ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.70.2010:178
sp. zn. 9 Afs 70/2010 - 178
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: SETUZA a.s., se sídlem Žukovova 100, Ústí nad Labem - Střekov,
zastoupeného Mgr. Ing. Ivo Halou, advokátem se sídlem Anglická 20/140, Praha 2,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká
Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 12534/07-1200/505700, ve věci daně z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010,
č. j. 15 Ca 207/2007 - 128,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2010,
č. j. 15 Ca 207/2007 - 128, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský
soud“), kterým bylo pro nezákonnost zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 12534/07–1200/505700, týkající se dodatečného vyměření daně z příjmů právnických
osob za zdaňovací období roku 2001. Napadeným rozsudkem bylo zrušeno
také prvostupňové rozhodnutí - dodatečný platební výměr ze dne 2. 3. 2007,
č. j. 52658/07/214913/6414, Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce
daně“), kterým byla žalobci na základě daňové kontroly zrušena daňová ztráta v částce
27 790 216 Kč a dodatečně vyměřena daňová povinnost ve výši 12 937 850 Kč.
Krajský soud se vlastním meritem věci v napadeném rozsudku nezabýval, neboť
ohledně zdaňovacího období roku 2001 dospěl k závěru, že k dodatečnému vyměření
daně došlo po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Zahájení
daňové kontroly ze dne 15. 12. 2004 není dle jeho názoru úkonem způsobilým přerušit
běh prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění účinném za posuzované zdaňovací období (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“). Krajský soud vycházel jednak z nálezu Ústavního soudu ze dne
2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle kterého se pro počítání lhůty pro vyměření
daně z příjmů fyzických osob uplatní tzv. pravidlo 3+0 a dále z nálezu Ústavního soudu
ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, týkajícího se nezákonného zahájení daňové
kontroly.
Protokol o ústním jednání ze dne 15. 12. 2004, kterým byla v projednávané věci
daňová kontrola zahájena, neosvědčuje existenci důvodů, respektive existenci podezření
správce daně, že daň z příjmu právnických osob za uvedené zdaňovací období byla
žalobcem krácena. Pokud takové důvody fakticky existovaly, nebyly žalobci zjevně
sděleny a v protokole nejsou zachyceny. Platební výměr ze dne 2. 3. 2007, který nabyl
právní moci dne 24. 9. 2007, proto krajský soud považoval za nezákonný, vydaný
po marném uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Zahájení
daňové kontroly tak trpí zásadním nedostatkem, pro který je nutné jej vyhodnotit
jako ryze formální, tudíž neústavní úkon.
Krajský soud dále uvedl, že v daném případě nemohl dohledat jiný následující
úkon dle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, který by byl učiněn po ukončení
daňové kontroly, současně však před datem 31. 12. 2004, kdy končila prekluzivní lhůta
pro vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001.
Krajský soud v odůvodnění rovněž poznamenal, že si je vědom názoru Nejvyššího
správního soudu uvedeného v rozsudku ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46
(všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), který závěry Ústavního soudu, týkající se daně z příjmů
fyzických osob nevztáhl na jím projednávanou daň z příjmů právnických osob, přesto
je však přesvědčen, že dopady nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1835/07, jsou zcela obecné bez ohledu na skutečnost, zda je daňovým
subjektem osoba právnická či fyzická.
Krajský soud konstatoval též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, dle kterého je možno se od uvedeného nálezu
Ústavního soudu odchýlit, domnívá se však, že obecné soudy jsou povinny respektovat
nosné právní pravidlo, o které se výrok Ústavního soudu opíral. Vzhledem k tomu,
že nedošlo ke změně právní úpravy, aplikoval krajský soud na posuzovanou věc tento
ústavně konformní výklad. Z uvedených důvodů zrušil krajský soud rozhodnutí
stěžovatele pro nezákonnost, přičemž současně zrušil i dle ustanovení §78 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
uvedený dodatečný platební výměr.
V rozsáhlé kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvody dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nesprávné právní posouzení spatřuje stěžovatel ve výkladu ustanovení §47 zákona
o správě daní a poplatků provedeném krajským soudem. Dle stěžovatele je tento výklad
nepřípustný a zcela se vymyká ustálené interpretaci tohoto ustanovení. Zásadní otázkou
je posouzení institutu prekluze práva daň vyměřit či doměřit ve vazbě na institut daňové
kontroly, resp. zákonnosti jejího zahájení a posouzení tohoto úkonu ve smyslu ustanovení
§47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Stěžovatel je přesvědčen, že k pravomocnému doměření daně došlo v konkrétním
případě před uplynutím prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení §47 zákona o správě daní
a poplatků, neboť zahájení daňové kontroly dne 15. 12. 2004 lze považovat za ústavně
konformní úkon ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Krajský soud se nezabýval skutečnostmi rozhodnými pro posouzení zákonnosti
napadeného rozhodnutí v této konkrétní kauze v kontextu s ustálenou judikaturou.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, je vysloven
ojedinělý názor a nejedná se o konstantní judikaturu Ústavního soudu ani správních
soudů.
Dle stěžovatele je zásadní otázkou, zda je citované rozhodnutí Ústavního soudu
rozhodnutím, v němž je dán výklad, který je možno obecně aplikovat na všechny
případy, v nichž bude při rozhodování aplikována stejná právní norma. Stěžovatel
má za to, že případ řešený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 vykazuje
taková specifika, která v projednávané věci nejsou dána. V případě projednávaném
Ústavním soudem byla daňová kontrola zahájena zcela formálně, v pátek těsně před
Vánoci, a jednalo se o daň z příjmů fyzických osob.
Stěžovatel rovněž vznesl námitku týkající se časového působení rozhodovací
činnosti soudů, kdy odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 8 As 47/2005, z nějž cituje pasáž týkající se působnosti
rozhodnutí rozšířeného senátu v doposud rozdílných věcech do budoucna. Z uvedeného
stěžovatel dovozuje, že nález Ústavního soudu vydaný v listopadu roku 2008 nelze
aplikovat na daňovou kontrolu, která byla zahájena v roce 2004. Právní síla citovaného
nálezu je též oslabena uplatněným odlišným stanoviskem předsedkyně senátu JUDr. Ivany
Janů, s jejímž stanoviskem se stěžovatel ztotožňuje a obsáhle z něj bez další argumentace
cituje.
Stěžovatel má za prokázané, že posuzovaná daňová kontrola byla zahájena,
probíhala a byla ukončena zcela v souladu s ustanovením §16 zákona o správě daní
a poplatků, v souladu se základními zásadami daňového řízení a s konzistentní
judikaturou. Zahájení daňové kontroly proběhlo jako ústavně konformní, správný, určitý
a srozumitelný právní úkon a jako takový založil nový běh prekluzivní doby ve smyslu
ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků.
Na podporu svého tvrzení odkazuje stěžovatel na rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 7. 2009, č. j. 29 Ca 114/2008 - 177, na rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 10 Ca 41/2009, a na něj navazující
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, z nichž
obsáhle cituje a uvádí, že se s názorem vysloveným v tomto rozsudku kasačního soudu
ztotožňuje. Poukazuje na skutečnost, že krajský soud nepostupoval při svém rozhodování
v souladu s tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, ač je jeho právními názory
vázán.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil se závěry
krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedůvodnost
zamítnul.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podstatou kasační stížnosti je zodpovězení otázky, zda zahájení daňové kontroly u
žalobce dne 15. 12. 2004 lze považovat za úkon ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků a zda je rozhodnutí stěžovatele, kterým byla dne 24. 9. 2007
dodatečně pravomocně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2001, vydáno v zákonem stanovené lhůtě či nikoliv.
Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne
18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, o který rovněž opřel argumentaci v odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Současně se vymezil vůči rozsudkům zdejšího soudu ze dne
26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, a ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, pokud
uvedl, že jsou mu tyto rozsudky známy, je však je přesvědčen, že je povinen respektovat
a aplikovat výklad Ústavního soudu.
První věcí, v níž se Nejvyšší správní soud zabýval závazností a aplikací výše
specifikovaného nálezu, byl právě shora uvedený rozsudek osmého senátu zdejšího soudu
ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 1983/2010. Podrobněji se pak k dané problematice
vyjádřil kasační soud zejména ve výše uváděném rozhodnutí druhého senátu ve kterém
je výslovně uvedeno: „Nejvyšší správní soud plně respektuje precedenční povahu judikatury
Ústavního soudu, nicméně toto respektování nelze zaměňovat s mechanickým přebíráním jeho právních
názorů. Takto nazíráno je z obsahu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 patrno,
že se v něm Ústavní soud vůbec nevypořádal s právě s citovanou judikaturou zdejšího soudu
(např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, rozsudek ze dne
8. 2. 2006, č. j. 1 Afs 32/2005 - 44, rozsudek ze dne 29. 3. 2006, č. j. 1 Afs 55/2005 - 92,
nebo rozsudek ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2 Aps 3/2006 - 53), který vypracoval velmi podrobný
mechanismus procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové
kontroly: možnost podat námitky a povinnost správce daně rozhodnout o nich v určité lhůtě; obrana proti
daňové kontrole jako proti nezákonnému zásahu a z toho plynoucí možnost správního soudu vyslovit
zákaz pokračovat v porušování práva daňového subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.), tj. fakticky zakázat
pokračovat v daňové kontrole, a přikázat obnovit stav před zásahem (např. stanovit povinnost vrátit
zabavené účetnictví či jiné dokumenty); neúčinnost zahájení daňové kontroly, pokud byla zahájena toliko
formálně a nikoliv reálně. Nejvyšší správní soud má za to, že tato řešení, která v minulosti nabídl,
představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany správce daně v průběhu
provádění daňové kontroly. …Zdejší soud tedy plně respektuje a sdílí cíl, který sledoval Ústavní soud
v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07: ochrana před svévolí správce daně a minimalizace jeho zásahů
do autonomní sféry daňového subjektu. Pouze se domnívá, že ke stejnému cíli lze dospět i jinými
prostředky, než volil Ústavní soud v citovaném nálezu, a za situace, kdy v něm Ústavní soud explicitně
nevyvrátil, že k efektivnímu dosažení ochrany stejných ústavně zaručených práv dostatečně neslouží
prostředky plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, nastává situace popsaná
pod bodem 21 odůvodnění tohoto rozsudku: citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07
se dostatečně nevypořádává se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň z něj není patrno, že by tak činil záměrně. Za této situace se Nejvyšší správní soud domnívá,
že se může od předmětného právního názoru Ústavního soudu odchýlit.“
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává, že se krajský soud
s právními závěry uvedenými v rozsudku druhého senátu žádným způsobem nevypořádal,
pouze je s odkazem na povinnost respektovat jím uváděný nález Ústavního soudu odmítl.
Na shora uvedené názory osmého a druhého senátu zdejšího soudu však zcela konstantně
navázaly další senáty, namátkou lze uvést např. rozsudky ze dne 22. 12. 2009,
č. j. 1 Afs 84/2009 - 90, ze dne 19. 3. 2010, č. j. 5 Aps 2/2010 - 54, ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 Afs 7/2010 - 70, ze dne 13. 5. 2010, č. j. 1 Afs 28/2010 - 107, či ze dne
13. 10. 2010, č. j. 1 Afs 71/2010 - 136.
Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi plně respektuje ústavní meze
postupu správních orgánů při správě daní. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne
13. 10. 2010, č. j. 1 Afs 71/2010 - 136, je nutné střet veřejného zájmu na stanovení
a výběru daní a zájem na ochraně autonomní sféry jednotlivce na straně druhé řešit
prostřednictvím testu proporcionality. Omezení osobní sféry jednotlivce spočívající
v oprávnění správce daně realizovat daňovou kontrolu tak musí sledovat legitimní cíl a být
ve vztahu k tomuto cíli vhodné, potřebné a přiměřené. Legitimním cílem je veřejný zájem
státu na řádném stanovení a výběru daní zakotvený v ustanovení §2 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků. Zákonodárce byl při zakotvení daňových kontrol v právním
řádu České republiky veden zjevným a zcela legitimním úmyslem omezit daňové úniky.
Daňová kontrola je jako taková jednoznačně způsobilá k tomu, aby k dosažení tohoto cíle
napomáhala, protože slouží k ověření splnění daňové povinnosti daňových subjektů.
Naplnění hlediska potřebnosti Nejvyšší správní soud shledal v tom, že v případě daňové
kontroly jde o relativně šetrný nástroj z možných způsobů dotčení autonomní sféry
jednotlivce, a to s ohledem na široký katalog oprávnění, jimiž daňový subjekt v rámci
daňové kontroly disponuje, a jejich reálnou a efektivní ochranu nejen v daňovém řízení,
ale zejména v případném soudním řízení správním. Zde Nejvyšší správní soud odkazuje
na svoji judikaturu, kterou definoval přísné standardy kladené na ochranu práv daňových
subjektů v rámci daňové kontroly, včetně možnosti bránit se této kontrole již v jejím
průběhu cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu
(srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110,
publ. pod č. 735/2006 Sb. NSS).
Zákonnost a ústavnost závěrů shora citované judikatury Nejvyššího správního
soudu byla nepřímo potvrzena usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 378/10, kterým byla ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 3. 12. 2009,
č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, odmítnuta. Ústavní soud zde mimo jiné připomněl argumentaci
Nejvyššího správního soudu uvedenou v napadeném rozsudku, která se týká pojetí
kontroly ve státní správě a preventivního významu daňové kontroly, a to v kontextu
legitimního cíle, kterým je zájem státu na výběru daní za současného respektování
proporcionality prostřednictvím standardů, kladených na ochranu práv daňových
subjektů. Dále konstatoval, že samotná neexistence pochybností vedoucí k zahájení
daňové kontroly legitimitu daňové kontroly nezpochybňuje.
S výše uvedenými závěry se plně ztotožňuje i nyní rozhodující devátý senát.
Krajský soud se dle jeho názoru dopustil nesprávného právního posouzení věci, pokud
své rozhodovací důvody opřel výhradně o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07,
jehož závěry bez dalšího zcela mechanicky převzal.
Prostudováním předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že Protokol o zahájení daňové kontroly ze dne 15. 12. 2004 obsahuje mimo jiné
informaci, že vůči žalobci byla tímto dnem zahájena kontrola na dani z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003 ve smyslu ustanovení §16
zákona o správě daní a poplatků. Žalobce svým podpisem na protokolu stvrdil,
že je seznámen s tím, že tímto dnem u něj byla zahájena daňová kontrola a byl upozorněn
na skutečnost, že po dobu daňové kontroly není oprávněn podávat ke kontrolovaným
zdaňovacím obdobím žádná dodatečná daňová přiznání. Při zahájení daňové kontroly
byly správci daně předány v protokolu specifikované doklady, týkající se všech
kontrolovaných zdaňovacích období.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že skutečnosti výše uvedené svědčí
o odlišnosti posuzované věci oproti věci rozhodované Ústavním soudem, v jehož případě
se jednalo o formální zahájení daňové kontroly v pátek těsně před vánočními svátky
a koncem roku, s jediným účelem prodloužit již dobíhající prekluzivní lhůtu pro vyměření
daně. Kontrola žalobce za všechna uvedená zdaňovací období byla při tehdejším výkladu
počítání prekluzivních lhůt, tj. pravidla 3+1, zahájena v dostatečném předstihu před jejich
uplynutím (rozmezí cca 1 až 3 let), a nelze ji proto považovat za úkon, jehož jediným
účelem bylo prodloužit již dobíhající lhůtu. V této souvislosti je nutno konstatovat,
že i při nynějším výkladu počítání prekluzivních lhůt, tj. pravidla 3+0, byla kontrola
zahájena včas. Návrh žalobce, aby se pracovníci správce daně do sídla žalobce dostavili
17. ledna 2005 nečiní ze zahájení daňové kontroly formální, bezobsažný úkon,
neboť jednak se jedná o návrh daňového subjektu a dále je nutné zdůraznit i skutečnost,
že již při zahájení kontroly byly správci daně předány za kontrolovaná období příslušné
doklady. Zahájení daňové kontroly v projednávané věci tak bylo úkonem způsobilým
ve smyslu ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků přerušit běh prekluzivní lhůty
pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2001 a nastolit běh lhůty nové, jejíž uplynutí
připadá na 31. 12. 2007. Nejvyšší správní soud dále ze spisu ověřil, že veškeré další úkony
správce daně byly prováděny v úzké součinnosti s žalobcem a s ohledem na základní
zásady daňového řízení v přiměřených časových intervalech po celou dobu daňové
kontroly.
Zahájení daňové kontroly v nyní projednávané věci netrpělo ani svévolí
ani libovůlí správce daně a nevykazovalo žádné zásadní nedostatky, pro které by mělo být
hodnoceno jako ryze formální, účelový a tudíž neústavní úkon. V souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího správního i Ústavního soudu tak bylo zahájení daňové
kontroly v této věci způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty ve smyslu ustanovení §47
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, neboť směřovalo k účelu stanovenému v §16
odst. 1 tohoto zákona. Pouhé formální neuvedení konkrétních důvodů pro zahájení
daňové kontroly nemůže s ohledem na zjištěný skutkový a právní stav vést v tomto
konkrétním případě k závěrům, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu
sp. zn. I. ÚS 1835/07. Závěry krajského soudu uvedené v napadeném rozsudku
proto nejsou správné.
Lhůta pro vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku
2001 byla zachována, neboť k pravomocnému vyměření daně došlo dne 24. 9. 2007,
přičemž prekluzivní lhůta pro vyměření daně za tato zdaňovací období uplynula dnem
31. 12. 2007.
K námitce stěžovatele týkající se časového působení rozhodovací činnosti soudů,
při které stěžovatel odkázal na pasáž z usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne
21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, Nejvyšší správní soud uvádí, že toto rozhodnutí
se primárně týkalo otázky samostatného přezkumu závazných stanovisek ve správním
soudnictví, tedy řešení otázky, v jaké fázi řízení je možné závazné stanovisko napadnout
a s ohledem na to je třeba na uvedený názor pohlížet. Názor stěžovatele, dle kterého nelze
nález Ústavního soudu vydaný v listopadu roku 2008 aplikovat na způsob zahájení
daňové kontroly, která byla zahájena v roce 2004, není správný.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom smyslu, že v době zahájení daňové kontroly
mu nemohl být nález Ústavního soudu znám, zároveň však platí, že právní názor v něm
obsažený nelze opomenout tehdy, pokud se jedná o řízení dosud neskončená,
a to i včetně těch řízení, která jsou stále vedena u správních soudů. Jinak řečeno, právní
závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sice nemohou vyvolat možnost opětovného
otevření těch případů, které již byly pravomocně ukončeny, mají však zcela jistě dopady
do řízení, která ještě nejsou skončena. V této souvislosti lze plně odkázat na stanovisko
právní doktríny: „Důležitou a související otázkou je problém časové působnosti nově vysloveného
právního názoru, tedy zda má nový právní názor vyslovený v novém rozhodnutí účinky retrospektivní
nebo prospektivní. Je nepochybné, že v českém systému existuje v zásadě pouze incidentní retrospektiva,
tedy aplikace nové soudem utvořené (dotvořené) normy na všechny kauzy aktuálně před soudy probíhající,
stejně jako na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru. Incidentní retrospektiva
současně vylučuje mimořádné opravné prostředky typu obnovy řízení proti pravomocným rozhodnutím jen
z důvodu změny judikatury, a to jak v řízení před obecnými soudy, tak v řízení správním.“ [Bobek,
M., Kühn, Z., Polčák, R. (eds.), Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické
aspekty práce s judikaturou, Praha 2006, s. 48].
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud je při novém
projednání věci vázán právním názorem zdejšího soudu; v novém rozhodnutí ve věci
krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu