ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.29.2011:53
sp. zn. 7 Azs 29/2011 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: T. T. T., zastoupen JUDr. Janem Juračkou,
advokátem, se sídlem Tovární 881/7, Znojmo, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 29. 4. 2011, č. j. 56 Az 3/2011 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 29. 4. 2011,
č. j. 56 Az 3/2011 - 31, zamítl žalobu podanou žalobcem T. T. T. (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 1. 11. 2010, č. j. OAM-
363/ZA-06-ZA14-2010, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o
azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud ve shodě s žalovaným správním orgánem dovodil, že
stěžovatel v průběhu řízení tvrdil pouze ekonomické důvody, pro které opustil Vietnamskou
socialistickou republiku, jež nejsou relevantní k udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla
soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné
podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních
zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami,
o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné
ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně
stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její
důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti, kterou opírá o důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., především namítl, že správní orgán při svém rozhodování
nedostatečně zvážil okolnosti uvedené v ustanovení §14a zákona o azylu. V případě návratu
do Vietnamu by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy jak ze strany spoluobčanů, případně i ze strany
vietnamských státních orgánů. Situace ve Vietnamu není totiž ekonomicky a politicky
stabilizována a právě z tohoto důvodů mu hrozí nebezpečí šikany státními orgány. Ani krajský
soud při své přezkumné činnosti neakceptoval uvedené skutečnosti svědčící o hrozbě těžké újmy,
ale i o ohrožení života. Tyto skutečnosti uplatňoval již ve správním řízení a je pouze otázkou, jaké
formulace se objevily v zápise o jednáních. Již tehdy upozorňoval na to, že má strach vrátit
se do země původu, kde mu hrozí újma a pronásledování. S poukazem na uvedené skutečnosti
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud, vycházeje ze své konstantní azylové judikatury, konstatuje,
že azylové řízení a udělení mezinárodní ochrany není univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím; důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce.
V nyní projednávané věci stěžovatel žádné azylově relevantní důvody neuvedl.
Ve Vietnamu nebyl členem žádné politické strany. Za dobu pobytu ve vlasti neměl žádné potíže
se státními orgány. Svou vlast opustil 28. 10. 2007, protože neměl práci a rodiče od něj a od sester
odešli kvůli dluhům. Od příbuzných si vypůjčil asi 15 000 amerických dolarů, kteří zastavili i svůj
dům. Do České republiky odjel za vidinou lepšího života, neboť zde chce podnikat. V případě
návratu do vlasti se obává, že by jeho příbuzní přišli o dům a banka by na ně mohla podat
žalobu. Jeho největším přáním je vydělávat peníze v České republice a splatit dluhy, aby žádný
z příbuzných neměl problémy.
Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V tomto smyslu lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, který byl uveřejněn
pod č. 181/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž je konstatováno,
že: „Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí
žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí
dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla
povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit
posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ Uvedl-li proto stěžovatel v projednávané věci pouze důvody
azylově nerelevantní, pro které odešel ze země původu, a žádné důvody azylově relevantní
(§12 zákona o azylu), nerozhodoval správní orgán o tom, že se azyl podle §12 zákona o azylu
neuděluje, ale za podmínek §16 téhož zákona žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Ekonomické důvody, pro které stěžovatel opustil zemi původu, nejsou azylově relevantní
pro udělení mezinárodní ochrany. V tomto směru lze především poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, dostupný
na www.nssoud.cz, který mimo jiné vyslovil právní názor, že: „V žádosti o udělení azylu
opakovaně uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat
práci) … nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména
tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky
neangažoval“. Obdobně Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupný na www.nssoud.cz, že: „Skutečnost, že žadatel o azyl má
v zemi původu (…) ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu
dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
(§14 téhož zákona)“. Konečně lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 Azs 32/2003 - 60, dostupný na www.nssoud.cz, ve kterém byl vysloven
závěr, že: „Byla-li žádost žadatele o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná
(§16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) proto, že byly tvrzeny toliko důvody
ekonomické, je nepřípustná žalobní námitka o tom, že žadatel je utlačován a omezován státními
institucemi v zemi původu.“ V rámci správního řízení o udělení mezinárodní ochrany tedy
nevyšlo najevo, že by se stěžovatel ve státě původu měl důvodně obávat pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má (nebyl členem žádné politické strany, nikdy nebyl trestně stíhán,
se státními orgány neměl žádné problémy). Stěžovatel jako důvody pro udělení azylu uváděl
pouze ekonomické potíže (nemožnost nalézt zaměstnání, dluhy a těžké životní podmínky),
které podle výše uvedené judikatury nelze bez dalšího podřadit pod azylově relevantní důvody
ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Zákonné podmínky pro zamítnutí stěžovatelovy
žádosti jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 zákona o azylu proto byly splněny.
Jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany nemůže obstát ani tvrzení stěžovatele
obsažené v kasační stížnosti, že v případě návratu do Vietnamu by mu hrozilo nebezpečí vážné
újmy jak ze strany spoluobčanů, případně i ze strany vietnamských státních orgánů, neboť situace
v zemi původu není ekonomicky a politicky stabilizována a z tohoto důvodů mu proto hrozí
nebezpečí šikany státními orgány. Tyto skutečnosti uplatňoval již ve správním řízení a je pouze
otázkou, jaké formulace se objevily v zápise o jednáních, v nichž upozorňoval na to, že má strach
vrátit se do země původu, kde mu hrozí újma a pronásledování.
Podle ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném v rozhodné době,
doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl
cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít
ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu se podle tohoto zákona
považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Nejvyšší správní soud se již vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79,
který je dostupný na www.nssoud.cz, k zákonným podmínkám ustanovení doplňkové ochrany
ve smyslu ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném v rozhodné době. V tomto
rozhodnutí vyslovil, že: „Obavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný,
že bude pronásledovaný pro své (doposud neprojevené) politické přesvědčení, nelze považovat
za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v §14a zákona o azylu“.
Obavy z problémů ohledně nesplaceného dluhu rovněž nelze pod zmíněné ustanovení
podřadit. Jelikož stěžovatel nikdy neměl ve vlasti problémy se státními orgány, není ani
předpoklad, že by se tak stalo po jeho návratu. Ostatně Vietnamci vracející se ze zahraničí,
kde pobývali nelegálně nebo žádali o azyl, nejsou za podání žádosti o azyl nebo nelegální pobyt
postihováni (Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21. 4. 2008,
č. j. 103424 - 13/2008 - LPTP). Na území Vietnamské socialistické republiky pak neprobíhá
takový ozbrojený konflikt, který by bylo možno posuzovat ve smyslu ustanovení §14 odst. 2
písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování stěžovatele po posouzení informací o zemi původu
nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky.
Nemůže obstát ani tvrzení stěžovatele, že namítané skutečnosti uplatňoval
již ve správním řízení a je pouze otázkou, jaké formulace se objevily v zápise o jednáních,
v nichž upozorňoval na to, že má strach vrátit se do země původu, kde mu hrozí újma
a pronásledování. Je tomu tak proto, že stěžovatel byl v průběhu správního řízení řádně poučen
o tom, že musí uvádět pravdivě všechny důvody, pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany
a námitku údajně nesprávné protokolace neuplatnil ani v žalobě.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
JUDr. Eliška Cihlářová.
předsedkyně senátu