ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.33.2011:133
sp. zn. 7 Azs 33/2011 - 133
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: G. M., Pobytové středisko, Rudé armády
1000, Kostelec nad Orlicí, zastoupený Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se sídlem
Buzulucká 431, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 5. 2011, č. j. 32 Az 11/2010 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Rejska se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 32 Az 11/2010 - 84,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 12. 10. 2010, č. j. OAM-10981/VL-19-P12-R2-2001,
kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozsudku krajský soud uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 6. 11. 2006, č. j. 14 Az 490/2004 - 58, bylo zrušeno původní rozhodnutí ministerstva
ze dne 22. 11. 2003, č. j. OAM-10981/VL-19-P26-2001, pouze ve výroku o neexistenci překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v tehdy platném znění. Ohledně výroku o neudělení
azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu bylo tedy pravomocně
rozhodnuto a tato skutečnost brání opětovnému projednání (§159a odst. 5 o. s. ř. za použití
§64 s. ř. s.). Přestože napadeným rozhodnutím ministerstvo rozhodlo tak, že se stěžovateli
neuděluje mezinárodní ochrana podle ust. §12 až 14b zákona o azylu a rovněž žalobou
je napadán výrok o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu, krajský soud se s odkazem na výše
uvedené již otázkou neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu nezabýval.
K doplňkové ochraně krajský soud uvedl, že při rozhodování o jejím udělení či neudělení jsou
rozhodující především tvrzení žadatele, z nichž je třeba vycházet. Ministerstvo při posuzování,
zda stěžovatel splňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany vycházelo jak z jeho výpovědí,
tak i z informací, které si k případu stěžovatele a objasnění aktuální situace v zemi jeho původu
obstaralo. Tvrzení stěžovatele porovnalo i s výpovědí jeho manželky, která právě od potíží svého
manžela odvozovala své problémy, kvůli kterým také později zemi původu opustila. Krajský soud
zdůraznil, že věrohodnost žadatele je základním pilířem celého azylového řízení a v této
souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004,
č. j. 4 Azs 152/2004 - 36, publikovaný pod č. 903/2006 Sb. NSS, a ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 6 Azs 386/2004 - 40. Ministerstvu tak nelze vytýkat, že porovnávalo jednotlivé výpovědi
stěžovatele a dále jeho výpovědi s výpověďmi jeho manželky ohledně stejné události,
z níž dovozují potíže v zemi původu. Ministerstvo řádně zhodnotilo i nově uvedenou skutečnost
týkající se částečně ázerbájdžánského původu stěžovatele a zabývalo se i možností občanů
Arménie dovolat se pomoci státu v případech zneužití státní moci nebo pří páchání násilí
ze strany soukromých osob a také tím, zda v případě návratu by stěžovatel mohl být stíhán
za porušení vojenských předpisů kvůli události z roku 1997. Podle názoru krajského soudu
nebylo prokázáno, že by v případě návratu stěžovateli hrozilo skutečné nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. V Arménii v současné době neprobíhá
mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt a vycestování stěžovatele nepředstavuje rozpor
s mezinárodními závazky České republiky. V případě návratu stěžovateli jako neúspěšnému
žadateli o azyl nehrozí perzekuce ze strany státních orgánů. Důvody pro postup podle §14b
zákona o azylu nebyly tedy zjištěny, jak správně odůvodnilo ministerstvo. Ministerstvo tedy
dostatečně zjistilo skutkový stav věci, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem
a krajský soud neshledal žádné vady správního řízení, které předcházelo vydání tohoto
rozhodnutí, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal rozpor
mezi výrokem rozsudku, že žaloba se zamítá a jeho odůvodněním na str. 6, kde krajský soud
uvedl, že ohledně výroku o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu bylo
rozhodnutím ministerstva ze dne 22. 11. 2003 pravomocně rozhodnuto. Je-li zde překážka věci
rozsouzené, pak ministerstvo nemohlo ve věci znovu rozhodovat a bylo na místě, aby krajský
soud rozhodnutí v rozsahu výroků podle §12, §13 a §14 zákona o azylu zrušil, nikoli aby žalobu
v celém rozsahu zamítl. Tento rozpor mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním má
za následek nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost. Krajský soud v odůvodnění
rozsudku dále uvedl, že se otázkou neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu
nezabýval, a to i přes to, že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí ministerstva v celém rozsahu
výroku o neudělení mezinárodní ochrany. Tím, že se krajský soud nezabýval žalobou v části,
kterou byl napaden výrok rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14
zákona o azylu, a současně žalobu v celém rozsahu zamítl, zatížil rozsudek nepřezkoumatelností
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 6. 11. 2006, č. j. 14 Az 490/2004 - 58, nezakládá překážku věci rozsouzené ve smyslu
§159a odst. 5 o. s. ř., neboť tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ze dne 22. 11. 2003, č. j. OAM-10981/VL-19-P26-2001, tedy o žalobě proti jinému
rozhodnutí ministerstva, než které bylo předmětem přezkumu v tomto soudním řízení.
Podle názoru stěžovatele se krajský soud měl žalobou zabývat v celém rozsahu i proto,
že ministerstvo rozhodovalo oproti svému původnímu rozhodnutí z roku 2003 na základě
nových podkladů a nově zjištěného skutkového stavu věci. Podle stěžovatele ministerstvo vůbec
nepřistoupilo ke zjištění skutečného fungování policie či soudů v otázce ochrany lidských práv
a mělo se zaměřit na i praktické provádění zákonů. Ve správním spise není opora pro závěr,
že stěžovatel mohl nalézt účinnou ochranu u orgánů země původu. Stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle ust. §12 písm. a) a b) zákona o azylu,
protože se obává pronásledování, neboť propustil ázerbájdžánského zajatce, a dále proto, že je
částečně ázerbájdžánské národnosti. Z těchto důvodů byl opakovaně zadržen vojenskou policií,
bodnut a zmlácen jejími příslušníky, bojí se o život svůj, svých děti a manželky. Důvodem
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je i délka azylového řízení, které trvá
již bezmála deset let. Stěžovatel splňuje rovněž podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, neboť mu hrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání, když takovému zacházení již byl v minulosti podroben. Stěžovatel rovněž vyjádřil
nesouhlas se zpochybněním svých výpovědí, které bylo podle něj spekulativní a nepodložené.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak jeho rozhodnutí ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti odkázalo na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení. K námitkám
uvedeným v kasační stížnosti ministerstvo uvedlo, že bylo při svém rozhodování vázáno
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006, č. j. 14 Az 490/2004 – 58,
který zrušil původní správní rozhodnutí pouze ve výroku o neexistenci překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu, v tehdy platném znění. Ve vztahu k výroku o neudělení azylu
podle §12, §13 a §14 citovaného zákona krajský soud žalobu zamítl. V novém řízení bylo
proto ministerstvo povinno zkoumat otázku doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
neboť institut doplňkové ochrany nahradil překážku vycestování. Ministerstvo se dostatečně
zabývalo tím, zda nevyšly najevo nové skutečnosti, jak ve vztahu k §12 zákona o azylu,
tak i ve vztahu k §13 a §14 citovaného zákona. Z objektivně zjištěného stavu věci vyplynulo,
že žádná nová okolnost nebyla shledána, a proto ministerstvo odkázalo na své předchozí
rozhodnutí, potvrzené v tomto rozsahu soudem, neboť rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem vytváří překážku věci rozhodnuté. V této souvislosti je tvrzení stěžovatele o naplnění
podmínek udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu nepodložené. Stejně tak pouhá
doba trvání řízení o udělení mezinárodní ochrany, které je navíc dané nutným shromažďováním
informací o zemi původu a následným soudním přezkumem, není zvláštního zřetele hodným
důvodem pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Ve vztahu k posuzování doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu shromáždilo ministerstvo dostatečné množství aktuálních,
věrohodných a na případ aplikovatelných informací o zemi původu stěžovatele. Dostálo tím
povinnosti, konstatované jednotnou judikaturou. Závěr o neudělení doplňkové ochrany
je podle názoru ministerstva plně namístě, neboť nedošlo k naplnění některého z taxativně
vymezených definičních znaků vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu. V podrobnostech
odkázalo ministerstvo na své rozhodnutí a odůvodnění rozsudku krajského soudu,
se kterým se plně ztotožňuje. Z výše uvedených důvodů ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační
stížnosti pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se nejprve ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy
přijatelná. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu se Nejvyšší správní
soud již podrobně věnoval, např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS, příp. v usnesení ze dne 4. 5. 2006,
č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, obě dostupná na www.nssoud.cz, v nichž dospěl k závěru, že o kasační
stížnost přijatelnou se může jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. V dané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, neboť stěžovatelem uplatněné
důvody nebyly dosud v judikatuře plně řešeny.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná, přezkoumal
napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní námitkou, že je-li zde překážka věci rozsouzené, pak ministerstvo nemohlo znovu
rozhodovat o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat, protože nebyla uplatněna v žalobě. Z tohoto důvodu je ve smyslu ust. §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Stěžovatel dále namítal, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, protože se nezabýval žalobou v části, kterou byl napaden výrok rozhodnutí ministerstva
o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
Podle ust. §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být
v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána
znovu.
Rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2006,
č. j. 14 Az 490/2004 - 58, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti výroku rozhodnutí ministerstva
ze dne 22. 11. 2003, č. j. OAM-10981/VL-19-P26-2001, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1,2 a §14 zákona o azylu, a současně bylo toto rozhodnutí zrušeno
ve výroku o neexistenci překážek vycestovaní ve smyslu §91 téhož zákona a věc byla v tomto
rozsahu vrácena ministerstvu k dalšímu řízení. Proti výroku I. tohoto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Azs 21/2007 – 93, odmítnuta pro nepřijatelnost.
Jak zcela správně uvedl krajský soud, ohledně výroku o neudělení azylu stěžovateli
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu bylo již pravomocně rozhodnuto a tato skutečnost brání
opětovnému projednání. Krajský soud se proto nemohl znovu zabývat otázkou neudělení azylu
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu, a to i za situace, že napadeným rozhodnutím ministerstvo
rozhodlo tak, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle ust. §12 až 14b zákona
o azylu a současně byl žalobou napadán výrok o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na to, že výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem nezakládá překážku věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř., neboť jím
bylo rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ze dne 22. 11. 2003,
č. j. OAM-10981/VL-19-P26-2001, tedy o žalobě proti jinému správnímu rozhodnutí,
než které bylo předmětem přezkumu v tomto soudním řízení. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu tomu tak není, protože se jedná stále o jedno a totéž správní řízení, které bylo
zahájeno v roce 2001 na základě žádosti stěžovatele o udělení azylu. Tato námitka
je proto nedůvodná.
Námitkou stěžovatele, že ministerstvo nezjišťovalo skutečné fungování policie či soudů
v otázce ochrany lidských práv, že se mělo zaměřit na i praktické provádění zákonů
a že ve správním spise tedy není opora pro závěr, že mohl nalézt účinnou ochranu u orgánů země
původu, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Tato námitka se totiž týká zjišťování
skutkového stavu pro účely posouzení podmínek udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu,
přičemž o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 a §14 téhož zákona bylo již pravomocně
rozhodnuto a tato skutečnost brání opětovnému projednání věci v tomto rozsahu. Totéž platí
i pro následující námitky stěžovatele, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
ve formě azylu podle ust. §12 písm. a) a b) zákona o azylu, protože se obává pronásledování,
neboť propustil ázerbájdžánského zajatce, a dále proto, že je částečně ázerbájdžánské národnosti,
a že d ůvodem pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je i délka azylového
řízení, které trvá již bez mála deset let.
Závěrem stěžovatel namítal, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, neboť mu hrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání, když takovému zacházení byl již v minulosti podroben.
Ministerstvo při posuzování toho, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení
doplňkové ochrany, vycházelo z jeho výpovědí a z informací o politické a bezpečnostní situaci
v Arménii a porovnalo tvrzení stěžovatele obsažená v žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a učiněná během následujících třech pohovorů. V této souvislosti se zmínilo i o vyjádřeních
manželky stěžovatele, která od potíží svého manžela odvozovala své problémy, které ji vedly
k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V odůvodnění svého
rozhodnutí ministerstvo podrobně popsalo zjištěné nesrovnalosti, na základě kterých dospělo
k závěru, že tvrzení stěžovatele o jeho problémech působí celkově nevěrohodným dojmem.
Rovněž se zabývalo postavením osob částečně ázerbájdžánského původu v Arménii, které mají
podle dostupných informací rovnoprávné postavení s ostatními občany s tím, že nelze vyloučit
individuální projevy intolerance ze strany příslušníku národnostní většiny, které se však vyskytují
i ve vyspělých a stabilních demokratických zemích. Ministerstvo poukázalo i na to, že stěžovatel
se v Arménii vůbec nepokusil své problémy řešit, ačkoliv z dostupných informací vyplývá,
že v průběhu posledních let se orgány, jejichž úkolem je zajistit v Arménii vymahatelnost práva,
stále zodpovědněji a aktivněji pouští v takových případech do obrany práv občanů. Ministerstvo
rovněž uvedlo, že je velmi nepravděpodobné, že by stěžovateli hrozilo v případě návratu do země
původu obvinění od příslušných státních orgánů kvůli porušení vojenského řádu, jež se mělo
odehrát v roce 1997. Na základě posouzení výpovědí stěžovatele a aktuálních informací ze země
jeho původu pak dospělo k závěru, že mu nehrozí v případě návratu do jeho vlasti skutečné
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Otázkou, zda stěžovatel
splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany, se poté zabýval i krajský soud a dospěl rovněž
k negativnímu závěru.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí, že jelikož zpravidla není v možnostech
žadatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou
výpovědí, je srovnání jím uváděných skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich
věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje značné množství rozporů, které není
schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností.
V případě stěžovatele ministerstvo shledalo jeho výpovědi nevěrohodnými, a to z důvodu řady
rozporů, které stěžovatel nedovedl přijatelně objasnit, byť k tomu byl opakovaně vyzýván.
Stěžovatel byl také opakovaně poučen o své povinnosti uvádět v průběhu správního řízení
pravdivé informace, neboť pokud nebylo a není v jeho možnosti předložit důkazy
o svém pronásledování, potom je jeho přesný popis potíží v kontextu s informacemi o zemi
původu stěžejním podkladem pro úvahu ministerstva, zda lze na základě jeho tvrzení dovodit
důvody, se kterými zákon o azylu spojuje udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelem uváděná
tvrzení se však rozcházela, obsahovala rozpory a učinila tak jeho příběh nevěrohodným.
Vzhledem k rozporům ve výpovědích stěžovatele, nelze ministerstvu ani krajskému soudu
vytýkat, že posoudily jeho výpověď jako nevěrohodnou a neshledaly u stěžovatele existenci
důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč. Zástupce stěžovatele dále požadoval odměnu za první poradu
včetně přípravy a převzetí zastoupení. Podle ust. §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky náleží
odměna za převzetí a přípravu zastoupení, je-li právní služba poskytována na základě smlouvy,
zatímco je-li klientovi zástupce ustanoven, jak tomu bylo v daném případě, náleží podle ust. §11
odst. 1 písm. b) citované vyhlášky odměna jen tehdy, byla-li uskutečněna první porada s klientem.
Není-li tomu tak, není úkonem právní služby pouhé převzetí usnesení soudu o ustanovení
zástupcem. V daném případě však není z obsahu spisu zřejmé, že by se porada s klientem
uskutečnila.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu