ECLI:CZ:NSS:2012:1.ANS.3.2012:34
sp. zn. 1 Ans 3/2012 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci v právní věci žalobce:
Ing. L. K., proti žalované: Komise k projednávání přestupků města Chlumec nad Cidlinou,
se sídlem Klicperovo náměstí 64, 503 51 Chlumec nad Cidlinou, proti nečinnosti správního
orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 29. 4. 2011, č. j. 51 A 8/2010 - 52,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 51 A 8/2010 - 52, Krajský soud v Hradci Králové
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zahájit přestupkové
řízení ve věci údajného pokusu o napadení žalobce J. V. starším, k němuž mělo dojít 18. 4. 2009.
Uvedený rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností.
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti ze dne 10. 6. 2011 kromě věcných důvodů kasační stížnosti
zpochybňujících správnost rozsudku krajského soudu, zpochybnil i správnost rozhodování
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, což doplnil odkazy na Úmluvu o ochraně
lidských práv a základních svobod (zejm. články 6 a 8 Úmluvy) nebo na Doporučení Výboru
ministrů Rady Evropy č. (2004)20 ze dne 15. 12. 2004. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní
soud v záhlaví označený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přípisem ze dne 20. 6. 2011 požádal stěžovatel o projednání kasační stížnosti bez právního
zastoupení a o odložení zaplacení soudního poplatku do vyřešení otázky zastoupení. Povinné
zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti představuje podle stěžovatele zásah
do lidských práv, konkrétně znamená porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu odepření
přístupu k soudům.
[3] Poté, co byla věc krajským soudem dne 6. 3. 2012 předložena Nejvyššímu správnímu
soudu k rozhodnutí o předmětné kasační stížnosti, informoval zdejší soud stěžovatele přípisem
ze dne 19. 3. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 16, o složení senátu, o povinném zastoupení stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Na zmíněný přípis reagoval
stěžovatel dne 26. 3. 2012 žádostí o projednání kasační stížnosti bez právního zastoupení
a o odložení zaplacení poplatku do vyřešení otázky zastoupení. Zopakoval, že Česká republika
má podle čl. 1 odst. 2 Ústavy povinnost dodržovat závazky, k teré pro ni vyplývají
z mezinárodního práva, tedy rovněž z čl. 6 Úmluvy nebo z čl. 47 Charty základních práv
a svobod. V Chartě ani v Úmluvě není zmínka o tom, že by se občan bezpodmínečně musel
nechat zastupovat advokátem u jakéhokoliv řízení a u jakéhoko liv stupně soudu a nemohl se hájit
sám. Povinné zastoupení advokátem tak porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces
a odepírá mu přístup k soudům. Stěžovatel v předmětném podání rovněž vyčíslil náklady řízení
ve výši 53.200 Kč.
[4] Nejvyšší správní soud následně usnesením ze dne 11. 4. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 23,
stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení citovaného usnesení „I. zaplatil soudní poplatek
(podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatc ích, ve znění účinném do 31. 8. 2011) za kasační stížnost,
který činí podle položky č. 15 sazebníku soudních poplatků částku 3000 Kč, II. buďto předložil plnou moc
udělenou jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo ve stejné lhůtě prokázal,
že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.“
Současně stěžovatele poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud
řízení zastaví. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 27. 4. 2012.
[5] Dne 9. 5. 2012 obdržel Nejvyšší správní soud přípis stě žovatele obsahující sdělení,
že stěžovatel udělil plnou moc právní zástupkyni Ing. L. K. pro řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem. Uvedeným přípisem stěžovatel požádal, aby byl zastoupen
zmíněnou zástupkyní podle čl. 36 Rules of Court (Jednacího řádu Evropského soudu pro lidská
práva ve Štrasburku), tedy zástupcem neregistrovaným u České advokátní komory. Požádal o
projednání věci bez zastoupení advokátem a uvedl, že Ing. K. má tříleté univerzitní právnické
vzdělání se státní závěrečnou zkouškou, srovnatelné s titulem Bc., k čemuž odkázal na
rozhodnutí ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 8 As 25/2012. Konstatoval dále, že Ing.
K. má dostatečnou právní praxi v obchodním a pracovním právu a v oblasti mezinárodní
ochrany lidských práv. Proto požádal o proplacení nákladů řízení podle advokátního tarifu,
přičemž náklady řízení vyčíslil na 53.200 Kč. Stěžovatel doplnil, že u Evropského soudu pro
lidská práva byla Ing. K. oficiálně uznána jako zástupkyně v jiném řízení, kde zastupuje
v anglickém jazyku právnickém. Závěrem zpochybnil požadavek povinného zastoupení
advokátem pro řízení o ústavní a kasační stížnosti, který je v rozporu s mezinárodním právem,
a odmítl pohrdavý přístup Nejvyššího správního soudu k mezinárodnímu právu, lidským právům,
k Radě Evropy i Evropskému soudu pro lidská práva.
[6] Vyjádření žalované k předmětné kasační stížnosti nebylo vyžádáno.
[7] Podle ustanovení §47 písm. c) s. ř. s. soud usnesením řízení zastaví, stanoví-li tak tento
nebo zvláštní zákon. Z ustanovení §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (dále též „zákon o soudních poplatcích“), vyplývá, že poplatková povinnost vzniká
podáním kasační stížnosti. Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li
poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho
zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
[8] V projednávaném případě stěžovatel požádal o posečkání s placením soudního poplatku
za kasační stížnost do vyřešení otázky zastoupení stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti.
Ve shora zmiňovaném usnesení ze dne 11. 4. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 23, Nejvyšší správní soud
stěžovatele informoval, že soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti je splatný již s podáním
kasační stížnosti [§4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích]. Současně stěžovatele poučil,
že může být na vlastní žádost za podmínek vyjmenovaných v §36 odst. 3 s. ř. s. osvobozen
od soudních poplatků. Dále stěžovateli sdělil, že skutečnosti, kterými odůvodňoval svoji žádost
o posečkání (požadavek na odložení placení soudního poplatku do vyřešení otázky zastoupení),
neodůvodňují postup soudu podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Nejvyšší
správní soud tedy v citovaném usnesení uzavřel, že ze stěžovatelem uváděných důvodů nelze
s úspěchem žádat o prodloužení lhůty pro placení soudního poplatku
či o posečkání s jeho placením. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud v jiné věci
stěžovatele v rozsudku ze dne 7. 6. 2012, č. j. 7 As 3/2012 - 19, www.nssoud.cz.
[9] Žádost o posečkání soudního poplatku, resp. žádost o rozložení jeho úhrady na splátky
(§156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů), není přípustná
v případě poplatku splatného s podáním návrhu [§4 odst. 1 písm. a) – d) zákona o soudních
poplatcích], kdy zaplacení soudního poplatku je podmínkou pro to, aby řízení mohlo
dále pokračovat. V těchto případech stanoví zákon o soudních poplatcích jiný postup (§13
odst. 2 zákona o soudních poplatcích): povinnost platit soudní poplatek může být na základě
žádosti poplatníka odložena za splnění podmínek vyjmenovaných v §9 odst. 4 písm. c) zákona
o soudních poplatcích do rozhodnutí ve věci samé (§9 odst. 6 zákona), případně může
být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození od soudního poplatku.
[10] Do dnešního dne stěžovatel soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti neuhradil
ani nepožádal soud o osvobození od soudních poplatků; jeho žádosti o posečkání soudního
poplatku přitom usnesením ze dne 11. 4. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 23, nebylo vyhověno.
Ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem (ani následně) tedy stěžovatel soudní poplatek
nezaplatil. Soud proto řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47
písm. c) s. ř. s. zastavil.
[11] Jako obiter dictum zdejší soud dodává, že stěžovatelem podaná kasační stížnost ze dne
10. 6. 2011 kromě nezaplaceného soudního poplatku nesplňuje další zákonem požadovanou
náležitost, a to doložení zastoupení stěžovatele advokátem pro řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel ani přes výzvu soudu nedoložil, že je zastoupen advokátem, nebo že má právnické
vzdělání vyžadované podle zvláštních zákonů pro výkon advokacie.
[12] Nad rámec výše uvedeného zdejší soud k otázce povinného zastoupení advokátem
pro řízení o kasační stížnosti dodává následující. Podle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), musí být stěžovatel
v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má -li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen,
který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
[13] Předně lze uvést, že udělení plné moci Ing. L. K. by nemohlo zhojit nedostatek podmínky
zastoupení podle §105 odst. 2 s. ř. s., neboť Ing. K. není advokátkou zapsanou v seznamu
advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Je irelevantní blíže zkoumat, jakým vzděláním
disponuje Ing. K., neboť dosažené právnické vzdělání je významné toliko v situaci, kdy sám
stěžovatel disponuje právnickým vzděláním požadovaným právními předpisy pro výkon
advokacie; takové skutečnosti však stěžovatel nedoložil. Z ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
vyplývá, že zástupcem stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti může být toliko advokát, nikoliv
jiná osoba s požadovaným právnickým vzděláním. Ing. L. K., která není advokátkou, tak nemůže
zastupovat stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s., ani pokud by
doložila vysokoškolský diplom o absolvování právnického studia, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie; v posuzovaném případě nadto Ing. K. své
vysokoškolské vzdělání žádným způsobem nedoložila. Ostatně ve stěžovatelem zmiňované věci
vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 8 As 25/2012, v němž byla stěžovatelkou Ing. K., zdejší
soud dospěl dne 26. 4. 2012, č. j. 8 As 25/2012 - 35, k závěru, že vzdělání Ing. K. není
srovnatelné s vysokoškolským právnickým vzděláním vyžadovaným podle zvláštních zákonů pro
výkon advokacie ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. O zákonných požadavcích kladených soudním
řádem správním na zastoupení v řízení o kasační stížnosti byl přitom stěžovatel informován
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 23, v němž byl
rovněž poučen o následcích nevyhovění předmětné vý zvě.
[14] V této souvislosti nemůže ničeho změnit ani tvrzení, že Ing. L. K. je oprávněná jednat
před Evropským soudem pro lidská práva podle čl. 36 Rules of Court. Jak je vysvětleno níže,
české právní předpisy, které jsou plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky i
mezinárodními smlouvami, vyžadují pro řízení o kasační stížnosti povinné zastoupení advokátem .
Podle současné právní úpravy obsažené v soudním řádu správním tedy nelze soudem přiznat
účinky zastoupení pro řízení o kasační stížnosti jinému zástupci než advokátovi (jako je tomu
např. u Evropského soudu pro lidská práva podle čl. 36 odst. 3 Rules of Court). Výjimku
představuje pouze situace, kdy sám stěžovatel (v případě právnické osoby její zaměstnanec nebo
člen, který za ni jedná nebo ji za stupuje) má požadované právnické vzdělání. Není-li tedy Ing. K.
zapsána Českou advokátní komorou v seznamu advokátů, nelze ji jako zástupce stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem připustit.
[15] Jak již Nejvyšší správní soud podotkl ve výzvě ze dne 11. 4. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 23,
požadavek povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.)
je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, což dokládá zejména judikatura Nejvyššího
správního soudu a soudu Ústavního. V usnesení ze dne 24. 1. 2005, č. j. 2 Afs 77/2004 - 85,
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem.
Proto zákonná úprava uvedená v §105 odst. 2 s. ř. s. volí požadavek na kvalifikované právní
zastoupení fyzických či právnických osob záměrně, s ohledem na nezbytnost garantované
profesní právní erudice zástupce. Nelze tedy dovodit, že by touto úpravou byl stěžovatel
neúměrně (nedůvodně) zkrácen na svých ústavních právech, především na právu přístupu
k soudu a na právu na právní pomoc v řízení před soudy. Povinné zastoupení advokátem v řízení
o kasační stížnosti pak přispívá zejména k zajištění rovnosti úča stníků řízení v tom smyslu,
aby některý z nich neutrpěl na svých právech právě v důs ledku neznalosti zejména procesních
ustanovení právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 229/98 ze dne
3. 12. 1998, http://nalus.usoud.cz).
[16] Lze připomenout, že stěžovatel nevznesl předmětnou námitku před zdejším soudem
poprvé. V odlišné věci téhož stěžovatele, konkrétně v rozsudku ze dne 5. 1. 2012,
č. j. 2 Ans 14/2011 - 75, se zdejší soud zabýval požadavkem stěžovatele na samostatné
vystupování před Nejvyšším správním soudem. S pouk azem na argumentaci obsaženou
v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 a usnesení téhož
soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 222/05, Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku
vyslovil, že požadavek povinného právního zastoupení advokátem nelze považovat za skutečnost
zakládající porušení ústavně zaručených základních práv a svobod ani mezinárodních smluv ;
ústavní stížnost stěžovatele proti citovanému rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne
19. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 791/12, odmítnuta. Na zmíněný rozsudek proto zdejší soud nyní
v podrobnostech plně odkazuje.
[17] Co se týče namítaného nesouladu povinného zastoupení stěžovatele advokátem v řízení
o kasační stížnosti s čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy, zdejší soud uvádí následující. Podle článku 6
odst. 1 první věty Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené
lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu . Úmluva výslovně zavádí právo
na přístup k soudu v případě občanských práv a závazků a v případě trestního obvinění ve vztahu
k obviněnému. Případ stěžovatele lze stěží podřadit pod některou z těchto situací. Předmětem
soudního řízení je totiž specifická problematika nečinnosti správního orgánu, tedy nikoliv
občanské právo či závazek. Podkladem pro tuto nečinnost je sice údajné spáchání přestupku
a řízení o přestupku lze podřadit pod trestní obvinění, nicméně žalobce by v takovém řízení
neměl postavení obviněného (údajně měl pouze podat podnět na zahájení přestupkového řízení
vůči jiné osobě), a proto mu nemůže svědčit právo přiznané Úmluvou v čl. 6 odst. 1, ani právo
obhajovat se osobně podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, které zmiňoval v řízení před krajským
soudem.
[18] I kdyby však byl článek 6 odst. 1 Úmluvy na případ stěžovatele aplikovatelný, nebylo
by možné považovat úpravu povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti (§105
odst. 2 s. ř. s.) za rozpornou s tímto článkem. Podle setrvalé judikatury Evropského soudu
pro lidská práva není právo na přístup k soudu zajištěné článkem 6 odst. 1 Úmluvy absolutní,
ale může podléhat omezením, která z něj implicitně vyplývají. Právo na přístup k soudu
totiž ze své podstaty vyžaduje regulaci státem, která se může měnit v čase a místě podle potřeb
a zdrojů společnosti a jednotlivců. Při stanovení takové regulace požívají členské státy Úmluvy
jistou míru volného uvážení, při němž ovšem nesmí dojít k omezení předmětného práva natolik,
že by byla narušena sama jeho podstata. Omezení práva na přístup k soudu nebude souladné
s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, pokud nebude sledovat legitimní cí l, a pokud prostředky použité
k omezení práva nebudou přiměřené cíli omezení [srov. rozsudky ze dne 21. 9. 1990 ve věci Fayed
proti Spojenému království (stížnost č. 17101/90), bod 65, ze dne 8. 7. 1986 ve věci Lithgow a další
proti Spojenému království (stížnost č. 9006/80), bod 194, ze dne 28. 5. 1985 ve věci Ashingdane
proti Spojenému království (stížnost č. 8225/78), bod 57].
[19] Pokud jde o omezení práva na přístup k soudu spočívající v povinném zastoupení
advokátem, poukázal Evropský soud pro lidská práva na skutečnost, že podmínka podání
opravného prostředku právníkem (advokátem) u vyšších soudů je běžnou součástí právních
systémů v řadě zemí Rady Evropy [rozsudek ze dne 24. 11. 1986 ve věci Gillow proti Spojenému
království (stížnost č. 9063/80), bod 69]. Podle názoru téhož soudu dále Úmluva nezakazuje
členským státům požadovat povinné právní zastoupení v řízeních před vyššími soudy: takový
požadavek může být přiměřený, má legitimní účel a cíl, který sleduje, je ve skutečnosti výhodný
pro ty, jež hledají ochranu svých práv před vnitrostátními soudy. Taková řízení jsou obvykle
složitá a cílem povinného právního zastoupení je ve skutečnosti zajistit právo na přístup k soudu.
Požadavek na zastoupení právníkem v řízení před vyšším soudem neporušuje sám o sobě
principy Úmluvy [rozsudek ze dne 2. 10. 2007 ve věci K. proti Slovensku (stížnost č. 56161/00),
bod 87, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 20. 9. 2011 ve věci K. proti České republice (stížnost č.
54337/10)].
[20] Z citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že požadavek §105
odst. 2 s. ř. s. na povinné zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační stížnosti
před Nejvyšším správním soudem není sám o sobě v rozporu s principy, na nichž je založena
Úmluva. Důvodem zavedení povinného zastoupení byla pro zákonodárce zejména skutečnost,
že v řízení o kasační stížnosti jde zpravidla o složitější případy než v řízení v prvním stupni
(srov. pozměňovací návrh poslance Marka Bendy k vládnímu návrhu zákona soudního řádu
správního a stenozáznam podrobné rozpravy ve druhém čtení tohoto návrhu, tisk č. 1080/2,
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, III. volební období, www.psp.cz).
V kasačním řízení se spor vede zpravidla o výklad práva, přičem ž shromáždění relevantní
argumentace pro kasační soud vyžaduje vysokou orientaci ve stovkách právních předpisů
a též velmi dobrou znalost judikatury nejvyšších soudů. Zastoupení stěžovatele právním
profesionálem se proto v tomto ohledu jeví jako velmi účin ný prostředek hájení práv stěžovatele,
který by měl vést k rychlému a jasnému soudnímu rozhodování. Kromě toho garantuje povinné
zastoupení advokátem vyšší stupeň objektivity stěžovatele, neboť advokát je zpravidla schopen
učinit si od věci potřebný odstup a zvolit taktiku odpovídající danému případu. Nezanedbatelná
je též role advokáta jako určitého filtru kasačních stížností, neboť dobrý advokát
by měl být schopen účastníka řízení poučit o zbytečnosti podání kasační stížnosti v konkrétním
případě, je-li již věc v neprospěch účastníka vyjudikována nebo není-li z jiných důvodů ani malá
šance na úspěch před kasačním soudem. Sledovaný účel §105 odst. 2 s. ř. s. (zajištění odborné
právní pomoci, objektivity a filtrace zjevně bezúspěšných sporů ) považuje proto zdejší soud
za legitimní a rovněž prostředek k němu užitý (institut povinného zastoupení advokátem)
považuje za přiměřený tomuto cíli. To zejména s ohledem na §35 odst. 8 s. ř. s., který umožňuje
nemajetným stěžovatelům ustanovit advokáta soudem – povinné zastoupení advokátem
proto neslouží k eliminaci ekonomicky slabších stěžovatelů.
[21] K podobné argumentaci Ústavního soudu k obdobnému ustanovení §30 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zdejší soud odkazuje zejména na stanovisko pléna Ústavníh o
soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a na rozhodnutí Komise
pro lidská práva o přijatelnosti ze dne 29. 11. 1995 ve věci Š. proti České republice (stížnost
č. 26345/95). Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že kdyby stěžovatel vyhledal právní
pomoc již před podáním žaloby ke krajskému soudu, mohl si ušetřit čas a náklady spojené
se soudním řízením, neboť průměrně zdatný advokát by mu s odkazem na rozhodovací činnost
Nejvyššího správního soudu zmíněnou krajským soudem v jeh o zamítavém rozsudku byl jistě
poradil, že se svou žalobou být úspěšný nemůže.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal rozpor požadavku na povinné zastoupení advokátem
v řízení o kasační stížnosti ani s článkem 8 Úmluvy. Podle něj má každý právo na respektování
svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva
zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Z ustáleného výkladu tohoto ustanovení
Ústavním soudem vyplývá, že primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit
prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí
v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní
existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině,
ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu
zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje
rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým
způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí
zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační
sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10 odst. 3 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne
17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, nebo ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 705/06, dostupné
na http://nalus.usoud.cz).
[23] Stěžovatel se v podstatě dovolává svého práva na informační sebeurčení, když vychází
z premisy, že je zákonodárcem nucen sdělovat osobní situaci a podrobnosti případu cizí osobě –
advokátovi, jelikož zastoupení advokátem je v řízení o kasační s tížnosti povinné. Tato úvaha
je ovšem příliš přímočará. Již výše bylo vysvětleno, že po dstatou povinného zastoupení
je ochrana práv stěžovatele právním profesionálem, a tedy účinné naplnění práva na přístup
k soudu. Není náhodou, že zástupcem stěžovatele v řízení o kasační stížnosti může být pouze
advokát. Pro výkon advokacie je totiž zákonem a da lšími stavovskými předpisy stanovena řada
podmínek včetně odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi a povinnosti
mlčenlivosti. Podle Ústavního soudu je „[p]ovinnost mlčenlivosti (…) základním předpokladem
pro poskytování právní pomoci a tím i nez bytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese
advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta.
Nejedná se o výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a z ávazného právního řádu,
ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu
také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany“ (nález Ústavního soudu
ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 889/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
[24] Právě povinnost mlčenlivosti je přitom pro stěžovatelem vznesenou námitku určující:
i kdyby advokátovi sdělil jakékoliv okolnosti týkající se jeho rodinného či soukromého života,
advokát je povinen o nich zachovávat mlčenlivost, a to i po ukončení advokátní praxe (§21
odst. 1 a 8 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud by tuto svou povinnost porušil, dopustil by se nejen kárného provinění, ale zejména
by byl odpovědný za škodu, kterou tím klientovi způsobil (§24 zákona o advokacii). Právo
stěžovatele na informační sebeurčení je i přes povinné zastoupení advokátem v řízení o kasační
stížnosti na zákonné úrovni dostatečně zajištěno, neboť při řádném výkonu advokacie nemohou
jakékoliv informace o stěžovatelově soukromém a rodinném životě opustit sféru stěžovatele
a jeho advokáta. Pokud by advokát svou praxi nevykonával v souladu se zákonem, má stěžovatel
k dispozici účinné prostředky, jimiž se může domoci nápravy (náhrady škody ). Již výše bylo
podrobně vyargumentováno, že povinné zastoupení advokátem není v rozporu s článkem 6
odst. 1 Úmluvy, nýbrž naopak umožňuje řádnou realizaci práva na přístup k soudu. V konfliktu
dvou základních práv, tj. práva na přístup k soudu a práva na ochranu soukromého a rodinného
života pak musí převládnout v tomto konkrétním případě právo na přístup soudu ve smyslu
zajištění odborné pomoci advokátem v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním
soudem. Opačný přístup by sice absolutně ochránil stěžovatelovo právo na informační
sebeurčení, nicméně současně by mohl neúměrně ztížit účinné uplatnění či bránění
stěžovatelových práv před Nejvyšším správním soudem, a snížit tak jeho šance na úspěch
ve sporu.
[25] Nejvyšší správní soud tedy rozpor §105 o dst. 2 s. ř. s. s článkem 6 odst. 1 a článkem 8
Úmluvy neshledal.
[26] Konečně k údajnému nesouladu požadavku na povinné zastoupení advokátem v řízení
o kasační stížnosti s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (Úř. věst. C 83,
30. 3. 2010, s. 389-403), z něhož podle stěžovatele nelze dovodit požadavek na povinné
zastoupení účastníků řízení advokátem, Nejvyšší správní soud uvádí, že ustanovení této listiny
jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie,
a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie (čl. 51 Listiny základních práv
Evropské unie). Tento požadavek byl zdůrazněn rovněž v Prohlášení České republiky k Listině
základních práv Evropské unie (Úř. věst. C 83, 30. 3. 2010, s. 355), podle něhož jsou ustanovení
Listiny základních práv Evropské unie „určena členským státům pouze tehdy, pokud provádějí právo Unie,
a nikoli tehdy, když přijímají nebo provádějí vnitrostátní právo nezávisle na právu Unie. Česká republika rovněž
zdůrazňuje, že Listina nerozšiřuje oblast uplatňování práva Unie a nezakládá žádnou novou pravomoc Unie.
Listina nezužuje oblast uplatňování vnitrostátního práva a neomezuje žádné současné pravomoci vnitrostátních
orgánů v této oblasti.“
[27] V projednávané věci není pochyb o tom, že nejde o spor, v němž by bylo uplatňováno
právo Unie – žalobce se domáhá zahájení přestupkového řízení vůči panu J. V.; odkazy na Listinu
základních práv Evropské unie jsou proto irelevantní. I nad rámec výše uvedeného lze
poznamenat, že skutečnost, že čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie nehovoří o
požadavku na povinné zastoupení advokátem v některých řízeních, sama o sobě neznamená, že
by členské státy nemohly takový požadavek do svých právní ch řádů včlenit. Je totiž nutné
respektovat také čl. 52 této Listiny upravující možnost případných omezení základních práv,
jakož i požadavek na interpretaci smyslu a rozsahu zakotvených práv odpovídajících právům
zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v souladu Úmluvou, resp.
s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Jak již bylo rozvedeno výše, požadavek na
povinné zastoupení advokátem v řízení před vrcholnými soudy je plně ospravedlnitelný a je plně
v souladu jak s Úmluvou, tak s Listinou základních práv Evropské unie.
[28] K obecným proklamacím stěžovatele, že zdejší soud a Ústavní soud rozhodují v rozporu
s mezinárodně uznávanou ochranou lidských práv, pak lze jen konstatovat, že kasační soud
v obecné rovině toto přesvědčení žalobce nesdílí a ani n epovažuje za podložené jeho tvrzení
o dysfunkcích v aplikaci českého práva.
[29] Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že p ovinné
zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 2 s. ř. s.) není v rozporu
s ústavním pořádkem České republiky, ani v rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod nebo čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
[30] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu