ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.66.2011:62
sp. zn. 9 As 66/2011 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: J. V., zast. JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem Slezská 36,
Praha - Vinohrady, proti žalované: Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem
Křížkovského 8, Olomouc, proti rozhodnutí - oznámení rektora žalované ze dne
22. 10. 2010, č. j. 2183/2010-R, ve věci prodloužení lhůty určené ke složení státní
závěrečné zkoušky a o stanovení nového termínu k odevzdání a obhajobě diplomové
práce, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. 2. 2011, č. j. 22 A 207/2010 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného pravomocného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí – oznámení rektora žalované
ze dne 22. 10. 2010, č. j. 2183/2010-R, v němž bylo stěžovateli sděleno, že není přípustná
jeho žádost o přezkoumání rozhodnutí rektora žalované ze dne 26. 8. 2010,
č. j. 1842/2010-R.
Citovaným rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o povolení výjimky
ze Studijního a zkušebního řádu Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen „studijní
a zkušební řád“) spočívající v prodloužení lhůty určené ke složení státní závěrečné
zkoušky a stanovení nového termínu k odevzdání a obhajobě diplomové práce.
Podle studijního a zkušebního řádu student, který v akademickém roce splnil
všechny podmínky pro vykonání státní zkoušky, musí státní zkoušku složit nejpozději
ve dvou bezprostředně po sobě následujících akademických rocích při současném
dodržení maximální doby studia. V daném případě stěžovatel podmínky pro vykonání
státní zkoušky splnil v akademickém roce 2007/2008, avšak státní zkoušku dosud nesložil
ani neodevzdal diplomovou práci, jejíž obhajoba je součástí výkonu státní zkoušky;
té se účastnil pouze jednou dne 1. 6. 2010 z předmětů správní právo a trestní právo,
ale neuspěl. Proto požádal o shora uvedenou výjimku podle čl. 41 studijního a zkušebního
řádu, kterou mu rektor nepovolil s tím, že v případě dva roky trvajících zdravotních
problémů, jimiž stěžovatel svoji žádost dokládal, měl celou situaci řešit přerušením studia
do doby, než se jeho zdravotní stav zlepší natolik, aby byl schopen splnit své studijní
povinnosti.
Napadeným usnesením krajský soud podanou žalobu odmítl na základě §46
odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí rektora žalované ohledně výjimky
ve smyslu čl. 41 studijního a zkušebního řádu není rozhodnutím, které by bylo vydáno
v oblasti veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) a §65 odst. 1 s. ř. s., protože
stěžovatel nemá subjektivní veřejné právo na udělení této výjimky a jeho žádosti žalovaná
nemusí vyhovět. Nastane-li v důsledku nevyhovění žádosti o povolení výjimky taková
situace, která povede k ukončení studia v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících
ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, pak teprve rozhodnutí
o ukončení studia bude rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a jako takové bude
přezkoumatelné ve správním soudnictví.
V tomto směru krajský soud vycházel analogicky z usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1910/09, podle kterého: „…stěžovatel totiž nemá subjektivní
veřejné právo na udělání zkoušky, kterému by zmíněná zkušební komise musela vyhovět. Závěr,
zda stěžovatel u zkoušky uspěl či nikoliv, je na uvážení této komise… není v kompetenci Ústavního
soudu, aby jakémukoliv subjektu cokoli nařizoval, tedy, aby rozhodoval o „plnění“, kterého by se mělo
stěžovateli dostat. To plyne z maximy, která se stoprocentně vztahuje i na Ústavní soud, že státní moc
lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví
(srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky)“. Podle krajského soudu lze uvedené vztáhnout
i na nyní posuzovanou věc, a to s ohledem na obdobný charakter právní problematiky,
kdy stejně jako u složení, resp. výsledku zkoušky, tak i u udělení výjimky ze studijního
a zkušebního řádu, neexistuje subjektivní veřejné právo k vyhovění požadavku studenta.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesení krajského soudu napadá v celém
rozsahu a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který považuje
za nepřesvědčivě zdůvodněný s tím, že učiněný odkaz na uvedené usnesení Ústavního
soudu není případný. Jedná se o o dmítavé, nemeritorní rozhodnutí, které nebylo
publikováno ani ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a které se týkalo odlišné
situace, kdy stěžovatel dle zkušební komise Ministerstva spravedlnosti neuspěl
ve zkouškách insolvenčního správce. V nyní souzené věci však stěžovatel v důsledku
rozhodnutí rektora žalované státní závěreční zkoušky ani nevykonal. Současně stěžovatel
upozornil na to, že předestřené usnesení Ústavního soudu se týkalo odlišné větve veřejné
správy, a sice státní správy (konkrétně resortu spravedlnosti), zatímco ve věci stěžovatele
jde o výkon samosprávy. Navíc není zřejmé, nebyla-li důvodem odmítnutí ústavní
stížnosti její předčasnost, neboť stěžovatel mohl v daném případě vykonat opravnou
zkoušku.
V souvislosti s tím, jakým způsobem krajský soud koncipoval odůvodnění svého
usnesení, v němž se v podstatě pouze odkázal na usnesení Ústavního soudu,
pak stěžovatel naznačuje možnou vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů s tím, že zde lze úspěšně a simili aplikovat rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 – 60 (dostupný
na www.nssoud.cz, stejně jako i další uvedená rozhodnutí zdejšího soudu); dle tohoto
rozsudku platí, že odůvodnil-li správní orgán své rozhodnutí pouze tím, že odkázal
na rozsudek soudu v občanskoprávní věci, ve kterém se však soud spornou otázkou,
jež byla stěžejní pro správní rozhodnutí, meritorně vůbec nezabýval a vyjádřil
se k ní pouze hypoteticky, zatížil tím správní orgán své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatel je přesvědčen, že mu svědčí subjektivní veřejné právo na udělení
výjimky ze studijního a zkušebního řádu, neboť celý režim žalobcova studia
se uskutečňuje v režimu veřejnoprávního předpisu – zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých
školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění
pozdějších přepisů. Ustanovení čl. 41 studijního a zkušebního řádu by tedy bylo obsoletní,
bezvýznamné a toliko deklaratorní, pokud by stěžovateli subjektivní veřejná práva
nezakládalo. Zásah do subjektivních veřejných práv je přitom rozhodnutím rektora
žalované o to větší, že ani nepřistoupil k řízení o přezkoumání svého původního
rozhodnutí ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1842/2010-R, a namísto toho vydal paakt – oznámení
(srov. k tomu §68 odst. 4 zákona o vysokých školách).
S odkazem na všechny výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu projednání.
Rektor žalované ve vyjádření k předložené kasační stížnosti uvedl, že nelze
souhlasit s názorem stěžovatele, dle kterého nelze analogicky aplikovat na předmětnou
věc usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1910/09. V uvedeném
usnesení Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel nemá subjektivní veřejné právo
na udělání zkoušky s tím, že veřejné subjektivní právo každého na vzdělání je nutné
vykládat jako právo na přístup ke vzdělání, nikoliv právo na řádné ukončení vzdělání,
tj. v daném případě právo na udělování výjimek z vnitřních předpisů vysoké školy
za účelem úspěšného absolvování studia. Studijní a zkušební řád zakotvuje povinnosti
studentů, které jsou závazné a totožné pro všechny, přičemž rektor (nebo se souhlasem
rektora děkan) z nich může udělit výjimku podle čl. 41 studijního a zkušebního řádu,
pokud nazná, že to odůvodňují závažné skutečnosti. Závisí tak pouze na jeho posouzení,
zda výjimku udělí či nikoliv, na udělení výjimky však neexistuje subjektivní veřejné právo.
Ohledně stěžovatelem namítané nutnosti přezkoumání rozhodnutí ze dne 26. 8. 2010,
č. j. 1842/2010-R, rektor žalované poukázal na to, že se nejedná o žádné z rozhodnutí
podle §68 odst. 3 zákona o vysokých školách a tudíž nelze žádat ani o jeho přezkum
podle §68 odst. 4 citovaného zákona. Proto vydal pouze výše uvedené oznámení ze dne
22. 10. 2010, které stěžovatel napadl žalobou, kterou krajský soud odmítl. S tímto
postupem, jakož i s odůvodněním usnesení krajského soudu, se rektor žalované ztotožnil
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené
usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jediným a současně rozhodným důvodem kasační stížnosti je namítaná
nezákonnost usnesení krajského soudu, přičemž otázkou, kterou je třeba v tomto směru
posoudit, je, zda se v případě rozhodnutí rektora žalované o nepovolení výjimky
ze studijního a zkušebního řádu jedná o správní rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, nebo zda na něj dopadá kompetenční
výluka ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s., a je tudíž ze soudního přezkoumání vyloučeno
na základě §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Před posouzením této otázky se ovšem Nejvyšší správní soud přednostně zabýval
námitkou stěžovatele směřující k nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení krajského
soudu. Ostatně nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (ex offo). Je-li totiž rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat
o jeho přezkumu kasačním soudem, což vyplývá již z lingvistické stránky věci,
kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky znamená např. situaci, kdy
by se krajský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními
body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil
(tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody (ratio
decidendi) anebo by tyto důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného řízení.
Nic takového však Nejvyšší správní soud v projednávané věci nezjistil. Naopak
z odůvodnění napadeného usnesení je jednoznačně seznatelné, jakou otázku krajský soud
považoval za rozhodnou a proč o ní rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Závěry,
ke kterým krajský soud dospěl, jsou primárně odrazem toho, jak posoudil povahu
a charakter rozhodnutí rektora žalované o neudělení výjimky podle čl. 41 studijního
a zkušebního řádu, což podpořil odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne
29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1910/09.
Napadené usnesení proto považuje kasační soud za přezkoumatelné s tím,
že pokud krajský soud odkázal na to, že ve svých závěrech vycházel analogicky
z uvedeného usnesení Ústavního soudu, nelze mu to vyčítat způsobem, jakým to činí
stěžovatel.
Z formálního hlediska se jistě jedná o odmítavé rozhodnutí, které se podanou
ústavní stížností věcně vůbec nezabývalo, nicméně nutným předpokladem tohoto
postupu bylo vyhodnocení napadeného aktu, k čemuž Ústavní soud přistoupil
a konstatoval, že rozhodnutí zkušební komise Justiční akademie v Kroměříži o tom,
že stěžovatel u dané zkoušky neuspěl, nelze považovat za akt orgánu veřejné moci, neboť
stěžovatel nemá subjektivní veřejné právo na udělání zkoušky (insolvenčního správce),
kterému by musela zkušební komise vyhovět. Závěr, zda stěžovatel u zkoušky uspěl
či neuspěl je na uvážení této komise, stejně jako je na uvážení rektora žalované, zda povolí
či nepovolí výjimku ze studijního a zkušebního řádu. Nelze tedy říci, že by krajský soud
nemohl své rozhodnutí argumentačně podpořit odkazem na dané usnesení Ústavního
soudu, byť se nejedná o rozhodnutí precedenčního charakteru, které by bylo publikované
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu; k precedenční povaze rozhodnutí
Ústavního soudu a závaznosti jeho usnesení srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne
13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, a ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06.
Podstatná je v tomto ohledu publikace a dostupnost usnesení Ústavního soudu
z jeho oficiálních internetových stránek na http://nalus.usoud.cz, jakož i jeho relevance
pro právě posuzovanou věc, kterou krajský soud vyjádřil v napadeném usnesení s tím,
že stejně jako v případě nesložení zkoušky, tak i v případě rozhodnutí rektora žalované
o neudělení výjimky ze studijního a zkušebního řádu nedochází k zásahu do subjektivního
veřejného práva studenta. Toto je základní východisko, které je jednoznačně
a srozumitelně formulované v napadeném usnesení krajského soudu, s nímž Nejvyšší
správní soud souhlasí.
Určující je přitom povaha a charakter rozhodnutí rektora žalované, která
je veřejnou vysokou školu univerzitního typu zřízenou zákonem o vysokých školách,
jenž upravuje jak samosprávu, tak i státní správu na úseku vysokého školství.
Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří podle §6 odst. 1 zákona
o vysokých školách i tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia.
Veřejná vysoká škola tak činí mimo jiné prostřednictvím studijního a zkušebního řádu
(§17 odst. 1 zákona o vysokých školách).
Studijní a zkušební řád v podrobnostech upravuje především pravidla studia
v jednotlivých studijních programech, jakož i způsob rozhodování o právech
a povinnostech studentů. Studijní programy podléhají akreditaci, neboť není-li studijní
program akreditován, nelze k jeho studiu přijímat uchazeče, konat výuku, zkoušky
ani přiznávat akademické tituly. O udělení akreditace rozhoduje Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy (v návaznosti na stanovisko Akreditační komise), které v rámci
své působnosti, jež mu byla svěřena jako ústřednímu orgánu státní správy, rovněž
registruje vnitřní předpisy vysokých škol, mezi které patří právě i studijní a zkušební řád.
Touto formou státní správa zabezpečuje realizaci základních úkolů veřejné správy
v oblasti vysokého školství, jež byla prostřednictvím akreditace daného studijního
programu a registrace vnitřních předpisů, včetně studijního a zkušebního řádu, přenesena
na konkrétní veřejnou vysokou školu, resp. její orgán rozhodující ve věci dodržení
podmínek stanovených studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem. Tímto
orgánem byl v daném případě rektor žalované veřejné vysoké školy, který se rozhodl
nepřistoupit k výjimečnému prominutí povinností studenta – stěžovatele – a nevyhověl
jeho žádosti o prodloužení lhůty určené ke složení státní závěrečné zkoušky a stanovení
nového termínu k odevzdání a obhajobě diplomové práce.
Možnost rektora vyhovět této žádosti byla dána ustanovením čl. 41 studijního
a zkušebního řádu a je třeba ji vnímat jako určité dobrodiní, kterým lze zohlednit
a reagovat na některé výjimečné, nepředvídané situace, které mohou během studia
bezpochyby nastat. Nelze však mít pochyb o tom, že na kladné rozhodnutí rektora
a povolení výjimky z plnění povinností podle studijního programu nebo studijního
a zkušebního řádu nemá student právní nárok. Nicméně sama skutečnost, že rektor
rozhodoval o žádosti studenta o poskytnutí výjimky, na niž nemá právní nárok, v režimu
naznačeného správního uvážení, ještě bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat
o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a že je na místě aplikace kompetenční výluky
podle §70 písm. a) s. ř. s.
Písmeno a) ustanovení §70 s. ř. s. vylučuje z přezkumu ve správním soudnictví
úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutím. Ve spojení s ustanovením §65
odst. 1, §2 a §4 písm. a) s. ř. s. je účelem tohoto ustanovení nepřipustit samostatný
soudní přezkum u těch úkonů správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální
definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují právní postavení daných
subjektů. Rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. je totiž nutno chápat v materiálním slova
smyslu, jak již opakovaně judikoval zdejší soud; viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 – 107, publikovaný pod č. 923/2006 Sb.
NSS, a ze dne 20. 7. 2005, č. j. 8 As 10/2005 – 38, publikovaný pod č. 1046/2007 Sb.
NSS.
Rozhodnutí rektora o nepřipuštění výjimky ze studijního a zkušebního řádu
však takovým rozhodnutím není, neboť v materiálním slova smyslu nezasáhlo do práv
stěžovatele. Každý student má právo na řádný průběh studia; ten je vymezen jednak
zákonem o vysokých školách a jednak vnitřními předpisy vysoké školy. Rozhodnutí
o výjimce přitom představuje svým způsobem specifický, výjimečný postup jdoucí mimo
obecně stanovená pravidla pro průběh studia, jak již bylo uvedeno výše. Nevyužil-li rektor
tohoto svého mimořádného oprávnění povolit postup jdoucí právě mimo pravidla
stanovená studijním a zkušebním řádem, nijak tím nezasáhl do subjektivního práva
stěžovatele. Vydáním rozhodnutí o nepovolení výjimky dle čl. 41 studijního a zkušebního
řádu rektor coby správní orgán stěžovateli žádná práva ani povinnosti neuložil a taktéž ani
nic nezměnil na jeho dosud existujících právech a povinnostech. Na právním postavení
stěžovatele se rozhodnutím o nepovolení výjimek ze studijního a zkušebního řádu
nic nezměnilo. Nadále trval stav, kdy stěžovatel ve dvou bezprostředně po sobě
následujících akademických rocích nesplnil povinnost složit státní zkoušku složit
a odevzdat diplomovou práci, jejíž obhajoba je součástí výkonu státní zkoušky.
Rozhodnutí o výjimce tedy nevykazuje požadované znaky rozhodnutí podle §65
s. ř. s., a proto je nelze úspěšně napadnout žalobou ve správním soudnictví.
Rozhodnutím, které je možné na základě žaloby napadnout a přezkoumat v rámci
správního soudnictví, protože zasahuje do právního postavení studenta, je až rozhodnutí
o ukončení studia, např. právě v důsledku nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního
programu podle studijního a zkušebního řádu, tj. i pro nesložení státní zkoušky
a neodevzdání diplomové práce, jak správně poukázal krajský soud v odůvodnění
napadeného usnesení. Až toto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65
s. ř. s. a jako takové je lze podrobit přezkumu ve správním soudnictví, jak ostatně
judikoval Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2011,
č. j. 8 As 38/2011 – 66.
Ohledně zmíněného rozhodnutí o ukončení studia je pak třeba ještě v obecné
rovině poznamenat, že toto rozhodnutí není vázáno na povolení výjimky, ale na nesplnění
podmínek stanovených zákonem o vysokých školách či studijním a zkušebním řádem.
Při posuzování těchto podmínek má přitom student právo na „řádný proces“,
který je primárně určován právě podmínkami danými studijním programem,
resp. studijním a zkušebním řádem [§62 odst. 1 písm. d) zákona o vysokých školách].
„Řádný proces“ garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi studenty
za obecným způsobem stanovených podmínek; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009 – 141.
V souzené věci je však podstatné, že nešlo o dodržení či nedodržení podmínek,
které pro průběh studia stanovil studijní a zkušební řád, ale naopak o povolení
či nepovolení výjimky z uvedených podmínek, tj. o rozhodnutí, na které se nevztahuje
§68 zákona o vysokých školách, a nelze tudíž žádat ani jeho přezkum ve smyslu odst. 4
citovaného ustanovení, po kterém volá stěžovatel. Jeho procesní práva tak byla ze strany
rektora žalované zachována, pokud o žádosti stěžovatele rozhodl a sdělil mu důvody,
proč mu nevyhověl.
Na základě všech těchto skutečností byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované žádné
náklady řízení nad rámec její činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu