ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.68.2011:102
sp. zn. 9 Afs 68/2011 - 102
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: STAOPRA a.s., ”v likvidaci“, se sídlem Ocelářská 35/1354, Praha 9,
zast. JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava 1,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2,
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2016/07-1500-200379
a č. j. 2018/07-1500-200379, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, č. j. 5 Af 19/2011 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížnosti se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku I., kterým bylo zrušeno
stěžovatelovo rozhodnutí ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2018/07-1500-200379. Stěžovatel tímto
rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově
ze dne 27. 11. 2006, č. j. 117426/06/021911/4424, kterým bylo zastaveno řízení
o odvolání proti platebním výměrům na silniční daň za zdaňovací období let 1999 a 2001.
Městský soud výrok I. svého rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci došlo
k prekluzi práva vyměřit či doměřit silniční daň za zdaňovací období let 1999 a 2001.
Městský soud v otázce prekluze rozhodoval vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 71/2010 - 58
(všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Stěžovatel podal blanketní kasační stížnost, kterou následně doplnil. V doplnění
kasační stížnosti poukázal na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 9 Afs 71/2010 - 58, dospěl k závěru, že oprávnění správce daně daň doměřit
prekludovalo, aniž by se k tomu mohl stěžovatel vyjádřit, jelikož námitka prekluze nebyla
uplatněna ani v žalobě k městskému soudu ani v kasační stížnosti. Stěžovatel poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 Afs 21/2009 - 57,
a uvedl, že obhajobu svého názoru, proč oprávnění daň doměřit neprekludovalo, vtěluje
do kasační stížnosti. Stěžovatel má za to, že v době vydání svých rozhodnutí
(tj. 14. 3. 2007) rozhodoval v dobré víře a v souladu s tehdejší soudní praxí. Uvedl,
že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, který překonal do té doby přijímaný
názor na běh prekluzivní lhůty dle §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
byl vydán až dne 2. 12. 2008. Do té doby se prekluzivní lhůta podle citovaného
ustanovení zákona o správě daní a poplatků počítala podle modelu „3 + 1“, až zmíněným
nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 se prekluzivní lhůta počítá podle modelu
„3 + 0“ [pozn. Nejvyššího správního soudu: modelem počítání lhůt „3 + 0“ se obvykle
označuje výklad §47 zákona o správě daní a poplatků, kdy právo vyměřit nebo doměřit
daň zaniká po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost
vznikla, nikoliv od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové
přiznání; modelem „3 + 1“ takový výklad, že právo vyměřit nebo doměřit daň zaniká
od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání].
Dodatečné platební výměry na silniční daň byly vydány dne 25. 8. 2005, tj. před uplynutím
prekluzivní lhůty. Stěžovatel přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 8. 2006, č. j. 2 Afs 220/2004 - 93, který potvrzoval názor, že prekluzivní lhůta
k doměření daně je zachována, jestliže platební výměry jsou vydány před uplynutím
této lhůty bez ohledu na to, že odvolací řízení bude probíhat později. Stěžovateli
byl také znám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, ve kterém byl vysloven právní názor jiný, stěžovatel ale vycházel
z toho, že pozdější judikát překonává judikát dřívější a vycházel z rozhodnutí ze dne
15. 8. 2006, č. j. 2 Afs 220/2004 - 93. Až následně rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu vydal usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, v němž konstatoval,
že v prekluzivní lhůtě k vyměření či doměření daně je nutno tuto daň vyměřit či doměřit
pravomocně.
Stěžovatel uzavřel, že nemohl v době, kdy vydával své rozhodnutí, předvídat
uvedené změny judikatury a s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 6. 2011, č. j. 8 Afs 32/2010 - 102, konstatuje, že k modelu prekluzivní lhůty „3 + 0“
nemělo být v dané věci přihlédnuto.
Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti podal návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Rozsudkem městského soudu bylo zrušeno stěžovatelovo rozhodnutí
a ten je povinen pokračovat v řízení, jelikož podání kasační stížnosti není úkonem,
který by přerušoval daňové řízení. Stěžovatel je tak nucen vydat nové rozhodnutí, tj. zrušit
rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově. V případě, že bude kasační stížnosti vyhověno
a výrok I. rozsudku městského soudu bude zrušen, nastane stav, kdy zde budou existovat
dvě rozhodnutí stěžovatele o stejné otázce, což není z hlediska právní jistoty žádoucí.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně vstoupila do likvidace, není jisté, zda v době konečného
rozhodnutí bude ještě právně existovat, aby mohl finanční úřad získat zpět vrácenou daň.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost považuje
za nedůvodnou. Podstatou kasační stížnosti je dle jejího názoru skutečnost, že stěžovatel
rozhodl v dobré víře a v souladu s tehdejší judikaturou, později však byl konfrontován
s její změnou v jeho neprospěch. Stěžovatel dle žalobkyně přitom nijak nezpochybňuje,
že jeho interpretace §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků byla nesprávná
a nezákonná. Žalobkyně považuje způsob, jakým se městský soud vypořádal s prekluzí
práva silniční daň vyměřit či doměřit, za správný a zákonný.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, je podána
osobou k tomu oprávněnou, jelikož stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož rozhodnutí
městského soudu vzešlo. Za stěžovatele v řízení jedná jeho zaměstnankyně,
která má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Přesto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
přípustná.
Kasační stížností bylo napadeno rozhodnutí městského soudu, který byl při svém
rozhodnutí vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušujícím rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 71/2010 - 58. V takovém případě
zdejší soud zkoumá, zda je kasační stížnost přípustná s ohledem na §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. K výkladu tohoto ustanovení se vyjádřil
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, ze kterého vyplývá, že Nejvyšší správní soud je v řízení
o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci
vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné
kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud
nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato vázanost právním názorem je prolomena
v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně
judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního
soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy,
uváží-li v mezidobí mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu
a jeho rozhodováním v téže věci o opětovné kasační stížnosti o rozhodné právní otázce
jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle §17 s. ř. s. nebo plénum či kolegium
ve stanovisku přijatém podle §19 s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s hodnocením městského soudu,
že právo vyměřit či doměřit daň prekludovalo. Nejvyšší správní soud znovu uvádí,
že městský soud byl dle §110 odst. 3 s. ř. s. při svém rozhodování v otázce prekluze
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozhodnutí ze dne
31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 71/2010 - 58, které se zabývalo nyní souzenou věcí. Tímto
rozhodnutím zdejší soud zrušil původní rozhodnutí městského soudu ve věci, kterým byl
rozsudek ze dne 30. 4. 2010, č. j. 5 Ca 155/2007 - 28. Posledně zmíněné rozhodnutí
městského soudu bylo vydáno v době, kdy již na internetových stránkách
Ústavního soudu byly zveřejněny nálezy Ústavního soudu, které konstatují, že soud
ve správním soudnictví má povinnost přihlížet k prekluzi práva daň vyměřit či doměřit
z úřední povinnosti – mj. jde o nálezy ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07,
a ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, na které odkazuje i rozsudek ze dne
31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 71/2010 - 58 (oba nálezy Ústavního soudu jsou dostupné
na: http://nalus.usoud.cz). Ke dni 30. 4. 2010, kdy byl vydán rozsudek městského soudu
pod č. j. 5 Ca 155/2007 - 28, bylo publikováno také rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 - 135, v němž byl vysloven závěr, že soud
má povinnost vypořádat otázku prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň tehdy,
je-li namítána, a v případě, že sám dospěje k závěru, že k prekluzi práva skutečně došlo.
Z právě citovaného rozhodnutí zdejšího soudu dále vyplývá, že pokud účastník prekluzi
nenamítal a soud poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k prekluzi
nedošlo, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně
uváděl. Městský soud se v rozhodnutí ze dne 30. 4. 2010, č. j. 5 Ca 155/2007 - 28,
k otázce prekluze výslovně nevyjádřil. Nejvyšší správní soud proto v řízení pod
sp. zn. 9 Afs 71/2010 nahlížel na toto rozhodnutí městského soudu ve světle výše
uvedené judikatury, která musela být městskému soudu v době jeho rozhodování známa.
Pokud se městský soud k prekluzi nevyjádřil, bylo nutno vyjít z toho, že městský soud
se otázkou prekluze zabýval, ale neshledal, že by prekluze práva daň vyměřit či doměřit
nastala, takže své úvahy o prekluzi do rozhodnutí nevtěloval, protože prekluze práva daň
vyměřit či doměřit nebyla předmětem žalobních námitek. Tento implicitní závěr
městského soudu o tom, že prekluze nenastala, Nejvyšší správní soud přezkoumal
v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 71/2010 - 58, a u silniční daně ve zdaňovacích
obdobích let 1999 a 2001 dospěl k závěru opačnému. Z tohoto důvodu rozhodnutí
městského soudu zrušil (k uvedenému srov. obdobný postup např. v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 7 Afs 52/2010 - 262).
Městský soud byl tak v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu o prekluzi v dané věci. Tento právní názor městský soud plně respektoval a dne
10. 8. 2011 vydal nové rozhodnutí ve věci pod č. j. 5 Af 19/2011 - 80, proti kterému
podal stěžovatel nyní posuzovanou kasační stížnost. Stěžovatelovy kasační námitky
směřují do právních závěrů o prekluzi práva vyměřit či doměřit silniční daň
ve zdaňovacích obdobích let 1999 a 2001 v dané věci. Kasační stížnost tak obsahuje
jen námitky týkající se právní otázky, o níž již zdejší soud rozhodl a je vázán svým
právním názorem o této otázce. Zdejší soud nenalezl žádné skutečnosti, které by mohly
vést k prolomení této vázanosti vlastním právním názorem ve smyslu výše citovaných
závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56 (tj. změnu skutkových zjištění či právních poměrů nebo
podstatnou změnu judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát
Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí). Kasační stížnost
je tak dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nutno považovat za nepřípustnou, protože směřuje
pouze proti té části rozhodnutí městského soudu, v níž městský soud vycházel
ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu v dané věci.
Nejvyšší správní soud proto takovou kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Nad rámec rozhodovacích důvodů lze pak poukázat, že k otázce
časové působnosti nově vysloveného právního názoru při změnách judikatury,
k čemuž se upínají kasační námitky, se zdejší soud již vyslovil. V závěrečné části
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86, uvedl: „Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost
od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat
ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“ V dané souvislosti lze zmínit
i stanovisko právní doktríny: „Důležitou a související otázkou je problém časové působnosti nově
vysloveného právního názoru, tedy zda má nový právní názor vyslovený v novém rozhodnutí účinky
retrospektivní nebo prospektivní. Je nepochybné, že v českém systému existuje v zásadě pouze incidentní
retrospektiva, tedy aplikace nové soudem utvořené (dotvořené) normy na všechny kauzy aktuálně před
soudy probíhající, stejně jako na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru.
Incidentní retrospektiva současně vylučuje mimořádné opravné prostředky typu obnovy řízení proti
pravomocným rozhodnutím jen z důvodu změny judikatury, a to jak v řízení před obecnými soudy,
tak v řízení správním.“ [Bobek, M., Kühn, Z., Polčák, R. (eds.), Judikatura a právní
argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou, Praha 2006, s. 48].
Stěžovatel společně s doplněním kasační stížnosti podal návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
rozhodl bezodkladně o věci samé, tím odpadl důvod pro vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku, proto se zdejší soud tímto návrhem nezabýval.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 3, věty první, s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že náhrada nákladů řízení
se nepřiznává žádnému z účastníků, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu