ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.91.2011:82
sp. zn. 9 As 91/2011 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
V. D., zast. Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 167/2,
Plzeň – Vnitřní Město, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor
dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/4564/09 a č. j. DSH/3888/09, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010,
č. j. 30 A 22/2010 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, Mgr. Ing. Janovi Lerchovi, advokátovi
se sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň – Vnitřní Město, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5760 Kč; tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti
shora označenému usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jímž byla
odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/4564/09,
jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne
14. 1. 2009, č. j. VNITŘ/D/20404/08, o zadržení řidičského průkazu stěžovatelky,
a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/3888/09, jímž bylo
jako opožděné zamítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení Magistrátu města Plzně
ze dne 19. 12. 2008, č. j. VNITŘ/D/20605/08, o prohlášení lhůty, v níž může
stěžovatelka ve správním řízení o zadržení řidičského průkazu navrhovat důkazy a činit
jiné návrhy.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/4564/09,
a rozhodnutí žalovaného z téhož dne, č. j. DSH/3888/09, vyloučil k samostatnému
projednání usnesením ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 17 Ca 23/2009, a následně kasační
stížností napadeným usnesením žalobu odmítl s odůvodněním, že tato rozhodnutí
žalovaného byla stěžovatelce doručena dne 21. 4. 2009. Dvouměsíční lhůta k podání
žaloby podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která se počítá od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí
oznámeno doručením písemného vyhotovení, skončila dnem 22. 6. 2009. Žaloba proti
uvedeným rozhodnutím byla u krajského soudu osobně podána dne 28. 8. 2009. Krajský
soud tak dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně a podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. ji odmítl.
Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu kasační stížností, v níž připustila,
že žaloba ke krajskému soudu byla podána skutečně 28. 8. 2009, nezákonnost napadeného
rozhodnutí však spatřuje v přepjatém formalismu, když nebyl respektován celkový
kontext věci. Žalobou napadená rozhodnutí se týkají zadržení řidičského průkazu,
přičemž stěžovatelce je známo, že správní soudy v minulosti zastávaly názor,
že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu je rozhodnutím předběžné povahy a jako
takové je ze soudního přezkumu vyloučeno. Teprve v roce 2009, po podání žaloby, došlo
ke změně do té doby konstantní judikatury, když Nejvyšší správní soud dospěl k názoru,
že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu není ze soudního přezkumu vyloučeno.
Teprve v reakci na tuto změnu judikatury krajský soud rozhodnutí žalovaného týkající
se zadržení řidičského průkazu vyloučil k samostatnému projednání a v návaznosti na to
dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Stěžovatelka má za to, že změna
judikatury vyslovující se k charakteru rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu
a nevhodné řešení spočívající ve vyloučení rozhodnutí k samostatnému přezkumu, kde je
patrná snaha řízení zkomplikovat a prodloužit, přičemž principy soudního řádu správního
a ostatně všech procesních předpisů stojí na principech zcela opačných – řízení co nejvíce
urychlit a zjednodušit, odůvodňují její požadavek, aby byla její žaloba věcně projednána,
nikoli odmítnuta.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení
o kasační stížnosti zastoupena advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s právními závěry krajského soudu
ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/4564/09. Krajský soud
správně zhodnotil, že uvedené rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno dne
21. 4. 2009. Podle §72 odst. 1, věty první, s. ř. s. je možno žalobu podat do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Vzhledem k tomu, že zvláštní zákon pro daný případ nestanovuje jinou lhůtu, bylo nutno
žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného podat nejpozději 22. 6. 2009. Žaloba byla
podána osobně u krajského soudu dne 28. 8. 2009, přičemž stěžovatelka v kasační
stížnosti výslovně uvedla, že nepopírá, že tomu tak bylo. Je tedy zřejmé, že žaloba byla
podána opožděně. Podle §72 odst. 4 s. ř. s. přitom zmeškání lhůty pro podání žaloby
nelze prominout. Krajský soud tak postupoval zcela v souladu se zákonem, když žalobu
dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl jako opožděnou.
Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/3888/09,
o prohlášení lhůty, v níž může stěžovatelka navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, je třeba
konstatovat, že jde o úkon, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem ,
který je dle §70 písm. c) s. ř. s. ze soudního přezkoumávání vyloučen. Na základě §68
písm. e) s. ř. s. je proti němu žaloba nepřípustná a je třeba ji s ohledem na §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítnout. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 2. 2008,
č. j. 5 Afs 69/2007 - 64, dospěl k závěru, že důvod odmítnutí žaloby pro výluku
ze soudního přezkumu kvůli tomu, že žalobou napadený úkon správního orgánu není
„rozhodnutím“ ve smyslu legislativní zkratky v §65 odst. 1 s. ř. s. [§46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.], vylučuje současnou existenci
důvodu odmítnutí žaloby pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], což odůvodnil
tím, že „zkoumat včasnost žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. lze pouze ve vztahu k úkonům správního
orgánu, které jsou „rozhodnutími“ ve smyslu shora zmíněné legislativní zkratky. Ve vztahu k úkonům,
jež „rozhodnutími“ nejsou, se proto bez toho, aby se vůbec zkoumala včasnost žaloby, uplatní přednostně
před důvodem odmítnutí žaloby pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] důvod podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.“ V nynějším případě
nepřípustnost žaloby pramení z §68 písm. e) a §70 písm. c) s. ř. s., i zde lze dospět
k obdobnému závěru jako v rozhodnutí č. j. 5 Afs 69/2007 - 64, tedy, že důvod odmítnutí
žaloby pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e)
a §70 písm. c) s. ř. s. se uplatní přednostně před důvodem odmítnutí podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. pro opožděnost. Včasnost podání žaloby má totiž význam zkoumat
především až u žaloby, která je přípustná. V daném případě tak měla být žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/3888/09, odmítnuta
pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ke srovnání lze uvést další rozhodnutí
zdejšího soudu, v němž dospěl k závěru, že důvod odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. má přednost před důvodem dle §46 odst. 1 písm. b) – jde o rozhodnutí
ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006 - 100 [důvod nepřípustnosti zde byl spatřován
v §68 písm. a) s. ř. s.], a rozhodnutí ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Afs 17/2003 - 54 [důvod
nepřípustnosti v tomto případě spočíval v §68 písm. e) s. ř. s. v kombinaci s §70 písm. b)
s. ř. s.].
Krajský soud pouze pochybil v tom, že žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., ačkoliv při správném použití zákona měla být odmítnuta podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Se zřetelem k tomu, že odmítnutí žaloby krajským soudem je věcně
správným rozhodnutím, k pochybení došlo toliko v uvedeném směru a ustanovení §110
s. ř. s. jinou nápravu neumožňuje (zrušení rozhodnutí krajského soudu a odmítnutí žaloby
Nejvyšším správním soudem dle ustanovení §110 odst. 1 věty za středníkem s. ř. s.
přichází v úvahu jen tehdy, pokud je krajským soudem rozsudkem rozhodnuto ve věci
samé, ačkoliv již v tomto řízení byly důvody pro odmítnutí žaloby), omezil se Nejvyšší
správní soud pouze na tuto poznámku. Nejvyšší soud nad rámec potřebného odůvodnění
dodává, že i kdyby nebyl dán důvod k odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
musela by žaloba být krajským soudem odmítnuta pro opožděnost podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s., jelikož i rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/3888/09,
bylo stěžovatelce doručeno 21. 4. 2009 a žaloba proti němu byla podána až dne
28. 8. 2009.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, která poukazuje
na skutečnost, že z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 12. 2009, č. j. 7 As 69/2008 - 47, vyplývá, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu
podle §118c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, není rozhodnutím předběžné povahy podle §70 písm. b) s. ř. s. a není
vyloučeno ze soudního přezkumu. Tímto rozhodnutím pak došlo ke změně judikatury
zdejšího soudu, která do té doby nahlížela na uvedené rozhodnutí o zadržení řidičského
průkazu jako na rozhodnutí předběžné povahy (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 5 As 42/2008 - 42; rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2008, č. j. 5 As 77/2008 - 68). Poukaz na změnu
judikatury týkající se nazírání na povahu rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle
§118c zákona o silničním provozu ovšem není schopen zamezit aplikaci ust. §72 odst. 4
s. ř. s., ze kterého vyplývá, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
I v takovém případě je třeba trvat na tom, aby byla žaloba podána v dvouměsíční lhůtě,
jinak je třeba ji odmítnout.
V další argumentaci v kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v reakci na výše
uvedenou změnu judikatury Nejvyššího správního soudu vyloučil krajský soud rozhodnutí
týkající se zadržení řidičského průkazu k samostatnému projednání. Stěžovatelka takový
postup považuje za nevhodný a vidí v něm snahu řízení zkomplikovat a prodloužit,
přičemž principy soudního řádu správního a ostatně všech procesních předpisů stojí
na principech zcela opačných, tj. řízení co nejvíce zjednodušit a urychlit. Stěžovatelka
svou argumentací napadá vhodnost postupu krajského soudu, který žaloby proti
uvedeným rozhodnutím žalovaného vyloučil k samostatnému přezkumu. Nejvyšší správní
soud však nespatřuje ve vyloučení těchto žalob k samostatnému projednání tvrzenou
snahu řízení zkomplikovat a prodloužit, neboť krajský soud zcela přesvědčivě v usnesení
ze dne 19. 3. 2010 ve věci pod sp. zn. 17 Ca 23/2009 (ve spise pod sp. zn. 30 A 22/2010
založeném na č. l. 1 – 3) odůvodnil, proč k vyloučení žalob k samostatnému projednání
došlo. Důvodem vyloučení žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 4. 2009,
č. j. DSH/4564/09 a č. j. DSH/3888/09, byla skutečnost, že k jejich projednání
je příslušný tříčlenný senát krajského soudu, kdežto proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 7. 2009, č. j. DSH/7873/09, je příslušný rozhodnout samosoudce, jelikož jde o řízení
ve věci přestupků, o nichž dle §31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje samosoudce. Důvod
pro vyloučení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2009, č. j. DSH/4564/09
a č. j. DSH/3888/09, byl zcela legitimní, a nelze v něm proto spatřovat tvrzenou snahu
řízení zkomplikovat a prodloužit.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2010, č. j. 30 A 22/2010 - 56,
byl stěžovatelce ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát Mgr. Ing. Jan
Lerch. V takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§35 odst. 8,
věta první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s .). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu
advokátovi částkou 2 × 2100 Kč za dva úkony právní služby , které spočívají v převzetí
a přípravě věci a doplnění kasační stížnosti, a 2 × 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů . Zástupce
stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8
s. ř. s. odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 20 % z částky 4800 Kč,
tj. 960 Kč. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému advokátovi odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 5760 Kč. Tato částka bude
ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu