ECLI:CZ:NSS:2011:8.AFS.11.2011:424
sp. zn. 8 Afs 11/2011 - 424
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) BÖGL a KRÝSL, k. s.,
se sídlem Pod Špitálem 1452, Praha - Zbraslav, b) Chládek & Tintěra, a. s., se sídlem
Nerudova 16, Litoměřice, c) Max Bögl Bauunternehmung GmbH & Co. KG, se sídlem
Max Bögl-Str. 1, Sengenthal, Spolková republika Německo, všech zastoupených JUDr. Radkem
Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5,
proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 3. 2. 2006, čj. 2R 105/05, 002/06 - Hr, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2011,
čj. 62 Af 51/2010 - 303,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Správní řízení
1. Žalovaný zahájil dne 19. 10. 2005 k návrhu uchazeče – právního předchůdce
žalobce a) a žalobců b) a c), účastníků SDRUŽENÍ MAX BÖGL & JOSEF
KRÝSL - CHLÁDEK & TINTĚRA, založeného smlouvou o sdružení ze dne 11. 7. 2005,
č. 05/PB/2005, podle §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, za účelem podání společné nabídky na provedení předmětu veřejné zakázky
(dále též jen „uchazeč“), správní řízení [§96 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“)] o přezkoumání
rozhodnutí osoby zúčastněné na řízení (dále též jen „zadavatel“) ze dne 6. 10. 2005 o námitkách
uchazeče ze dne 20. 9. 2005 proti rozhodnutí zadavatele ze dne 13. 9. 2005 o vyloučení uchazeče
z další účasti v zadávacím řízení na veřejnou zakázku „Optimalizace trati Plzeň - Stříbro“,
zadávanou podle §25 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách formou otevřeného řízení,
jehož oznámení bylo uveřejněno na Centrální adrese dne 15. 6. 2005 pod evidenčním
číslem 50003838, a dne 18. 6. 2005 v Úředním věstníku Evropské unie.
2. Žalovaný rozhodl dne 8. 12. 2005 pod čj. VZ/S194/05-152/5706/05-KV tak,
že zadavatel porušil §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, požadoval-li
po uchazečích prokázání odborné způsobilosti podle vnitřního předpisu Českých drah, a. s.,
který není právním předpisem, a uložil zadavateli podle §101 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, aby zrušil zadávací řízení ve věci předmětné veřejné zakázky, a to ve lhůtě do jednoho
měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí.
3. Předseda žalovaného k rozkladu uchazeče ze dne 30. 12. 2005 a rozkladu zadavatele
ze dne 4. 1. 2006 změnil napadené rozhodnutí žalovaného tak, že správní řízení o přezkoumání
úkonů zadavatele podle §101 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách zastavil, neboť neshledal
porušení zákona o veřejných zakázkách.
II. Dosavadní průběh řízení před správními soudy
II.1
4. Žalobci napadli rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, čj. 62 Ca 7/2006 - 103, zrušil napadené rozhodnutí a vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení.
5. Žalovaný brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního
soudu, který rozsudkem ze dne 25. 5. 2009, čj. 8 Afs 47/2008 - 180, zrušil rozsudek krajského
soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud mj. vyslovil, že odbornou
způsobilostí podle §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách je třeba rozumět
i odbornou způsobilost ve smyslu §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), definovanou vnitřními předpisy
vydanými podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o dráhách.
II.2
6. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 11. 8. 2009, čj. 62 Ca 7/2006 - 200, znovu
zrušil napadené rozhodnutí předsedy žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
7. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2010,
čj. 8 Afs 12/2010 - 268, opět zrušil rozsudek krajského soudu. Vytkl krajskému soudu nesprávné
posouzení otázky a uzavřel, že „úředně oprávněného zeměměřického inženýra je třeba v kontextu bodu
4.2.8 dílu 1 části 1 zadávací dokumentace považovat za člena personálu vykonávajícího vedoucí práce,
pro kterého byla stanovena podmínka předložení dokladu o odborné zkoušce podle předpisu ČD Ok 2/2“.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že pojmům užitým v zadávací dokumentaci je třeba přisuzovat
jejich obecně přijímaný význam, nejsou-li použity ve specifickém významovém smyslu,
resp. nejsou-li v zadávací dokumentaci konkrétním způsobem definovány a doplnil, že „(Z)vláštní
definice pojmu „personál, který bude vykonávat vedoucí práce“ přitom v posuzované věci nebyla v zadávací
dokumentaci obsažena. Vymezila-li zadávací dokumentace obsah rozsah pojmu „management pro řízení stavby“
a taxativně vypočetla pozice, které lze za management pro řízení stavby považovat, přičemž v bodě 4.2.8 odst. 1
a 2 zadávací dokumentace zadavatel pro tyto pozice stanovil konkrétní kvalifikační požadavky, nelze soudit,
že by byl pojem použitý ve shodném bodě zadávací dokumentace (odst. 4) použitý v jiném smyslu.“
II.3
8. Krajský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 5. 1. 2011, čj. 62 Af 51/2010 - 303, žalobu
zamítl.
9. Konstatoval, že se s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 8 Afs 47/2008 - 180 již nezabýval námitkami žalobců, které se týkaly charakteru a právní
závaznosti vnitřního předpisu ČD Ok 2/2. Nejvyšší správní soud totiž jednoznačně uvedl,
že zadavatel požadoval prokázání odborné způsobilosti podle vnitřního předpisu ČD Ok 2/2
v souladu s §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách.
10. K vyjádření žalobců ze dne 8. 12. 2010 krajský soud uvedl, že nemůže posuzovat otázku,
zda je vnitřní předpis ČD Ok 2/2 vydán v souladu s rozsahem zákonného zmocnění,
protože Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 8 Afs 47/2008 - 180 jednoznačně uvedl,
že v daném řízení je odbornou způsobilostí podle §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných
zakázkách i odborná způsobilost definovaná vnitřními předpisy vydanými podle §22 odst. 1
písm. b) zákona o dráhách, tedy předpisem ČD Ok 2/2, a zavázal krajský soud, aby se zabýval
tím, zda zadavatel specifikoval konečným výčtem pracovní pozice, u nichž požaduje prokázat
„Vysvědčení o odborné zkoušce pro vedoucí prací“. Za tohoto stavu by krajský soud
přezkoumáním, zda je vnitřní předpis ČD Ok 2/2 vydán v souladu s rozsahem zákonného
zmocnění, porušil §110 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud podle krajského soudu jednoznačně
uzavřel, že vnitřní předpis ČD Ok 2/2 mohl v daném případě stanovit odbornou způsobilost
podle §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách, z čehož plyne, že tento předpis
i stanovená odborná způsobilost je v souladu se zákonným zmocněním.
11. Krajský soud neshledal důvodnou námitku, že zadavatel pochybil, jestliže přímo
v oznámení zadávacího řízení neuvedl přesné pozice členů personálu uchazeče,
u nichž požadoval prokázat odbornou způsobilost podle předpisu ČD Ok 2/2.
12. Krajský soud konstatoval, že seznam požadavků zadavatele, uvedený v oznámení
zadávacího řízení, je seznamem úplným a není možné ho později (např. v zadávací dokumentaci)
rozšiřovat o další požadavky, a to ani v případě, kdyby zadavatel dospěl k závěru, že je jich
k plnění veřejné zakázky třeba. Krajský soud nepovažoval dikci posledního odstavce bodu 4.2.8
zadávací dokumentace za rozšíření nebo doplnění požadavků na splnění kvalifikace, které by bylo
rozporné s §30 odst. 3 větou druhou zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel v zadávací
dokumentaci naopak uvedl totožný požadavek, jako v oznámení zadávacího řízení,
a to předložení dokladu o odborné zkoušce podle předpisu ČD Ok 2/2 pro členy personálu
žalobců, kteří budou vykonávat vedoucí práce.
13. Podle krajského soudu by nebylo v rozporu s posledně uvedeným zákonným
ustanovením ani to, kdyby zadavatel v zadávací dokumentaci upřesnil svůj požadavek, a to tím,
že by uvedl, koho považuje za „členy personálu, kteří budou vykonávat vedoucí práce“,
samozřejmě pouze za situace, že by osoby, resp. pracovní pozice, označené zadavatelem
až v zadávací dokumentaci jako vedoucí, bylo možné považovat za pozice „vedoucích“
na základě obecné logiky. Takové upřesnění, neklade-li na uchazeče kvalitativně jiný požadavek,
než který vyplývá z předchozího oznámení, může být podle krajského soudu obsaženo v zadávací
dokumentaci. Informace obsažená v oznámení je totiž zpravidla poměrně obecná a byť musí
zahrnovat všechny kvalifikační požadavky, nemusí být dostatečným podkladem pro sestavení
nabídky dodavatelem. Zadávací dokumentace, která spolu s oznámením zadávacího řízení
obsahuje zadávací podmínky, pak dle krajského soudu slouží k dalšímu upřesnění požadavků
obsažených v oznámení, aby nebylo pochyb, jaké plnění zadavatel od dodavatele ve skutečnosti
očekává a za jakých podmínek. Uvedení konkrétních pracovních pozic, které zadavatel považuje
za vedoucí prací a u nichž je tak uchazeč povinen předložit doklad o odborné zkoušce
podle vnitřního předpisu ČD Ok 2/2, by tak bylo podle krajského soudu právě takovým
upřesněním požadavku zadavatele, který byl řádně obsažen v oznámení zadávacího řízení.
Krajský soud proto neshledal namítané porušení §30 odst. 3 věty druhé zákona o veřejných
zakázkách.
14. K námitce, že zadavatel neurčil, které pozice považuje za „vedoucí prací na dopravní
cestě“ podle bodu 4.2.8 zadávací dokumentace, krajský soud žalobcům přitakal, že zadávací
dokumentace skutečně neobsahuje ve spojení s pojmem „vedoucí prací“, případně „člen
personálu, který bude vykonávat vedoucí práce“ žádný výčet pracovních pozic. Uvedl však,
že jinak je tomu ve vztahu k pojmu „management pro řízení stavby“, který je konkretizován
v bodě 4.1.5 zadávací dokumentace. Dle krajského soudu bylo namístě posoudit, zda zadávací
dokumentace považuje pracovní pozice, které zadavatel označil jako „management pro řízení
stavby“, za totožné se „členy personálu, kteří budou vykonávat vedoucí práce“. V tomto směru
krajský soud odkázal na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 8 Afs 12/2010 - 268. Uvedl přitom, že pokud žalobci pro úředně oprávněného
zeměměřického inženýra nepředložili doklad o odborné zkoušce podle předpisu ČD Ok 2/2,
nesplnili kvalifikaci, neboť ze zadávací dokumentace takový požadavek plynul.
15. Na nedůvodnosti námitky nemohla podle krajského soudu nic změnit ani další
argumentace žalobců, polemizující se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými
v rozsudku čj. 8 Afs 12/2010 - 268, a uplatněná v doplnění žaloby ze dne 8. 12. 2010. Krajský
soud zdůraznil, že je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Z tohoto důvodu
neprovedl důkazy, které žalobci navrhli ve zmíněném doplnění.
16. Námitka, že zadavatel pochybil, pokud v oznámení zadávacího řízení ani v zadávací
dokumentaci nespecifikoval typ odborných zkoušek podle předpisu ČD Ok 2/2,
jejichž absolvování chce prokázat, minula podle krajského soudu předmět řízení a soud
se jí proto nezabýval. V dané věci nebyli žalobci vyloučeni proto, že by předložili doklad
o nesprávném typu zkoušky, ale proto, že nepředložili žádný doklad. Důvodem nepředložení
nebyla skutečnost, že by nevěděli, kterou zkoušku má zadavatel na mysli, ale to, že úředně
oprávněného zeměměřického inženýra nepovažovali za osobu, která bude vykonávat vedoucí
práce.
17. Krajský soud přisvědčil žalobcům potud, že předseda žalovaného v bodu 38 napadeného
rozhodnutí používá nepravdivou argumentaci ve prospěch závěru o jednoznačném vymezení
okruhu osob, u nichž je třeba prokázat odbornou způsobilost, neboť není pravdou, že by žalobci
u všech ostatních členů managementu pro řízení stavby předložili doklady o složení odborné
zkoušky podle předpisu ČD Ok 2/2. Žalobci tak dle krajského soudu učinili pouze v případě
stavbyvedoucího a jeho tří zástupců, jak to odpovídá jejich výkladu zadávací dokumentace.
Tato skutečnost však podle krajského soudu neměla sama o sobě vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí a nemohla tak být důvodem pro jeho zrušení.
18. Dále krajský soud souhlasil se závěrem o nepravdivosti bodu 37 napadeného rozhodnutí.
Dle krajského soudu však šlo spíše o formulační nepřesnost, jak vyplývá z ostatních částí
napadeného rozhodnutí (zejména z bodu 38 a 39).
19. Namítané pochybení žalovaného, který se podle žalobců nezabýval jejich námitkou,
že zadavatel v oznámení zadávacího řízení neoznačil členy personálu uchazeče, které určuje
jako vedoucí práce, a toto určení tak ponechal na rozhodnutí uchazeče, krajský soud neshledal.
Přestože se předseda žalovaného k této otázce přímo nevyslovil, je z odůvodnění napadeného
rozhodnutí podle krajského soudu zcela zřejmé, že ji za důvodnou nepovažoval.
20. Ani námitku, že by zadavatel měl v rozhodnutí o vyloučení uchazeče uvést všechny
důvody, které by pro vyloučení připadaly v úvahu, neshledal krajský soud s odkazem na právní
názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2001, čj. 2 A 2/1999 - 73,
důvodnou. Dle krajského soudu by bylo nadbytečné a pro zadavatele časově i ekonomicky
zbytečně náročné, aby přezkoumával všechna formální kriteria předložených nabídek i v případě,
že již shledal opomenutí, které je samo o sobě postačující pro vyloučení uchazeče.
21. Námitkou, že žalovaný svým vyjádřením k žalobě straní zadavateli, se krajský soud
nezabýval s tím, že byla uplatněna až po lhůtě k podání žaloby.
III. Kasační stížnost
22. Žalobci (stěžovatelé) brojili proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Dovolali
se stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
23. Přípustnost kasační stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 s. ř. s. stěžovatelé opírali o tvrzenou
změnu skutkových zjištění, resp. nová skutková zjištění ve smyslu usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS,
a ratia nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1420/07. Uvedli, že v řízení
před krajským soudem uplatnili nové skutečnosti a k jejich prokázání navrhli nové důkazy.
Krajský soud s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu důkazy neprovedl,
ke tvrzeným skutečnostem nepřihlédl, ani je právně nehodnotil. Krajský soud přitom nepřípustně
a rozšiřujícím způsobem interpretoval právní otázky posouzené Nejvyšším správním soudem
v předcházejících řízeních v dané věci.
24. Vadu řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatelé
spatřovali v tom, že krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, ač pro to nebyly splněny podmínky
podle §51 odst. 1 s. ř. s. Uvedli, že za souhlas prvního stěžovatele s tím, aby soud rozhodl ve věci
bez jednání, nelze považovat podání Mgr. V. K. ze dne 23. 8. 2010. Pověření vystavené dne
1. 4. 2010 bylo omezeno jen na občanskoprávní řízení, protože bylo vystaveno s výslovným
odkazem na §21 o. s. ř.
25. Krajský soud dle stěžovatelů zatížil řízení vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
nezabýval-li se skutečnostmi přednesenými stěžovateli v podání ze dne 8. 12. 2010 a neprovedl-li
k jejich prokázání navrhované důkazní prostředky, aniž by jejich neprovedení v meritorním
rozhodnutí řádně odůvodnil. Odůvodnění odkazem na závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu neobstojí. Provedením předpisu ČD Ok 2/2 k důkazu a jeho následným
uvedením do kontextu se zákonem o dráhách by krajský soud ve věci nutně dospěl k opačnému
závěru. Krajský soud pochybil, aplikoval-li předpis ČD Ok 2/2 jako normu, neboť předpis byl
v části VI vydán bez existence zákonného zmocnění. Neprovedením navrženého důkazu krajský
soud způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, neboť Nejvyšší správní soud nemůže nově
zjištěný skutkový stav posuzovat v první instanci. V důsledku uvedené vady krajský soud
nesprávně právně rozhodl.
26. Za vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatelé považovali nesplnění
zákonné povinnosti krajského soudu vyzvat je k tomu, aby navrhli a do spisu založili důkazy
k prokázání svých tvrzení uplatněných v podání dne 8. 12. 2010. Krajský soud z předpisu
ČD Ok 2/2 v řízení vycházel, aniž by jej doplnil do spisu poté, co by se jako s předběžnou
otázkou vypořádal s tím, že tento předpis byl vydán na základě zákonného zmocnění.
27. Krajský soud dle stěžovatelů nesprávně posoudil právní otázku závaznosti předpisu
ČD Ok 2/2, který v relevantní části neodpovídá zákonem stanovenému rozsahu zmocnění. Jeden
ze žalobních bodů měl spočívat v tom, že předpis ČD Ok 2/2 není součástí právního řádu
jako „opatření obecné povahy“. Krajský soud k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že Nejvyšší správní
soud se již k normativní závaznosti tohoto předpisu vyjádřil v rozsudku čj. 8 Afs 47/2008 - 180,
přičemž krajský soud je tam vysloveným názorem vázán. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud
však dosud neposuzovaly, zda je předpis ČD Ok 2/2 vydán na základě zákonného zmocňovacího
ustanovení právě v zákonem stanoveném rozsahu, či zda je v relevantní části pouze interním
předpisem provozovatele dráhy bez normativní závaznosti.
28. Stěžovatelé v návaznosti na uvedené tvrdili, že provozovatel dráhy vydal předpis
ČD Ok 2/2 na základě zákonného zmocňovacího ustanovení, ale nikoliv v zákonem stanoveném
rozsahu zmocnění. Proto podle nich předmětný předpis není obecně závaznou součástí právního
řádu a osoba zúčastněná na řízení nemohla legálně s odkazem na §30 odst. 2 písm. d) zákona
o veřejných zakázkách definovat odbornou způsobilost podle §22 odst. 2 písm. b) zákona
o dráhách jako kvalifikační požadavek. Posouzení této otázky přitom bylo spojeno a založeno
na nové skutečnosti tvrzené a prokazované stěžovateli, která může prolomit zásadu
nepřípustnosti kasační stížnosti.
29. Soudy dosud dle stěžovatelů nezkoumaly obsah pojmu „provozování dráhy“,
proto následně ani nezkoumaly, zda je daným předpisem upraven právě tento předmět.
Stěžovatelé neupírali provozovateli dráhy právo vydat prováděcí předpis i nad rámec zákonného
zmocnění, ovšem s tím, že pak předpis nemůže mít účinek na třetí osoby, a to ani tehdy,
odkáže-li na něj provozovatel dráhy jako zadavatel veřejné zakázky na základě §30 odst. 2
písm. d) zákona o veřejných zakázkách. Uvedený předpis není součástí právního řádu ve smyslu
posledně uvedeného ustanovení a konsekventně ani ve smyslu příslušného žalobního bodu.
30. Stěžovatelé dále obsáhle zdůvodnili svůj závěr, že předpis ČD Ok 2/2 v relevantní části
vybočuje z mezí zákonného zmocnění, které je omezeno jen na „provozování dráhy“ (str. 9 – 19
kasační stížnosti). Uzavřeli přitom, že v dané věci byly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší
správní soud ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, změnil právní názor vyjádřený ve svém předchozím zrušujícím
rozsudku. Z tohoto důvodu byly dány rovněž podmínky pro to, aby krajský soud nebyl vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu. I nyní je přitom podle stěžovatelů Nejvyšší
správní soud oprávněn předmětnou právní otázku posoudit samostatně, aniž by byl vázán
vlastním právním názorem vysloveným v rozsudku čj. 8 Afs 47/2008 - 180.
31. Dále krajský soud podle stěžovatelů nesprávně posoudil žalobní námitku, dle níž osoba
zúčastněná na řízení již v oznámení zadávacího řízení v rozporu s §30 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách neoznačila členy personálu uchazeče, které určuje jako vedoucí prací,
na něž se vztahuje povinnost stěžovatelů prokázat jejich odbornou způsobilost. Nesprávnost
právního posouzení měla být dána nesprávnou interpretací a aplikací zákonné úpravy,
a nedostatečností jeho skutkového základu, neprovedl-li soud navržené důkazy.
32. Postup osoby zúčastněné na řízení, která v oznámení zadávacího řízení uveřejnila,
koho se povinnost prokázání splnění kvalifikace týká, a teprve v zadávací dokumentaci upřesnila,
koho za tyto osoby konkrétně považuje, označili stěžovatelé za nelegitimní exces. Neurčitost
pojmu „vedoucí prací na dopravní cestě“, užitého v oznámení zadávacího řízení, stěžovatelé
dovozují právě z toho, že osoba zúčastněná na řízení v zadávací dokumentaci (bod 4.1.5 zadávací
dokumentace) taxativním způsobem okruh těchto osob vypočetla. Již to je podle stěžovatelů
důkazem toho, že na základě obsahu oznámení zadávacího řízení nebylo možno posoudit,
koho se prokazování kvalifikace týká. Postup osoby zúčastněné na řízení stěžovatelé označili
za nepřípustný, neboť zadavatel v rozporu s §30 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách
požadoval splnění kvalifikace nad rámec požadavků na splnění kvalifikace stanovených úplným
výčtem v oznámení zadávacího řízení. Zadavatel nerozšířil okruh relevantních osob kvantitativně,
ale učinil tak kvalitativně, upřesněním neurčitého pojmu.
33. Dle stěžovatelů obdobně nebylo možné určit, jakou konkrétní zkoušku měl podle
předpisu ČD Ok 2/2 úředně oprávněný zeměměřičský inženýr absolvovat. Krajský soud
se přitom posouzení této otázky vyhnul.
34. Stěžovatelé dále tvrdili, že činnost úředně oprávněného zeměměřičského inženýra nelze
považovat za činnost vedoucího. Důkazní návrh učiněný za účelem zjištění obsahu práce geodeta
na předmětné veřejné zakázce krajský soud dle stěžovatelů zcela pominul a jeho neprovedení
neodůvodnil.
35. K závěrům Nejvyššího správního soudu v rozsudku čj. 8 Afs 12/2010 - 268 stěžovatelé
podotkli, že obsah zadávací dokumentace nemůže být pro rozšiřující výklad pojmu užitého
v oznámení zadávacího řízení použit, a to právě pro zákonný zákaz plynoucí z §30 odst. 3
zákona o veřejných zakázkách.
IV. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
36. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
37. Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
V.1
38. Nejvyšší správní soud se zabýval především přípustností kasační stížnosti ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení není kasační stížnost přípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
39. Shora zmiňovanými rozsudky čj. 8 Afs 47/2008 - 180 a čj. 8 Afs 12/2010 - 268 Nejvyšší
správní soud pro nezákonnost opakovaně zrušil předchozí rozsudky krajského soudu,
v dosavadním průběhu řízení se přitom obsáhle vyjadřoval i k některým právním otázkám
rozhodným pro nyní posuzovanou kasační stížnost.
40. Stěžovatelé kasační stížnost výslovně neopřeli o skutečnost, že se krajský soud neřídil
právním názorem vyjádřeným v označených rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Naopak
je zřejmé, že brojí mj. proti tomu, že se krajský soud při vydání napadeného rozsudku řídil
právním názorem Nejvyššího správního soudu, který stěžovatelé nesdílejí.
41. Přesto by v dané věci bylo nepřípustným odepřením spravedlnosti, odmítl-li by zdejší
soud paušálně kasační stížnost pro nepřípustnost s odkazem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Je totiž třeba zdůraznit, že stěžovatelé v rámci stížních námitek brojí rovněž proti tomu,
že krajský soud o věci rozhodl, aniž by nařídil jednání, přestože pro takový postup nebyly dány
zákonné předpoklady. Současně nelze přehlížet, že Nejvyšší správní soud dosud rozhodoval
o kasační stížnosti jiného účastníka řízení – žalovaného, přičemž stěžovatelé přináší v kasační
stížnosti argumenty, o nichž tvrdí, že doposud nebyly předmětem posuzování Nejvyššího
správního soudu.
42. Při předběžném posouzení věci tedy nebylo možné vyloučit, že stěžovatelé činí spornými
právní otázky, na něž Nejvyšší správní soud dosud nevyslovil závazný právní názor.
Za této situace nebylo možno odmítnout kasační stížnost jako nepřípustnou podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05,
http://nalus.usoud.cz).
V.2
43. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
44. Kasační stížnost není důvodná.
45. Stěžovatelé předně namítli, že krajský soud rozhodl v rozporu s §51 odst. 1 s. ř. s.
bez jednání. Zpochybnili přitom rozsah oprávnění Mgr. V. K., daný pověřením ze dne 1. 4. 2010.
Dovozovali, že podání ze dne 23. 8. 2010, v němž souhlasili s projednáním věci bez jednání,
nelze považovat za procesní úkon učiněný stěžovatelem a), neboť pověření ze dne 1. 4. 2010
bylo omezeno toliko na občanskoprávní řízení.
46. Nejvyšší správní soud na zjevně účelovou námitku stěžovatelů nepřistoupil. Především
zdůrazňuje, že stěžovatelé chybně označují pověření Mgr. V. K., datují-li je dnem 1. 4. 2010.
Žádné takové pověření ve spisu není založeno. V soudním spisu je založeno jen pověření
jmenované ze dne 1. 4. 2008 (čl. 248), které stěžovatelé doložili spolu s novými plnými mocemi
udělenými stěžovateli b) a c) téže zaměstnankyni stěžovatele a). Jde o shodné pověření, jako je
založeno na čl. 158 spisu, o něž Mgr. K. v předchozím průběhu řízení opírala své oprávnění
jednat za stěžovatele a).
47. Současně zdejší soud nepřehlédl, že pověření ze dne 1. 4. 2008 je formulováno totožně
jako pověření, jež stěžovatel a) udělil dne 10. 3. 2004 svému zaměstnanci JUDr. J. W. (čl. 8 spisu),
o které jmenovaný opíral své oprávnění podat za stěžovatele a) žalobu proti rozhodnutí předsedy
žalovaného a činit v řízení další procesní úkony.
48. Krajský soud nepochybil, rozhodl-li s přihlédnutím k obsahu podání ze dne 23. 8. 2010
ve věci bez jednání. Stěžovatelé nepřinesli žádnou, natož pak hodnověrnou a přesvědčivou,
argumentaci, jež by podporovala závěr, že úmyslem stěžovatele a) při vydání pověření ze dne
1. 4. 2008 bylo omezit jeho rozsah toliko na úkony v civilním soudním řízení, resp. vyloučit
z rozsahu pověření úkony činěné v rámci soudního řízení správního. Za této situace představuje
odkaz na §21 o. s. ř. v předmětném pověření, a to zejména se zřetelem k §64 s. ř. s., dostatečnou
oporu pro závěr o nedůvodnosti stížní námitky. Zdejší soud již ostatně judikoval, že chybějící
výslovný odkaz na soudní řád správní v plné moci není možno bez dalšího považovat za vadu
v určitosti zmocnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2005,
čj. 7 As 13/2005 - 62, č. 1044/2007 Sb. NSS). Přestože byly tyto závěry vysloveny ve vztahu
k plné moci, lze je pro jejich relevanci aplikovat i v právě posuzované věci. Ve zbytku zdejší soud
pro stručnost odkazuje na odůvodnění v označeném rozsudku.
49. Lze přitom doplnit, že vyslovený závěr jednoznačně podporují okolnosti,
za nichž Mgr. V K. doložila pověření založené na čl. 248 spisu. Činila tak totiž poté, co byla
přípisem krajského soudu ze dne 24. 11. 2009, čj. 62 Ca 7/2006 - 243, vyzvána k doložení plných
mocí udělených stěžovateli b) a c) s tím, že původní zmocnění zaniklo. Doplnila-li tedy podáním
ze dne 27. 11. 2009 mimo požadovaných plných mocí i kopii předmětného pověření uděleného jí
stěžovatelem a) dne 1. 4. 2008, nelze mít o rozsahu pověření rozumné pochybnosti.
50. Nad rámec uvedeného je třeba poznamenat, že jednali-li v dosavadním průběhu řízení
zaměstnanci stěžovatele a) na základě shodně formulovaných pověření, odkazujících
na §21 o. s. ř., vedla by argumentace stěžovatelů ad absurdum k závěru, že všechny úkony,
jež tito zaměstnanci v dosavadním průběhu řízení učinili (včetně samotné žaloby proti rozhodnutí
předsedy žalovaného), byly pro nedostatky pověření ve vztahu ke stěžovateli a) procesně
neúčinné. Takové procesní situace stěžovatelé jistě dosáhnout nechtěli. Stížní námitce
proto nebylo možno z uvedených důvodů přisvědčit.
51. Stěžovatelé dále namítli, že se krajský soud nezabýval skutečnostmi popsanými v jejich
podání ze dne 8. 12. 2010 a neprovedl k jejich prokázání navrhované důkazní prostředky,
aniž by přitom jejich neprovedení v meritorním rozhodnutí řádně odůvodnil. Rozsudek je proto
podle nich nepřezkoumatelný.
52. Nejvyšší správní soud nemohl předmětné stížní námitce přisvědčit. Předně podotýká,
že stížní námitka je formulována vnitřně rozporně. Stěžovatelé brojili proti tomu, že krajský soud
v rozsudku nezdůvodnil, proč se nezabýval skutečnostmi obsaženými v doplnění žaloby,
resp. proč neprovedl v něm navržené důkazní prostředky, a současně uvedli, že neobstojí
odůvodnění odkazem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu.
53. Zdejší soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že by krajský soud v napadeném rozsudku
opomněl uvést důvody, pro které nepřistoupil k provádění důkazních prostředků, jež stěžovatelé
k provedení navrhli v doplnění žaloby. Naopak, důvody jeho postupu se z odůvodnění
napadeného rozsudku nade vší pochybnost podávají. O tom ostatně svědčí i obsah kasační
stížnosti, neboť stěžovatelé proti tam uvedeným důvodům brojí s tím, že nemohou obstát.
54. Z napadeného rozsudku (str. 12 a 13) je zřejmé, že krajský soud navrhované důkazní
prostředky neprovedl proto, že se cítil být vázán právním názorem vysloveným v předchozím
zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 47/2008 - 180. Krajský soud přitom
uvedl, že přistoupil-li by k posouzení, zda byl předpis ČD Ok 2/2 vydán v souladu s rozsahem
zákonného zmocnění, nepostupoval by podle závazného právního názoru vysloveného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu. V tomto ohledu je stížní námitka v rozporu s obsahem
spisu. Navíc je z její formulace patrné, že stěžovatelé především brojí proti závěru ohledně
rozsahu vázanosti právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního
soudu, který považují za nesprávný.
55. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek není zatížen žádnou z vad,
jež by dle jeho ustálené judikatury mohla zatížit napadený rozsudek nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS). Stížní námitka proto nemohla být shledána důvodnou.
56. Shodné závěry je třeba vyslovit ve vztahu ke stížní námitce rekapitulované pod bodem 26
tohoto rozsudku. I zde byl postup krajského soudu veden především shora popsaným právním
názorem stran vázanosti právním názorem, vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 8 Afs 47/2008 - 180. Ani v tomto ohledu proto není možno stěžovatelům přisvědčit,
že by bylo řízení před krajským soudem stiženo vadou podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
57. Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení stížní námitky rekapitulované
pod body 27 až 30 tohoto rozsudku. Stěžovatelé jejím prostřednictvím brojili proti nesprávnému
posouzení otázky závaznosti právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního
soudu čj. 8 Afs 47/2008 - 180. Uvedli, že správní soudy se v dosavadním průběhu soudního
řízení nezabývaly otázkou překročení rozsahu zmocnění při vydání předpisu ČD Ok 2/2.
58. Stěžovatelům lze obecně přisvědčit v závěru, že vázanost právním názorem vysloveným
ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s. není absolutní
kategorií. V úvahu připadajícími výjimkami z tohoto zákonného pravidla se zdejší soud podrobně
zabýval mj. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007 - 56,
č. 1723/2008 Sb. NSS. Uzavřel přitom, že ačkoli je Nejvyšší správní soud v řízení o opětovné
kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím
zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena
na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil, může být tato vázanost
v některých případech prolomena. Jako jeden z případů přitom rozšířený senát označil i změnu
skutkových zjištění, jíž se v posuzované věci stěžovatelé dovolávali.
59. Je tedy třeba učinit dílčí závěr, že navrhovali-li by stěžovatelé v řízení před krajským
soudem v rámci uplatněných žalobních bodů důkazní prostředky, jejichž provedení by mohlo
změnit dosud učiněné skutkové závěry, mohlo by jejich neodůvodněné neprovedení krajským
soudem zatížit napadený rozsudek vadou, pro níž by bylo třeba jej zrušit a vrátit věc krajskému
soudu k dalšímu řízení.
60. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší správní soud totiž
nepřehlédl, že v žalobě stěžovatelé ani náznakem netvrdili, že by provozovatel dráhy při vydání
označeného vnitřního předpisu překročil zákonné zmocnění. Tato tvrzení začali uplatňovat
teprve v návaznosti na dosavadní výsledky řízení před správními soudy. Jakkoli je takový postup
pochopitelný, nemůže v rozporu se zákonem založit pravomoc Nejvyššího správního soudu
rozhodovat o dané stížní námitce. Tu je totiž v tomto směru třeba odmítnout jako nepřípustnou
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
61. Současně je nad rámec uvedeného nutno opět připomenout, že krajský soud neprovedení
stěžovateli navrhovaných důkazních prostředků v napadeném rozsudku odůvodnil (srov. shora
body 52 až 55 tohoto rozsudku). Plně v souladu s pravidly logického usuzování uzavřel,
že dospěl-li Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 8 Afs 47/2008 - 180 k závěru, že odbornou
způsobilostí podle §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách je třeba rozumět
i odbornou způsobilost ve smyslu §22 odst. 1 písm. c) zákona o dráhách, definovanou vnitřními
předpisy vydanými podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o dráhách (tj. i předpisem ČD Ok 2/2),
implicitně tak vyslovil závěr k doplněným námitkám stěžovatelů stran tvrzeného překročení
zákonného zmocnění. Zdejší soud přitom na závěrech vyslovených v označeném rozsudku
nadále trvá.
62. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani stížní námitce nesprávného posouzení otázky
porušení §30 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách.
63. Předně je třeba odmítnout úvahu stěžovatelů o nedostatečnosti skutkového základu,
založené neprovedením navržených důkazních prostředků. V tomto ohledu postačí odkázat
na dříve uvedené.
64. Pokud jde o námitku nesprávné interpretace, resp. aplikace §30 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách, nemohl se Nejvyšší správní soud ztotožnit s premisou stěžovatelů,
dle kterých dikcí bodu 4.1.5 zadávací dokumentace osoba zúčastněná na řízení kvalitativně
rozšířila okruh osob, pro něž byla požadována zkouška dle předpisu ČD Ok 2/2.
65. Z obsahu spisů Nejvyšší správní soud zjistil, že zadavatel vyhlásil postupem podle zákona
o veřejných zakázkách a zveřejněním na centrální adrese dne 15. 6. 2005 a v Ústředním věstníku
Evropské unie dne 18. 6. 2005 oznámení zadávacího řízení na realizaci stavby „Optimalizace trati
Plzeň – Stříbro" formou otevřeného řízení. V bodě 9.5 tohoto oznámení, který byl označen
jako „Kritéria a doklady pro prokazování odborné způsobilosti…“, bylo uvedeno: „Zkouška
pro vedoucí prací na dopr. cestě dle předp. ČD Ok2/2; oprávnění dle 360/92Sb; způsobilost
dle 200/94 Sb.…“ (zvýraznění doplněno – poznámka Nejvyššího správního soudu).
66. Zadávací dokumentace v dílu 1 („Požadavky a podmínky pro zpracování nabídky“)
v části 1, kapitole 4 („Informace/dokumenty předkládané uchazečem“) obsahovala mj. bod 4.1.5,
v němž bylo uvedeno, že informace o odborné způsobilosti uchazeče budou předloženy ve formě
formulářů odborné způsobilosti obsažených v dílu 1 části 4 zadávací dokumentace a budou
zahrnovat mj. „(p)řehled personálu předpokládaného pro plnění předmětu veřejné zakázky – managementu
pro řízení stavby. V tomto případě se bude jednat o následující členy personálu: stavbyvedoucí, zástupci
stavbyvedoucího, osoba odpovědná za bezpečnost a ochranu zdraví při práci, osoba odpovědná za ochranu
životního prostředí, úředně oprávněný zeměměřický inženýr (formuláře 4.6.1.2 a 4.6.1.3)“. Formulář 4.6.1.1
označený jako „Přehled zaměstnanců uchazeče“ obsahuje v části i) nazvané „Celkem“
pod písm. a) rubriku „Management a ostatní vedoucí pracovníci“ a v části ii) nazvané „Personál
na staveništi uvažovaný pro stavbu“ pod písm. a) rubriku „Vedení stavby“. Formulář 4.6.1.2
označený jako „Personál pro stavbu“ obsahuje shora vyjmenované pozice „managementu
pro řízení stavby“ spolu s další pozicí „osoby odpovědné za kontrolu kvality“. Formulář 4.6.1.3
je nazván „Odborná praxe klíčového personálu“.
67. Podle bodu 4.2.8 dílu 1 části 1 zadávací dokumentace „(u)chazeč předloží kopii dokladu
o nejvyšším dosaženém vzdělání s uvedením délky odborné praxe jednotlivých členů personálu
uchazeče - managementu pro řízení stavby, doklad o jejich odborné způsobilosti nebo profesní kvalifikaci
a životopisy klíčových zaměstnanců personálu uchazeče. Doklady o odborné způsobilosti se rozumí zejména
předložení úředně ověřené kopie autorizace udělené podle platného znění zákona č. 360/1992 Sb., (…),
úředního oprávnění uděleného podle §13 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 200/1994 Sb., (…).“ Dle odst. 2
citovaného ustanovení „(č)lenové personálu uchazeče – managementu pro řízení stavby musí být u uchazeče
v pracovním poměru“. Podle posledního odstavce citovaného ustanovení „(u)chazeč předloží originál
nebo ověřenou kopii dokladu o odborné zkoušce podle předpisu ČD Ok 2/2, kterým prokáže, že každý člen
jeho personálu, který bude vykonávat vedoucí práce , je oprávněn provádět činnosti na železniční
dopravní cestě“ (zvýraznění doplněno – poznámka Nejvyššího správního soudu).
68. Nejvyšší správní soud přisvědčuje závěrům krajského soudu, dle nichž osoba zúčastněná
na řízení vyhověla požadavku plynoucímu z §30 odst. 3 věty první zákona o veřejných
zakázkách, uvedla-li v oznámení zadávacího řízení mj. kvalifikační požadavek vztahující
se k odbornosti vedoucích prací na dopravní cestě, tj. požadavek na splnění kvalifikace
dle §30 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. Neporušila přitom zákaz uložený
v §30 odst. 3 větě druhé zákona o veřejných zakázkách, neboť v zadávací dokumentaci v bodě
4.2.8 ve spojení s bodem 4.1.5 uvedla požadavek totožný. Nejvyšší správní soud se ztotožnil
s důvody, o něž krajský soud svůj závěr opřel, na tomto místě na ně proto pro stručnost
odkazuje.
69. Zdejší soud přitom zdůrazňuje, že v řízení nevyplynulo, že by osoba zúčastněná na řízení
v zadávací dokumentaci za osoby vykonávající vedoucí práce na dopravní cestě (resp. osoby
managementu pro řízení stavby – k tomu srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu čj. 8 Afs 12/2010 - 268) označila osoby, u nichž by bylo zjevné, že je nelze rozumně
podřadit pod okruh osob vedoucích prací na dopravní cestě ve smyslu dikce oznámení
zadávacího řízení. Samotná jistá míra neurčitosti pojmu užitého v oznámení zadávacího řízení,
resp. jeho konkretizace v zadávací dokumentaci, nebyla-li v rozporu s pravidly logického
usuzování, nemohla na skutkovém půdorysu posuzované věci zasáhnout veřejná subjektivní
práva stěžovatelů způsobem, který by vyžadoval poskytnutí ochrany správními soudy.
70. V tomto směru je ostatně třeba doplnit, že stěžovatelé brojili především proti podřazení
osoby úředně oprávněného zeměměřičského inženýra pod okruh osob vykonávajících vedoucí
práce na dopravní cestě. K této otázce se však Nejvyšší správní soud v podrobnostech vyjadřoval
v rozsudku čj. 8 Afs 12/2010 - 268 (viz níže).
71. Poukázali-li stěžovatelé v dané souvislosti na to, že krajský soud neodůvodnil,
proč neprovedl důkazy výpověďmi svědků navrhovanými v doplnění žaloby, je jejich námitka
v rozporu s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku. Na straně 16 v třetím odstavci
rozsudku krajský soud zcela srozumitelně uvedl důvody svého postupu. Tyto důvody přitom
podle Nejvyššího správního soudu plně obstojí.
72. Namítli-li dále stěžovatelé, že se krajský soud nepřípustně vyhnul posouzení námitky,
dle níž nebylo možné určit, jakou konkrétní zkoušku měl podle předpisu ČD Ok 2/2 úředně
oprávněný zeměměřičský inženýr absolvovat, není ani tato námitka důvodná. Nejvyšší správní
soud v tomto ohledu plně sdílí důvody, které krajský soud na podporu přijatého právního závěru
uvedl (str. 13 napadeného rozsudku). Pro stručnost na ně proto v plném rozsahu odkazuje.
73. Zbylými stížními námitkami, dle nichž činnost úředně oprávněného zeměměřičského
inženýra nelze považovat za vedoucí činnost, se Nejvyšší správní soud nezabýval. Stěžovatelé
jimi totiž zcela evidentně brojí proti právnímu názoru vyslovenému v předchozím zrušujícím
rozsudku zdejšího soudu. V rozsudku čj. 8 Afs 12/2010 - 268 Nejvyšší správní soud jednoznačně
uzavřel, že „úředně oprávněného zeměměřického inženýra je třeba v kontextu bodu 4.2.8 dílu 1 části 1 zadávací
dokumentace považovat za člena personálu vykonávajícího vedoucí práce, pro kterého byla stanovena podmínka
předložení dokladu o odborné zkoušce podle předpisu ČD Ok 2/2“. Podrobná argumentace k přijatému
právnímu názoru je popsána v odůvodnění tohoto rozhodnutí, není proto třeba ji na tomto místě
opakovat. Zdejší soud přitom neshledal důvod se od vysloveného právního názoru odchýlit.
74. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným
ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
75. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení podle obsahu
spisů nevznikly. Osoby zúčastněné na řízení obecně nemají na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti právo (§60 odst. 5 za použití §120 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu