ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.59.2011:72
sp. zn. 8 As 59/2011 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Janem Passerem v právní věci
žalobce: M. D., proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2010, čj. CPR-6894-2/ČJ-
2010-9CPR-V234, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. 4. 2011, čj. 11 A 191/2010 - 32,
takto:
I. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
II. Řízení se p ř e r u š u je .
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2010, čj. CPR-6894-2/ČJ-2010-9CPR-V234, žalovaná zamítla
odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
policie Praha, Odboru specializovaných činností, Oddělení pátrání, ze dne 25. 4. 2010,
čj. CPPH-7695/ČJ-2010-004003, kterým bylo podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobci uloženo správní vyhoštění.
Tímto rozhodnutím bylo současně stanoveno, že po dobu tří let nelze žalobci umožnit vstup
na území České republiky, a že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí.
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který je rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, čj. 11 A 191/2010 - 32, pro nezákonnost zrušil.
3. K žalobní námitce, že správní orgán prvého stupně porušil povinnost postupovat řádným
procesním postupem v souladu s právním řádem České republiky, se zásadami a principy činnosti
správních úřadů, a také povinnost své rozhodnutí dostatečně odůvodnit, městský soud
konstatoval, že její formulace stojí na samé hranici přezkoumatelnosti a neumožnila jednoznačně
určit vlastní obsah dané námitky. Městský soud podle svého vyjádření mohl v důsledku těchto
skutečností přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu této námitky do jisté míry obecným
způsobem a blíže se mohl zabývat jen těmi námitkami, které byly svojí určitostí a srozumitelností
k tomu způsobilé.
4. Městský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, že se správní úřad nedostatečně
vypořádal s otázkou vycestování žalobce, když vycházel pouze z jednoho zdroje, tj. Závazného
stanoviska Ministerstva vnitra České republiky, a kdy navíc žalobce nemohl využít svého práva
vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem a důvodům, pro které se nemohl vrátit do země
původu. Soud vyslovil, že žalovaná dostála své povinnosti zkoumat, zda je vycestování žalobce
do země původu možné a zda mu v případě návratu nehrozí vážná újma. Vzhledem k tomu,
že z obsahu žaloby nebylo zřejmé, jaké konkrétní informace si měl správní úřad vyžádat
ani z jakých okolností žalobce vyvozoval obavu z vážné újmy, městský soud dospěl k závěru
o jisté účelovosti tohoto tvrzení. K námitce žalobce, že jeho vyhoštění bylo v rozporu
s mezinárodními závazky ve smyslu §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, městský soud
závěrem poznamenal, že i na tomto místě žalobce pouze obecně konstatoval různá ustanovení
mezinárodních právních předpisů, aniž by upřesnil, z jakých skutkových či právních okolností
tento závěr dovodil.
5. Žalobní námitka, že z výroku rozhodnutí o správním vyhoštění musí vyplývat přesný
a úplný popis protiprávního jednání, v němž je spatřován důvod uloženého vyhostění,
a že je tedy nutné trvat na kvalifikaci skutkové podstaty protiprávního jednání v rozsahu,
jaký vyžaduje výrok rozhodnutí soudu nebo správního orgánu v trestní či přestupkové věci,
nemá podle názoru městského soudu oporu v právních předpisech. S odkazem na ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu vyslovil, že institut správního vyhoštění nemá povahu
trestu ani žádné jiné sankce. Z rozhodnutí správního orgánu je přitom dle městského soudu
patrné, že žalobci bylo vyhoštění uloženo dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu
cizinců, a že důvodem pro takovou právní kvalifikaci byla skutečnost, že žalobce po uplynutí
doby legálního pobytu na území České republiky neopustil území státu a téměř osm let
se zde zdržoval neoprávněně, aniž by se jakkoliv pokusil o legalizaci svého pobytu.
Byť tedy nebyl popis konkrétního jednání žalobce uveden přímo ve výroku rozhodnutí, nemohla
tato okolnost způsobit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
6. Městský soud posoudil jako částečně důvodnou žalobní námitku, že z rozhodnutí
žalované ohledně stanovení doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, není zřejmé,
zda a jakým způsobem vzal v úvahu zákonem určená hlediska. Doba tří let se městskému soudu
jevila vzhledem k jednání žalobce jako přiměřená. Jelikož pak žalovaná v odůvodnění svého
rozhodnutí stanovenou dobu blíže neodůvodnila, městský soud v tomto sice spatřil vadu,
avšak s ohledem na výše uvedené nemělo podle jeho názoru toto pochybení vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
7. Novelizace zákona o pobytu cizinců provedená zákonem č. 428/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 428/2005 Sb.“),
sice nově upravila znění §118, avšak podle závěru městského soudu z ní nevyplývá, že by mohlo
dojít k přerušení běhu doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci žalovaná ani správní orgán prvního stupně
neodůvodnily, na základě jakého ustanovení dospěly k závěru, že předmětná doba je vázána
na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, městský soud shledal napadené rozhodnutí
v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Závěrem dodal, že s přerušením lhůty
zákon o pobytu cizinců v žádném ustanovení nepočítá, a názor žalované tak nemá oporu
v zákoně.
III.
8. Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti výroku I. rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení. Současně
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
9. Stěžovatelka měla za to, že v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedošlo
k nezákonnému stanovení doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, a odkázala
přitom na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011 [myšleno zřejmě rozhodnutí
tohoto soudu čj. 1 As 106/2010 - 74 – pozn. Nejvyššího správního soudu]. Uvedla, že zákon
o pobytu cizinců sice výslovně nestanoví, že lhůta, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území České republiky, je shodná s dobou vykonatelnosti, nicméně v §118 odst. 1 explicitně
ukládá správnímu orgánu povinnost stanovit tuto lhůtu, a tím tedy upravuje i jeho oprávnění určit
její počátek a konec. Ze zásadní změny právní úpravy dovodila stěžovatelka úmysl zákonodárce,
aby daná lhůta nově neběžela v době, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné.
Dospěla tak k závěru, že odložením vykonatelnosti takového rozhodnutí se běh uvedené lhůty
staví. Podle stěžovatelky tedy správní orgán oprávněně stanovil, že lhůta, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území České republiky, je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Závěrem
konstatovala, že v opačném případě by institut správního vyhoštění pozbyl svého smyslu,
neboť právě v takto určené lhůtě je realizován samotný účel vyhoštění.
IV.
10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svoji žádost nikterak neodůvodnila, však zdejšímu
soudu nezbylo než uvedený návrh bez dalšího zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 7. 2003, čj. 1 Ads 10/2003 - 52, č. 46/2004 Sb. NSS). Nadto Nejvyšší správní
soud konstatuje, že ani v případě konkrétního odůvodnění by tento návrh zřejmě nemohl být
úspěšný, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek krajského soudu mohl mít ve smyslu
§73 odst. 2 ve spojení s §107 s. ř. s. takové právní následky, které by pro stěžovatelku znamenaly
nenahraditelnou újmu.
V.
11. Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení věci zjistil, že první senát zdejšího
soudu předložil usnesením ze dne 2. 2. 2011, čj. 1 As 106/2010 - 74 (veškerá rozhodnutí tohoto
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), rozšířenému senátu k posouzení otázku, zda se staví
běh doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, po dobu, kdy je rozhodnutí
o správním vyhoštění nevykonatelné, jestliže bylo dané rozhodnutí vydáno podle zákona
o pobytu cizinců ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 428/2005 Sb. První senát
v této otázce dospěl k právnímu závěru odlišnému od právního názoru vyjádřeného v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2011, čj. 8 As 69/2010 - 163.
12. Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud prozatím nemůže o podané kasační
stížnosti meritorně rozhodnout, neboť její posouzení závisí na rozhodnutí rozšířeného senátu
ve věci vedené pod sp. zn. 1 As 106/2010.
13. Nejvyšší správní soud proto výrokem II. rozhodl v souladu s §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.
o přerušení řízení, a to až do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci vedené
pod sp. zn. 1 As 106/2010.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. září 2011
JUDr. Jan Passe
předseda senátu