ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.79.2009:84
sp. zn. 7 Azs 79/2009 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Elišky Cihlářové,
JUDr. Michala Mazance, JUDr. Dagmar Nygrínové, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. A., zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou,
advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2009, č. j. OAM-35/LE-05-05-
2009, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.
6. 2009, č. j. 48 Az 10/2009 - 50,
takto:
I. Krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť
by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů.
II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 6. 2. 2009, č. j.
OAM-35/LE-05-05-2009. Tímto rozhodnutím žalovaný podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), zamítl žalobcovu žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí odůvodnil tím, že výpovědi žadatele
o mezinárodní ochranu jsou nekonzistentní, vzájemně si protiřečí a v zásadních
skutečnostech odporují informacím shromážděným správním orgánem. Žalovaný
v rozhodnutí výslovně uvedl, že vzhledem k posouzení žádosti jako zjevně nedůvodné,
se již nezabýval splněním podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 a §14
zákona o azylu, neboť aplikace těchto ustanovení se váže pouze k ustanovení §12 téhož
zákona.
2. Žalobce v žalobě i v jejím doplnění brojil pouze proti nedostatečně zjištěnému
skutečnému stavu věci a tvrdil, že byl určitým způsobem pronásledován, což mělo být
posouzeno jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu.
Na těchto tvrzeních setrvala i jeho zástupkyně při jednání soudu.
3. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku přisvědčil závěru žalovaného o splnění podmínek
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť žalobce nebyl v zemi původu pronásledován
ve smyslu §12 zákona a jeho údaje o pronásledování i způsobu opuštění země původu
jsou nevěrohodné. Rozhodnutí žalovaného ovšem označil za nepřezkoumatelné
(nesrozumitelné) proto, že se nevypořádalo se splněním podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu, což je podle názoru Nejvyššího
správního soudu obsaženého v rozsudku č. j. 1 Azs 96/2006 - 80 nezbytné i v případě
zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné.
4. V kasační stížnosti stěžovatel označil rozsudek krajského soudu za nezákonný, neboť
soud se na jedné straně ztotožnil s jeho závěrem o zjevné nedůvodnosti žádosti,
a na druhé straně označil rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Požadavek soudu
na posuzování doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu při zamítnutí žádosti jako
zjevně nedůvodné odporuje zákonu, který ukládá zkoumání existence vážné újmy podle
§14 odst. 2 pouze v případě postupu podle §16 odst. 1 písm. e) a f) zákona o azylu.
Pokud by bylo úmyslem zákonodárce zkoumat tyto podmínky i v případě postupu podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nepochybně by to do něho vtělil. V daném případě
se přitom nejedná o naplnění zásady non-refoulement, neboť zamítnutí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné nemá za následek povinnost cizince
okamžitě opustit území České republiky a tyto důvody byly zkoumány v rámci řízení
o vyhoštění [§179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“)]. Definice §14a zákona o azylu je shodná s vymezením v §179 zákona o pobytu
cizinců, včetně chápání pojmu „závažná újma“ (pozn. NSS: zákonný termín je „vážná
újma“). Ministerstvo vnitra v řízení o vyhoštění vydává závazné stanovisko podle §120a
zákona o pobytu cizinců a rozhodující správní orgán je jím vázán. Ministerstvo vnitra
by se tak mělo otázkou překážek vycestování zabývat duplicitně, přičemž v případě
azylového řízení by tak činilo bez opory v zákoně.
II.
Důvody předložení věci rozšířenému senátu
5. Sedmý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu, který má podle rozvrhu práce
rozhodovat o této kasační stížnosti, dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru,
který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jiném rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, a to v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78. První
pětičlenný senát se v něm zabýval mj. vadami, ke kterým musí soud přihlížet ex offo podle
§109 odst. 3 s. ř. s. S poukazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73 (publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS) dospěl k závěru, že krajský soud
je povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední. Vyslovil, že správní
orgán je povinen i v případě zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné posoudit možnost
udělení doplňkové ochrany ve všech jejích možných formách předpokládaných v §14a
odst. 2 zákona o azylu, a to i v případě, že to nebylo žadatelem namítáno. Krajský soud
proto měl správní rozhodnutí zrušit jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
6. Sedmý pětičlenný senát s tímto závěrem nesouhlasí, neboť podle jeho názoru
z označeného rozhodnutí rozšířeného senátu nevyplývá. Pokud rozšířený senát uvedl,
že z „povahy vady pak postup z moci úřední přichází v úvahu i u vad spočívajících
v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto, že nepřezkoumatelnost brání
zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek“, znamená to, že krajský
soud může ke zrušení správního rozhodnutí z takových důvodů přistoupit jen tehdy,
pokud tato nepřezkoumatelnost brání věcnému přezkumu. Protože z rozsudku prvního
pětičlenného senátu není zřejmé, že by žalobce namítal nesouhlas s neudělením
doplňkové ochrany, lze mít s ohledem na další důvody tohoto rozsudku za to, že podle
názoru prvního pětičlenného senátu má krajský soud vždy ex offo konstatovat
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, pokud se s otázkou udělení doplňkové
ochrany nevypořádalo. Předkládající senát nemůže rozhodnout sám odlišně, proto věc
podle §17 odst. 1 s. ř. s. postoupil rozšířenému senátu.
III.
Předložená právní otázka
7. Předmětem posuzování rozšířeného senátu v této věci je obecná otázka, zda je krajský
soud povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která spočívá
v nedostatku důvodů, vždy ex offo, nebo jenom v případě, kdy tato nepřezkoumatelnost
brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí v rozsahu žalobních důvodů a konkrétní
otázka, zda tak musí krajský soud učinit v případě, že se ministerstvo při rozhodnutí
podle §16 odst. 1, 2 zákona o azylu [s výjimkou odst. 1 písm. e) a f)] nezabývalo splněním
podmínek podle §14a zákona o azylu.
8. V této otázce se předkládající senát hodlá odchýlit od názoru vysloveného dříve jiným
pětičlenným senátem Nejvyššího správního soudu ve skutkově obdobném případě; jsou
tak splněny podmínky pro rozhodování rozšířeného senátu stanovené v §17 odst. 1
s. ř. s.
IV.
Právní posouzení věci rozšířeným senátem
IV.1. žaloba jako základ soudního přezkumu
9. Správní soudnictví poskytuje ochranu subjektivním právům fyzických a právnických osob
způsobem a za podmínek stanovených zejména soudním řádem správním. V případě
ochrany před nezákonným rozhodnutím je na žalobci, aby v zákonné lhůtě soustředil
důvody, v jejichž mezích má být rozhodnutí soudem zkoumáno. Soudní přezkum není
a nemůže být všeobecnou kontrolou zákonnosti postupu a rozhodování správních
orgánů. Je vždy na osobě rozhodnutím dotčené, zda toto rozhodnutí akceptuje,
či zda se proti němu bude bránit u soudu; je rovněž na její vůli, jaká pochybení označí
za podstatná. Dispoziční zásada je vyjádřena v §75 odst. 2 s. ř. s., přičemž žalobní body
jsou podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. náležitostí žaloby a musí z nich být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo
nicotné. K požadavku na kvalitu žalobních bodů vyslovil rozšířený senát v rozsudku
ze dne 24. srpna 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 (publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS): „Uvedení
žalobních bodů je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem
stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným -
nicméně srozumitelným a jednoznačným - vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti
nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí
zabývat.“
10. Určující pro rozsah soudního přezkumu je tedy, až na výjimky, řádná žaloba. V jejích
mezích soud zkoumá napadené rozhodnutí, a pokud namítanou nezákonnost či vady
řízení zjistí, zruší napadené rozhodnutí podle §78 odst. 1 s. ř. s. a podle odst. 4 téhož
ustanovení věc vrátí k dalšímu řízení žalovanému.
IV.2. možnosti výjimky z dispoziční zásady
11. Pro posouzení dané věci je rozhodující, zda a kdy je soud oprávněn meze vytýčené
žalobou překročit. Výslovnou výjimku obsahuje soudní řád správní pouze v §76 odst. 2,
podle něhož soud vysloví i bez návrhu nicotnost rozhodnutí.
12. V dané věci je otázkou, zda takovou výjimku z dispoziční zásady zakládá i ustanovení §76
odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení
bez jednání rozsudkem:
a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí,
b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí,
je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní
doplnění,
c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
13. Podle své rubriky pojednává §76 s. ř. s. o rozhodování bez nařízení jednání. Ostatně také
v jeho odst. 3 větě první je stanoveno, že nejsou-li zde dány důvody pro postup podle
ustanovení odstavců 1 a 2 nebo podle §51 s. ř. s., nařídí předseda senátu jednání.
14. Projednání žaloby soudem je zásadou vycházející z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, podle níž má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně v jeho
přítomnosti. Bez nařízení jednání je soud oprávněn rozhodovat, je-li dán souhlas
účastníků ve smyslu §51 s. ř. s. Účastníci tedy mohou projevit vůli, že na dodržení zásady
přímosti a ústnosti netrvají. Není-li takového souhlasu, soud může rozhodovat
bez jednání, pokud tak zákon stanoví, a soudní řád správní tak výslovně činí právě v §76.
Srovnáním rubriky a znění odstavce prvého a druhého tohoto ustanovení je zřejmé,
že v odstavci prvém je výslovně upravena pouze výjimka z povinnosti nařídit jednání,
kdežto v odstavci druhém jsou upraveny výjimky dvě: jednak z povinnosti nařídit jednání,
jednak z vázanosti žalobním návrhem.
15. Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. stanoví podmínky, za nichž soud není povinen nařídit
jednání, a to proto, že by to bylo nadbytečné a neekonomické, neboť soudu je ze spisu
či z rozhodnutí dostatečně zřejmé, že procesní postup či rozhodnutí jsou natolik vadné,
že rozhodnutí musí být zrušeno. Neznamená to ovšem, že soud je k této úvaze oprávněn
bez ohledu na žalobní námitky. Ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s. totiž není výjimkou
z dispoziční zásady. Rozšířený senát k tomu již uvedl v usnesení ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, část VI. (publ. pod. č. 1546/2008 Sb. NSS): „Ustanovení §76 odst. 1
s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání -
z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem ke zrušení správního rozhodnutí.
Výslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě nicotnosti rozhodnutí,
kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední přichází
v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto,
že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek“.
Výklad v tomto usnesení provedený není oporou názoru, že k vadám podle §76 odst. 1
s. ř. s. přihlíží soud vždy z moci úřední, jak dovodil první senát. Soud tak sice může učinit,
ale jen za určitých podmínek. Těmi jsou právě případy, kdy rozhodnutí vůbec není
schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek. Tato vadnost a nemožnost podrobit
rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu (či z jeho absence), nebo
z rozhodnutí samého, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře,
že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných
rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry.
16. Směřují-li tedy žalobní námitky proti vadám podřaditelným ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s.,
soud podle tohoto ustanovení rozhodnutí zruší bez jednání. V takovém případě není
projednání třeba a je nadbytečné zjišťovat souhlas účastníků s rozhodnutím bez jednání.
Nesměřují-li však žalobní námitky proti takovým objektivně existujícím vadám, může tak
soud učinit, pouze pokud vady brání přezkumu v mezích žalobních bodů, jinak
by dispoziční zásada ztrácela smysl. Pokud soud nařídí jednání, v zásadě se zabývá
důvodností žaloby a tomu odpovídají i možnosti rozhodnutí stanovené v §78 odst. 1, 7
s. ř. s. Ustanovení §76 odst. 3 věty druhé s. ř. s. umožňující zrušení rozhodnutí (případně
vyslovení nicotnosti) z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 v případě, že tyto vady
vyjdou najevo až při jednání, umožňuje soudu využití postupu podle §76 i tam, kde vady
nebyly zjevné v rámci přípravy jednání, ale vyšly najevo až při něm; vady ovšem musí být
rovněž natolik závažné, že znemožňují, aby soud posoudil věc v mezích žalobních
námitek. Zrušení rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky je ve všech těchto případech
pouhým důsledkem toho, že vady jsou takového charakteru, že vylučují jiný postup
a rozhodnutí soudu.
17. Ustanovení §76 odst. 1 i 2 s. ř. s. zajišťuje jednodušší postup tam, kde nelze zkoumat
věcnou správnost rozhodnutí. Obdobně je třeba postupovat i v případech, kde, z důvodů
v soudním řádu správním neobsažených, soud musí při zjištění určitých skutečností
rozhodnutí zrušit, aniž by taková skutečnost musela být namítána, tj. ex offo. Judikatura
za takový případ uznala např. prekluzi odpovědnosti za přestupek (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39,
publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS). Soudy dále např. akceptovaly konstantní judikaturu
Ústavního soudu o nutnosti zkoumat daňovou prekluzi z moci úřední (k tomu srovnej
např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1420/07, dostupný
na www.nalus.usoud.cz).
IV. 3. dispoziční zásada v žalobách týkajících se mezinárodní ochrany
IV.3.a) specifika řízení o azylu
18. Řízení o azylu se vůči obecnému správnímu řízení vyznačuje určitými specifiky. Je proto
třeba posoudit, zda mají vliv na předloženou otázku. Zákon o azylu v §1 písm. b)
upravuje řízení o udělení mezinárodní ochrany formou azylu nebo doplňkové ochrany.
Doplňková ochrana podle §14a a §14b přichází v úvahu, jen pokud cizinec nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Žadatel
o mezinárodní ochranu podává žádost o její udělení, aniž by byl povinen konkretizovat,
kterou z jejích forem požaduje; je povinen uvést důvody, které pak v úplnosti ve vztahu
k jednotlivým ustanovením posuzuje správní orgán. Ten je také povinen podle §19
odst. 1 zákona o azylu zjišťovat veškeré údaje pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany, tj. všech jejích forem.
19. Rozšířený senát již v usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107 (v době tohoto
rozhodnutí dosud nepublikováno, dostupné na www.nssoud.cz) vyslovil, že zamítnout
žádost podle §16 zákona o azylu může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu
žádná z forem mezinárodní ochrany a že tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit.
20. To znamená, že se otázkou podmínek pro udělení doplňkové ochrany musí správní orgán
zabývat v důvodech zamítavého rozhodnutí i v případě zamítnutí žádosti podle jiných
ustanovení než podle §16 odst. 1 písm. e) a f) zákona o azylu, která to výslovně
předpokládají. Vypořádání s neexistencí důvodů pro udělení doplňkové ochrany je proto
třeba považovat za součást odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné; odůvodnění svým obsahem musí odpovídat požadavkům vyplývajícím z §68
odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“). V daném případě to znamená, že v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o mezinárodní ochranu musí být uvedeny důvody, pro které je žádost zamítána
a dále, a to i v jiných případech než předpokládaných v §16 odst. 1 písm. e) a f) zákona
o azylu, musí být uvedena i úvaha o tom, proč nebyly shledány naplněnými podmínky
pro udělení doplňkové ochrany (totéž ostatně platí i pro humanitární azyl podle §14
zákona o azylu).
IV.3.b) žaloba ve věcech mezinárodní ochrany
21. Žaloba ve věcech mezinárodní ochrany podléhá stejným pravidlům jako žaloby jiné.
Judikatura zde ovšem akceptovala určitý nižší standard požadavků na přesnost vyjádření
žalobního bodu. To plyne z usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009 - 61 (dostupné na www. nssoud.cz), přihlížejícího i k tomu, že žalobci
jsou cizinci handicapovaní jazykovou bariérou. I v těchto případech ovšem žaloba musí
alespoň v hrubých rysech obsahovat vyjádření, co žalobce rozhodnutí či postupu
žalovaného vytýká.
22. Rozšířený senát se dále zabýval otázkou, zda v případě žalob ve věcech mezinárodní
ochrany nejsou dány specifické důvody k překročení žalobních bodů přesahující vymezení
v soudním řádu správním. Ve věcech mezinárodní ochrany totiž existují mezinárodní
závazky, které je třeba respektovat; ostatně mezinárodní smlouvou je soud rovněž vázán
a je oprávněn také posuzovat soulad jiného předpisu s takovou smlouvou (čl. 10, čl. 95
Ústavy). Soud tedy musí nad rámec žalobních bodů respektovat princip non-refoulement
vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Podobně se vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75 (dostupný na www.nssoud.cz): „Soud je i při aplikaci
kogentních norem procesního práva vázán článkem 10 Ústavy ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní
procesní normu (zde ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další
žalobní body po lhůtě pro její podání), pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení
zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k porušení
zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího
zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající. “
23. Pro daný případ to znamená, že by soud nemohl přehlédnout (bez ohledu na obsah
žaloby), pokud by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi
původu, které žalovaný nezohlednil za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další
řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. Poznatky k tomu zpravidla vyplývají
z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností zjištěných o zemi
původu v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně. Pokud tedy soud má
k dispozici poznatky o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou
ochranu podle §14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady
non-refoulement a ochranu již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší,
aniž by taková skutečnost musela být žalobou výslovně namítána. Ochranou, jíž lze
poskytnout mimo řízení o udělení mezinárodní ochrany, se rozšířený senát zabýval
v usnesení ze dne 7. 9. 2010, č. j. 4 Azs 60/2007 - 119 (publikováno pod č. 2174/2011
Sb. NSS). Tam vyslovil, že v případě nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní
ochrany, je dostačující zárukou ochrany cizince před vážnou újmou, hrozící mu v zemi
původu, řízení podle zákona č. 326/199 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších
předpisů, zaručujícího plné respektování zásady non-refoulement (srovnej zejména odst. 22
cit. usnesení). Ve vztahu ke stěžovatelem namítanému posuzování podmínek vyhoštění
předcházejícímu řízení o mezinárodní ochraně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82 (publikováno
pod č. 2175/2011 Sb. NSS). Pokud tedy soud nemá poznatky podporující závěr,
že v řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo nezbytné poskytnout cizinci doplňkovou
ochranu, neboť k tomu byly důvody plynoucí ze zásady non-refoulement, která již nemůže
být zajištěna v jiném řízení, pak možnost překročení žalobních bodů je vázána jen
na výjimky upravené soudním řádem správním (tedy musela by být zjištěna buď nicotnost
rozhodnutí, nebo jeho nepřezkoumatelnost znemožňující přezkoumání v mezích
žalobních bodů).
V.
Závěr
24. Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí
správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto
vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů.
25. S tímto závěrem rozšířený senát v souladu s §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího
správního soudu věc vrací sedmému senátu k projednání a rozhodnutí. Právním názorem
obsaženým v tomto usnesení, je tento senát vázán.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu