ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.68.2011:94
sp. zn. 9 As 68/2011 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: J. J., zast. JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno,
proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2009, č. j. MMB/0092854/2009,
sp. zn. OÚSR/MMB/0069197/2009/2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1)
M.N. a 2) F. N., ve věci odstranění stavby, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 29 Ca 110/2009 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 29 Ca 110/2009 - 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 29. 3. 2011,
č. j. 29 Ca 110/2009 - 53, kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2009,
č. j. MMB/0092854/2009, sp. zn. OÚSR/MMB/0069197/2009/2. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna
- Žebětín, stavebního odboru (dále též „stavební úřad“) ze dne 27. 1. 2009,
č. j. SU/08/1989/2/Vo (RD), kterým bylo stěžovateli nařízeno podle ustanovení §129
odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen
„stavební zákon“), odstranit stavbu postavenou na pozemku p. č. 2308/1 v k. ú. Žebětín
- budovu obsahující částečně 1 nadzemní podlaží a částečně 2 nadzemní podlaží,
o zastavěné ploše 243 m
2
.
Krajský soud konstatoval, že podstatou právního posouzení věci je v návaznosti na
žalobní námitky otázka, zda žalovaný rozhodoval na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu. Posuzoval, zda ohledání stavby ze sousedního pozemku a přilehlé
komunikace bylo dostatečné či nikoliv, a tedy zda byly porušeny základní zásady činnosti
správních orgánů stanovené v ustanovení §2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Stavební úřad při místním šetření, které probíhalo bez účasti stěžovatele, zjistil,
že je bez rozhodnutí či opatření stavebního úřadu stavěn na pozemku p. č. 2308/1
v k. ú. Žebětín objekt o zastavěné ploše 243 m
2
. Tato stavba nebyla prováděna v souladu
s ohlášením ze dne 22. 6. 2007, č. j. ÚS -973/07/8/Vo, neboť rozsah stavby se výrazně
lišil od stavby, která byla povolena na základě souhlasu s povolením ohlášené stavby.
Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu krajský soud shledal nedůvodnou.
Námitka stěžovatele, že ohledáním stavby z přilehlé komunikace a sousedního pozemku
nemohly být zjištěny přesné technicko-stavební údaje, je pro závěr správních orgánů
o existenci stavby postavené bez povolení či opatření stavebního úřadu irelevantní.
Krajský soud dále posuzoval, zda neprovedením místního ohledání jako důkazu
podle §51 odst. 1 správního řádu tak, jak namítal stěžovatel, nedošlo k pochybení
ze strany správního orgánu, které by mělo za následek nepřesné a neúplné zjištění stavu
věci. Dospěl přitom k závěru, že se žalovaný procesního pochybení nedopustil. Účastník
řízení je povinen se správním úřadem v průběhu celého řízení spolupracovat a k jeho
výzvě mu tudíž i předkládat věci k ohledání či umožnit mu ohledání provést. V daném
případě, ačkoliv stěžovatel výzvy stavebního úřadu ve věci ohledání předmětné stavby
na místě osobně převzal, nereagoval na ně, naopak je zcela ignoroval, na místní šetření
se bez omluvy nedostavil a zůstal zcela nečinným. Proto bylo ohledání provedeno
z přilehlé komunikace a sousedního pozemku, což je v daném případě zcela dostačující.
Krajský soud vyvrátil tvrzení stěžovatele, že jeho nepřítomnost kontrolní prohlídce
byla způsobena objektivní překážkou – dlouhodobým pobytem v zahraničí. Stěžovatel
písemnosti doručované mu stavebním úřadem osobně na doručovací adrese přebíral,
nicméně na ně nereagoval. Je zcela zřejmé, že stavba, o zastavěné ploše 243 m
2
byla
na pozemku stěžovatele realizována, přičemž stěžovatel byl vyrozuměn o možnosti
se se všemi důkazy shromážděnými správním orgánem seznámit a případně navrhnout
i další dokazování. To však neučinil. Žádost o dodatečné povolení stavby podal stěžovatel
i přes poučení stavebního úřadu o této možnosti až dne 17. 6. 2009, tj. po právní moci
rozhodnutí žalovaného (11. 5. 2009).
Přezkoumávané správní rozhodnutí poskytuje dostatečnou oporu pro daný právní
závěr. Nepovolenou stavbu nelze „zlegalizovat“ pouhým uplynutím času, stavebník
má možnost podat za zákonem stanovených podmínek žádost o dodatečné povolení
stavby, to je ovšem výhradně v jeho dispozici.
Krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání za splnění podmínek stanovených
§51 odst. 1 s. ř. s. Dospěl k závěru, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn
dostatečně a plně postačoval k posouzení věci. Žalobu proto dle ustanovení §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá
v plném rozsahu z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Obsahově však kasační stížnost odpovídá spíše důvodům
uvedeným v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel setrvává na svém závěru, že v projednávané věci nebyl náležitě zjištěn
skutkový stav a stavební orgány v tomto důsledku nemohly správně posuzovat skutkové
a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebovaly zodpovědět. Tímto postupem
došlo k porušení ustanovení §3 zákona správního řádu.
Dokazování bylo provedeno pouze „zprostředkovaně“, ohledáním dotčené stavby
ze sousedního pozemku a přilehlé komunikace a nikoli z pozemku, na níž se předmětná
stavba nachází. Tímto způsobem nemohly být ze strany stavebního úřadu zjištěny přesné
technicko-stavební údaje o provedené stavbě. Proto měl krajský soud dospět k názoru,
že skutkový stav věci byl správními orgány zjištěn chybně a měl jim věc vrátit k dalšímu
řízení. Přesné zjištění skutkového stavu je o to naléhavější, že předmětná stavba slouží
stěžovateli a jeho rodině k uspokojování jejich základních bytových potřeb.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k důvodům kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel
ignoroval úkony stavebního úřadu, a proto nezbylo, než provést ohledání z okolních
pozemků. I z takto pořízených důkazů je přitom zcela zřejmé, jaká stavba byla
na pozemku p. č. 2308/1 v k. ú. Žebětín realizována. Skutková zjištění stavebního úřadu
jsou navíc jednoznačně potvrzena i geodetickým zaměřením nepovolené stavby,
zpracovaným Ing. Š. a založeným ve správním spise. Stěžovatel měl možnost
se s podklady seznámit, případně navrhnout další dokazování. Této možnosti však
nevyužil, nepodal ani žádost o dodatečné povolení stavby. Žalovaný zdůraznil,
že stěžovatel žádné relevantní skutečnosti, které by zpochybňovaly zjištěný skutkový stav
věci, neuvedl.
Navrhuje proto Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Na vyjádření žalovaného reagoval stěžovatel. Uvedl, že několikrát v průběhu
správního řízení zpochybnil skutková zjištění stavebního úřadu, zejména v otázce
zjištěných technicko-stavebních údajů o stavbě, a dále stručněji zopakoval tvrzení
již uplatněná v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen
advokátem. Kasační soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom ex offo dospěl
k závěru, že řízení před krajským soudem trpělo jinou vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že krajský soud rozhodl bez nařízení jednání,
ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.
Jedním ze základních projevů práva na spravedlivý proces je i zásada ústnosti
a veřejnosti soudního jednání. Každý má právo, aby byla jeho věc projednána soudem
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, má právo se vyjádřit ke všem
provedeným důkazům, stejně jako další důkazy navrhovat, předkládat soudu právní
argumenty či tvrdit další skutečnosti. Právo na spravedlivý proces je zakotveno na ústavní
úrovni, jak v právu vnitrostátním, tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech
[čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 14 odst. 1
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.)].
Právo účastníka na bezprostřední účast u jednání soudu není samoúčelné. Má totiž
zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít
(požaduje-li to účastník) v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně
a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti
svědčící ve prospěch jeho tvrzení, a to i v případě, že soud na základě dosud získaných
informací z vyjádření účastníků a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže,
oprávněně) za to, že účastník soudu žádnou relevantní informaci neposkytne. Ostatně
mimo jiné právě kvůli důsledné realizaci této zásady byla v roce 2002 přijata nová úprava
správního soudnictví, a to i v návaznosti na předcházející rozhodnutí Ústavního soudu
(viz zejm. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněný
pod č. 269/1996 Sb., všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz).
Výjimkou ze shora uvedené zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení
jednání. Taková výjimka však musí být vykládána restriktivně, s ohledem na zájmy
účastníka řízení, o jehož právech se rozhoduje a který má rovněž oprávnění svými
dispozičními úkony zásadně ovlivňovat předmět řízení a průběh projednání jeho věci před
soudem.
Zákonná úprava obsažená v ustanovení §51 a §76 s. ř. s. umožňuje
ve výjimečných případech za splnění všech zákonných podmínek upustit od povinnosti
krajského soudu nařídit jednání.
Ustanovení §76 odst. 1 a 2 s. ř. s. upravují situace, kdy soud zjistí takové vady
řízení či rozhodnutí, že jsou důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí zjevné
a jednoznačné. Žalobci je tak zpravidla vyhověno, neboť napadené rozhodnutí je rušeno.
Stejně soud postupuje, zjistí-li nicotnost napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §51 s. ř. s. může krajský soud rozhodnout o věci samé bez
jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas
je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník řízení do dvou týdnů od doručení výzvy
předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. O tom musí být ve výzvě
poučen.
Podle ustanovení §76 odst. 3 s. ř. s., nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení
odstavců 1 a 2 (zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bez jednání, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti) nebo podle §51 (souhlas s rozhodnutím bez jednání), nařídí předseda
senátu jednání.
Otázkou nutnosti nařízení jednání v řízení před krajskými soudy jako správními
soudy se zabýval ve svých rozhodnutích i Nejvyšší správní soud, který rovněž dovodil,
že: „účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit
se k věci. Rozhodl-li proto krajský soud o věci bez nařízení jednání, aniž byly splněny zákonné
podmínky uvedené v §51 s. ř. s., došlo v řízení k vadě, jež mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, publikovaný pod č. 482/2005 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz).
Obdobně se zdejší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58:
„Zamítl-li soud žalobu bez jednání poté, co na výzvu předsedy senátu (§51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil
účastník řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost jednat před
soudem, důvodná“. Shodně k dané problematice judikuje i Ústavní soud. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 819/07 ze dne 22. října 2007 konstatoval, „projeví-li některý z účastníků nesouhlas
s rozhodnutím věci bez jednání nebo požaduje-li nařízení jednání, je povinností soudu k projednání věci
samé jednání nařídit (samozřejmě nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek; viz §51 odst. 2
a §76 odst. 1 s. ř. s.)“
V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud z předloženého soudního spisu
(č. l. 7) zjistil, že dne 22. 6. 2009 byla stěžovateli prostřednictvím jeho zástupce doručena
výzva krajského soudu dle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel byl vyzván,
aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání.
Stěžovatel byl poučen, že souhlas s rozhodnutím věci bez jednání bude udělen fikcí
rovněž tehdy, nevyjádří-li stěžovatel ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy
nesouhlas s takovým postupem krajského soudu.
Na tuto výzvu krajského soudu stěžovatel reagoval vyjádřením, které bylo
krajskému soudu doručeno dne 1. 7. 2009, v němž se stěžovatel pod bodem I. vyjádřil,
že „v souladu s výzvou ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 29 Ca 110/2009 soudu prostřednictvím svého
právního zástupce sděluje, že nesouhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání“. Toto
sdělení stěžovatele krajskému soudu je založeno na č. l. 12 soudního spisu.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že stěžovatel krajskému soudu výslovně
ve stanovené lhůtě sdělil, že nesouhlasí s tím, aby rozhodoval bez nařízení jednání.
Nemohlo proto ani dojít k fikci udělení souhlasu ve smyslu §51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
Krajský soud přesto rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv k tomu neměl splněny
zákonné podmínky. Zatížil tak řízení o žalobě vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a proto
nezbývá, než napadený rozsudek pro tuto důvodně vytýkanou vadu zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k povaze shledané vady řízení před krajským soudem se kasační soud
nemohl zabývat podstatou věci, neboť k tomu by bylo lze přistoupit pouze
za předpokladu procesně bezvadného průběhu řízení ve věci před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne krajský soud též o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu