ECLI:CZ:NSS:2011:9.AZS.14.2011:300
sp. zn. 9 Azs 14/2011 - 300
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: K. R. K., zastoupený Mgr. Milanem Musilem,
advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2007, č. j. OAM-405/VL-07-P07-2006, ve
věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2011, č. j. 32 Az 44/2008 – 268,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2011,
č. j. 32 Az 44/2008 - 268, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl shora označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), jímž
bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 27. 12. 2007, č. j. OAM-405/VL-07-P07-2006,
a to ve výroku, kterým nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13, §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
stěžovatele a podle §78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení; vycházel přitom ze závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. 9 Azs 41/2009 - 167, kterým byl zrušen předchozí
rozsudek krajského soudu v dané věci ze dne 11. 5. 2009, č. j. 32 Az 44/2008 - 99, jímž
byla podaná žaloba původně zamítnuta.
Podstatou zmíněného zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo
to, že krajský soud pochybil, pokud nijak neposuzoval spojitost mezi jednáním maoistů
(odvedení žalobce do jejich tábora a vystavení hrozbě trestu smrti) a jednotlivými azylově
relevantními důvody, zejména politickým přesvědčením žalobce. V dalším řízení se tedy
krajský soud soustředil především na toto posouzení a po doplnění dokazování
a vyhodnocení listin předložených žalobcem přehodnotil své původní stanovisko a dospěl
k závěru, že žalobce může mít odůvodněný strach z pronásledování podle §12 písm. b)
zákona o azylu pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Krajský soud proto napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení s tím, že v něm vyhodnotí závěry učiněné Nejvyšším správním soudem a ve světle
judikatury, zpráv o zemi původu a provedených důkazů vydá nové rozhodnutí.
Rozhodnutí stěžovatele však zrušil pouze ve vztahu k výroku o neudělení azylu, nikoli
ve vztahu k dalšímu výroku, dle kterého se žalobci uděluje doplňková ochrana podle §14a
zákona o azylu, a to na 12 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
V podané kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. a napadl právě to, že krajský soud zrušil jeho rozhodnutí toliko ve výroku
o neudělení azylu a ponechal nezrušený výrok o udělení doplňkové ochrany, což pokládá
za procesní exces odporující konstantní judikatuře a zakládající nezákonnost napadeného
rozsudku krajského soudu.
V tomto ohledu stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2008, č. j. 7 Azs 78/2007 - 94, dostupný z www.nssoud.cz, stejně jako i další
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle kterého: „Výrok, že se na cizince
vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, bez výroku o neudělení nebo odnětí azylu
tedy nemůže z právního hlediska samostatně obstát. Rozhodování podle ustanovení §91 zákona o azylu
je totiž závislé na posouzení primární otázky řízení, tj. zda bude účastníku řízení azyl udělen či nikoli.
Nelze tudíž rozsudkem krajského soudu zrušit rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu výroku
týkajícího se neudělení azylu, aniž by zároveň nebyl zrušen výrok o tom, zda se na žadatele o azyl
vztahuje či nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Tato provázanost však
neplatí naopak“. Ke stejnému právnímu názoru dospěl již dříve rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 Azs 21/2006 - 164, přičemž
použitelnost uvedené judikatury, která se vztahuje k institutu překážky vycestování,
i na institut doplňkové ochrany lze dle stěžovatele dovodit např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78.
Dle stěžovatele tak při zrušení rozhodnutí ve výroku o neudělení azylu musí
krajský soud zrušit i výrok o doplňkové ochraně, čímž se v daném případě krajský soud
neřídil; tím způsobil kolizi existujícího výroku o udělení doplňkové ochrany a možného
výroku o udělení azylu, což stěžovatel považuje za zásadní a právně neřešitelný problém,
neboť nelze udělit najednou obě uvedené formy mezinárodní ochrany. Současně
stěžovatel poznamenal, že si žalobce v zákonem stanovené lhůtě nepožádal o prodloužení
doplňkové ochrany a doba její platnosti u něho tudíž zanikla ke dni 29. 1. 2009. Postup
krajského soudu tak postrádá jakoukoli relevanci i v případě, že by byl veden snahou
nerušit část rozhodnutí, která byla pro žalobce příznivá, neboť tato se v důsledku plynutí
času a nečinnosti žalobce stala obsoletní. Krajský soud měl tedy zrušit celé rozhodnutí
stěžovatele, a pokud tak neučinil, jedná se o zásadní právní pochybení, které by mělo
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a které vede k nezákonnosti napadeného
rozsudku, jenž nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu; navíc nelze vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
Na základě toho je stěžovatel přesvědčen o naplnění důvodů přijatelnosti své
kasační stížnosti, jak je vymezuje usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, a navrhuje proto, aby byla shledána přijatelnou a aby ji Nejvyšší
správní soud v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů přezkoumal a napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k předložené kasační stížnosti žalobce předně poukázal
na nepřípustnost kasační stížnosti podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. s tím,
že krajský soud se v napadeném rozsudku nikterak neodchýlil od závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu projeveného v jeho zrušovacím rozsudku,
který respektoval, a rozhodl jinak než ve svém původním rozsudku. Ostatně
ani stěžovatel ve své kasační stížnosti nikterak nenamítá, že by se krajský soud závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu neřídil. Ohledně důvodu kasační stížnosti
pak žalobce poznamenal, že soudní judikatura, z níž stěžovatel vychází, se týká výslovně
překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu (ve znění účinném do 31. 8. 2006),
nikoliv doplňkové ochrany, na kterou není v dané věci použitelná ani věcně přiléhavá,
a to ani ve světle stěžovatelem zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78. Závěrem žalobce poukázal na to, že svojí žalobou
napadal rozhodnutí stěžovatele toliko ve výroku, jímž mu nebyl udělen azyl (výrok
o udělení doplňkové ochrany v tomto směru zůstal nedotčen), a proto podle §75 odst. 2
s. ř. s. krajský soud postupoval zcela správně, pokud zrušil rozhodnutí stěžovatele pouze
ve výroku o neudělení azylu. Současně s odkazem na to, že mu byla doplňková ochrana
udělena jen na dobu jednoho roku, uvedl, že stěžovateli v tuto chvíli nic nebrání tomu,
aby nově rozhodl jak o udělení azylu, tak v otázce doplňkové ochrany.
Žalobce tedy považuje kasační stížnost za nepřípustnou a nad rámec toho
i za zcela nedůvodnou, a proto navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl
(jako nepřípustnou), příp. zamítl (jako nedůvodnou).
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, za stěžovatele jedná osoba
s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.), a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Přípustnost kasační stížnosti je však vázána i na její důvody, pokud
krajský soud rozhodoval o věci znovu poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším
správním soudem zrušen, jak tomu bylo v nyní projednávané věci. Zrušujícím důvodem
bylo zásadní pochybení krajského soudu, který svým postupem pominul posouzení
azylově relevantních souvislostí mezi udáním maoistického vůdce, jež je žalobci
připisováno, a jeho následným odvlečením do tábora maoistů, kde byl vystaven hrozbě
trestu smrti.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Možnost stěžovatele napadnout nové rozhodnutí krajského soudu tak byla omezena
daným ustanovením, k jehož aplikaci se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, dostupném z http://nalus.usoud.cz, poukázal
na to, že je jím zajištěno, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí,
u které již jedenkrát vyslovil svůj právní názor závazný pro nižší soud, a to v situaci,
kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.
V projednávané věci se krajský soud právním názorem Nejvyššího správního
soudu řídil a z tohoto pohledu tedy rozsudek krajského soudu skutečně napadat nelze.
Lze ho ovšem napadat z důvodů jiných, neboť zásada nepřípustnosti kasačních stížností
je prolomena nejen v případech, kdy je namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí; k tomu viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, dle kterého:
„Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky, jejichž respektování
znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Dospěla k závěru, že toto
ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu
soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného
přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva“.
Z toho vyplývá, že opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci
již uvedeného zákonného ustanovení, anebo musí směřovat k právní otázce v první
kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu
obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla; to je případ i právě
projednávané věci, neboť stěžovatelem nastolená otázka závislosti výroku o doplňkové
ochraně a jeho oddělitelnosti od výroku o azylu představuje právní otázku, kterou
v předchozím řízení o kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud neřešil a ani řešit
nemohl, pokud krajský soud žalobu původně zamítl.
Kasační stížnost je tedy přípustná, neboť ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
limituje přípustnost jejího podání pouze ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci
Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným; opačný postup by znamenal
neopodstatněné odmítnutí soudního přezkumu, jak již bylo zmíněno ve výše citovaném
usnesení rozšířeného senátu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná
v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
K tomu je třeba poznamenat, že i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo
vnitra, jako je tomu v nyní souzené věci, lze považovat kasační stížnost za přijatelnou,
pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného
nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu. Přijatelnost by byla konstatována bez ohledu na to, že by takovým
pochybením krajský soud zásadně nemohl zasáhnout do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Trval-li by totiž Nejvyšší správní soud striktně na podmínkách uvedených
výše, odmítal by veškeré kasační stížnosti podávané Ministerstvem vnitra z důvodu
postupu krajského soudu v rozporu se zákonem či ustálenou soudní judikaturou
jako nepřijatelné, neboť by neshledal dopad tohoto pochybení krajského soudu
do hmotněprávního postavení Ministerstva vnitra. Takový přístup by dozajista nebyl
žádoucí. V zájmu zajištění zákonného spravedlivého a předvídatelného rozhodování
soudů je tedy třeba v případě, že krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu nebo pokud vážně pochybil při výkladu hmotného a procesního práva,
považovat kasační stížnost podanou Ministerstvem vnitra za přijatelnou; viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59.
Ve světle výše uvedeného a po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska
naznačených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že předestřená právní otázka
oddělitelnosti výroku o udělení doplňkové ochrany a zrušení rozhodnutí stěžovatele
pouze v části týkající se neudělení azylu si zasluhuje pozornosti z důvodu uvedeného sub
4) kritérií přijatelnosti, tj. pochybení krajského soudu, který nerespektoval dosavadní
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu.
Kasační stížnost proto byla shledána přijatelnou a Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu
kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Judikatura Nejvyššího správního soudu reprezentovaná především stěžovatelem
zmíněným usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 Azs 21/2006 - 164,
a rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č. j. 7 Azs 78/2007 - 94, jednoznačně vymezila možnosti
oddělitelnosti výroků o azylu a o překážkách vycestování. Tyto možnosti vycházejí
ze vzájemné provázanosti uvedených výroků a spočívají na klíčovém závěru, dle kterého
je výrok o překážce vycestování závislým na výroku o azylu. Uvedená závislost
se projevuje v tom směru, že pokud je v konkrétním případě rozhodnuto o udělení azylu
žadateli, o překážce vycestování se již nerozhoduje; pokud je ovšem azyl neudělen,
přichází na řadu posouzení a rozhodnutí o případném vztažení překážky vycestování
na žadatele.
V souzené věci se sice nejedná o překážky vycestování, ale o doplňkovou ochranu,
která byla do zákona o azylu zavedena s účinností od 1. 9. 2006 až novelou provedenou
zákonem č. 165/2006 Sb., nicméně dle názoru Nejvyššího správního soudu lze shora
uvedené závěry judikatury k překážkám vycestování použít a konstatovat jejich plnou
přenositelnost i pro doplňkovou ochranu.
V případě překážek vycestování a doplňkové ochrany se nejedná o totožné
instituty, avšak jejich podobnost je zřejmá, což ostatně konstatoval a poměrně podrobně
rozebral i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78;
v něm na závěr svého porovnání obou institutů výslovně konstatoval, že: „…ačkoliv
základní filozofie dřívějších překážek vycestování a dnešní doplňkové ochrany je shodná, a tudíž není
důvodu paušálně odmítat aplikaci závěrů judikatury a doktríny k překážkám vycestování, je třeba
při výkladu doplňkové ochrany věnovat pozornost všem nuancím a změnám, k nimž oproti úpravě
překážek vycestování došlo“.
Tyto změny a z nich plynoucí rozdíly mezi doplňkovou ochranou a překážkami
vycestování lze přitom spatřovat zejména v samotném obsahu obou institutů,
kdy se např. na překážky vycestování nevztahují vylučující klauzule nebo kdy jednotlivé
typy újmy v případě překážek vycestování (§91 zákona o azylu ve znění do 31. 8. 2006)
nevykazují stoprocentní shodu s jednotlivými typy vážné újmy u doplňkové ochrany
(§14a zákona o azylu ve znění od 1. 9. 2006); k těmto i dalším odlišnostem mezi oběma
instituty blíže viz KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., JURMAN, M.,
LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 166 a násl.
Naznačené rozdíly tak na jedné straně nelze opomíjet ani podceňovat, avšak
na druhé straně z nich také nelze dovodit žalobcem namítanou nemožnost použití
dosavadní judikatury ohledně překážek vycestování pro potřeby doplňkové ochrany.
Je třeba zaujmout postoj, který náležitě reflektuje naznačené rozdíly mezi překážkami
vycestování a doplňkovou ochranou a který Nejvyšší správní soud pragmaticky
formuloval v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, s tím, že: jakkoli nelze
shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, tak v těch částech,
kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní
názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k dříve účinnému §91 zákona o azylu“.
Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, kdy není racionálního důvodu
pro odklonění se od shora uvedené judikatury, která se vztahuje k překážkám vycestování
a která jasně hovoří o závislosti výroku ohledně překážek vycestování v tom smyslu,
že nemůže samostatně obstát bez výroku o neudělení nebo odnětí azylu. Konstrukce
výroku rozhodnutí v daných věcech je totiž stále stejná a závisí na posouzení
primární otázky řízení o udělení mezinárodní ochrany, tj. zda bude žadateli udělen azyl
s tím, že teprve v případě, že tomu tak nebude, je na místě posouzení překážky
vycestování, resp. doplňkové ochrany.
Nic na tom nemění ani změna §28 zákona o azylu, který původně zněl
tak, že: „pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede,
zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91)“, zatímco po provedené změně související
se zavedením institutu doplňkové ochrany je jeho dikce v odstavci 1 následující:
„mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém
rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně“.
Z uvedeného je zřejmý postup ministerstva vnitra při rozhodování ve věci mezinárodní
ochrany, která se skládá ze dvou forem, a to azylu a doplňkové ochrany, přičemž posléze
uvedená forma je formou jednoznačně subsidiární a zcela závislou na tom, zda byl
žadateli udělen azyl či nikoliv; to lze dovodit i přímo z ustanovení §14a odst. 1 zákona
o azylu, dle kterého je možné doplňkovou ochranu udělit pouze cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu.
Jinými slovy nesplnění podmínek pro udělení azylu je první, výchozí podmínkou,
kterou je třeba splnit pro to, aby byla cizinci udělena doplňková ochrana. Z toho tedy
jasně vyplývá posloupnost posuzování, jež začíná vždy úvahou o tom, zda lze žadateli
udělit mezinárodní ochranu ve formě azylu, a až nebyly-li naplněny důvody pro udělení
azylu, posuzuje se splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany; srov. KOSAŘ, D.,
MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., JURMAN, M., LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu.
Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 339.
Tento postup má logicky odraz také ve struktuře výroku rozhodnutí,
které je v případě výroku o neudělení azylu opatřeno též dalším výrokem ohledně udělení
či neudělení doplňkové ochrany. Výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany
je tak výrokem závislým, a to v tom smyslu, že je podmíněn výrokem o neudělení azylu,
případě o jeho odnětí (viz §14a zákona o azylu). Nelze tudíž ze strany krajského soudu
zrušit rozhodnutí ministerstva vnitra pouze v rozsahu výroku týkajícího se neudělení azylu
bez toho, že by byl současně zrušen též výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany.
Připuštění této možnosti, která v souzené věci nastala, by vedlo ke stěžovatelem namítané
kolizi existujícího výroku o udělení doplňkové ochrany a případného výroku o udělení
azylu, což by znamenalo popření základního koncepčního východiska mezinárodní
ochrany jako takové, neboť nelze udělit obě její formy najednou; viz výše naznačená
subsidiarita doplňkové ochrany, jejímž cílem je poskytnutí ochrany pro osoby, které sice
nesplňují podmínky pro udělení azylu, ale kteří zároveň vyžadují ochranu z důvodu
nebezpečí hrozící vážné újmy. Doplňková ochrana je tedy subsidiární formou ochrany,
což znamená, že nepředstavuje nahrazení nebo rozšíření institutu azylu, ale uplatní
se pouze v případě, že žadatel o mezinárodní ochranu nesplňuje důvody pro udělení
azylu.
Z toho dle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že existence výroku
o udělení doplňkové ochrany by při případném udělení azylu byla nejen bezpředmětná,
ale též nezákonná, a proto bylo na místě zrušit celý výrok rozhodnutí stěžovatele, byť
žalobce napadal pouze výrok v části týkající se neudělení azylu.
Nejedná se přitom o zpochybnění dispoziční zásady, která ovládá správní
soudnictví a která nachází svůj odraz v tom, že soud přezkoumá pouze napadené výroky
rozhodnutí, a to v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Jde pouze o nutný
důsledek toho, že výrok o udělení doplňkové ochrany je výrokem závislým na výroku
o udělení, resp. neudělení azylu, a proto pokud krajský soud tento výrok ruší, musí s ním
nevyhnutelně zrušit i výrok ohledně doplňkové ochrany. Je-li výrok rozhodnutí
stěžovatele materiálně složen ze dvou relativně samostatných výroků, z nichž druhý
(týkající se doplňkové ochrany) je závislý na existenci prvního (týkajícího se azylu),
je jasné, že při zrušení prvního výroku je nutné zrušit i výrok druhý.
Pouze pro úplnost je pak třeba ještě poznamenat, že tato provázanost obou výroků
a z ní plynoucí závislost výroku ohledně doplňkové ochrany je pouze jednosměrná
a neplatí naopak, jak vyplývá i z analogické aplikace zmíněného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 Azs 21/2006 - 164;
to znamená, že soud ve správním soudnictví může zamítnout žalobu proti výroku
o neudělení azylu a současně zrušit výrok o tom, že se žadateli neuděluje doplňková
ochrana a v této části vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu.
Lze tedy shrnout, že požadované zrušení rozhodnutí stěžovatele ve vztahu
k celému jeho výroku odpovídá posloupnosti posuzování a následnému konstruování
výroků rozhodnutí o žádostech o udělení mezinárodní ochrany, jakož i dosavadní soudní
judikatuře, která se sice vztahuje k překážkám vycestování, ale která je v tomto směru plně
přenositelná též pro doplňkovou ochranu. Proto pokud krajský soud zrušil rozhodnutí
stěžovatele toliko ve výroku, kterým žalobci nebyl udělen azyl a nikoli též ve výroku
o udělení doplňkové ochrany, dopustil se zásadního pochybení, které nemůže zhojit ani
skutečnost, že žalobci doplňková ochrana v průběhu času již zanikla, neboť soud vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.).
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí a který spočívá na tom, že pokud
krajský soud zruší rozhodnutí ministerstva vnitra ve výroku o neudělení azylu, je nutno
napadené rozhodnutí zrušit i ve výroku o doplňkové ochraně.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu