ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.31.2011:39
sp. zn. 9 As 31/2011 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: J. V., zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem
Štítného 710/30, Praha 3, proti žalovanému: Městský úřad Lysá nad Labem, odbor
vnitřních věcí, se sídlem Husovo náměstí 23, Lysá nad Labem, zastoupenému JUDr.
Petrem Drábkem, advokátem se sídlem Podolecká 214, Benátky nad Jizerou, proti
vyrozumění žalovaného ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. VV/3017/07/Uh/116-4, o odložení
přestupkové věci, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 14. 1. 2011, č. j. 44 Ca 116/2009 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“),
a to ve výroku II., kterým byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci
náklady řízení ve výši 9800 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Miroslavy Dekanové,
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle §60 odst. 8 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), podle kterého, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud
přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň částečný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení i v těch případech, kdy tento zákon stanoví, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Krajský soud v projednávaném
případě dospěl k závěru, že ačkoli výsledkem soudního řízení bylo odmítnutí
žaloby a postoupení věci k rozhodnutí Krajskému úřadu Středočeského kraje, stalo
se tak na základě vadného procesního postupu stěžovatele, konkrétně chybějícího poučení
o odvolání. Žalobce tak v soudním řízení po právu dosáhl toho, že jeho věc bude
přezkoumána správním orgánem v odvolacím řízení, což krajský soud pokládal
za žalobcův částečný úspěch ve věci.
Stěžovatel se s uvedenými závěry krajského soudu neztotožňuje. V kasační
stížnosti namítá, že v projednávané věci nebyly dány důvody pro uplatnění §60 odst. 8
s. ř. s. Dle jeho názoru argument ohledně částečného úspěchu žalobce ve věci nemůže
obstát, neboť v době svého rozhodování stěžovatel postupoval zcela v souladu s tehdy
zaujímaným výkladem předmětných ustanovení přestupkového zákona. Stěžovatel taktéž
považuje přiznání náhrady nákladů řízení žalobci za zcela v rozporu s dobrými mravy.
V této souvislosti upozorňuje, že pokud se žalobce domníval, že jeho věc neměla být
odložena, pak se mohl domáhat nápravy cestou podnětu k opatření proti nečinnosti podle
§80 správního řádu. Žalobce se tak mohl bez dalšího obrátit přímo na krajský úřad
a předejít neúčelně vynaloženým nákladům soudního řízení, v němž navíc nebyl úspěšný,
neboť jeho žaloba byla soudem odmítnuta. Stěžovateli proto nelze přičítat k tíži,
že žalobce si k ochraně svých práv zvolil soudní cestu, a to také s přihlédnutím k tomu,
že stěžovatel je povinen svůj majetek využívat účelně a hospodárně a že uložení
povinnosti k náhradě nákladů řízení pociťuje jako značnou újmu. Ze všech výše
uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje, že kasační stížnost
je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná, neboť směřuje pouze do výroku o nákladech
řízení. Navrhuje proto, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl a žalobci přiznal náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel kasační stížností napadá výlučně výrok II. usnesení krajského soudu,
jímž tento rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud se proto nejprve
zabýval tím, zda takto podaná kasační stížnost je ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. přípustná.
Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje
jen proti výroku o nákladech řízení. Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti
podle tohoto ustanovení byl přitom Nejvyšší správní soud vázán především závěry,
k nimž ve svém usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, publikovaném
pod č. 2116/2010 Sb. NSS, dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. V tomto
usnesení se rozšířený senát zabýval aplikací §104 odst. 2 s. ř. s. v případech, kdy je kasační
stížností napaden vedle výroku o nákladech řízení rovněž výrok ve věci samé. Rozšířený
senát přitom rozlišil situace, kdy kasační stížností je napaden pouze výrok o nákladech
řízení, od případů, kdy jsou kasační stížností napadeny také další výroky. V prvém případě
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že kasační stížnost je třeba
pro nepřípustnost odmítnout; ve druhém případě je naopak kasační stížnost přípustná,
neboť zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit soudní přezkum výroku
o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kde Nejvyšší správní soud věcně
přezkoumává výrok o věci samé.
Z výše uvedeného je patrné, že stávající právní úprava nepřipouští kasační stížnost,
je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení. Pokud by kasační
stížnost byla podána v tomto rozsahu, tj. aniž by byl současně napaden také výrok o věci
samé, musí být pro nepřípustnost odmítnuta, byť by i Nejvyšší správní soud shledal,
že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení není správné (k tomu srovnej
také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2004, č. j. 4 Ans 1/2004 - 53,
dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož „nelze za stávající právní úpravy ve správním
soudnictví napravit soudem rozhodujícím o kasační stížnosti případné nesprávné rozhodnutí krajských
soudů o nákladech řízení, pokud není současně kasační stížností napaden též výrok o věci samé“).
Takto koncipovaná právní úprava nepochybně má své opodstatnění. Kasační
stížnost je mimořádným opravným prostředkem a kasační přezkum je zaměřen pouze
na stěžejní rozhodovací problémy a nejzávažnější případy nezákonnosti. K nim ovšem
zákonodárce nepřiřadil skutečnosti obsažené v §104 odst. 2 s. ř. s.
Napadl-li tedy stěžovatel kasační stížností usnesení krajského soudu pouze
ve výroku II., tj. ve výroku o nákladech řízení, je tato kasační stížnost nepřípustná.
Nejvyšší správní soud ji proto podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn ustanovením §60
odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu