ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.26.2010:91
sp. zn. 9 Afs 26/2010 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: STAOPRA a.s., ”v likvidaci“, se sídlem Ocelářská 35/1354, Praha 9,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2,
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 11. 2006, č. j. 8660/06-1200-204474,
č. j. 8661/06-1200-204474, č. j. 8662/06-1200-204474 a č. j. 8663/06-1200-204474,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 9. 2009, č. j. 8 Ca 19/2007 - 70,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, č. j. 8 Ca 19/2007 - 70,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zrušena jeho čtyři rozhodnutí ze dne 6. 11. 2006, č. j. 8660/06-1200-204474,
č. j. 8661/06-1200-204474, č. j. 8662/06-1200-204474 a č. j. 8663/06-1200-204474.
Stěžovatel před městským soudem napadenými rozhodnutími zamítl odvolání žalobkyně
proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Benešově, jimiž
byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 ve výši 354 200 Kč, za zdaňovací období od 1. 1. 2000
do 31. 12. 2000 ve výši 84 630 Kč, za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001
ve výši 41 000 Kč a za zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 ve výši 54 250 Kč.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že plná moc ze dne 30. 1. 2004
udělená daňovému poradci Ing. T. G. (dále jen „zástupce žalobkyně“) ze strany žalobkyně
je omezenou plnou mocí. Zástupce žalobkyně byl plnou mocí zmocněn k zastupování mj.
ve všech věcech daní, odvodů, poplatků a jiných podobných plateb, jakož i ve věcech,
které s daněmi přímo souvisejí. Plná moc se dle jejího znění výslovně nevztahuje pouze na
úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a
jednotlivé úkony dle §51 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Městský soud
konstatoval, že rozsah plné moci je v ní výslovně vymezen, nemůže jít o neomezenou
plnou moc ve smyslu ust. §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Dle městského
soudu tedy měl stěžovatel doručovat dle §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků
nejen zástupci žalobkyně, ale také žalobkyni. Městský soud pak konstatoval, že ze žaloby
je zřejmé, že žalobkyně byla o rozhodnutích stěžovatele informována dne 8. 1. 2007,
městský soud tak má za to, že rozhodnutí stěžovatele b yla žalobkyni tímto způsobem
doručena. Městský soud s odkazem na protokol o ústním jednání ze dne 20. 10. 2003,
č. j. 85152/03/021930/2518, konstatoval, že zahájení daňové kontroly za zdaňovací
období let 1999 až 2002 bylo žalobkyni oznámeno dne 20. 10. 2003. Oznámení zahájení
daňové kontroly je úkon správce daně směřující k vyměření daně nebo jejímu
dodatečnému stanovení, který dle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků přerušuje
běh prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně. Z důvodu zahájení daňové kontroly
nešlo daň vyměřit a doměřit nově až po 31. 12. 2006. Městský soud konstatoval, že
rozhodnutí stěžovatele byla žalobkyni doručena až 8. 1. 2007, nabyla tedy právní moci po
uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření a doměření daně, nezbylo mu než žalobou
napadená rozhodnutí pro nezákonnost zrušit. Městský soud poté uvedl, že když shledal
klíčovou námitku prekluze důvodnou, ostatními námitkami uplatněnými v žalobě se již
nezabýval.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které namítl,
že předmětnou plnou moc není možno považovat za omezenou. Podle stěžovatele nelze
akceptovat výklad městského soudu a není možno jen z faktu, že plná moc obsahuje
negativní výčet úkonů, na které se nevztahuje, okamžitě hodnotit plnou moc
jako neomezenou. Stěžovatel zaujal názor, že je nutno plnou moc posuzovat z hlediska
věcné působnosti orgánu, který řízení vede a vůči němuž je plná moc uplatněna,
a z hlediska předmětu řízení. Dle stěžovatele vyloučení úkonů směřujících k vyměření
spotřebních daní a daně k ochraně životního prostředí ze zmocnění nem ůže nikterak
omezit zástupce žalobkyně v úkonech, které za žalobkyni činí v řízení o dani z příjmů
právnických osob. Spotřební daně a daně k ochraně životního prostředí totiž nebyly
předmětem řízení. V předmětném řízení se dle stěžovatele nemohl uplatnit ani §51
zákona o správě daní a poplatků, protože žalobkyně nebyla v postavení poplatníka daně
z příjmů vybírané srážkou ani v postavení plátce daně z příjmů vybírané srážkou.
Omezení výslovně v plné moci uvedená tedy nemohla nikterak zúžit rozsah zastupování
v řízení před stěžovatelem, nelze tedy na plnou moc pohlížet jako na omezenou.
Stěžovatel tak vyvodil, že v řízení bylo třeba doručovat jen zástupci žalobkyně a vzhledem
k tomu, že žalobou k městskému soudu napadená rozhodnutí byla zástupci žalobkyně
doručena dne 20. 11. 2006, nabyla právní moci před prekluzí práva daň vyměřit
či doměřit.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že s kasační stížností
nesouhlasí. Žalobkyně uvádí, že v případě, že by Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnost důvodnou, trvá na tom, že rozhodnutí stěžovatele měla být doručena
jak žalobkyni, tak jejímu zástupci, a to dle zásady v pochybnostech ve prospěch.
Žalobkyně dále uvedla, že v průběhu daňové kontroly a v okamžiku jejího ukončení byla
vyžadována přítomnost jak zástupce žalobkyně, tak jejího předsedy představenstva,
následně byly dodatečné platební výměry doručovány jak žalobkyni, tak jejímu zástupci.
Žalobkyně předpokládala tento postup i co se týče rozhodnutí o odvolání proti těmto
platebním výměrům ze strany stěžovatele. Dle žalobkyně to byl Finanční úřad v Benešově
a stěžovatel, kdo svým postupem vytvořili možnost pochybností žalobkyně o správnosti
postupu doručování, a tato skutečnost by jí neměla jít k tíži. Žalobkyně dále poukázala
na to, že daňová kontrola byla ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1169/07, ve vztahu k zdaňovacímu období roku 1999 zahájena po prekluzi
práva vyměřit a doměřit daň.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatele vystupuje v řízení o kasační stížnosti jeho zaměstnanec
s vysokoškolským právnickým vzděláním. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal
při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud po posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti
zkoumal, zda v projednávané věci nedošlo k prekluzi práva daň vyměřit či doměřit dle
§47 zákona o správě daní a poplatků. Z judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne
26. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1169/07, a nález ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08)
plyne, že k tomuto přezkumu jsou soudy ve správním soudnictví povinny z úřední
povinnosti bez ohledu na skutečnost, zda byla nebo nebyla prekluze namítána. Ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti navíc žalobkyně upozorňuje, že dle jejího názoru došlo
k prekluzi práva daň vyměřit či doměřit za zdaňovací období roku 1999 . Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že v projednávané věci právo vyměřit či doměřit daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 neprekludovalo.
Výzvou k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání dle §43 zákona o správě
daní a poplatků ze dne 18. 7. 2000, č. j. 56248/021910/0377, bylo žalobkyni sděleno,
že na jejím daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku
1999 chybí podpis osoby oprávněné podat daňové přiznání a k přiznání nebyly přiloženy
povinné přílohy. Výzva byla doručena 27. 7. 2000. Výzva dle §43 zákona o správě daní
a poplatků je úkon, který způsobuje přerušení běhu prekluzivní lhůty dle §47 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004 - 52, a ze dne 27. 1. 2011, č. j. 1 Afs 108/2010 - 75). Daň
z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 tak v daném případě nebylo
nově možno na základě §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vyměřit či doměřit
po 31. 12. 2003. Daňová kontrola zahájená dne 20. 10. 2003 tak byla za uvedené
zdaňovací období zahájena v rámci prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně.
V rámci prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně byla tato daňová kontrola
zahájena u daně z příjmů právnických osob i za zdaňovací období od 1. 1. 2000
do 31. 12. 2000, od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 a od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002. Lhůta
pro vyměření či doměření daně za uvedená zdaňovací období by skončila dnem
31. 12. 2003 pro zdaňovací období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000 (pro zbylá období dnem
31. 12. 2004 resp. 31. 12. 2005). Při hodnocení počátku prekluzivních lhůt vyšel Nejvyšší
správní soud z výkladu ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
učiněného v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07,
a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze d ne 12. 1. 2011,
č. j. 5 Afs 15/2009 - 122, tak, aby ve světle výkladu zastávaného Ústavním soudem nebyla
výslovná tříletá promlčecí lhůta prodloužena na čtyřletou. Daňová kontrola zahájená dne
20. 10. 2003 přerušila běh prekluzivní lhůty u všech posuzovaných zdaňovacích období
a nově by nastala prekluze dle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků dnem
31. 12. 2006. Rozhodnutí stěžovatele byla řádně doručena dnem 20. 11. 2006 zástupci
žalobkyně, kdy nabyla i právní moci, takže daň byla doměřena v rámci zákonem
předvídané prekluzivní lhůty. V posuzované věci měla žalobkyně zástupce s neomezenou
plnou mocí pro celé řízení (k rozsahu plné moci se Nejvyšší správní soud vyjadřuje níže),
dle §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků se tedy doručovalo jen zástupci
žalobkyně. Prekluze práva daň vyměřit či doměřit proto nenastala u žádného
z posuzovaných zdaňovacích období daně z příjmů právnických osob.
Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele, že v dané věci je žalobkyní
udělená plná moc neomezenou plnou mocí. Plnou mocí ze dne 30. 1. 2004 byl zástupce
žalobkyně zmocněn k tomu, aby ji „zastupoval ve všech věcech daní, odvodů, poplatků a jiných
podobných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, ve věcech účetnictví a v dalších
otázkách souvisejících s předmětem podnikání. […] Plná moc se výslovně nevztahuje pouze na úkony
směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle §51
zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Tato plná moc
neomezuje zmocnitele činit jednotlivé úkony (podání) v běžných záležitostech.“ (citováno z plné moci
ze dne 30. 1. 2004). Nejvyšší správní soud při posuzování plné moci vyšel ze svých
rozsudků ze dne 26. 2. 2009, č. j. 9 Afs 38/2008 - 116 a č. j. 9 Afs 39/2008 - 117, v nichž
v obdobné věci uvedl: „Dle textu plné moci je její obsah zúžen pouze o úkony směřující k vyměření
spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle §51 zákona o správě daní
a poplatků. Předmětné řízení, v němž byla plná moc udělena a správci daně předlože na, se však týkalo
pouze daně z přidané hodnoty a rozsah udělené plné moci je nutno zkoumat ve vztahu k řízení o této
dani. V úkonech prováděných v řízení o dani z přidané hodnoty zmocnění nijak omezeno nebylo, neboť
v něm nelze činit žádné úkony ve věcech spotřebních daní, daní k ochraně životního prostředí, ani dle
§51 zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení, že plná moc neomezuje zmocnitele (žalobkyni) činit
jednotlivé úkony v běžných záležitostech, taktéž nepředstavuje přesné vymezení rozsahu plné moci
pro zmocněnce, pouze neomezuje případné jednání zmocnitele, což z povahy věci ani nelze vyloučit.
Ustanovení §10 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků výslovně předpokládá situace, kdy v řízení
jedná daňový subjekt i zástupce jím zmocněný, v případě rozporu jejich projevů ukládá správci daně
respektovat jednání daňového subjektu. Lze tedy konstatovat, že plná moc udělená žalobkyní […] jejímu
zástupci neobsahuje v řízení o dani z přidané hodnoty žádné omezení či směrnice pro jednání zmocněnce,
není ani přesně vymezen její rozsah, a proto se jedná o plnou moc neomezenou. Ve výše citovaných
věcech Nejvyšší správní soud posuzoval plnou moc v řízení před správcem daně o dani
z přidané hodnoty, v nyní projednávané věci jde o řízení o dani z příjmů právnických
osob, závěry citovaných rozhodnutí jsou ovšem plně aplikovatelné i v nyní projednávané
věci. Vyjmutí úkonů v řízení směřujících k vyměření spotřebních daní a daně k ochraně
životního prostředí nemůže rozsah plné moci v řízení o dani z příjmů právnických osob
jakkoli omezit. Co se týče omezení ve vztahu k úkonům podle §51 zákona o sp rávě daní
a poplatků, je třeba konstatovat, že v řízení o dani z příjmů právnických osob nepřichází
v úvahu ani aplikace ust. §51 zákona o správě daní a poplatků. Úkony dle §51 odst. 1 a 2
zákona o správě daní a poplatků se nedějí před správcem daně. Ust. §51 odst. 3 až 5
zákona o správě daní a poplatků se již týkají řízení před správcem daně. Řízení o stížnosti
podle §51 zákona o správě daní a poplatků před správcem daně a řízení o dani z příjmů
právnických osob jsou dvě odlišná řízení, jsou jinak zahajována, jejich předmět je odlišný,
mohou se lišit konkrétním okruhem osob zúčastněných na řízení, každé z řízení
je zakončeno jiným rozhodnutím, mají odlišná pravidla určení místní příslušnosti správce
daně. Řízení o stížnosti dle §51 zákona o správě daní a poplatků před správcem daně
je zahájeno podáním stížnosti, řízení o dani z příjmů právnických osob je zahájeno dle
§21 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků podáním daňového přiznání, případně
vyrozuměním daňového subjektu o prvním úkonu, který vůči němu v daňovém řízení
správce daně nebo jiné osoby, o nichž to zákon stanoví, učinili. Předmětem řízení
o stížnosti dle §51 zákona o správě daní a poplatků před správcem daně je prověření
správnosti postupu plátce srážkové daně při sražení daně. Předmětem řízení o dani
z příjmů právnických osob je stanovení daňové povinnosti ohledně této daně. Každé
z těchto řízení je navíc zakončeno i samostatným rozhodnutím. Místní příslušnost správce
daně v řízení o dani z příjmů právnických osob se řídí §4 odst. 1 až 4 zákona o daních
z příjmů, místní příslušnost správce daně ohledně stížnosti dle §51 zákona o správě daní
a poplatků se řídí §51 odst. 3 a §4 odst. 9 a 10 zákona o správě daní a poplatků. Nebude
proto výjimečné, že tato obě tato řízení týkající se konkrétní právnické osoby nebudou
probíhat před totožným územím finančním orgánem. Uvedená řízení se nemusí překrývat
ani časově vzhledem k lhůtám v §51 odst. 1 až 3 zákona o správě daní a poplatků. Jak
bylo výše uvedeno, úkony dle §51 zákona o správě daní a poplatků není možno v řízení
o dani z příjmů právnických osob uplatnit, protože řízení o stížnosti dle §51 zákona
o správě daní a poplatků a řízení o dani z příjmů právnických osob jsou dvě odlišná řízení
a úkony dle §51 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků se neodehrávají před
správcem daně, nemohou tedy zasahovat do řízení o dani z příjmů právnických osob,
které se před správcem daně vede.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že postup plátce podle §51 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků či rozhodnutí o stížnosti ze strany správce daně podle
§51 odst. 4 a 5 zákona o správě daní a poplatků, kdyby v daném případě byly podmínky
pro jejich aplikaci a kdyby k nim došlo, by mohly mít u stěžovatele v řízení o dani
z příjmů právnických osob vliv jen do placení daně (na výši daňového přeplatku
či nedoplatku u této daně), nikoli ovšem na výši daňové povinnosti, a ještě jen pro příjmy
dle §36 odst. 6 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „zákon o daních z příjmů“). V projednávaných zdaňovacích
obdobích (tj. roky 1999, 2000, 2001 a 2002) se do základu daně z příjmů právnických
osob nezahrnovaly příjmy, z nichž byla daň vybírána zvláštní sazbou podle §36 odst. 2
zákona o daních z příjmů u poplatníků uvedených v §23 odst. 4 písm. a) zákona o daních
z příjmů kromě úrokových příjmů vymezených v §36 odst. 6 písm. a) zákona o daních
z příjmů. Úrokové příjmy dle §36 odst. 6 písm. a) zákona o daních z příjmů se tedy
zahrnovaly do základu daně z příjmů právnických osob u poplatníků uvedených v §23
odst. 4 písm. a) zákona o daních z příjmů. U úrokových příjmů vymezených v §36 odst. 6
písm. a) zákona o daních z příjmů by oprava chyby v postupu plátce dle §51 zákona
o správě daní a poplatků měla vliv jen na výši sražené daně, která se započítává
na celkovou daňovou povinnost, a tím na výši přeplatku či nedoplatku u této daně, nikoli
však na celkovou výši této daňové povinnosti, která by byla stále stejná bez ohledu
na aplikaci postupů předvídaných §51 zákona o správě daní a poplatků. Ostatní příjmy
podle §36 odst. 2 zákona o daních z příjmů se u poplatníků uvedených v §23 odst. 4
písm. a) tohoto zákona nezahrnovaly do základu daně, uplatnění postupů podle §51
zákona o správě daní a poplatků by proto u nich nemělo vliv na řízení o dani z příjmů
právnických osob. Z uvedeného plyne, že aplikace §51 zákona o správě daní a poplatků
mohla mít za právní úpravy účinné v rozhodné době za určitých okolností vliv jen na výši
sražené daně, která se započítává na celkovou daňovou povinnost u daní z příjmů
právnických osob v rámci posuzovaného řízení před správcem daně o daních z příjmů
právnických osob. Výši takto již sražené daně lze upravovat na základě ust. §51 zákona
o správě daní a poplatků, nikoli v řízení o dani z příjmů právnických osob.
Lze tedy uzavřít, že omezení uvedená v posuzované plné moci nemohla nikterak
zúžit rozsah zmocnění v řízení o dani z příjmů právnických osob, uvedená plná moc
je tedy pro řízení o dani z příjmů právnických osob plnou mocí neomezenou ve smyslu
§10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Rozhodnutí stěžovatele v dané věci bylo
třeba doručovat dle §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků pouze zástupci
žalobkyně, protože žalobkyně měla v předmětném řízení zástupce s neomezenou plnou
mocí. Vzhledem k tomu, že městský soud dospěl k opačným závěrům, zatížil své
rozhodnutí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvádí, že i v případě, že by Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že plná moc je v daném případě neomezená, mělo být
doručováno jak žalobkyni, tak jejímu zástupci. Uvedený závěr žalobkyně vyvozuje z faktu,
že platební výměry, jež byly odvoláním ke stěžovateli napadeny, byly doručovány
jak žalobkyni, tak jejímu zástupci, a že v průběhu, ale především v závěru daňové kontroly
byla vyžadována přítomnost jak zástupce žalobkyně, tak jejího statutárního orgánu.
Dle mínění žalobkyně to byl stěžovatel a správce daně, kdo svým postupem vytvořil
možnost pochybností žalobkyně o správnosti postupu doručování. S uvedenou
argumentací se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Ve skutečnosti, že správce daně
nad rámec své zákonné povinnosti doručil kromě zástupci žalobkyně, což byla jeho
povinnost, také žalobkyni samotné, k čemuž povinen nebyl, nelze spatřovat žádnou
nezákonnost. Žalobkyni tímto postupem na právech nikterak nezkrátil, spíše naopak.
Tento postup ovšem nemohl založit povinnost doručovat jak zástupci žalobkyně,
tak žalobkyni i v budoucnosti, protože pro každé jednotlivé doručování je nutné vyjít
z §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Pokud žalobkyně uvádí, že to byl
stěžovatel a správce daně, kdo svým postupem vytvořil možnost pochybností žalobkyně
o správnosti postupu doručování, je nutno poznamenat, že znění plné moci, a tedy
i skutečnost, zda jde o plnou moc omezenou či neomezenou , od čehož se odvíjí
doručování, bylo plně v dispozici žalobkyně a jejího zástupce. Jsou to tedy především
žalobkyně a její zástupce, kdo by měli mít jasno v otázce, zda je plná moc omezená nebo
neomezená, a v otázce doručování, protože právě od jimi zvoleného rozsahu zmocnění
se uvedené skutečnosti odvíjí. Nelze přisuzovat pochyby o doručování na straně
žalobkyně správci daně, pokud to byla právě žalobkyně a její zástupce, kteří svým
projevem vůle určili, jak se bude doručovat.
Na základě výše uvedených skutečností, že městský soud nesprávně posoudil
povahu plné moci a otázku doručování rozhodnutí stěžovatele, Nejvyšší správní soud
kasační stížností napadené rozhodnutí městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud je v novém řízení dle §110
odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, že v daném případě
posuzovaná plná moc je plnou mocí neomezenou ve smyslu §10 odst. 3 zákona o správě
daní a poplatků a že dle §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků se žalobou
k městskému napadená rozhodnutí stěžovatele doručují jen zástupci žalobkyně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne dle §110 odst. 2 s. ř. s
městský soud v dalším řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu