu, který respektuje rozumné uspořádání vztahů
ve společnosti. Existuje-li přitom několik výkladových alternativ, „chování, které není v souladu s
požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít
zároveň povahu zneužití subjektivního práva“. Obdobně lze poukázat i na chování in fraudem legis, tj.
obcházení zákona, kdy se někdo chová podle práva (secundum legem), ale tak, aby záměrně dosáhl
výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Zásada zákazu zneužití
práva se obecně neuplatní v případech, kdy dochází k využití úlevy od soudního poplatku,
tj. k využití výjimky z jinak stanovené povinnosti úhrady tohoto poplatku jakožto jedné
z podmínek pro vydání soudního rozhodnutí, a kdy jsou za tímto účelem soudu podávány žádosti
a relevantní podklady k těmto žádostem, aby mohlo být v případě naplnění zákonem stanovených
podmínek o této úlevě rozhodnuto. Na druhou stranu však zásada zákazu zneužití práva brání
takovému uplatňování práva, z něhož je zřejmý jeho šikanózní charakter, resp. zjevná svévolnost
či účelovost, kdy jednání účastníka řízení již není vedeno snahou o meritorní řešení věci,
nýbrž jen vedením sporu jako takového.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91,
„[m]á-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních
poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel
neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř.
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného
uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností
žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl
v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou
nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu.“ Lze tedy uvést, že dochází-li ze strany
účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto
výhodu přiznat. Taková ochrana účastníka řízení, byť v tíživé finanční situaci, by se již míjela
se samotným účelem tohoto institutu a potažmo účelem vedení soudních sporů. Na druhou
stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné
s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení
musí být řádně odůvodněno (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010,
č. j. 1 As 54/2010 - 29).
Nejvyšší správní soud dospěl v této věci k závěru, že městský soud dostatečným
způsobem odůvodnil své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
stěžovatelce, a to právě z důvodu porušení obecného principu zneužití práva, resp. jeho
šikanózního výkonu. Vedle počtu stěžovatelkou a Odborovou organizací vedených sporů, což by
samo o sobě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelčiných podání, městský soud poukázal
na charakter těchto sporů (ve většině případů, stejně jako v posuzované věci, se jedná o spory
s Národním památkovým ústavem, resp. Ministerstvem kultury, na základě zákona o svobodném
přístupu k informacím) a podrobnější průběh několika z nich. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem o šikanózním výkonu práva ze strany stěžovatelky i s tím, že tato
skutečnost byla důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků.
Skutkově i právně obdobná situace jako v nyní posuzované věci nakonec byla předmětem také
například rozsudků ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 8 As 49/2009 - 113, a ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 119/2011 - 33, v nichž Nejvyšší správní
soud dospěl ke shodným závěrům. V těchto případech šlo o posouzení, zda se městský soud
nedopustil pochybní, když zamítnul žádosti Odborové organizace (první dva uvedené rozsudky),
resp. stěžovatelky (posledně uvedený rozsudek) o osvobození od soudních poplatků z téměř
shodných důvodů. Totožné závěry učinil Nejvyšší správní soud také v jiné obdobné věci, a to
ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 75/2011 - 71.
Nejvyšší správní soud nemá za to, že by bylo stěžovatelce kladeno k tíži využití některého
z jí uváděných základních práv. K tíži je jí kladen pouze způsob, jakým svá práva ona a Odborová
organizace uplatňují. Pokud se jejich postup v předchozích řízeních promítnul i do výsledku
těchto řízení, nelze jeho opětovné zohlednění ve zcela jiné souvislosti (při posuzování žádosti
o osvobození od soudních poplatků) považovat za projev stranného přístupu soudu ani za dvojí
trestání za totéž. Procesní neúspěch, ani neosvobození od soudních poplatků nelze považovat
za trestání, neboť postrádá jakýkoliv represivní charakter. Je potřeba uvést, že stěžovatelka není
navždy označována za jednající v „rozporu s dobrými mravy“, čímž je dle svých slov
dehonestována, neboť vždy bude nutné posuzovat konkrétní okolnosti případu. Navíc
v posuzovaném případě nebyl důvodem pro vydání napadeného usnesení pouhý odlišný právní
názor soudů v jiných jí iniciovaných věcech, nýbrž opakovaný šikanózní výkon práva z její strany
(tj. zneužití práva). Co se týče tvrzeného odhlížení od vadného jednání žalovaného, to není
předmětem posuzování při rozhodování o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních
poplatků. Důvodem pro vydání napadeného usnesení mohlo být pouze jednání samotné
stěžovatelky. Nutno dodat, že v případě úspěchu stěžovatelky v řízení o žalobě bude podle
ust. §60 odst. 1 s. ř. s. uloženo žalovanému nahradit stěžovatelce náklady řízení. Případné vadné
jednání žalovaného, proti němuž stěžovatelka žalobou brojí, bude tedy zohledněno v této fázi
řízení, a to tak, že jeho důsledkem bude uložení povinnosti žalovanému kompenzovat
stěžovatelce zaplacený soudní poplatek.
K námitce stěžovatelky, že jí nelze přičítat vedení sporů ze strany Odborové organizace,
lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91,
v němž byla posuzována shodná otázka (pouze byly naopak Odborové organizaci přičítány spory
ze strany stěžovatelky). Tato námitka byla odmítnuta s tím, že „[j]akkoliv je totiž třeba z hlediska
právní subjektivity tyto subjekty odlišit, je zřejmé, že se de facto jedná o úkony jednoho jediného subjektu, a to
předsedkyně stěžovatelky.“ Nutno dodat, že tento rozsudek obstál i v přezkumu Ústavním soudem
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10).
Stěžovatelka dále namítá nesprávný postup městského soudu při použití skutečností jemu
známých z úřední činnosti jako podkladu pro vydání napadeného usnesení. Z textu kasační
stížnosti je přitom patrné, že stěžovatelka především brojí proti tomu, že nebyla s těmito
skutečnostmi předem seznámena. Se kterými konkrétními skutečnostmi nebyla seznámena,
sice nespecifikuje, nicméně z obsahu napadeného rozhodnutí lze dovozovat, že má na mysli
právě obsah jiných spisů městského soudu, jejichž předmětem jsou spory vyvolané stěžovatelkou
nebo Odborovou organizací.
Možností využít skutečností soudu známých z úřední činnosti jako podkladu
pro rozhodnutí se podrobněji zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 5. 2010,
č. j. 7 As 31/2010 - 94, na který lze v podrobnostech odkázat. Vyslovil zde v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu především
následující závěry: „Jestliže správní soud rozhoduje o věci samé bez jednání, je nezbytné, aby účastníci řízení
měli k dispozici všechny podklady, ze kterých bude tento soud při samotném rozhodování vycházet, resp. mohli
rozumně předpokládat, že z určitých skutečností soud vycházet bude. Účastníci totiž mohou legitimně očekávat,
že budou správním soudem dotázáni, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické vyjádření. […] Pokud
účastník řízení nemůže podle okolností dané věci rozumně předpokládat, že určitá skutečnost známá soudu
z úřední činnosti bude tímto soudem použita v jeho rozhodnutí, musí správní soud účastníka o této skutečnosti
informovat a poskytnout mu možnost se k ní vyjádřit. Neseznámí-li správní soud účastníka s touto skutečností,
upře tím účastníkovi právo vyjádřit se k takovéto skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení
důkazů k prokázání svých odlišných tvrzení. Takovýto postup je proto v rozporu s ústavním zákazem
překvapivých rozhodnutí, resp. ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné […].“
Z uvedeného je patrné, že stěžovatelka by musela být před vydáním napadeného usnesení
seznámena se skutečnostmi známými soudu z jeho úřední činnosti, pokud by je hodlal využít jako
podklad pro své usnesení a stěžovatelka by zároveň nemohla rozumně předpokládat, že tak soud
učiní. V posuzovaném případě však městský soud vzal za skutečnosti mu známé z jeho úřední
činnosti toliko informace o počtu sporů, které stěžovatelka a Odborová organizace u něj
ve správním soudnictví vedou, o jejich povaze a dále o skutkových okolnostech některých z nich
(o způsobu uplatňování práv stěžovatelkou a Odborovou organizací). Jelikož se jedná
o informace o řízeních, která před městským soudem iniciovala přímo stěžovatelka osobně
nebo jako předsedkyně Odborové organizace, mohla bezesporu rozumně předpokládat, že tyto
informace může tentýž soud využít. Počet a povaha sporů i způsob, jakým si stěžovatelka
v těchto sporech počíná, jí musel být znám, stejně jako skutečnost, že žádá-li od soudu přiznání
dobrodiní zákona, bude soud zkoumat, zda tohoto dobrodiní v podobných případech
nezneužívá. Použití uvedených skutečností jako podkladu pro napadené usnesení proto nemohlo
být pro stěžovatelku v žádném případě překvapivé. Městský soud tedy při použití skutečností mu
známých z úřední činnosti nijak nepochybil.
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu napadeného usnesení,
která by plynula z tvrzení stěžovatelky uvedených v kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a přistoupil proto k jejímu zamítnutí (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu