ECLI:CZ:NSS:2011:KOMP.5.2010:35
sp. zn. Komp 5/2010 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana
Passera, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6 (adresa pro doručování: Úřad
pro právní zastupování Ministerstva obrany, nám. Svobody 471, 160 00 Praha 6), za účasti osoby
zúčastněné na řízení: A. M., v řízení o kompetenční žalobě podle §97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o návrhu osoby
zúčastněné na řízení ze dne 17. 7. 2007 na přiznání náhrady škody vojákovi československé
zahraniční armády vzniklé těžkým zraněním hlavy v průběhu druhé světové války,
takto:
I. P ř í s l u š n á vydat rozhodnutí o návrhu osoby zúčastněné na řízení ze dne 17. 7. 2007
na přiznání náhrady škody vojákovi československé zahraniční armády vzniklé těžkým
zraněním hlavy v průběhu druhé světové války je Česká správa sociálního zabezpečení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. 8. 2010 se žalobce
Ministerstvo práce a sociálních věcí proti žalovanému Ministerstvu obrany domáhá rozhodnutí
tvrzeného kompetenčního sporu vzniklého ve smyslu §97 s. ř. s. mezi uvedenými správními
orgány ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o návrhu osoby zúčastněné na řízení ze dne
17. 7. 2007 na přiznání náhrady škody vojákovi československé zahraniční armády vzniklé těžkým
zraněním hlavy v průběhu druhé světové války.
I.
Vymezení případu
[2] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „žadatel“) podala dne 12. 7. 2000 žádost podle
zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Přípisem ze dne 31. 7. 2000
Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) potvrdila příjem žádosti a postoupila
přiložené doklady Ministerstvu obrany k posouzení a vydání osvědčení podle §8 zákona
č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných
účastnících národního boje za osvobození. Přípisem ze dne 5. 2. 2001 žalovaný České správě
sociálního zabezpečení sdělil, že žadateli nebylo osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. vydáno.
Poté ČSSZ rozhodnutím ze dne 14. 2. 2001, č. 240 216 439, žádost žadatele zamítla
s odůvodněním, že nesplnil podmínky uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 39/2000 Sb. Potvrzením
Ministerstva obrany, č. j. 327615/2000, žadatel prokázal, že byl od 16. 8. 1944 do 5. 5. 1945
příslušníkem československé armády v zahraničí, nicméně toto potvrzení nenahrazuje osvědčení
podle zákona č. 255/1946 Sb.
[3] Proti citovanému rozhodnutí ČSSZ podal žadatel opravný prostředek, v němž namítal,
že o jeho žádosti týkající se vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Ministerstvo obrany
dosud s konečnou platností nerozhodlo. Zamítnutí žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní
částky proto považoval za předčasné. Vrchní soud v Praze o opravném prostředku nerozhodl
do 31. 12. 2002, proto věc převzal k dokončení Nejvyšší správní soud, který řízení dokončil podle
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2004,
čj. 6 A 554/2002 - 37, Nejvyšší správní soud rozhodnutí ČSSZ zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že žadateli nebyla dána možnost, aby se vyjádřil k podkladům
rozhodnutí, případně navrhl jejich doplnění.
[4] Přípisem ze dne 7. 4. 2005 ČSSZ vyzvala žadatele, aby požádal ministra obrany
o udělení výjimky, na základě které by mu mohlo být vystaveno osvědčení podle §8 zákona
č. 255/1946 Sb. Žadatel přípisem ze dne 10. 5. 2005 ČSSZ sdělil, že jí ministr obrany výjimku
neudělil, nicméně dodal, že mu bylo vydáno osvědčení válečného veterána. Rozhodnutím ze dne
10. 11. 2005, č. 240216439/P, ČSSZ opětovně zamítla žádost o poskytnutí jednorázové peněžní
částky podle zákona č. 39/2000 Sb., neboť žadatel nedisponoval osvědčením podle zákona
č. 255/1946 Sb.
[5] Poté žadatel přípisem ze dne 1. 6. 2007 požádal Ministerstvo obrany o náhradu škody,
jež mu byla jako příslušníkovi československé armády v zahraničí způsobena v důsledku zranění
v první linii na frontě ve druhé světové válce. Uvedl, že v důsledku zranění došlo k porušení jeho
zdraví a pro časté bolesti hlavy a nedostatečnou koncentraci nemohl dokončit vysokoškolská
studia, což poznamenalo jeho život po roce 1945. Za takto způsobenou škodu odpovídá stát,
proto požádal o náhradu způsobené škody ve výši dvou milionů korun. Přípisem ze dne
28. 6. 2007 žalovaný žadateli sdělil, že není příslušný k odškodňování úrazů z druhé světové
války. Nároky na náhradu škody způsobené úrazem byly řešeny podle zákona č. 164/1946 Sb.
a rozhodovaly o nich státní úřady pro válečné poškozence. Informoval žadatele, že v současné
době by o tomto nároku mohla rozhodnout ČSSZ, jež je právní nástupkyní uvedených úřadů.
[6] Přípisem ze dne 17. 7. 2007 žadatel, řídíc se pokynem žalovaného, požádal o náhradu
škody ve výši dvou milionů korun způsobenou shora popsaným úrazem Českou správu
sociálního zabezpečení. K jeho žádosti ČSSZ přípisem ze dne 6. 12. 2007 podotkla, že ze zaslané
žádosti není zřejmé, jakého nároku se žadatel domáhá. Dále uvedla, že nároky na zaopatřovací
požitky upravené v zákoně č. 164/1946 Sb. podléhaly dvouleté prekluzivní lhůtě a žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb. byla zamítnuta. Závěrem
žadatele vyzvala, aby doplnil své podání ve lhůtě 30 dnů, konkrétně aby uvedl, podle jaké právní
normy o náhradu škody žádá a z čeho dovozuje odpovědnost České republiky. Dne 15. 1. 2008
žadatel doplnil své podání a dodal, že zranění utrpěl jako voják československé zahraniční armády
na západní frontě v roce 1944. Na základě uvedeného doplnění ČSSZ dospěla k závěru,
že se žadatel domáhá odpovědnosti za škodu způsobenou úrazem vůči svému zaměstnavateli
(České republice), k němuž došlo při výkonu vojenské služby, proto postoupila žádost o náhradu
škody žalovanému, neboť jí nepříslušelo rozhodovat o náhradě škody vzniklé snížením
společenského uplatnění a ztrátou na výdělku v důsledku pracovního úrazu.
[7] Žalovaný přípisem ze dne 10. 3. 2009, čj. 303-02475-08-5-15, adresovaným ČSSZ popřel
svoji příslušnost v dané věci rozhodovat a konstatoval, že jak o zaopatření podle zákona
č. 164/1946 Sb., tak o nárocích podle zákona č. 39/2000 Sb. je příslušná rozhodovat ČSSZ.
[8] Poté ČSSZ podala dne 27. 4. 2009 k Nejvyššímu správnímu soudu kompetenční žalobu,
v níž se domáhala, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, který z orgánů je příslušný rozhodnout
o žádosti žadatele. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 10. 2009, čj. Komp 5/2009 - 5,
kompetenční žalobu odmítl pro neexistenci kompetenčního sporu podle §97 s. ř. s., neboť Česká
správa sociálního zabezpečení není ústředním správním úřadem ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb.,
o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky.
[9] V průběhu řízení o kompetenční žalobě žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 9. 2009,
čj. 380118/07/2009-7542, rozhodl o žádosti žadatele o vydání osvědčení tak, že se osvědčení
podle zákona č. 255/1946 Sb. nevydává. Osvědčení nemohlo být vydáno z toho důvodu,
že žadatel konal službu v nepřátelské armádě a současně ministr obrany rozhodl dne 4. 8. 2009
o neudělení výjimky z ustanovení §1 odst. 3 písm. a) zákona č. 255/1946 Sb.
[10] Následně byla věc postoupena Ministerstvu práce a sociálních věcí, které dne 18. 8. 2010
podalo kompetenční žalobu.
II.
Stručné shrnutí obsahu žaloby
[11] Žalobce v kompetenční žalobě nejprve uvádí, že on i žalovaný jsou ústředními správními
úřady ve smyslu §97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Česká správa sociálního zabezpečení je organizační
složkou státu podřízenou žalobci na základě ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona
č. 210/1990 Sb. [správně §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení].
[12] Žalobce podrobně zopakoval dosavadní průběh řízení a konstatoval, že jak z žádosti
žadatele, tak z následné korespondence vyplývá, že se žadatel nedomáhá nároku podle zákona
č. 164/1946 Sb., ale že usiluje o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Žalovaný mu totiž nevystavil osvědčení podle
zákona č. 255/1946 Sb., přestože žadatel vstoupil do německé armády z donucení a hned
při první příležitosti požádal o vstup do československé armády. O vydání předmětného
osvědčení rozhoduje výlučně žalovaný, proto je také příslušný k rozhodování o náhradě škody
podle §6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
[13] Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že k rozhodnutí
o návrhu žadatele je příslušný žalovaný.
III.
Vyjádření žalovaného
[14] Rovněž žalovaný v úvodu svého vyjádření nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení
a uvedl, že jej žadatel požádal o vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Z důvodu
existence zákonné překážky (služba v nepřátelské armádě) nebyly shledány důvody hodné
zvláštního zřetele, proto osvědčení nebylo vydáno. Žadatel měl možnost rozhodnutí o nevydání
osvědčení napadnout řádným opravným prostředkem a poté jej podrobit přezkumu ve správním
soudnictví, což však neučinil. Žalovaný se tak oprávněně domníval, že s rozhodnutím souhlasí.
[15] Tvrzení žalobce, že se žadatel domáhá náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
považuje žalovaný za ničím neodůvodněné. Žadatel ve svých podáních uvedl, že v důsledku
zranění během služby u československé zahraniční armády nemohl pokračovat ve studiu
na vysoké škole; došlo u něho ke snížení společenského uplatnění a značné ztrátě na výdělku.
Za takto způsobenou škodu by měl odpovídat stát, od něhož požadoval žadatel náhradu škody
ve výši 2 000 000 Kč. K tomu žalovaný uvedl, že Česká republika, resp. její právní předchůdce
za účelem odškodnění újmy na zdraví a životech přijala zákon č. 164/1946 Sb., na jehož podkladě
měly osoby, jež utrpěly poškození zdraví nebo těla v důsledku vojenské služby, válečných událostí
nebo fašistické persekuce, jakož i jejich pozůstalí či rodinní příslušníci, nárok na zaopatření
ze státních prostředků. Z výše uvedených skutečností pak vyplývá, že návrh žadatele je nutno
chápat jako žádost o přiznání zaopatřovacích požitků podle zákona č. 164/1946 Sb. O dané věci
proto přísluší rozhodovat ČSSZ, která je právním nástupcem úřadů, jež o daných nárocích
rozhodovaly bezprostředně po válce. Je pravdou, že uvedené nároky byly stiženy prekluzivní
lhůtou, nicméně v takovém případě by měla být žádost žadatele zamítnuta pro opožděnost.
[16] Pokud jde o argumentaci zákonem č. 82/1998 Sb., ta byla poprvé zmíněna
až v kompetenční žalobě. Z žádného podání žadatele nelze dovodit, že by žádal náhradu škody
podle uvedeného zákona. Žalovaný připomněl, že podle §8 odst. 3 citovaného zákona lze nárok
na náhradu škody, nejde-li o případy hodné zvláštního zřetele, přiznat pouze tehdy, využil-li
poškozený v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, jež mu zákon
k ochraně jeho práva poskytuje. V posuzovaném případě k uplatnění nároku na náhradu škody
podle citovaného zákona nejsou splněny podmínky, neboť nejenže rozhodnutí o nevydání
osvědčení nebylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno, ale žadatel ani nevyužil žádných
opravných prostředků, tj. nepodal proti citovanému rozhodnutí rozklad, a tudíž ani správní
žalobu, v níž by namítal nezákonnost rozhodnutí o rozkladu.
[17] Z popsaných důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že k projednání
žádosti žadatele je příslušný žalobce.
IV.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[18] Žadatel ve vyjádření ke kompetenční žalobě požádal, aby byly při rozhodování
zohledněny specifické okolnosti jeho případu, podrobně popsané ve stanovisku ředitele
Vojenského historického ústavu v Praze ze dne 12. 1. 2009. Dále uvedl, že z okolností jeho
přechodu z německé armády do československé zahraniční armády je zcela evidentní okamžitý
přechod. Dne 23. 7. 1944 byl žadatel zajat a již dne 16. 8. 1944 vstoupil do československé
zahraniční armády. Po krátkém zaškolení byl nasazen do polního útvaru v bojích proti nacistům.
Do německé armády byl žadatel donucen nastoupit proto, že jeho rodiče museli přijmout říšské
občanství; v té době ještě nebyl plnoletý. Naopak pro vstup do československé zahraniční armády
se rozhodl sám.
V.
Kompetenční spor
[19] Soud, vycházeje z vymezení kompetenčního sporu v ustanovení §97 s. ř. s., se v prvé
řadě musel zabývat řešením otázky, zda se ve shora uvedené právní věci vůbec jedná o žalobcem
tvrzený kompetenční spor.
[20] V souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu byla v tomto ohledu na prvém místě
k řešení otázka, zda žalobce a žalovaný jsou stranami kompetenčního sporu. Podle ustanovení
§97 s. ř. s. stranami kompetenčního sporu jsou: správní úřad a orgán územní, zájmové nebo
profesní samosprávy; orgány územní, zájmové a profesní samosprávy navzájem; ústřední správní
úřady navzájem.
[21] Žalobce ani žalovaný především nejsou samosprávnými orgány, proto prvé dva případy
kompetenčních sporů nepřipadají v úvahu. Pojem „ústřední správní úřady“ užitý v §97 odst. 1
písm. c) s. ř. s. je nutno vykládat totožně s pojmem „ústřední orgány státní správy“ užívaným
zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2004, čj. Komp 1/2004 - 70,
publikované pod č. 339/2004 Sb. NSS, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2003, čj. Komp 1/2003 - 27;
obě usnesení dostupná na www.nssoud.cz). Ve smyslu tohoto zákona jsou jak žalovaný, tak
žalobce ústředními orgány státní správy, a tedy rovněž ústředními správními úřady. Oba popírají
svoji příslušnost vydat rozhodnutí v dané věci (tzv. negativní kompetenční spor). Soud tak dospěl
k závěru, že se jedná o kompetenční spor ve smyslu §97 s. ř. s., a je tak dána pravomoc
i příslušnost soudu o něm rozhodnout.
[22] Z předložené spisové dokumentace je zřejmé, že předmětem kompetenčního sporu
je určení správního orgánu příslušného rozhodnout o návrhu žadatele ze dne 17. 7. 2007
na přiznání náhrady škody vojákovi československé zahraniční armády vzniklé těžkým zraněním
hlavy v průběhu druhé světové války.
[23] Postavení pana A. M. coby osoby zúčastněné na řízení je založeno ustanovením §98 odst.
5 s. ř. s.
[24] Soud rozhodl o žalobě bez jednání. Žalobce s tímto postupem vyslovil explicitní souhlas,
u žalovaného se má zato, že i on souhlas udělil (§51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
VI.
Určení orgánu příslušného rozhodnout o návrhu
[25] Podle dekretu prezidenta republiky č. 54/1945 Sb. se vyšetřovaly a zjišťovaly škody, které
v době po 17. září 1938 utrpěli českoslovenští státní občané v obvodu zemí České
a Moravskoslezské nebo v cizině na životě, těle nebo na zdraví (usmrcením, vězněním,
internováním, deportováním, zlým nakládáním apod.) nebo odcizením, zavlečením mimo státní
území, zabráním, zničením, poškozením nebo jinakou ztrátou věcí movitých nebo nemovitých,
anebo jiným způsobem (na výdělku, důchodu apod.), jestliže tyto škody byly způsobeny
jakýmkoli válečným činem nebo jinakým opatřením některé válčící strany, jejích bojových
jednotek nebo příslušníků, při dočasné okupaci území republiky Československé orgány
okupačních států nebo orgány jednajícími z jejich příkazů, persekucí z důvodů politických,
národních nebo rasových, nebo teroristickými akcemi organizací státu nepřátelských nebo osob
veřejně nebezpečných (§1 dekretu).
[26] Z ustanovení §8 odst. 2 citovaného dekretu pak vyplývalo, že úprava odškodnění
se vyhrazuje zvláštním předpisům.
[27] Takovým zvláštním předpisem ve smyslu §8 odst. 2 dekretu č. 54/1945 Sb. je zákon
č. 164/1946 Sb., na jehož základě se osobám, které utrpěly poškození zdraví nebo těla v důsledku
vojenské služby, válečných událostí nebo fašistické persekuce za okolností uvedených v tomto
zákoně, jakož i pozůstalým po osobách, které zemřely za těchto okolností nebo v důsledku těchto
okolností, a rodinným příslušníkům osob, jež se za popsaných okolností staly nezvěstnými, mělo
dostat zaopatření ze státních peněz jako odškodnění a dalších výhod popsaných v citovaném
zákoně (§1 zákona).
[28] Ze shora popsaného skutkového stavu je zřejmé, že žadatel utrpěl těžké zranění hlavy
jako voják československé zahraniční armády v roce 1944. Měl by tak nárok na zaopatření podle
zmíněného zákona, neboť poškození zdraví, které je příčinou ztráty nebo snížení výdělečné
schopnosti, bylo způsobeno podle §2 odst. 1 písm. d) zákona poraněním nebo onemocněním
v průběhu výkonu služby v československé armádě, válečnými a osobními úkony ve prospěch
československé armády, výkonem služby v útvarech stráže obrany státu v době po 20. květnu
1938 do 31. prosince 1945.
[29] Žadatel v přípise ze dne 17. 7. 2007 (obdobně v přípise ze dne 1. 6. 2007 adresovaném
Ministerstvu obrany) požaduje po České republice náhradu škody za ztížení společenského
uplatnění, jež mu jako vojákovi československé zahraniční armády vzniklo v důsledku těžkého
zranění hlavy v roce 1944. Odškodnění těchto typů úrazů a poškození zdraví probíhalo podle
zákona č. 164/1946 Sb., jenž byl speciálně přijat za účelem nahrazení škod vzniklých válečným
invalidům v důsledku újmy na zdraví v průběhu druhé světové války.
[30] Podle §68 zákona č. 164/1946 Sb. vykonávaly péči o válečné, vojenské a občanské
poškozence v prvé stolici státní úřady pro válečné poškozence v Praze (pro zemi Českou), v Brně
(pro zemi Moravskoslezskou) a v Bratislavě (pro Slovensko), v druhé stolici ministerstvo sociální
péče jakožto instance dohlédací a odvolací. Uvedené úřady rovněž rozhodovaly o zaopatření
a poskytovaly jej.
[31] Nároky na zaopatřovací požitky bylo nutné uplatnit ve stanovené lhůtě přihláškou
podanou u příslušného státního úřadu pro válečné poškozence nebo jeho úřadovny (§71 odst. 1
zákona). Osoby, kterým vznikl podle citovaného zákona nově nárok na zaopatření, musely podat
přihlášku do dvou let ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti, došlo-li k poškození (§1) nebo
k propuštění z vojenské činné služby, nastala-li smrt nebo nezvěstnost osoby, od níž se nárok
odvozuje, před dnem, kdy zákon nabyl účinnosti (§72 odst. 3 zákona).
[32] Státní úřady pro válečné poškozence byly s účinností od 1. 1. 1952 zrušeny zákonem
č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění. Podle §6 odst. 1 citovaného zákona se péče
o vojenské a válečné poškozence a o oběti války a fašistické persekuce, jakož i pensijní nadlepšení
jakékoliv povahy, spojily s národním důchodovým pojištěním, pro což byl zaveden pojem
důchodové zabezpečení. Pro provádění důchodového zabezpečení pak byl zřízen Státní úřad
důchodového zabezpečení v Praze a jako jeho oblastní orgán Slovenský úřad důchodového
zabezpečení v Bratislavě (§9 odst. 1 zákona). Na základě zmocnění obsaženého v §10 odst. 2
zákona (Ústřední rada odborů i předseda státní komise učiní opatření potřebná k nerušenému přechodu na novou
organisaci. Opatření obecné povahy vyhlásí v úředním listu.) byla vydána vyhláška předsedy státní komise
důchodového zabezpečení č. 26/1952 Ú. l., z jejíhož prvého odstavce §1 vyplývalo, že Státní
úřad důchodového zabezpečení rozhoduje o nárocích podle předpisů o péči o vojenské a válečné
poškozence a oběti války a fašistické persekuce a podle předpisů o sociálním zabezpečení
účastníků bojů za nezávislost a osvobození Československé republiky. Pravomoc rozhodovat
o zaopatření podle zákona č. 164/1946 Sb. tak s účinností od 1. 1. 1952 přešla na Státní úřad
důchodového zabezpečení.
[33] Po sloučení péče o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce
s důchodovým pojištěním, k němuž došlo na základě zákona č. 102/1951 Sb., docházelo v praxi
k problémům, neboť přípravné řízení o dávkách důchodového pojištění prováděly národní
výbory, zatímco obdobné řízení v oboru péče o oběti války prováděl přímo Státní úřad
důchodového zabezpečení. Za účelem jednotného postupu v obou odvětvích důchodového
zabezpečení proto Státní úřad důchodového zabezpečení vydal vyhlášku č. 280/1953 Ú. l.,
o přenesení některých úkolů v oboru péče o vojenské a válečné poškozence a oběti války
a fašistické persekuce na národní výbory. S účinností od 1. 10. 1953 tak okresní národní výbory
byly pověřeny prováděním přípravného řízení o dávkách v oboru péče o vojenské a válečné
poškozence v rozsahu obdobném jako u dávek v oboru důchodového pojištění.
[34] Zákonem č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, byl zrušen zákon č. 102/1951 Sb.
[§91 odst. 1 písm. h) zákona] a rovněž zákon č. 164/1946 Sb. Na základě ustanovení §80 odst. 2
zákona se nároky na dávky (zaopatřovací požitky), které vznikly do 31. prosince 1956 podle dosavadních
předpisů o důchodovém zabezpečení a podle §81 zákona č. 76/1922 Sb., o vojenských požitcích zaopatřovacích,
a o nichž nebylo pravomocně rozhodnuto do počátku účinnosti tohoto zákona, posuzovaly podle dosavadních
předpisů, pokud tento zákon nebo předpisy podle něho vydané nestanovily jinak; řízení se však provádělo podle
ustanovení zákona č. 55/1956 Sb. Vyhláška Státního úřadu pro sociální zabezpečení č. 1/1957 Ú. l.,
kterou byly stanoveny podrobnosti k přechodným ustanovením zákona o sociálním zabezpečení,
pak blíže popsala, za jaké dávky podle zákona č. 55/1956 Sb. se považují zaopatřovací požitky
podle zákona č. 164/1946 Sb. (např. starobní důchod, invalidní důchod, vdovský a vdovecký
důchod, sirotčí důchod). Jelikož řízení o zaopatřovacích požitcích probíhalo od 1. 1. 1957 podle
zákona č. 55/1956 Sb., Státní úřad sociálního zabezpečení byl oprávněn rozhodovat o dávkách
důchodového zabezpečení, pokud předseda úřadu v dohodě se zúčastněnými členy vlády
a s Ústřední radou odborů nepřenesl vyhláškou v úředním listě rozhodování o těchto dávkách na
výkonné orgány národních výborů (§69 odst. 1 zákona). Komise sociálního zabezpečení, jako
výkonné orgány rad národních výborů, rozhodovaly o dávkách, službách a ostatních věcech
sociálního zabezpečení, o kterých to stanovil Státní úřad sociálního zabezpečení v dohodě
s Ústřední radou odborů vyhláškou v Úředním listě (§69 odst. 3 zákona). Pravomoc rozhodovat
o zaopatřovacích požitcích měl tedy s účinností od 1. 1. 1957 Státní úřad sociálního zabezpečení,
který byl oprávněn přenést vyhláškou rozhodování na výkonné orgány národních výborů.
[35] Zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, nahradil s účinností od 1. 7. 1964 zákon
č. 55/1956 Sb. Mezi důchodové zabezpečení podle tohoto zákona se řadilo mimo jiné rovněž
zabezpečení bojovníků proti fašismu, obětí války a fašistické persekuce v době nesvobody, jakož
i účastníků osvobozovacích bojů za první světové války (dále jen "účastníci odboje") a účastníků
přípravy k obraně Československé socialistické republiky, pokud nebyli zabezpečeni podle jiných
předpisů [§1 odst. 1 bod 1 písm. e) zákona]. Z přechodných ustanovení citovaného zákona
vyplynulo, že o nárocích na dávky, jež vznikly před 1. červencem 1964 a o nichž nebylo do 1. 7. 1964
pravomocně rozhodnuto, zejména proto, že pracovník pokračuje v zaměstnání, se rozhodne podle dosavadních
předpisů s odchylkami podle dalších ustanovení (§108 odst. 2 zákona). Podle ustanovení §83 odst. 2
zákona mezi pravomoci Státního úřadu sociálního zabezpečení patřilo řídit a kontrolovat provádění
sociálního zabezpečení a zajišťovat, aby úkoly sociálního zabezpečení byly plněny v souladu s možnostmi
a potřebami společnosti, Úřad rovněž odpovídal za účelné vynakládání prostředků na sociální zabezpečení
a za odbornou výchovu pracovníků na tomto úseku a rozhodoval o dávkách důchodového zabezpečení s tím,
že vláda byla oprávněna přenést rozhodování o těchto dávkách na národní výbory. Mezi dávky důchodového
zabezpečení patřilo rovněž zaopatření válečných poškozenců, proto o nároku na dávky byl
oprávněn rozhodovat Státní úřad sociálního zabezpečení i po 1. 7. 1964.
[36] S účinností od 1. 1. 1976 byl zákon č. 101/1964 Sb. nahrazen zákonem č. 121/1975 Sb.,
o sociálním zabezpečení. Jeho §3 písm. e) stanovil, že důchodového zabezpečení podle
citovaného zákona jsou účastni bojovníci proti fašismu, oběti války a fašistické perzekuce v době
nesvobody, jakož i účastníci osvobozovacích bojů za první světové války (§51). Z ustanovení
§51 zákona pak vyplynulo, že účastníky odboje jsou občané, uvedení v §3 písm. e), kteří podle
potvrzení příslušného vojenského orgánu splňují podmínky stanovené zákonem č. 255/1946 Sb.,
o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního
boje za osvobození, nebo zákonem č. 462/1919 Sb., o propůjčování míst legionářům, ve znění
zákona č. 196/1946 Sb. (dále jen „účastníci odboje"). Citovaný zákon tedy od 1. 1. 1976 osoby
vyjmenované v §3 písm. e) definoval jako osoby splňující podmínky podle zákona
č. 255/1946 Sb., případně zákona č. 462/1919 Sb. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žadateli
citované osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. vydáno nebylo. Nebylo by tedy možné
považovat jej za účastníka důchodového pojištění ve smyslu §3 písm. e) zákona.
[37] Citovaný zákon s nároky na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb. počítal
v ustanovení §157 odst. 1 písm. b), kde stanovil, že dávky na zaopatřovací požitky mohou být
sníženy nebo odňaty, jen pokud by to připouštěly uvedené předpisy a není-li dále stanoveno jinak.
Je tak zřejmé, že tyto dávky (zaopatřovací požitky) byly chápány jako dávky důchodového
zabezpečení, na něž se zákon o sociálním zabezpečení vztahuje. Bylo by neracionální,
aby na dávky již přiznané se zákon vztahoval, nicméně nárok na přiznání těchto dávek
by popsaným zákonem upraven nebyl. Z tohoto důvodu nelze podle soudu chápat §3 písm. e)
pouze ve smyslu definice provedené v §51 zákona, nýbrž šířeji. Mezi účastníky sociálního
zabezpečení tak bylo možné zahrnout rovněž válečné poškozence, kteří měli nárok
na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb.
[38] Podle přechodných ustanovení zákona č. 121/1975 Sb. platilo, že o nárocích na dávky,
jež vznikly před 1. lednem 1976 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto,
se rozhodne podle dosavadních předpisů s odchylkami podle dalších ustanovení (§146 odst. 2
zákona). Pravomoc rozhodovat o dávkách důchodového zabezpečení podle zákona
č. 121/1975 Sb. přešla na Úřad důchodového zabezpečení v Praze, který podle §3 odst. 1 zákona
č. 129/1975 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení,
byl oprávněn rozhodovat o dávkách důchodového zabezpečení, pokud není v tomto zákoně nebo v zákoně
o sociálním zabezpečení stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení; při výkonu důchodového
zabezpečení spolupracuje s národními výbory; národní výbory pak v souladu s §4 zákona rozhodovaly o dávkách
důchodového zabezpečení a o dávkách ze zabezpečení členů rodin občanů konajících službu v ozbrojených silách,
o dávkách zabezpečení matky a dítěte a o dávkách zabezpečení v nemoci, pokud je jejich poskytování upraveno
prováděcími předpisy k zákonu o sociálním zabezpečení nebo předpisy o zabezpečení družstevních rolníků
v nemoci a o zabezpečení matky a dítěte, jakož i o dalších dávkách a příspěvcích podle zvláštních předpisů.
O nároku na přiznání zaopatřovacích požitků po 1. 1. 1976 měl pravomoc rozhodovat Úřad
důchodového zabezpečení v Praze.
[39] Zákon o sociálním zabezpečení č. 100/1988 Sb. nově vymezil rozsah sociálního
zabezpečení, které zahrnovalo důchodové zabezpečení, sociální péči a nemocenské zabezpečení umělců, kteří
svou činnost nevykonávají v pracovním poměru nebo obdobném pracovním vztahu, občanů poskytujících věcná
plnění a výkony na základě povolení národního výboru, jednotlivě hospodařících rolníků a jiných osob samostatně
hospodařících (§2 odst. 1 zákona). Podle §6 odst. 2 písm. c) zákona pak byli důchodového
zabezpečení účastni též občané konající službu v ozbrojených silách, kteří nejsou vojáky z povolání, příslušníci
Lidových milicí, pomocníci Pohraniční stráže, členové Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, účastníci civilní obrany,
branné výchovy nebo přípravy k obraně Československé socialistické republiky, účastníci krátkodobých nebo
neplacených brigád, dobrovolní požárníci, dárci krve, dobrovolní zdravotníci Československého červeného kříže,
účastníci organizované tělesné výchovy a další občané uvedení v prováděcím předpisu, kteří se stali částečně
invalidními následkem úrazu nebo onemocnění vzniklých za zvláštních okolností uvedených v tomto zákoně nebo
v prováděcím předpisu.
[40] Z §177 odst. 2 písm. u) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, vyplývalo,
že Federální ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví v dohodě s ostatními zúčastněnými ústředními orgány
a s Ústřední radou odborů a po projednání se Svazem družstevních rolníků vyhláškou podmínky poskytování
úrazových důchodů, zaopatřovacích požitků vojenských a válečných poškozenců, přídavků za zranění a příspěvků
přiznaných podle §6 zákona č. 16/1947 Sb., které byly přiznány podle předpisů platných před 1. lednem 1957.
V §184 vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou
se provádí zákon o sociálním zabezpečení, pak bylo zakotveno, že dávky uvedené v §157 odst. 1
písm. a) až c) a e) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení (tedy i zaopatřovací požitky podle
zákona č. 164/1946 Sb.), se po 30. září 1988 poskytují podle předpisů platných před 1. říjnem 1988.
Pro souběh těchto dávek s důchodem, který byl vyměřen podle předpisů platných po 30. září 1988, však platí
nejvyšší výměry důchodů stanovené v §56 a 139 zákona. Dále platilo, že o nárocích na dávky, jež vznikly
před 1. říjnem 1988 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle dříve platných
předpisů s odchylkami dále stanovenými (§161 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.). Podle §3 odst. 1
zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním
zabezpečení, rozhodoval Úřad důchodového zabezpečení v Praze o dávkách důchodového zabezpečení, pokud
není v tomto zákoně nebo v zákoně o sociálním zabezpečení stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního
zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek.
[41] Z výše uvedeného tedy plyne, že s účinností od 1. 10. 1988 měl pravomoc rozhodovat
o nárocích na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb. Úřad důchodového
zabezpečení v Praze.
[42] Na základě zákona č. 210/1990 Sb., o změnách v působnosti orgánů České socialistické
republiky v sociálním zabezpečení a o změně zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, byl
novelizován zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky
v sociálním zabezpečení, a s účinností od 1. 9. 1990 byl Úřad důchodového zabezpečení v Praze
nahrazen Českou správou sociálního zabezpečení (§1 zákona č. 114/1988 Sb.). Mezi její
pravomoci patřilo rozhodovat o dávkách důchodového zabezpečení, pokud nebylo v tomto
zákoně nebo v zákoně o sociálním zabezpečení stanoveno, že o nich rozhoduje jiný
orgán sociálního zabezpečení, a zařizovat výplaty těchto dávek [§7 písm. a) bod 1 zákona
č. 114/1988 Sb., v rozhodném znění].
[43] Od 1. 1. 1992 vešel v účinnost zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. Podle jeho ustanovení §5 písm. a) bod 1 zákona, Česká správa sociálního
zabezpečení rozhoduje o dávkách důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně
stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto
dávek.
[44] Podle §96 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se dávky uvedené v §184
vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním
zabezpečení (sem spadají i dávky na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb.), a příplatky
k důchodům členů zemědělských družstev se vyplatí naposledy za měsíc prosinec 1995; dnem účinnosti tohoto
zákona nárok na ně zaniká. Poživatelům těchto dávek nebo příplatků náleží jednorázová částka ve výši
odpovídající dvacetičtyřnásobku měsíční částky dávky nebo příplatku, v jaké náležely ke dni 31. prosince 1995.
Z důvodové zprávy k citovanému ustanovení vyplynulo, že „[n]ároky na dávky, nemající povahu
dávek důchodového zabezpečení, avšak vyplácené orgány sociálního zabezpečení, které nový zákon nepřejímá,
se vypořádají vyplacením jednorázové částky ve výši dvacetičtyřnásobku dosud vyplácené měsíční částky.“
(srov. sněmovní tisk č. 1574, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz). Výplata jednorázové
částky náležející podle §96 se vyplatí na žádost do tří měsíců ode dne jejího podání; pro nárok na výplatu těchto
částek platí obdobně ustanovení o nároku na důchod a jeho výplatu, s výjimkou ustanovení o podání žádosti (§97
zákona). Pravomoc rozhodovat o těchto nárocích měla podle §5 písm. a) bod 1 zákona
č. 582/1991 Sb. ČSSZ.
[45] Z výše nastíněného přehledu právních předpisů upravujících způsoby organizace
správních orgánů působících v oblasti sociálního zabezpečení, jež se datují od roku 1946
do současnosti, lze uzavřít, že nárok na zaopatřovací požitky podle zákona č. 164/1946 Sb. zanikl
1. 1. 1996. Zákonodárce dospěl k závěru, že předmětná dávka (zaopatřovací požitek pro válečné
poškozence) nemá povahu dávek důchodového zabezpečení. Pravomoc rozhodovat o zaopatření
válečných poškozenců a vyplácet jej, jež podle zákona č. 164/1946 Sb. vykonávaly původně státní
úřady pro válečné poškozence, měla k 1. 1. 1996 Česká správa sociálního zabezpečení.
[46] Druhou možností žadatele, jak dosáhnout určitého finančního odškodnění za utrpěný
úraz, bylo odškodnění na základě zákona č. 39/2000 Sb. poskytované ve formě jednorázové
peněžní částky. Žadatel podal dne 12. 7. 2000 žádost o poskytnutí odškodnění podle citovaného
zákona, ale rozhodnutím ČSSZ ze dne 10. 11. 2005 byla jeho žádost zamítnuta z důvodu, že mu
nebylo vydáno osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Citované rozhodnutí žadatel nenapadl
řádným opravným prostředkem.
[47] Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že rozhodnutí o nevydání osvědčení, jež mělo být
podkladem pro rozhodnutí ČSSZ, bylo k žádosti žadatele ze dne 10. 7. 2000 vydáno
až 10. 9. 2009. Předchozí písemnosti zasílané žalovaným žadateli nebyly vydány ve formě
rozhodnutí, a o výjimce podle §1 odst. 3 písm. a) zákona č. 255/1946 Sb. rozhodl ministr obrany
až 4. 8. 2009. Proti citovanému rozhodnutí žalovaného se žadatel mohl bránit v souladu
s poučením, a to podáním rozkladu k ministru obrany, příp. následně podáním žaloby
ve správním soudnictví. Žádný z těchto kroků však žadatel neučinil. Jeho žádost o jednorázové
odškodnění podle zákona č. 39/2000 Sb. tak byla s konečnou platností dne 10. 11. 2005 Českou
správou sociálního zabezpečení zamítnuta. Je politováníhodné, že z předložených spisových
dokumentací vyplývá, že ČSSZ o žádosti žadatele rozhodovala na podkladě toliko neformálních
přípisů Ministerstva obrany, aniž by ministerstvo nejprve vydalo rozhodnutí ve smyslu
§67 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, jímž by rozhodlo o vydání, resp. nevydání
osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb.
[48] Nelze ovšem přehlédnout, že Ministerstvo obrany v roce 2009 rozhodlo o nevydání
osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., a toto rozhodnutí žadatel řádným opravným
prostředkem nenapadl. Za popsaných okolností bylo možné předpokládat, že je s vydaným
rozhodnutím žalovaného srozuměn. Rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 10. 9. 2009,
byť bylo vydáno až po rozhodnutí ČSSZ, by tak s velkou pravděpodobností nemohlo přivodit
odlišné rozhodnutí ČSSZ o žádosti o výplatu odškodnění, nebylo-li osvědčení podle zákona
č. 255/1946 Sb. žadateli Ministerstvem obrany vydáno.
[49] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzením žalobce, že žádost žadatele ze dne
17. 7. 2007 byla míněna jako žádost o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Předně
je třeba konstatovat, že správní orgány i soudy posuzují každý úkon účastníka řízení podle jeho
skutečného obsahu, i když je nesprávně označen (§37 odst. 1 správního řádu, §41 odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s.).
[50] V případě podání žadatele ze dne 17. 7. 2007 neexistuje rozpor mezi obsahem
a označením jeho podání; zejména nelze v žádném případě mít za to, že by jeho podání bylo
podle svého obsahu žádostí o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci podle zákona
č. 82/1998 Sb. Z označení podání i z jeho obsahu je nepochybné, že se žadatel domáhá náhrady
škody za ztížení společenského uplatnění, jež mu byla jako vojákovi československé zahraniční
armády způsobena v důsledku těžkého úrazu hlavy. V citovaném podání není uvedeno, podle
jakého právního předpisu žadatel náhradu škody požaduje; bez jakýchkoli pochybností z něj však
vyplývá, že žádá o finanční odškodnění za následné životní obtíže, jež mu vznikly v důsledku
úrazu hlavy v druhé světové válce. Žadatel se ve svém podání domáhá určitého typu
pracovněprávní odpovědnosti a náhradu škody požaduje po svém „zaměstnavateli“, tj. České
republice. V žádném případě ale z uvedeného podání není možné dovodit, že by požadoval
náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem.
[51] Podstatou odpovědnosti státu, resp. územních samosprávných celků za škodu podle
zákona č. 82/1998 Sb. je odškodnění pochybení, která vznikla účastníkům řízení nezákonným
rozhodnutím, případně nesprávným úředním postupem. Ničeho takového se však žadatel
v citovaném podání nedomáhá. Bez ohledu na skutečnost, zda by žadatel nárok na náhradu škody
podle citovaného zákona měl, žalobci nepřísluší, aby podání žadatele tímto směrem interpretoval,
neboť z obsahu samotného podání je zřejmé, že se žadatel domáhá náhrady škody způsobené
těžkým úrazem hlavy v druhé světové válce.
[52] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodování
o odškodnění (zaopatření) zdravotních úrazů vzniklých příslušníkům československé zahraniční
armády v druhé světové válce probíhalo podle zákona č. 164/1946 Sb. Jelikož právním
nástupcem úřadů pro válečné poškozence, jež byly příslušné rozhodovat o zaopatření podle
citovaného zákona, je v současné době Česká správa sociálního zabezpečení, soud rozhodl,
že Česká správa sociálního zabezpečení je příslušná rozhodnout o návrhu žadatele ze dne
17. 7. 2007 (výrok I.).
[53] K tomu zdejší soud dodává, že si je vědom skutečnosti, že svým rozsudkem uložil
v prvém výroku povinnost rozhodnout o návrhu žadatele České správě sociálního zařízení, která
ovšem není a ani nemohla být účastníkem kompetenčního sporu, jelikož není ústředním
správním úřadem ve smyslu §97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Vycházel přitom z toho, že dospěje-li
soud k závěru, že pravomoc vydat rozhodnutí ve věci uvedené v kompetenční žalobě má správní
orgán, který není žalobcem ani žalovaným, ale je některému z nich organizačně podřízen, soud
rozsudkem uloží povinnost rozhodnout v dané věci přímo tomuto správnímu orgánu. Z výše
popsaného legislativního vývoje v oblasti sociálního zabezpečení dospěl soud k závěru,
že kompetence rozhodovat o návrhu žadatele přešla na Českou správu sociálního zabezpečení,
jež je organizační složkou státu podřízenou žalobci na základě ustanovení §4 odst. 1 písm. b)
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, proto jí uložil
povinnost rozhodnout o návrhu žadatele ze dne 17. 7. 2007.
VII.
Náklady řízení
[54] Soud rozhodl dále o nákladech řízení, a to v souladu s §101 s. ř. s., podle něhož nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kompetenční žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. srpna 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu