ECLI:CZ:NSS:2011:NAO.6.2011:208
sp. zn. Nao 6/2011 - 208
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. L., zastoupeného
JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem Nádražní 24, Semily, proti žalované České
správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, ve věci námitky podjatosti
uplatněné žalobcem proti soudkyni Nejvyššího správního soudu JUDr. Dagmar Nygrínové
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.
9. 2010, č. j. 29 Cad 69/2008 - 150, vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads
155/2010,
takto:
Soudkyně Nejvyššího správního soudu JUDr. Dagmar Nygrínová není
v y l o u č e n a z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 4 Ads 155/2010.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou
žalobce brojil proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 10. 2008, čj. X; tímto rozhodnutím žalovaná
zamítla žalobcovu žádost o plný invalidní důchod. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud poté, co mu byla věc předložena k
rozhodnutí, poučil účastníky řízení, že v dané věci bude podle rozvrhu práce rozhodovat čtvrtý
senát (ve složení JUDr. Dagmar Nygrínová, JUDr. Marie Turková a JUDr. Jiří Palla) a že v
případě dlouhodobé nepřítomnosti některého ze jmenovaných soudců může být senát doplněn
některým ze soudců třetího senátu (jimiž jsou JUDr. Jaroslav Vlašín, JUDr. Petr Průcha a JUDr.
Milan Kamlach). Současně je soud poučil o možnosti uplatnit námitku podjatosti uvedených
soudců. Na tento přípis reagoval zástupce stěžovatele podáním, v němž soudu sdělil, že přes
poučení, které stěžovateli poskytl ohledně možné důvodnosti námitky podjatosti, tento trvá na
tom, aby byla namítnuta podjatost těch soudců, na něž nějakým způsobem dopadá nález
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 (všechna zde uváděná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel se cítí být poškozen
minulým režimem, tvrdí, že byl veden jako osoba tomuto režimu nepřátelská a proto nemohou
jeho věc rozhodovat soudci s komunistickou minulostí, konkrétně předsedkyně senátu
JUDr. Dagmar Nygrínová a náhradníci JUDr. Jaroslav Vlašín a JUDr. Petr Průcha.
[2] K námitce podjatosti se vyjádřili soudci JUDr. Dagmar Nygrínová, JUDr. Jaroslav Vlašín
a JUDr. Petr Průcha. Ti shodně uvedli, že k účastníkovi řízení ani k věci nemají žádný vztah,
který by zavdával příčinu k pochybnostem o jejich nepodjatosti, a to i se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10, o jehož existenci stěžovatel podjatost uvedených soudců
opřel.
II.
[3] Námitka podjatosti byla postupem podle §8 odst. 5 věty páté zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), předložena k rozhodnutí prvnímu senátu Nejvyššího
správního soudu, který o ní uvážil následovně.
[4] Stěžovatel namítl podjatost předsedkyně senátu, kterému připadlo rozhodování o jeho
kasační stížnosti, a dvou soudců z odlišného senátu. K podobné situaci se již vyjadřoval Nejvyšší
správní soud např. v usnesení ze dne 18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005 - 34. Zde konstatoval,
že v případě, kdy je „účastníkem vznesena námitka podjatosti všech soudců určitého soudu, a přitom je již
zřejmé, kterému soudci (soudcům) je či bude věc přidělena, je účelné se zabývat otázkou podjatosti jiných než těchto
soudců jen za předpokladu, že u nich bude shledán důvod k vyloučení (…) I při posuzování námitky podjatosti
totiž nutno respektovat zásadu hospodárnosti řízení, která v daném případě velí postupovat tak, aby podjatost
jednotlivých soudců byla prověřována jen dotud, dokud se nenajde potřebný počet soudců, kteří jsou ve vztahu k věci
nepodjatí a kteří tedy ve věci mohou jednat a rozhodovat.“ Z tohoto důvodu se první senát zdejšího soudu
zabýval nejprve námitkou podjatosti předsedkyně čtvrtého senátu a až pokud by shledal,
že je tato skutečně v dané věci podjatá, posoudil by rovněž námitku podjatosti soudců třetího
senátu, kteří dle rozvrhu práce v případě potřeby své kolegy ze čtvrtého senátu zastupují.
III.
[5] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Podle §8 odst. 5 věty čtvrté s. ř. s.
musí účastník řízení námitku podjatosti zdůvodnit a uvést konkrétní skutečnosti, z nichž
podjatost soudce dovozuje.
[6] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu plyne,
že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah
soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat
i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají
oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Jak se k této otázce vyjádřil
Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen
na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti;
při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze
mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94,
N 127/6 SbNU 429). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto,
nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností,
které k subjektivním pochybnostem osob zúčastněných na řízení vedou. K vyloučení soudce
z projednání a rozhodnutí věci však může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah
soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity,
že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně
rozhodovat (srov. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11).
[7] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. totiž představuje
výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím,
že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak
jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána
příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
[8] Nejvyšší správní soud i Ústavní soud tak konstantně judikují, že poukaz na členství
určitého soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 není sám o sobě důvodem k jeho vyloučení
z projednávání a rozhodnutí věci. K tomu, aby byla založena podjatost soudce pro jeho bývalé
členství v KSČ, by musely přistoupit i další, specifické okolnosti projednávané věci. Jak uvedl
Ústavní soud např. v usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09: „prosté členství v KSČ není
skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem
na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným
okolnostem.“
[9] Stěžovatel v nynějším případě opírá svou námitku podjatosti soudkyně s komunistickou
minulostí o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. Nejvyšší
správní soud proto považoval za vhodné, i s ohledem na mediální ohlas a reflexi tohoto nálezu,
blíže posoudit a vyložit, zda tento nález něco změnil na závěrech dosavadní judikatury týkající
se podjatosti soudců a jejich politické angažovanosti.
[10] Předně je třeba uvést, že Ústavní soud rozhodoval ve věci týkající se poskytnutí informace
o členství soudců v KSČ. Jeho obsáhlá argumentace je tak zaměřena především na obhájení teze,
že veřejnost má právo na poskytnutí takové informace. To, jak by s tímto údajem mělo být dále
nakládáno a jaké by z něj měly být vyvozeny důsledky, je již další záležitostí a i sám Ústavní soud
se k ní vyjadřuje spíše zdrženlivě.
[11] Ústavní soud předmětný nález pojal zejména jako příspěvek k širšímu společenskému
procesu vyrovnávání se s nedemokratickou minulostí, jak o tom svědčí např. dlouhá citace
ze slavného díla Karla Jasperse Otázka viny (Praha: Academia, 2006), v němž se zmiňovaný filosof
podrobně zabýval nacistickou minulostí Německa (viz bod 31 nálezu). V tomto směru Ústavní
zřetelně navázal na svou starší judikaturu, např. na nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05,
v němž rovněž zasadil do kontextu debat o vyrovnání se s minulostí spor soudkyně, která se cítila
dotčena na své cti tím, jak média referovala o její profesní minulosti v období před rokem 1989.
Ústavní soud již zde vyložil, že profesionální čest a dobrá pověst soudců náleží do veřejné sféry
a že je namístě otevřený přístup k údajům spadajícím do této sféry, který by veřejnosti umožnil
„informovaně diskutovat a analyzovat profesní zkušenosti soudců v návaznosti na způsob jejich rozhodování.“
(bod 39 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05).
[12] Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 spočívá význam zpřístupnění údajů o členství soudců
v KSČ v té nejobecnější rovině právě v umožnění vést informovanou diskusi o celé řadě otázek
týkajících se jak minulosti, tak současnosti justice. Pouze takto bude např. možno fundovaně
analyzovat, zda existuje nějaká (a případně jaká) souvislost mezi někdy kritizovaným způsobem
rozhodování soudců a jejich členstvím v KSČ atd. Stejně tak bude touto cestou vyvolán tlak
na individuální sebereflexi dotčených soudců. Konečně také může informační otevřenost přispět
k posílení legitimity justice. Její uzavřenost totiž spíše ještě přiživuje různé spekulace, a tak
transparentnost v tomto ohledu může autoritu justice jako celku pouze posílit.
[13] Ústavní soud však zdůraznil, že vést onu diskusi, po které volá, a odpovídat na naznačené
otázky, přísluší zejména občanské společnosti (viz bod 46 nálezu). Stejně tak je dle Nejvyššího
správního soudu zřejmé, že cílem Ústavního soudu nebylo vyvolání atmosféry „honu
na čarodějnice“, v níž by byli všichni „komunističtí soudci“ bez dalšího postihováni. Ostatně
i Karl Jaspers ve výše odkazovaném díle rozlišil mezi různými pojmy viny - mezi vinou
kriminální, politickou, morální a metafyzickou, z nichž pouze v prvním případě je hodnotící
instancí soud, u dalších pak moc a vůle vítězova, vlastní svědomí a Bůh. Stejně tak varoval
ve vztahu k provádění očisty národa před přílišným myšlením v pojmech kolektivů, všechna
skutečná proměna se na tomto poli dle Jasperse děje díky jednotlivcům a v jednotlivcích.
[14] Ústavní soud proto také v citovaném nálezu na několika místech rozlišil mezi
zmiňovanou společenskou diskusí a rozhodováním o námitkách podjatosti soudců
(např. bod 39). I zde tak Ústavní soud uvádí, že vliv členství soudce v KSČ na jeho nestrannost
a nezávislost je třeba posuzovat nikoliv paušálně, ale „případ od případu“ (bod 23), a že účastník
řízení musí „ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to,
že soudce je z projednávané věci vyloučen“ (bod 67).
[15] Jak je tedy patrno, Ústavní soud ve vztahu k rozhodování o námitkách podjatosti soudců
v zásadě setrval na závěrech předchozí (výše rekapitulované) judikatury. Uvedl sice, že jedním
z důvodů, pro něž je nutno poskytovat informace o členství soudců v KSČ, je to, že daná
skutečnost může založit podjatost soudce v určitých věcech. Zároveň však dodal, že posouzení
takové podjatosti se musí řídit stejnými kritérii, jako posuzování podjatosti z jiných důvodů;
i v tomto případě je tedy třeba zkoumat, zda vztah soudce ke konkrétní věci, účastníkům
nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že tento nebude moci nebo schopen
nezávisle a nestranně rozhodovat.
[16] V nyní posuzované věci stěžovatel namítl, že byl dřívějším režimem považován
za nepřítele a nepřeje si proto, aby jeho spor rozhodovala výše zmíněná soudkyně, která byla
do roku 1989 členkou KSČ. Žádný jiný konkrétní důvod pro námitku podjatosti vůči ní nevznesl.
[17] K tomu lze poukázat na usnesení zdejšího soudu ve skutkově a právně srovnatelné věci
ze dne 25. 1. 2011, č. j. Nao 7/2011 - 25. Zde druhý senát Nejvyššího správního soudu uvedl,
„že rozhodování každého soudce je dáno nejen jeho odborností, znalostmi a dovedností vykládat a používat právní
předpisy, nýbrž samozřejmě též jeho životními hodnotami, zkušenostmi a postoji. Každý soudce ve svém životě
prodělá radostnější i méně radostné chvíle a při překonávání různých životních zkoušek více či méně obstojí.
Členství v KSČ v předlistopadovém období mezi takové životní zkoušky nepochybně patří. Pro vstup do KSČ byly
nicméně v každém individuálním případě dány zcela konkrétní pohnutky a pokud by soud tyto pohnutky chtěl
hodnotit, musel by se zabývat např. tím, v jaké době a v jakém věku k tomuto vstupu došlo, zda k němu došlo
v důsledku vlastního přesvědčení, rodinného zázemí anebo spíše jen pod tlakem okolností a vnějšího prostředí, jestli
k ukončení členství došlo z vlastní vůle ještě před listopadem roku 1989 anebo až po něm a zejména jakým
způsobem se daná osoba během svého členství i po něm ve svém osobním i profesním životě skutečně chovala. Soud
má však za to, že takovéto hodnocení spadá spíše do oblasti morálky než práva a odmítá si osobovat právo
takovéhoto paušalizujícího posuzování. Samotné členství soudce v KSČ před rokem 1989 totiž soudce apriori
nediskvalifikuje z rozhodovací činnosti soudu (…) Představa, že by členství v KSČ, ukončené před více než 20
lety, mohlo mít jakýkoliv reálný vliv na rozhodování soudce ve věci nevydání cestovního dokladu, je však zcela
mimo realitu. Argumentace, kterou v tomto směru žalobce naznačuje, by pak ve svých důsledcích dokonce
znamenala, že předlistopadoví členové KSČ nejsou oprávněni vůbec vykonávat funkci soudce, což však nejen
nekoresponduje se stávající ústavní a zákonnou úpravou, nýbrž dokonce to zdejší soud považuje za nekorektní
ke konkrétním jedincům (…)“.
[18] Předmětem kasační stížnosti stěžovatele v nyní rozhodované věci je návrh na zrušení
rozsudku krajského soudu, který posuzoval zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod. Nejvyšší
správní soud však nevidí ani hypotetickou vazbu mezi takovým předmětem řízení a skutečností,
že soudkyně Nygrínová byla v minulosti členkou KSČ. Ani jmenovaná soudkyně sama neuvedla
skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci jejího vlastního konkrétního zájmu na výsledku
řízení. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod pro její vyloučení z projednávání
a rozhodnutí věci pro podjatost a návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu