ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.41.2010:110
sp. zn. 8 As 41/2010 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: R. K., zastoupen Mgr.
Evou Barákovou Karasovou, advokátkou se sídlem Ryšánkova 8, Brno, proti žalovanému:
Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Beethovenova 650/2, Brno, proti rozhodnutí
rektora žalovaného ze dne 8. 2. 2008, čj. R-ŽPř-1/2008-34, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010, čj. 30 Ca 73/2008 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím děkana Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění ze dne
13. 12. 2007, čj. R-DPř-3/2007-11, byla žalobci uložena sankce vyloučení ze studia za spáchání
disciplinárního přestupku podle §64 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně
a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o vysokých školách“). Žalobce se disciplinárního přestupku dopustil tím, že mezi půl
druhou a druhou hodinou ranní dne 13. 11. 2007 pomaloval zdi v 7. nadzemním podlaží kolejí
Astorka na Novobranské 3, Brno kresbou postavy s komiksovou bublinou „Žide! Zmiz!
Smrdíš.“, kresbou hákového kříže, kresbou postavy ukřižované na kříži s nápisem INRI,
antropomorfním naivistickým ztvárněním zevního ženského genitálu, u kterého je v komiksové
bublině uveden text „K.? Vyhazov? Já ho mám ráda.“, vedle nějž bylo naivisticky ztvárněno
scrotum a penis, u kterého byl v komiksové bublině uveden text „Já ne“, kresbou hákového kříže
s nápisem „Tom“, kresbou hákového kříže s nápisem „Viki“ a kresbou hákového kříže. Žalobce
se podle správního orgánu prvého stupně tedy nechoval tak, aby nedošlo ke škodě na majetku,
neboť úmyslně poškodil cizí věc tím, že ji pomaloval a popsal fixem a zároveň uvedeným
jednáním hanobil národ.
[2] Rektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně rozhodnutím ze dne 8. 2. 2008,
čj. R-ŽPř-1/2008-34, zamítl žádost žalobce o přezkum jako nedůvodnou a potvrdil shora
specifikované rozhodnutí děkana.
II.
[3] Rozhodnutí rektora napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“). V žalobě vyjádřil nesouhlas s jednáním disciplinární komise. Rozhodnutí děkana i rektora
vytkl nedostatečnou formulaci výroku, nevyváženost odůvodnění a nepřezkoumatelnost. Žalobce
se vymezil proti pokusu kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin. Úvahy o uložení sankce nejsou
dostatečné, stejně tak jako hodnocení vzniklé škody. Žalobce nesouhlasí se způsobem, kterým
odvolací orgán vyhodnotil předložený znalecký posudek a rovněž analyzoval část nápisu. Tvrzení
žalovaného, že je podstatné, jak kresby vnímá správní orgán a nikoliv žalobce, nemá oporu
v zákoně ani v logice. Žalobce spatřuje v rozhodnutí především snahu žalovaného jej vyloučit ze
studia. Napadená rozhodnutí pokládá za nezákonná, neobjektivní a založená na nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu. Žalobce uzavřel, že si je vědom, že jeho jednání nebylo vhodné, ale
vyloučení ze studia považuje za sankci zjevně nepřiměřenou.
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2010, čj. 30 Ca 73/2008 - 62, rozhodnutí rektora
i děkana zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil význam naplnění materiální stránky
deliktu, neboť je korektivem formálního pojetí správního disciplinárního deliktu. Odůvodnění
obou rozhodnutí jsou podle něj nedostatečná právě pro nepřesvědčivost posouzení naplnění
materiální stránky správního disciplinárního deliktu hanobení národa. Nelze z nich seznat,
z jakých konkrétních důkazů, úvah a hodnotících závěrů správní orgány v tomto směru
vycházely, rovněž chybí důvody podřazení jednání žalobce právě pod uvedenou skutkovou
podstatu.
[6] Správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že žalobce uvedeným jednáním hanobil
národ. Naplnění této skutkové podstaty ovšem dle názoru soudu vyžaduje pro její specifičnost
znalecké odborné posouzení, které správní orgán prvního stupně neprovedl. Postup, kdy rektor
žalovaného neodmítl pro nadbytečnost předložený znalecký posudek soudního znalce JUDr. M.
M., vycházel z jeho závěrů a tyto závěry poté volně hodnotil, je nesouladný se zákonem. Správní
orgán druhého stupně totiž připustil, že k posouzení inkriminovaných kreseb je třeba odborných
znalostí; navíc dospěl k závěru, že závěry znaleckého posudku nedávají jasnou odpověď na
problematiku hanobící povahy kreseb. Proto měl žalovaný podle soudu znalce následně požádat
o doplnění původního znaleckého posudku, nebo měl ustanovit dalšího soudního znalce či
odborného konzultanta. Jestliže tak neučinil a předmětný znalecký posudek sám volně hodnotil,
dle názoru soudu navíc obecně s odkazem na reakce členů akademické obce a veřejnosti, zatížil
správní řízení vadou, která měla podstatný vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[7] Krajský soud uzavřel, že vyloučení z vysokoškolského studia představuje závažný zásah
do práv žalobce. Proto je nutné, aby již v rámci správního řízení před správním orgánem prvního
stupně žalobce v plném rozsahu věděl, co je mu kladeno za vinu, aby se mohl kvalifikovaně
bránit v průběhu celého disciplinárního řízení.
III.
[8] Proti rozhodnutí krajského soudu brojil žalovaný (stěžovatel) obsáhlou kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel především vyjádřil nesouhlas s tím, že disciplinární přestupek podle zákona
o vysokých školách je založen na formálně materiálním pojetí, a tedy, že k naplnění skutkové
podstaty je nezbytné, aby šlo o jednání společensky nebezpečné. Disciplinární delikty a přestupky
nelze ztotožňovat. Zatímco zákon o přestupcích výslovně vyžaduje naplnění materiální stránky
přestupku, zákon o vysokých školách v §64 vychází z čistě formálního pojetí disciplinárního
přestupku z hlediska viny. Disciplinární přestupek podle zákona o vysokých školách není
ani trestním obviněním ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Z formálního pojetí vychází také úprava samosprávy ve věcech kárného provinění
advokátů, notářů nebo soudců. Stěžovatel upozornil na rozpornost názorů vyslovených
Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007, podle kterého
je i u správních deliktů třeba posuzovat materiální stránku a rozhodnutí ze dne 30. 1. 2006,
čj. 5 As 4/2005 - 92, podle kterého je jiným správním deliktem jednání, jehož znaky jsou
stanoveny zákonem.
[10] Jestliže stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal a odůvodnil, v čem
spatřuje naplnění formální stránky disciplinárního přestupku, naplnění materiální stránky
lze předpokládat. Stěžovateli není zřejmé, v čem by měla ona materiální stránka disciplinárního
přestupku spočívat a jaká je hranice pro závěr, že v důsledku nenaplnění materiální stránky není
posuzované jednání disciplinárním přestupkem. U disciplinárních přestupků nepřipadá v úvahu
posuzování materiální stránky kritériem společenské nebezpečnosti či škodlivosti, neboť se jedná
o porušení disciplíny uvnitř určité organizační struktury. Stěžovatel při svém rozhodování
vycházel z toho, že poškozovat majetek vysoké školy je zakázáno, i když se v daném případě
pro nedostatek materiální stránky nejednalo o přestupek ani o trestný čin, o kterém není nadto
ani příslušen rozhodovat. Formálnímu pojetí disciplinárního přestupku podle zákona o vysokých
školách odpovídá i princip oportunity.
[11] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s požadavkem krajského soudu, aby ve svém rozhodnutí
vycházel z odborných závěrů vztahujících se k naplnění materiální stránky deliktu hanobení
národa. Stěžovatel nemusel s ohledem na §56 správního řádu přibírat znalce, neboť jeho
rozhodnutí nezáviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí a kterými by
děkan Divadelní fakulty nebo rektor stěžovatele nedisponoval. K posouzení textu „Žide! Zmiz!
Smrdíš!“ a sousedících čtyř hákových křížů jako hanobících židovský národ není třeba znaleckého
zkoumání. Tvrdí-li krajský soud, že dle konstantní soudní judikatury je k rozhodnutí o hanobící
povaze určitého jednání třeba znaleckého posouzení, měl soud takovou judikaturu uvést.
Stěžovatel sám pro podporu svého tvrzení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 989/2008. Krajský soud pominul, že z důvodu, že ve věci nebyl
přizván znalec, nemohlo se jednat o důkaz znaleckým posudkem, ale toliko o důkaz listinou.
Proto s ohledem na §50 odst. 4 a §53 správního řádu mohl správní orgán tento důkaz hodnotit
podle své úvahy. I kdyby se však jednalo o důkaz znaleckým posudkem, neznamenalo by to,
že se od názoru znalce nelze odchýlit. Stěžovatel dodal, že i pokud by disciplinární přestupek měl
materiální stránku, nemohl by o jejím naplnění rozhodovat posudek znalce, neboť se jedná
o otázku právní, nikoliv skutkovou. Stěžovatel nadto mohl ve smyslu §82 odst. 4 správního řádu
uplatnit zásadu koncentrace řízení a k návrhu na provedení důkazu listinou nepřihlédnout, neboť
jde o důkaz, který žalobce jistě mohl uplatnit dříve.
[12] Další okruh námitek směřoval ke zmatečnosti řízení před krajským soudem. Žalobce
v žalobě nesprávně označil žalovaného, neboť nesídlí na uváděné adrese. Neuvedl den, kdy
mu bylo doručeno napadené rozhodnutí a chybně označil rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně. Ačkoliv tyto námitky stěžovatel sdělil již ve vyjádření k žalobě, krajský soud se jimi
nezabýval. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud byl nesprávně obsazen. Zatímco při zahájení
řízení byl senát složen z Jana Šanci, Petra Kobylky a Petra Polácha, rozsudek vydal senát
sestávající se z Petra Kobylky, Petra Polácha a Radimy Gregorové. V takovém případě měl soud
postupovat podle 119 odst. 3 o. s. ř., což neučinil.
[13] Rozhodnutí krajského soudu trpí dle stěžovatele nepřezkoumatelností. Krajský soud
konstatoval, že je nutné, aby účastník již v rámci řízení před správním orgánem prvého stupně
věděl, co je mu kladeno za vinu. V rozsudku však není obsaženo, v čem konkrétně mělo toto
pochybení stěžovatele spočívat a jaká ustanovení právních předpisů byla porušena. Takovou
námitku žalobce ani nevznesl. Žalobce od počátku řízení věděl, pro jaký skutek je disciplinární
řízení vedeno, přičemž totožnost skutku zůstala zachována. Z rozsudku také neplyne, jakými
úvahami se soud řídil ve vztahu k §64 - §66 zákona o vysokých školách. Bez dalšího převzal
zastaralé doktrinální závěry týkající se obecně deliktů a výkladu pojmu trestného činu. Nezabýval
se ani pojmovými znaky správního disciplinárního deliktu. Nepřezkoumatelné jsou i závěry
krajského soudu, že ve správním rozhodnutí chybí důvody podřazení jednání žalobce pod danou
skutkovou podstatu. V rozhodnutí děkana i rektora je přitom podrobně popsán skutek i jeho
právní kvalifikace. Obdobně je vadou nepřezkoumatelnosti zatížena i ta část rozhodnutí,
zabývající se důkazu listinou (znaleckým posudkem).
[14] Stěžovatel závěrem konstatoval, že si je vědom toho, že rozhodnutí o vyloučení ze studia
má závažný dopad na realizaci práva studenta na vzdělání. Tento dopad však není absolutní.
Odůvodnění:
napadených správních rozhodnutí by jistě mohla být podrobnější, stěžovatel však
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jsou nepřezkoumatelná. Stěžovatel musí dostát
požadavkům na zákonnou kvalitu rozhodnutí, nelze však odhlédnout od toho, že není primárně
správním orgánem, ale vrcholným článkem vzdělávací soustavy a rozhodnutí o disciplinárním
přestupku má být vydáno v krátké pořádkové lhůtě 30 dnů. Nelze pominout ani nepřehlednou
úpravu řízení podle zákona o vysokých školách, který v §68 odst. 1 z rozhodování o právech
a povinnostech studenta vylučuje obecné předpisy o správním řízení, ačkoliv nelze mít
pochybnosti o tom, že správní řád je na tato řízení použitelný. Stěžovatel uzavřel,
že do akademické samosprávy by měl stát zasahovat jen v nejmenší nutné míře.
IV.
[15] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele nemůže
zvrátit závěr krajského soudu o tom, že skutek, kterého se měl žalobce dopustit, měl být
hodnocen z hlediska jeho závažnosti a tato závažnost se měla projevit při stanovení sankce.
Stěžovatel nezdůvodnil, proč uložil sankci vyloučení žalobce ze studia. Údajná předchozí
provinění žalobce stěžovatel nedoložil a ve zrušených rozhodnutích nikterak nepopsal. Podle
žalobce není relevantní to, zda se z hlediska řízení jednalo o znalecký posudek nebo listinný
důkaz, ale to, že se jednalo o velmi závažný důkaz vyvracející, co bylo žalobci kladeno za vinu.
Hodnocení tohoto důkazu jde nad rámec správního uvážení. Žalobce připomenul, že při tvorbě
kreseb, ke které došlo v pozdních hodinách, nebyl téměř nikdo přítomen a brzy byly odstraněny.
Dále konstatoval, že nesprávné označení žalovaného i označení rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně v průběhu řízení opravil. Soud byl obsazen správně. Jestliže před změnou
obsazení senátu nebyly provedeny žádné důkazy či přednesy návrhů, neboť bylo rozhodováno
bez jednání, pak není důvodu ani možnosti sdělovat jejich obsah. Žalobce oproti stěžovateli
pokládá rozsudek krajského soudu za přezkoumatelný.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není
důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve uvést, že kasační stížnost
je nadstandardní co do rozsahu i podrobného rozpracování právních otázek obecnější povahy.
To platí především pro hodnocení materiální stránky disciplinárních správních deliktů
a pro úvahu o nutnosti ustanovení znalce pro posouzení, zda jednání žalobce bylo hanobením
národa. Na druhé straně je však třeba stěžovateli vytknout, že jeho právní argumenty nezřídka
vybočují ze skutkového rámce projednávané věci, zejména tehdy, pokud stěžovatel vyjadřuje svá
stanoviska k judikatuře nebo k doktrinálním otázkám. Nic to však nemění na tom, že kasační
stížnost lze bez ohledu na její důvodnost či nedůvodnost hodnotit jako podnětnou, s potenciálem
pro využití též mimo konkrétní soudní řízení.
[18] V souzené věci je třeba mít na paměti, že předmětem disciplinárního řízení u stěžovatele
bylo konkrétní jednání žalobce. Obsah tohoto jednání se podařilo relativně bezpečně stanovit,
ve věci není sporu o tom, co žalobce dne 13. 11. 2007 učinil. Stěžovatel musel nejprve posoudit,
zda jednání žalobce lze považovat za disciplinární přestupek. V kladném případě bylo třeba určit,
co je jeho obsahem a posléze to, jakou sankci za něj lze podle zákona o vysokých školách uložit.
[19] Podle §64 zákona o vysokých školách je disciplinárním přestupkem zaviněné porušení
povinností stanovených právními předpisy nebo vnitřními předpisy vysoké školy a jejích součástí.
Zákon o vysokých školách neobsahuje vlastní úpravu skutkových podstat disciplinárních
přestupků. Odkazuje na ostatní právní předpisy nebo na úpravu ve vnitřních předpisech
jednotlivých vysokých škol. Ponechává vysokým školám relativně široký prostor pro úvahu, jaké
jednání budou za disciplinární přestupek považovat. Právě proto je však třeba klást důraz
na formulaci skutkové podstaty disciplinárního přestupku. Ta je důležitá pro určení skutečností,
které bude třeba v řízení prokazovat. Nepochybně jinak bude vypadat řízení, ve kterém
je pachateli vytýkáno poškození majetku školy a konkrétní okolnosti, za kterých k tomu došlo,
budou zohledněny při úvaze o výši sankce a jinak řízení, ve kterém se pachateli klade za vinu,
že svým jednáním hanobil národ. Ve druhém případě je hanobení národa součástí skutkové
podstaty a musí být prokázáno již při úvaze o vině a nikoli až v souvislosti s ukládaným trestem.
[20] Z výroku rozhodnutí o vyloučení žalobce ze studia vyplývá, že mu bylo vytýkáno nikoli
porušení vnitřních předpisů vysoké školy, ale především jednání, kterým byl haněn národ. Trestný
čin hanobení národa, rasy a přesvědčení upravoval v době jednání žalobce §198 zákona
č. 140/1991 Sb. trestního zákona. Pokud by se tedy žalobce dopustil hanobení národa, porušil
by povinnost stanovenou právním předpisem – trestním zákonem a takové jednání by bylo
možné považovat též za disciplinární přestupek.
[21] Stěžovatel se v kasační stížnosti podrobně zabývá případnou konkurencí postihu
pachatele za totožné jednání v případě přestupku či trestného činu na straně jedné
a disciplinárního přestupku na straně druhé. Obecně lze uvést, že taková případná konkurence
vyplývá již z povahy věci. Jestliže totiž zákon o vysokých školách neobsahuje vlastní skutkové
podstaty disciplinárních přestupků a odkazuje na porušení právních povinností stanovených
jinými právními předpisy, pak nutně musí nastávat případy, kdy vedle postihu za disciplinární
přestupek budou u pachatele uplatněny rovněž obecné sankční mechanizmy, které upravuje
právní úprava, k jejímuž porušení došlo. Že tato konkurence ve skutečnosti nenastává a jde
o relativně samostatné režimy právního postihu, plyne z povahy disciplinárního řízení. Jeho
účelem je nepochybně postihnout pachatele za porušení disciplíny, v tomto případě povinnosti
studenta vysoké školy chovat se určitým způsobem. Tomu přisvědčuje i katalog sankcí, z nichž
nejpřísnější je vyloučení ze studia. Stěžovatel si byl těchto souvislostí vědom a žádné z rozhodnutí
o disciplinárním přestupku nemá ambice konstitutivně vyslovit, zda jednáním žalobce došlo
či nedošlo ke spáchání trestného činu a případně zavázat svým právním názorem příslušný orgán,
který by v trestní věci rozhodoval. I v této souvislosti však zřetelně vyplývá potřeba,
aby ze skutkové podstaty disciplinárního přestupku bylo zřejmé, v čem vysoká škola přestupek
spatřuje, protože jen tak lze alespoň teoreticky uvažovat o případné konkurenci s postihem podle
obecných právních předpisů.
[22] Kasační stížnosti je třeba vytknout, že postupuje směrem od obecnějších otázek
ke konkrétním okolnostem souzené věci a nikoli naopak. Dílem však takový postup vyplývá
z odůvodnění rozsudku krajského soudu. Krajský soud shledal žalobou napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože nebyl řádně naplněn a zdůvodněn
tzv. materiální znak disciplinárního správního deliktu. Proto následně v kasační stížnosti
stěžovatel obsáhle argumentuje, proč se domnívá, že v případě disciplinárních deliktů takový
přístup neplatí a je třeba vycházet z koncepce, podle které je typová nebezpečnost disciplinárního
deliktu dána již naplněním formálních znaků jeho skutkové podstaty.
[23] Tyto úvahy jsou však podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu předčasné.
Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že ve výroku uvedeným jednáním žalobce úmyslně
poškodil cizí věc tím, že ji pomaloval a popsal fixem a zároveň uvedeným jednáním hanobil
národ. Úvaha o naplnění materiálního znaku disciplinárního přestupku má místo teprve tehdy,
pokud je zjištěno, že byly naplněny formální znaky. Stěžovatel žalobci kladl za vinu, že svým
jednáním hanobil národ. Teprve poté, kdy stěžovatel přesvědčivě zdůvodní, že žalobce
předmětným jednáním skutečně národ hanobil, by bylo možné uvažovat, zda vzhledem
ke konkrétním okolnostem případu dosahovalo jeho jednání požadovaného stupně společenské
nebezpečnosti. Např. v podmínkách provozu na pozemních komunikacích lze tento požadavek
demonstrovat v souvislosti s překročením nejvyšší povolené rychlosti. Pokud má správní orgán
uvažovat, zda překročení maximální povolené rychlosti o několik kilometrů za hodinu
při zohlednění ostatních okolností věci dosahuje požadované míry společenské nebezpečnosti,
pak musí mít především postaveno najisto, jakou rychlostí řidič skutečně jel a o kolik maximální
rychlost překročil. Teprve poté lze hodnotit společenskou nebezpečnost jeho jednání. Jestliže
byl žalobce postižen především nikoli za pokreslení zdi, ale za hanění národa, bylo třeba nejprve
pečlivě zdůvodnit, že národ skutečně hanobil. Teprve poté má místo úvaha o společenské
nebezpečnosti jeho jednání.
[24] Proto jen na okraj Nejvyšší správní soud připomíná, že již např. v rozsudcích ze dne
31. 10. 2008, čj. 7 Afs 27/2008 - 46, či ze dne 17. 2. 2005, čj. 7 As 18/2004 – 47 vycházel z pojetí,
že kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž
se pro všechny správní delikty, nejen pro přestupky, uplatní povinnost správního orgánu zkoumat
nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň
společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu. Při úvahách k této otázce
vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž jsou trestním obviněním
ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)
řízení zásadně o veškerých sankcích ukládaných správními orgány fyzickým osobám za přestupek
nebo jiný správní delikt, jakož povětšinou i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo
kárném. Kritériem pro posouzení, zda se ve smyslu Úmluvy jedná o „trestní obvinění“, je jednak
vnitrostátní kvalifikace posuzovaného jednání, jednak povaha tohoto jednání ve spojení
s povahou hrozící sankce (zda smyslem a účelem použitelné normy je odrazovat od určitého
jednání a trestat je) a konečně to, zda sankce, jež mohou být uloženy, představují podstatnou
újmu. Jak již bylo uvedeno, v tomto případě nebyl žalobce postižen za porušení zákona
o vysokých školách ani vnitřních předpisů vysoké školy. Bylo mu vytýkáno jednání, jehož zákaz
je upraven především trestním zákonem. Skutková podstata, v níž je spatřován disciplinární
přestupek, je formulována až ve výroku rozhodnutí. To klade zvýšené nároky na vysokou školu
při prokazování rozhodných skutečností. Současně je třeba o to více dbát, aby vydané rozhodnutí
bylo spravedlivé a zohledňovalo veškeré okolnosti konkrétního případu.
[25] Krajskému soudu je třeba přisvědčit, že odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí
neskýtá bezpečnou oporu pro závěr, že žalobce svým jednáním (též) hanobil národ. Rozhodnutí
o vyloučení ze studia k objektivní stránce jednání žalobce uvádí, že se dopustil hanobení národa
nápisem „Žide! Zmiz! Smrdíš! Takový nápis sám o sobě nepochybně národ hanobí a právě nápisy
obdobného druhu byly v minulosti předzvěstí nejhorších zločinů proti lidskosti, které kdy byly
spáchány. Současně je však bylo třeba brát v úvahu všechny okolnosti konkrétního případu.
Je nepochybně podstatné, zda šlo o jediný projev pachatele, který na zeď učinil. Vedle uvedeného
slovního spojení totiž nápis obsahoval i další obrazové a slovní projevy, které byly způsobilé
upoutat pozornost, dlužno konstatovat, že rozhodně negativně. Bylo proto třeba
se v odůvodnění rozhodnutí zabývat tím, zda a jak případně působí jednotlivé vyobrazené
segmenty vzájemně a jaké je jejich celkové vyznění. Tedy tím, zda a jak byl účinek v podobě
hanění národa ovlivněn ostatními vyobrazeními, zda byl tímto zesílen, zeslaben či zůstal
nezměněn. Takové úvahy však rozhodnutí o vyloučení ze studia neobsahuje. Bylo třeba
vyhodnotit, zda a jaký „vzkaz“ pachatel svým jednáním případně vyslal, zda je tento vzkaz
dostatečně určitý (zde zejména posoudit dovětek „jako moje srdce“ za shora uvedenou citací,
či nápis „K., vyhazov? Já ho mám ráda“) a pokud ano, zda jej lze kvalifikovat jako hanění národa.
[26] V souvislosti s objektivní stránkou disciplinárního přestupku prozatím nešlo o to určit,
jaký byl subjektivní vztah pachatele k jeho jednání. To je třeba učinit v souvislosti se subjektivní
stránkou popř. při úvaze o výši sankce a posoudit, jak se případně v tomto aspektu projevily
veřejně deklarované protinacistické postoje žalobce. Bylo však třeba podrobně vyhodnotit,
jak předmětné vyobrazení objektivně působí na okolí. Právě v této souvislosti jsou podstatné
i ostatní části vyobrazení, které s haněním národa již přímo nesouvisí, avšak celkově mohou
podstatně ovlivnit celkové vyznění žalobcova jednání.
[27] Výše uvedený nedostatek stěžovatel neodstranil ani v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí. Jeho základ tvoří argumenty, které se vztahují ke znaleckému posudku JUDr. M.
Kasační stížnosti je třeba přisvědčit v tom, že ve věci nebyly splněny podmínky pro ustanovení
znalce v řízení. Krajský soud vyjádřil názor, že měl stěžovatel případně vyzvat znalce k doplnění
posudku nebo ustanovit dalšího znalce či konzultanta k otázce hanobící povahy kreseb. Tento
názor Nejvyšší správní soud nesdílí. Ze zadání znaleckého posudku JUDr. M. vyplývá, že znalec
měl odpovědět na otázku, zda předmětná zobrazení ve svém celkovém kontextu symbolicky
vyjadřují hanobící prvky vůči některému národu. Správní orgán ustanoví ve správním řízení
znalce v souladu s §56 správního řádu tehdy, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k
nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení
skutečností nelze opatřit od jiného správního orgánu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 5. 2010, čj. 1 Afs 71/2009 - 113). Zda došlo k hanobení národa, je
však otázkou nikoli odborného posouzení, ale otázkou naplnění skutkové podstaty
disciplinárního přestupku. Zda žalobce hanobil národ, je proto otázkou právní a nikoli
skutkovou. To musí posoudit orgán, který ve věci rozhoduje na základě hodnocení všech
provedených důkazů. Jinými slovy, pokud by měl znalec závazně odpovědět na takto položenou
otázku, nahrazoval by v konečném důsledku rozhodovací činnost k tomu povolaného orgánu,
což mu nepřísluší. Nepochybně nelze vyloučit, že k objasnění některých projevů žalobce mohlo
být zapotřebí odborného stanoviska. To se týká např. detailu levotočivé svastiky namísto nacisty
užívané svastiky pravotočivé, který nemusí být osobě bez odborných znalostí zjevný. Konečný
úsudek o tom, zda např. tato okolnost může změnit celkové vyznění předmětných vyobrazení,
však rovněž musí učinit orgán, který ve věci rozhoduje.
[28] Krajskému soudu nelze přisvědčit ani v tom, pokud vytýká stěžovateli, že obsah
předloženého znaleckého posudku sám hodnotil. Jak již bylo uvedeno, odpověď na otázku
obsaženou v zadání znaleckého posudku příslušela nikoli znalci, ale stěžovateli, který ve věci
rozhodoval. Za této situace nic nebránilo tomu, aby stěžovatel znalecký posudek hodnotil jako
kterýkoli jiný důkazní prostředek. Ze skutečnosti, že tak stěžovatel učinil, nelze vyvozovat,
že v řízení vyplynula potřeba posudku. Tím, že stěžovatel posudek neodmítl, ještě nepřipustil,
že jej bylo v řízení zapotřebí. Nadto otázka potřebnosti znaleckého posudku je otázkou
objektivní. V řízení odborných znalostí buď zapotřebí je nebo tomu tak není. Potřebu znaleckého
posudku nelze dovodit z toho, zda se stěžovatel rozhodl výslovně jej odmítnout jako nadbytečný
nebo se jej pokusil vyvrátit.
[29] Zcela se však lze ztotožnit s krajským soudem v tom, že stěžovatel hodnotil předložený
znalecký posudek velmi volně a Nejvyšší správní soud doplňuje, že i nesprávně. Jak již bylo
uvedeno, rozhodnutí o vyloučení žalobce ze studia neobsahuje dostatek důvodů pro závěr,
že žalobce hanobil národ. Tyto důvody se však neobjevují ani v žalobou napadeném rozhodnutí
např. jako reakce na tvrzenou nesprávnost závěrů znaleckého posudku. Stěžovatel se ve vztahu
k předloženému posudku omezuje především na jeho negaci. Bylo však třeba užitím vlastních
věcných argumentů vyvracet závěry posudku a nikoli pouze tvrdit, proč je posudek nesprávný.
[30] Rovněž nelze jednotlivé věty obsažené ve znaleckém posudku hodnotit za užití
argumentů formální logiky, jako je tomu např. při interpretaci právních norem. Nelze proto
posudku např. vytýkat neurčitost, pokud vedle názoru, že zobrazení na znalce nepůsobí jako
„konzistentní hanobení určitého národa“ neobsahuje též tvrzení, zda na znalce nepůsobí jako
„nekonzistentní hanobení národa“. Stěžovatel měl naopak uvést, proč se domnívá, že názor
znalce neobstojí a proč je třeba vyložit obsah zobrazení jinak. Stejně tak není vhodné užití
argumentu a contrario v situaci, kdy znalec nemohl určit, zda oslovení „Žide“ směřovalo k celému
židovskému národu. I kdyby totiž stěžovatel dospěl k závěru, že uvedené oslovení se vztahuje
k celému národu, nezbavuje jej to povinnosti posoudit působení vyobrazení jako celku, tedy
posoudit „komplexní význam předmětných zobrazení“. Nešlo o to prokázat, že znalecký
posudek neobstojí, ale přesvědčivě zdůvodnit, že se žalobce dopustil hanění národa a byl proto
oprávněně vyloučen ze studia.
[31] Stěžovatel v napadeném rozhodnutí dále uvádí, že „ i z reakcí členů akademické obce
a veřejnosti lze dovodit, že drtivá většina populace uvedený nápis vnímá jako nápis hanobící
národ, který ve veřejném prostoru společnosti uznávající základní lidská práva a svobody nemá
místo“. Spíše než z reakcí akademické obce a veřejnosti, které ostatně nejsou v rozhodnutí blíže
specifikovány, by bylo případně možné nápis izolovaně hodnotit jako hanění národa s odkazem
na obecně akceptované a všeobecně přijímané hodnoty společnosti. Tak jako panuje všeobecný
společenský konsenzus při hodnocení jednání např. z hlediska rozporu s dobrými mravy,
pak i při hodnocení předmětného slovního spojení lze vycházet z většinou společnosti
přijímaných hodnot a není třeba odkazovat na reakce veřejnosti či akademické obce.
[32] V závěru žalobou napadeného rozhodnutí je obsažena úvaha, která posiluje přesvědčení
Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Žalobce byl ze studia
vyloučen, protože haněl národ a rovněž proto, že porušil prevenční povinnost předcházet
škodám a nechoval se tak, aby nedošlo ke škodě na majetku. Ze spisového materiálu
i odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl vyloučen především za to, co na zeď
nakreslil, než za poničení zdi (byť i to nepochybně s řádným chováním studenta vysoké školy
nemá nic společného). Proto se většina relevantních argumentů týkala problematiky hanění
národa. Proto je překvapivý závěr žalobou napadeného rozhodnutí, kdy stěžovatel uzavírá,
že i kdyby bylo možné (byť nepřesvědčivě) pochybovat o tom, zda se žalobce dopustil jednání,
kterým hanobil národ, není žádná pochybnost o tom že se dopustil porušení povinnosti
předcházet škodám a vyloučení ze studia by odůvodňovalo i pouhé porušení této povinnosti.
Možností kvalifikace jednání žalobce byla nepochybně celá řada, a to jak s odkazem na vnitřní
předpisy školy tak na obecné právní předpisy. Pokud však stěžovatel v závěru rozhodnutí
dosavadní argumenty relativizuje, pak tím současně podstatně oslabuje přesvědčivost odůvodnění
vlastního rozhodnutí. To posiluje přesvědčení Nejvyššího správního soudu, že žalobou napadené
rozhodnutí neobstojí a krajský soud postupoval správně, pokud jej zrušil.
[33] Zbývá doplnit, že důvodnost kasační stížnosti nezaložily ani úvahy o zmatečnosti řízení
před krajským soudem.V řízení nebylo sporu, kdo je ve věci žalovaným a stěžovatel ani nenamítá,
že by mu některé procesní úkony v důsledku uvedení nesprávné adresy nebyly známy. Rovněž
není sporu, proti kterému rozhodnutí směřovala podaná žaloba. Důvodnou není ani námitka,
že v průběhu řízení došlo ke změně ve složení senátu krajského soudu a rozhodnutí bylo pro něj
překvapivé. To, že o žádosti na vydání odkladného účinku rozhodoval senát krajského soudu
v jiném složení, než následně ve věci samé, nevede bez dalšího ke zmatečnosti řízení
před krajským soudem. Ani stěžovatel v kasační stížnosti netvrdí, že by byl senát obsazen
v rozporu s rozvrhem práce, kterým jsou stanovena pravidla pro přidělování práce soudcům
a personální obsazení jednotlivých senátů. Ve věci rovněž nebylo nařízeno ústní jednání a nebylo
prováděno dosazování. I proto je nepřípadný argument stěžovatele, který požaduje,
aby byl při změně ve složení senátu zopakován dosavadní průběh řízení.
[34] S odkazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy konkrétní okolnosti studia žalobce, ke kterým
případně došlo v mezidobí po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Vychází pouze z přípisu
žalobce, který je založen na čl. 58 soudního spisu, ve kterém žádá o přednostní projednání věci
krajským soudem, protože se musí z opatrnosti připravovat na magisterské zkoušky a obhajobu
diplomové práce, pokud by bylo rozhodnutí soudem zrušeno. V dalším řízení proto stěžovatel
nejprve posoudí, zda jsou nadále splněny podmínky pro vedení disciplinárního řízení. Pokud
neshledá podmínky pro zastavení řízení podle §69 odst. 2 zákona o vysokých školách, znovu
ve věci rozhodne. Bude přitom vycházet ze shora uvedených požadavků na odůvodnění
rozhodnutí o disciplinárním přestupku.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch,
žalobci, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů
příslušelo, Nejvyšší správní soud náklady řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Je obdobně jako
krajský soud přesvědčen, že jednání žalobce, bez ohledu na to, jak bylo právně kvalifikováno, lze
hodnotit jako směřující proti pravidlům slušnosti, mravnosti a společenského chování. Mělo jít
rovněž o chování opakované. Vzhledem k těmto okolnostem dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že byly splněny důvody zvláštního zřetele hodné podle §60 odst. 7 s. ř. s. a náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti žalobci nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. září 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu