ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.19.2011:74
sp. zn. 7 Azs 19/2011 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: nezl. B. D., zastoupený zákonnou zástupkyní
N. D. a Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Az 21/2009 -
30,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Az 21/2009 - 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Az 21/2009 - 30,
byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 2. 12. 2009, č. j. OAM-190/LE-05-05-2009, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli
neuděluje mezinárodní ochrana podle ustanovení §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „ zákon o azylu“). Městský soud při sv ém rozhodování vyšel
z toho, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že se narodil na území České
republiky, je běloruské národnosti, pravoslavného vyznání a bez politické příslušnosti. Jeho matka
měla v Bělorusku problémy, za něž jí hrozilo uvěznění, neboť se jako svědkyně nedostavila
k výslechu. Při návratu do země původu by se proto mohlo stát, že bude uvězněna a stěžovatel
umístěn do dětského domova. Z těchto skutečností pak městský soud dovodil, že stěžovatel
nemohl vyvíjet v Bělorusku žádnou politickou činnost, a proto na něho nelze vztáhnout ust. §12
zákona o azylu. Zákonná zástupkyně stěžovatele nebyla v zemi původu pronásledována a lze tedy
dovodit, že by ani stěžovateli nehrozilo pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, a to rovněž
i z důvodu jeho věku. Stěžovatel nebyl dítětem azylanta a již z tohoto důvodu nesplňoval
zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §13 zákona o azylu. Stěžovateli
nebylo možno udělit mezinárodní ochranu ani podle ust. §14 zákona o azylu, protože na základě
údajů sdělených jeho zákonnou zástupkyní nebyly shledány žádné důvody zvláštního zřetele
hodné pro udělení mezinárodní ochrany. Stejně tak nebyly shledány ani důvody k udělení
doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu, protože rozhodnutím ministerstva
č. j. OAM-1-501/VL-20-PA03-PD1-2007 nebyla zákonné zástupkyni stěžovatele prodloužena
doplňková ochrana. Jelikož jí již nehrozí žádná újma, neměla by hrozit ani stěžovateli. Stěžovate l
jako nezletilá osoba není rodinným příslušníkem osoby požívající doplňkové ochrany,
a proto nebylo možno aplikovat ani ust. §14b zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou opřel o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti uvedl, že jeho matce byla rozhodnutím ministerstva ze dne 21. 4. 2008,
č. j. OAM-1-501/VL-20-05-2007, udělena podle ust. §14a záko na o azylu doplňková ochrana
na dobu 18 měsíců. Při rozhodování ministerstvo přihlédlo kromě jiného i k situaci ohledně
dodržování lidských práv v Bělorusku a zejména k tomu, že prezident Lukašenko v prosinci 2005
podepsal zákon č. 71-3, jehož nové paragrafy zavedly odpovědnost za diskreditaci republiky.
Situace v Bělorusku tedy nebyla natolik uspokojivá, aby umožňo vala bezpečný návrat jeho matky
do země původu. Matka, která v té době již požív ala doplňkové ochrany, následně požádala
o udělení mezinárodních ochrany i pro stěžovatele, prot ože se obávala návratu do Běloruska,
kde by jí a stěžovateli hrozily problémy. Ministerstvo, ale ani městský soud, při svém rozhodování
nezohlednilo nebezpečí represe ze strany běloruských státních orgánů, a to i v podobě trestního
stíhání matky. Problémy spočívající v možném uvěznění matky za opoziční činnost by pak měly
dopady i na osobu stěžovatele. V případě, že by matka byla uvězněna a vystavena represi státních
orgánů, neměl by se o stěžovatele kdo postarat. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby napadený rozsudek městského soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena
k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti označilo stěžovatelovy obavy za nedůvodné.
Neúspěšní žadatelé o azyl nejsou po návratu do Běloruska nijak perzekuováni. Proto ministerstvo
navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti se zabýval její
přijatelností, tedy otázkou, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud podrobně věnoval např. v usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, dostupné
na www.nssoud.cz, v nichž dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat
mimo jiné tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tak tomu je
i v daném případě, a proto je kasační stížnost přijatelná.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud zabývat
důvodností kasační stížnosti, kterou posuzoval v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že se stěžovatel narodil na území České
republiky. Důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha vyhnout se návratu
do Běloruska, kde jeho matce hrozí nebezpečí uvěznění a stěžovatel by pak zůstal osamocen a
bezprizorní. Rozhodnutím ministerstva ze dne 21. 4. 2008, č. j. OAM-1-501/VL-20-05-2007 byla
matce stěžovatele udělena doplňková ochrana podle ust. §14a zákona o azylu na dobu 18 měsíců
s odůvodněním, že v Bělorusku byl v té době schválen zákon, podle něhož měl být trestně stíhán
ten, kdo poskytne cizí vládě lživé údaje o politické, ekonomické nebo vojenské situaci
v Bělorusku a v případě matky stěžovatele nebylo možné vyloučit, že tohoto zákona nebude užito
proti ní. Doba platnosti této ochrany vypršela dne 13. 11. 2009. Dne 8. 10. 2009 podala matka
stěžovatele žádost o prodloužení doplňkové ochrany a rozhodnutím ministerstva ze dne
10. 11. 2009, č. j. OAM-1 501/VL-20-PA03-PD1-2007. Této žádosti nebylo vyhověno, protože
nebyl zaznamenán případ, kdy by po návratu do vlasti byla perzekuována osoba jen kvůli tomu,
že neúspěšně v zahraničí žádala o azyl. Rozsudkem Měs tského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010,
č. j. 4 Az 20/2009 - 29 byla zamítnuta žaloba matky stěžovatele, kt erou proti tomuto strávnímu
rozhodnutí podala. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011,
č. j. 2 Azs 18/2011 - 86, pak byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena městskému soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předesílá, že postavení nezletilého dítěte žádajícího o mezinárodní
ochranu se zpravidla odvíjí od rodičů žádajících o udělení mezinárodní ochrany. Je proto plně
na místě, aby jejich žádosti, resp. žádosti všech rodinných příslušníků, které jsou vzájemně
provázané a dotýkají se rodiny jako celku, byly posuzovány synch ronně a ve vzájemné
souvislosti při respektování specifických a plně individualizovaných důvodů vztahujících
se výhradně pouze k některému z rodinných příslušníků. Současně je žádoucí, aby o jejich
žádostech bylo rozhodováno, pokud možno, ve stejný časový okamžik.
Ve vztahu k nezletilým dětem je především třeba respektovat čl. 3 (předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí je zájem dítěte) a čl. 9 (zajištění toho, aby dítě nemohlo být
odděleno od svých rodičů proti jejich vůli) Úmluvy o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.).
Nezletilým dětem, bude-li to v jejich zájmu, je třeba umožnit další pobyt v České republice.
V tomto ohledu lze např. využít ust. §79 odst. 5 zákona o azylu, podle kterého ministerstvo
může výjimečně povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení nezletilému
rodinnému příslušníku, u něhož bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ukončeno,
pokud jeho zákonný zástupce je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany.
Ve prospěch argumentu potřeby zachování celistvosti rodiny lze poukázat
i např. na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a na ni navazující judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (sdělení č. 209/1992 Sb.), kterou by bylo možné
mutatis mutandis vztáhnout i na posuzovanou věc s tím, že vrácení nebo vypovězení nezletilého
dítěte ze země, v níž pobývá jeho matka, by mohlo znamenat narušení práva dětí na rodinný život
a zakládat porušení čl. 8 citované Úmluvy.
V daném případě městský soud rozhodoval o žalobách stěžovatele a jeho
matky ve stejný časový okamžik. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Az 20/2009 - 29
zamítl žalobu matky stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva ze dne 10. 11. 2009,
č. j. OAM-1-501/VL-20-PA03-PD1-2007, kterým jí nebyla prodloužena doplňková o chrana,
a rozsudkem ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Az 21/2009 - 30, zamítl žalobu stěžovatele
proti rozhodnutí ministerstva ze dne 2. 12. 2009, č. j. OAM-190/LE-05-05-2009, kterým bylo
rozhodnuto, že se mu neuděluje mezinárodní ochrana.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 2 Azs 18/2011 - 86,
pak byl ke kasační stížnosti matky stěžovatele zrušen rozsudek Měs tského soudu v Praze
ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Az 20/2009 - 29 a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud především uvedl, že „V nyní posuzovaném případě byl
stěžovatelce dán prostor, aby prezentovala svůj příběh. Ten neměla možnost podpořit důkazními prostředky.
V souladu se shora shrnutou judikaturou pak bylo na správním orgánu, aby příběh porovnal se zprávami o zemi
původu, eventuálně našel v příběhu takové vnitřní rozpory a nekonzistentnost, že by – poté, co by dal stěžovatelce
možnost případné rozpory ozřejmit či vysvětlit – již nebylo třeba popsanou (smyšlenou) konkrétní situaci
se zprávami porovnávat. V daném případě ovšem žádné vnitřní rozpory ve stěžovatelčině výpovědi nejsou.
Stěžovatelka od počátku uvádí, že k větší politické angažovanosti ji dohnala situace v jejím bytovém
družstvu, které bylo zkorumpované. Tuto situaci se snažila řešit, ale bezvýsledně. Po této zkušenosti spolu
s manželem ve své domovské zemi začala distribuovat protirežimní letáky a tiskovi ny (popsala přesné názvy
opozičních novin), byť nebyla členkou opozičního uskupení. Kvůli této aktivitě se o n i zajímala policie,
která po ni požadovala, aby svědčila proti opozičnímu aktivistovi S. G. z Běloruské národní fronty, který byl
jejich kamarádem. Na předvolání ale s manželem nereagovali, neboť proti němu svědčit nechtěli. Byli poučeni
o možnosti, že kvůli tomu proti nim může být zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelka rovněž uvedla, že se účastnila
protirežimní demonstrace (popsala přesné datum i místo jejího konání i řadu dalších podrobností). Na této
demonstraci byla zraněna po úderu obuškem. Po uvedených událostech se rozhodla Bělorusko opustit.
Ve spise jsou založeny zprávy o zemi původu. Z nich plyne, že vláda nedodržuje lidská práva, dochází
ke svévolnému zatýkání, výsledek soudu bývá určen dopředu. Není pravda, jak uvedl městský soud, že zatýkání
se týká jen vůdčích osobností opozičního hnutí. Často dochází k bití a zatýkání osob jen pro jejich účast
na opozičních demonstracích (viz zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o dodržování lidských
práv v Bělorusku ze dne 25. 2. 2009, str. 3).
Z uvedeného je patrné, že stěžovatelčin příběh plně zapadá do rámce, který byl utvořen předmětnými
zprávami. Žádost a následný pohovor nej sou ve vzájemném rozporu. Všechny události popsala stěžovatelka
shodně a rovněž názvy opozičních tiskovin přesně odpovídají těm, které uvedla stěžovatelka ve výpovědích.
Samotná skutečnost, že osoby žádající o azyl nejsou bez dalšího po návra tu perzekuovány, jak vyplývá
ze zpráv, nepostačí k závěru, že stěžovatelce neměla být doplňková ochrana udě lena. Stěžovatelčina situace
je v tomto ohledu specifická. Stěžovatelka totiž není obyčejným ekonomický m běžencem. Opakovaně uvádí,
že v Bělorusku po stránce životní úrovně nestrádala. Měla práci a vlastní byt, který ve své domovině zanechala.
Ještě před svým útěkem z vlasti byla předmětem pozornosti policie a navíc v České republice se zapojila
do běloruských opozičních aktivit. Její fotografie z pražské demonstrace proti režimu prezidenta Lukašenka byla
zveřejněna v opozičním tisku v Bělorusku. Opoziční noviny jsou přitom, jak plyne ze zpráv o zemi původu,
monitorovány státním aparátem. Tyto skutečnosti mohou vést státní represivní složky k tomu, že stěžovatelka
bude podrobena jinému režimu než ti, kteří v zahraničí žádali o azyl bez předchozího konfliktu se státní mocí.
Nejde přitom jen o užití příslušného ustanovení zákona, který zakazuje šířit v zahraničí negativní zprávy
o Bělorusku, ale především o to, že nelz e vyloučit, že by stěžovatelka nečelila stejnému či horšímu zacházení,
jakému čelila v době před svým odjezdem. V tomto směru se městský soud i žalovaný až příliš lehce vypořádali
s tím, že byt, který stěžovatelka v Bělorusku zanechala, je státní mocí sled ován. Obavy z toho pramenící oba
orgány považují jen za hypotetické a blíže nepodložené. Znovu je však v této souvislosti nutné připomenout
konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57,
www.nssoud.cz): „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními
prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech
shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“
Závěrem lze ve vztahu k tomu, že žalovaný i městský soud poukazovali na to, že stěžovatelka nepatřila
k vůdčím představitelům opozičního hnutí, upozornit na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, www.nssoud.cz, které se dokonce vztahují k §12 zákona
o azylu, což je ustanovení „přísnější“ z hlediska podmínek pro udělení tohoto způsobu ochrany. Toto rozhodnutí
se přitom dotýká situace přímo v Bělorusku. Soud uvedl, že nelze odůvodnit nesplnění podmínek §12 zákona
o azylu jen proto, že žadatel nezastával zásadním způsobem veřejně své politické názory a jeho aktivity
se dostatečně zásadním způsobem neprojevovaly na běloruské opoziční scé ně. Takové odůvodnění je v rozporu
se smyslem tohoto ustanovení. Není možné od každého řadového občana, byť uvědomělého a politicky aktivního,
očekávat, že jeho činnost bude zásadním způsobem ovlivňovat opoziční struktury. Členství v politické straně je
jednou, nikoli jedinou možností, jak mohou být jednotlivci účastni veřejného života a dávat najevo své politické
názory. Ze samotné skutečnosti, že dotyčný nebyl členem, ale pouze sympatizantem opoziční politické strany, nelze
dovozovat, že neprojevil dostatečně svůj politický názor. To platí tím spíše, pokud se jedná o zemi, kde pouhá
účast na demonstracích organizovaných opozičními stranami obvykle způsobuje perzekuci ze strany orgánů státní
moci. Předpokladem naplnění pojmu pronásledování pro uplatňování p olitických práv a svobod proto je,
aby žadatel o azyl nějaký politický názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat, a věrohodně popsal
příkoří, kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo.
Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak byl naplněn, neboť městský soud nesprávně
posoudil právní otázku, zda stěžovatelce měla být udělena (prodloužena) doplňková ochrana.“.
Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá jednoznačný postoj Nejvyššího správního
soudu k žádosti matky stěžovatele o udělení doplňkové ochrany, který je vodítkem pro městský
soud, jež musí ve věci znovu rozhodnout.
Namítá-li v projednávané věci stěžovatel v kasační stížnosti, že ani ministerstvo,
ani městský soud při svém rozhodování nezohlednily nebezpečí represe ze str any běloruských
státních orgánů v podobě trestního stíhání jeho matky, že problémy spočívající v možném
uvěznění jeho matky za opoziční činnost by měly dopady na jeho osobu a že jeho matka již nemá
rodiče a v případě, že by byla uvězněna a vystavena repres i státních orgánů, neměl by se o něho
kdo postarat, pak z takto formulovaných stížních důvodů vyplývá, že stěžovatel jako žadatel
o udělení mezinárodní ochrany je již vzhledem ke svému útlému věku bezprostředně svázán
s osudem své matky, zejména potud, pokud by se musela vrátit do země svého původu.
Městskému soudu je třeba vytknout, že i když ve stejný de n rozhodoval jak ve věci matky
stěžovatele, tak i ve věci stěžovatele) dochází k rozdílným závěrům, pokud jde o angažovanost
a pronásledování matky stěžovatele. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 7. 2011, č. j. 2 Azs 18/2011 - 86, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Az 20/2009 - 29, je na č.l. 87 konstatováno, že „Stěžovatelka
dle svých slov jako stoupenkyně opozice roznášela protirežimní letáky. V důsledku toho se o ni a jejího manžela
zajímala policie, která je vyzvala, aby svědčili proti jednomu z jejich společných přátel, který byl pro opoziční
aktivity trestně stíhán. Stěžovatelka se v Bělorusku účastnila demonstrací proti Lukašenkovu režimu a v této
činnosti pokračuje i na území ČR“ a tato aktivita je podrobně rozváděna v dalších částech
odůvodnění rozsudku. Naproti tomu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010,
č. j. 4 Az 21/2009 - 30, je na str. 4 konstatováno, že matka stěžovatele nebyla ve své vlasti
pronásledována a z toho lze dovodit, že by ani stěžovat eli pronásledování nehrozilo,
a že jí nehrozí v případě návratu žádná újma, která by tak neměla hrozit ani jejímu syn ovi.
Za situace, kdy stěžovatel jako žadatel o udělení mezinár odní ochrany je již vzhledem
ke svému útlému věku bezprostředně svázán s osudem své matky, zejména potud, pok ud
by se musela vrátit do země svého původu, a odvozuje důvody své kasační stížnosti od osudu své
matky, musí být v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Az 21/2009
postavena najisto politická angažovanost matky stěžovatele, její op oziční činnost
a pronásledování v Bělorusku.
Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení bude na městském soudu, aby se znovu zabýval všemi žalobními námitkami
s cílem objasnit zásadní otázku, a to politické angažovanosti matky stěžovatele, její opoziční
činnost a pronásledování v Bělorusku, své závěry konfrontoval se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2011, č. j. 2 Azs 18/2011 - 86, a s přihlédnutím k výše
uvedeným zásadám o žalobě stěžovatele rozhodl.
Ve smyslu ust. §110 odst. 3 s. ř. s . je městský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu