ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.79.2011:16
sp. zn. Konf 79/2011 - 16
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Michala Mazance,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 159/2011, o 9909,26 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4,
IČ 60193336, a žalovaný M. B.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 18 C 159/2011, o zaplacení 9909,26 Kč s příslušenstvím, je soud.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 7. 2011, čj. 18 C 159/2011 - 6,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 13. 9. 2011 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad tomuto senátu, aby rozhodnul spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci žaloby
o zaplacení částky 9909,26 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Podle dokumentu ze dne 7. 11. 2009, ID 1-9430420329, a ze dne 12. 6. 2009 se žalovaný
M. B. se stal účastníkem telefonní stanice číslo X a Y u společnosti Telefónica Czech Republic, a.
s. (dále jen „žalobkyně“).
Žalobkyně vystavila žalovanému faktury za zúčtovací období 20. 12. 2009 – 19. 3. 2010,
z toho platby za služby třetích stran či platební transakce - tedy nikoli platby za služby
elektronických komunikací - činily 9909,26 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku za služby třetích stran neuhradil,
podala žalobkyně 10. 6. 2011 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, v níž se domáhala,
aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 9909,26 Kč s příslušenstvím včetně nákladů
řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 9909,26 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
(dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Tyto služby umožňuje žalobkyně objednat
a využít svým účastníkům na základě Všeobecných podmínek pro poskytování veřejně
dostupných služeb elektronických komunikací prostřednictvím pevných sítí společnosti
Telefónica Czech Republic, a. s., vydaných v souladu s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým jménem společnosti, kterým Český
telekomunikační úřad přidělil příslušná telefonní čísla (zejména 901, 902, 906, 909) zpoplatněná
zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaný tyto služby obsahu využil. Cena služeb
třetích stran za dané zúčtovací období je uvedena v samostatné části pravidelného vyúčtování
žalobkyně za služby, odděleně od služeb elektronických komunikací. Podle čl. 11.3 Všeobecných
obchodních podmínek žalovaný souhlasil s oprávněním žalobkyně k výběru ceny za tyto služby.
Poskytovatelé služeb třetích stran (zde společnost Topic Press, s. r. o., a ATS, s. r. o.) dali souhlas
a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala. Žalovaná s odkazem na usnesení
zvláštního senátu ze dne 20. 4. 2011, čj. Konf 5/2011 - 12, zdůraznila, že k rozhodování ve věci
je příslušný soud.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 7. 2011, čj. 18 C 159/2011 - 6, rozhodl
o zastavení řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení
soudního poplatku (výrok III.). V odůvodnění poukázal na to, že podle §129 odst. 1 zákona
č. 151/2000 Sb. rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající
komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé.
Obvodní soud dospěl k závěru, že §129 zákona o elektronických komunikacích je třeba vyložit
tak, že „tu zákon myslí spory vzniklé mezi, nikoli spory existující mezi osobou vykonávající komunikační
činnost a účastníkem/uživatelem“. Podle obvodního soudu pro určení věcné příslušnosti správního
úřadu k rozhodnutí sporu je určující, zda se jedná o pohledávku subjektu, který vykonává
telekomunikační činnost, a to ve smyslu §7 zákona č. 127/2005 Sb., přičemž žalovaný
je účastníkem dle §2 písm. s) téhož zákona. S ohledem na to, že se spor týká povinností
uložených zmíněným zákonem nebo na jeho základě, je příslušným k rozhodnutí Český
telekomunikační úřad.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) následně podal zvláštnímu senátu
návrh na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 zákona
o elektronických komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“.
Navrhovatel dále konstatoval, že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 9909,26 Kč
s příslušenstvím za tzv. služby třetích stran nebo též služby obsahu. Tyto služby třetích stran
nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích, ale službami, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací. V nyní řešené věci se jedná
o platební transakce, kterými je možné realizovat platby za služby nebo zboží jiných subjektů
prostřednictvím mobilního telefonu. Žalobkyně není jejich poskytovatelem, ale pouze umožňuje
přístup k těmto službám a zajišťuje výběr plateb za tyto služby, ale neodpovídá za jejich kvalitu.
Služby obsahu podle navrhovatele nepředstavují služby elektronických komunikací,
a proto je orgánem příslušným k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Český telekomunikační úřad z popsaných důvodů navrhoval, aby zvláštní senát vyslovil,
že k rozhodování ve věci je příslušný soud, nikoli správní orgán.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecnými soudy
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona 131/2002 Sb.
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají
svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla
postoupena; zvláštní senát proto shledal, že se jedná o negativní (záporný) kompetenční spor,
k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem,
včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle §129 odst. 1 věta první zákona o elektronických komunikacích
založena pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle §7 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích
rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických komunikací,
c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“. Službou elektronických komunikací se rozumí
dle §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle poskytovaná za úplatu,
která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací
nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických
komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů
po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku stanovenou
v §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel
s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto
služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou v §2 písm. b)
zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací
se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo
předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka,
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor
mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost, přičemž žalovaný naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. Osobní
předpoklad je proto splněn.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací. Výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel - osoba vykonávající komunikační
činnost - zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Z předložených faktur vyplývá, že žalobkyně účtovala žalovanému za období
od 20. 12. 2009 do 19. 3. 2010 za tzv. „platební transakce“.
Zvláštní senát v předchozích usneseních (např. sp. zn. Konf 4/2011, Konf 7/2011
a dalších) při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných podmínek,
kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích stran
(bod 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto ustanovení
vyplývalo, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu
s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací,
jejichž byla poskytovatelem. Tuto úvahu ale nelze v nyní řešené věci bez dalšího použít.
Aktuální všeobecné podmínky již neupravují služby, které nabízejí obsah prostřednictvím
sítí a služeb elektronických komunikací žalobkyně, jako služby třetích stran; upravují je v bodě 15
všeobecných podmínek jako tzv. „platební transakce“. Platebními transakcemi jsou
např. Premium SMS, Dárcovské SMS, Audiotext, Datarif, atd.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (faktury vztahující se k období
od 20. 12. 2009 do 19. 3. 2010) vyplývá, že žalobkyně účtovala žalovanému částky za PRSMS
a PRMMS a dále za platební transakce bez další specifikace.
Zvláštní senát se nejprve zabýval povahou PR SMS/MMS. Zjistil, že Premium
SMS - zkráceně PR SMS – jsou krátké textové zprávy, pomocí kterých je zákazníkům operátora
umožněno zaplatit prostřednictvím mobilního telefonu cenu za zboží nebo služby. Pomocí
nich lze zaplatit v rozsahu 1 až 999 Kč dle typu požadované služby. Tyto služby neposkytuje
žalobkyně – operátor, ale její smluvní partneři, které žalobkyně zveřejňuje na svých internetových
stránkách.
Konkrétně lze za PR SMS/MMS považovat „SMS/MMS odeslané Zákazníky
na určené krátké kódy - Short code – případně Zákazníkům z těchto kódů doručené. Za tyto SMS/MMS
účtují Operátoři Zákazníkům stanovenou částku, která je shodná pro Zákazníky všech operátorů
a která pokrývá cenu Služby (tj. je běžně vyšší než tarifní cena SMS/MMS)“ (viz. Obecná pravidla
pro poskytování Služeb prostřednictvím Premium SMS a Premium MMS, dostupná
na http://www.o2.cz/_pub/29/f9/ee/229427_487763_Kodex_PRSMS_v4_3.pdf). Může
se jednat o jednorázové služby nebo o předplatné. Poskytovatel služby PR SMS
a PR MMS -což je jiný subjekt, než operátor – musí účastníka informovat o typu služby, aktivaci
a deaktivaci služby, musí poskytnout cenové informace, atd. Zákazník musí vždy znát celkovou
konečnou cenu služby.
V nyní řešené věci jde tedy mimo jiné o spor o zaplacení ceny za PR SMS/MMS,
na jejichž základě žalovaný využil služeb partnera, které žalobkyně účastníkovi
zpřístupnila - nikoli poskytla - po zadání příslušného Short codu (jedná se o krátké kódy
s předčíslím 90z, které mohou nabývat délky 5,7 a 8 číslic a lze z nich určit typ poskytované
služby, poskytovatele a cenu služby). Službu musel žalovaný samostatně aktivovat a mohl
ji následně deaktivovat.
Z předložených faktur dále vyplývá, že některé vyúčtované částky za platební transakce
se netýkají PR SMS a nejsou blíže specifikovány. Může se jednat např. o částky za užití
Audiotextu. V souvislosti s touto platební transakcí internetové stránky žalobkyně stanoví,
že se jedná o hlasovou službu obsahového charakteru účtovanou zvláštním tarifem, pomocí
níž je účastníkům umožněno zadat příkaz k převodu peněžních prostředků a zaplatit
prostřednictvím své pevné linky nebo mobilního telefonu cenu za zboží nebo služby poskytované
jinými osobami.
Internetové stránky žalobkyně uvádějí, že „společnost Telefónica Czech Republic, a.s.
není provozovatelem audiotexových linek, pouze umožňuje jejich provoz jednotlivým smluvním partnerům
a zajišťuje výběr plateb za služby od zákazníků. O2 neodpovídá za obsah, kvalitu ani za inzerci těchto služeb“.
Z výše uvedeného vyplývá, že jak PR SMS/MMS, tak jiné platební transakce neposkytla
žalobkyně, ale zpřístupnila jejich užívání prostřednictvím své sítě smluvním partnerům.
Žalobkyně o povaze platebních transakcí informovala žalovaného na všech předložených
fakturách; popsala, kde může žalovaný získat seznam partnerů, kteří platební transakce poskytují,
a jak se bránit proti případným nesrovnalostem. Konkrétně uvedla, že „O2 jedná
jako zprostředkovatel platby mezi Účastníkem a Partnerem. Reklamace placeného zboží a služeb vyřizují
výhradně jejich dodavatelé“.
Platebními transakcemi se také podrobně zabývají všeobecné podmínky žalobkyně.
Z jejich bodu 15 vyplývá, že je účastník vedle užívání služeb elektronických komunikací oprávněn
zadávat prostřednictvím sítě žalobkyně a technicky způsobilého koncového zařízení
(elektronického komunikačního zařízení) příkazy k provedení převodů peněžních prostředků
na platební účty osob, které uzavřely s žalobkyní smlouvu o vedení takových účtů. Podle bodu
15. 3 všeobecných podmínek může platebními transakcemi účastník platit za zboží a služby
poskytované partnery nebo s osobami, které poskytují své služby v souladu s podmínkami
stanovenými žalobkyní a jejími partnery. Podle bodu 15. 8 bude žalobkyně o provedených
platebních transakcích účastníka informovat v samostatné části vyúčtování. Účastník je oprávněn
reklamovat provedení platební transakce – např. že hovor nebyl uskutečněn, SMS nebyla
odeslána, vyúčtovaná délka či počet hovorů/jednotek neodpovídá provozním údajům
ústředny - u žalobkyně, ta však neodpovídá však za vady zboží či služeb zaplacených platební
transakcí. Za tyto vady odpovídá pouze smluvní partner, který službu poskytl.
Z výše uvedeného vyplývá, že platební transakce neposkytuje žalobkyně, ale další osoby,
se kterými uzavřela smlouvu. Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal, že služby využité
žalovaným nejsou ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích službami
elektronických komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby pak není sporem o plnění
povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru
dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném
na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací
pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném
vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou
první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní. Podle bodu 15.6 všeobecných podmínek žalobkyně zajistí, aby peněžní prostředky
byly připsány na platební účty příslušného partnera nejpozději do dvou pracovních dnů od zadání
příkazu k provedení platební transakce. Tuto skutečnost žalobkyně ostatně sama uvádí
v žalobním návrhu; potvrzuje, že jí poskytovatelé služeb – tedy její smluvní partneři – dali souhlas
a oprávnění, aby platby od účastníků vybírala.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 7. 2011, čj. 18 C 159/2011 - 6, a odstranil
tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Zvláštní senát při rozhodování věci zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 doručoval
žalovanému fikcí, přestože ze soudního spisu vyplývá, že nebylo najisto postaveno, zda žalovaný
skutečně existuje. Na adrese uvedené v dokumentech žalobkyně se žalovaný nezdržoval a údaje
z podkladů žalobkyně po zadání do centrální evidence obyvatel neodpovídaly žádné skutečné
osobě. Zvláštní senát se omezil pouze na rozhodování o pravomoci a věcné příslušnosti soudů
a správních orgánů; bude tedy na Obvodním soudu pro Prahu 6, aby zjistil, zda žalovaný
skutečně existuje, vyvodil z těchto zjištění další procesní důsledky, a doručoval na skutečnou
adresu pro doručování.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu