ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.43.2012:55
sp. zn. 1 As 43/2012 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně Mgr. E. P.,
zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Lorecká 465, 284 01 Kutná Hora,
proti žalovanému Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Praze, se sídlem Pod
Sídlištěm 9/1800, 182 11 Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2009, č. j. ZKI-O-
151/1023/2008/Ves, za účasti osob zúčastněných na řízení I) PhDr. J. B. a II) PhDr. V. B.,
oba zastoupeni JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 41, 110 00 Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. 10. 2011, č. j. 10 Ca 109/2009 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ř izn á vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je od roku 2003 výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 308/2 zapsaným na listu
vlastnictví č. 1229 pro katastrální území Dolní Lomnice u Kunic. Hranice pozemku
parc. č. 308/2 se v průběhu 20. století značně měnily. Původně přiléhala k dosud nedělenému
pozemku parc. č. 308 ze severní strany cesta (parc. č. 619) a též pozemky parc. č. a 309 a 37
se stavbou rodinného domu. Podle tvrzení žalobkyně v této době pozemek parc. č. 308
obklopoval nemovitosti parc. č. 309 a 37 ze tří stran včetně úzkého pruhu vedoucího mezi
pozemky parc. č. 37 a 317. Tento úzký pruh země byl na mapě tehdejší pozemkové knihy s loučen
s parc. č. 308 pomocí tzv. slučky (symbol ve tvaru „S“) . Nicméně později byla dle tvrzení
žalobkyně slučka z mapy pozemkového katastru bezdůvodně „vyškrabána“ a vyznačena
ve vztahu k pozemku parc. č. 37.
[2] Pravděpodobně v roce 1960 došlo k rozdělení pozemku parc. č. 308 na dva pozemky
parc. č. 308/1 a 308/2. Na základě polohopisného náčrtu č. 94 z roku 1970 byl v evidenci
nemovitostí vyznačen pozemek parc. č. 308/3 a tento byl následně prodán v roce 1985 právními
předchůdci žalobkyně právním předchůdcům osob zúčastněných na řízení. Pozemek
parc. č. 308/3 však dle žalobkyně nesprávně přiléhá na západní hranici k pozemku
parc. č. 319/2, neboť mezi těmito pozemky měla být zachována cesta (pruh země) k pozemku
parc. č. 308/2. Konečně v roce 1990 byl pozeme k parc. č. 308/1 geometrickým plánem rozdělen
na pozemky parc. č. 308/1 a 308/4.
[3] Žalobkyně tvrdí, že v důsledku chyb v katastrálním operátu není v katastru nemovitostí
vyznačena přístupová cesta mezi pozemkem parc. č. 308/2 a cestou parc. č. 619, která pr ochází
mezi pozemky parc. č. 37 a 308/3 na jedné stran ě a pozemky parc. č. 317 a 319/2 na straně
druhé. Vývoj hranic pozemku parc. č. 308/2 a sporný pozemek dokreslují následující mapové
výřezy (zdroj: Český úřad zeměměřický a katastrální, www.cuzk.cz).
Mapa pozemkového katastru podle zákona Současná katastrální mapa
č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru
a jeho vedení (Katastrální zákon)
(bez vyznačené slučky s parc. č. 308)
Sporná část pozemku (šedivý proužek, doplněno soudem)
[4] Současný nesprávný stav je podle žalobkyně způsoben dvěma navazujícími chybami.
Za prvé jde o bezdůvodné odstranění slučky mezi spornou čás tí pozemku a pozemkem
parc. č. 308 a sloučení sporné části pozemku s pozemkem parc. č. 37. Tím pozemek parc. č. 308
podle mapy pozemkového katastru ztratil z této strany spojení s cestou parc. č. 619. Za druhé
polohopisný náčrt č. 94 z roku 1970 nezohlednil přístupovou cestu k pozemku parc. č. 308/2
a hranice pozemku parc. č. 308/3 nesprávně navázal na hranice pozemku parc. č. 319/2.
[5] Žalobkyně podala Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, katastrálnímu pracovišti
Praha – východ (dále jen „katastrální úřad“) návrh na opravu chyby v katastrálním operátu
ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální
zákon). Katastrální úřad po určitých procesních peripetiích, které nejsou pro projednávaný případ
podstatné, vydal dne 28. 11. 2008 pod č. j. OR -282/2007-209 rozhodnutí, jímž žádosti žalobkyně
nevyhověl, neboť se nejedná o chybu podle §8 odst. 1 katastrálního zákona. Odvolání žalobkyně
žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2009, č. j. ZKI-O-151/1023/2008/Ves, zamítl a rozhodnutí
katastrálního úřadu potvrdil.
[6] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji ovšem neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 11. 10. 2011, č. j. 10 Ca 109/2009 – 83,
ji zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry správních orgánů. Případnou chybu vzniklou
v historických evidencích (pozemkových knihách), nelze dle soudu podle §8 katastrálního
zákona opravit. Po roce 1964, kdy byla založena evidence nemovitostí, jsou pak všechny listiny
souladné se současným zápisem. Případnou chybu nelze považovat za zřejmou: její náprava tak
nemůže být provedena katastrálním úřadem, nýbrž pouze soudem v občanském soudním řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[7] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně včasnou kasační stížností. Žalobkyně
označila za nesprávný závěr správních orgánů, že ke změně „prosloučení“ části parcely
nacházející se mezi parcelami č. 37 a 317 došlo ještě před účinností zákona č. 22/1964 Sb.,
o evidenci nemovitostí. Poslední stav zákresu parcely č. 308 v mapě pozemkové knihy (v mapě
bývalého pozemkového katastru) byl takový, že součástí této parcely byl právě i prostor mezi
parcelami č. 37 a 317, u kterého byla a dosud je v mapě bývalého pozemkového katastru
vyznačena slučka k parcele č. 308. U uvedené části bylo vyznačeno písmeno „W“ označující,
že se jednalo o pastvinu, což koresponduje se zápisem ve vložce č. 6 p ozemkové knihy, kde
je parcela č. 308 zapsána jako role s pastviskem. Zápisy ve vložkách pozemkové knihy č. 6 a č. 10
pak dokládají, že po celou dobu této evidence nedošlo k žádným změnám, na jejichž základě by
byla oddělena jakákoli část parcely č. 308 a sloučena s parcelou č. 37 či 309. Polohopisný náčrt
z roku 1930 sloužil pouze k ohlášení změn hranice mezi pozemky parc. č. 37 a 309, a na hranice
mezi parcelou č. 308 a parcelami č. 37 a 309 proto nemohl mít žádný vliv. V náčrtu
se nevyskytuje slučka mezi spornou částí parcely č. 308 a parcelou č. 37, ale slučka k parcele
č. 309, která je navíc provedena obyčejnou tužkou, což svědčí tomu, že byla do náčrtu zakreslena
až dodatečně. Tvrzení správních orgánů, že ke změně příslušnosti sporné části parcely č. 308
mělo dojít na základě zápisu náčrtu z roku 1930 k ohlašovacímu listu č. 6, 17, tudíž neodpovídá
skutečnosti.
[8] Veškeré nesrovnalosti v katastru nemovitostí pak podle žalobkyně vznikly v důsledku
nesprávné interpretace náčrtu k ohlašovacímu listu č. 10 z roku 1930. Zatímco v náčrtu z roku
1930 se mezi budovou na parcele č. 37 a parcelou č. 317 nacházejí dvě vodorovné čáry , z nichž
jedna je hranicí parcely č. 37 a sporného pozemku a druhá představuje hranici parcely č. 317,
v polohopisném náčrtu č. 94 z roku 1970 se již v tomto prostoru vyskytuje pouze jediná čára
pokládaná při zpracování náčrtu z roku 1970 či jeho přenesení do pozemkové mapy mylně
za hranici mezi parcelami č. 37 a 317. Záměna hranice mezi parcelou č. 37 a sporným pozemkem
za hranici parcely č. 317 vedla dle žalobkyně k mylnému závěru, že se bod, v němž končí hranice
parcel 308/3 a 308/2, nachází na hranici sousední parcely 320/1 (nyní 319/2), a tomuto
mylnému předpokladu byl přizpůsoben zákres parcely č. 308/3 do pozemko vé mapy. Žalobkyně
k tomu též poukázala na nesoulad zákresu pozemku parc. č. 308/3 v pozemkové mapě
se zaměřením této parcely v nákresu č. 94 z roku 1970. Tento nesoulad je též jasně patrný
z vytyčení pozemku parc. č. 308/3 Ing. N. v roce 2008. Žalobkyně poukázala též na to,
že hranice mezi parcelami č. 308/2 a 308/3 se podle katastru nemovitostí nachází na jiném místě
než původní i současné oplocení, které však podle náčrtu z roku 1974 právě hranici tvoří.
[9] Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalobkyně neuvedla žádné nové
skutečnost a odkázal na své rozhodnutí a správní spis. Dále stručně zopakoval hlavní linie
své argumentace obsažené v žalobou napadeném rozhodnutí. K navrácení slučky do katastrální
mapy žalovaný zdůraznil, že žalobkyně uvedla v odvolání, že ke změně prosloučení parcel došlo
pravděpodobně v roce 1930 zápisem náčrtu k ohlašovacímu listu č. 6, 17. Sám žalovaný
ze spisového materiálu ani z podkladů předložených žalobkyní nezjistil, kdy a na základě čeho
došlo ke změně slučky. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
[11] Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného opětovně vyzdvihla, že žalovaný pomíjí
skutečnost, že k chybám nedošlo v bývalém pozemkovém katastru, ale až v době účinnosti
zákona o evidenci nemovitostí. Nemůže proto obstát argument žalovaného, že k provedení
opravy není katastrální úřad oprávněn proto, že jde o chybu vzniklou v historické pozemkové
evidenci. Žalobkyně setrvala na svém návrhu.
[12] Osoby zúčastněné na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovali, že žalobkyně
neuvedla žádné nové skutečnosti, a odkázali na napadený rozsudek na nevyjádření žalovaného ke
kasační stížnosti. Navrhli, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uložil žalobkyni
povinnost nahradit žalovanému a osobám zúčastněným na řízení náklady řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] K první námitce Nejvyšší správní soud poznamenává, že žalobkyně v kasační stížnosti
poněkud pozměnila svoji argumentaci. Žalobkyně ve svém odvolání ze dne 10. 12. 2008 proti
rozhodnutí katastrálního úřadu na s. 4 zcela jasně uvedla, že „[z]měna prosloučení v mapě PK
pravděpodobně vznikla v souvislosti se změnami na parcele č. st. 37 a č. 309 v roce 1930, které jsou
zaznamenané ve vložce knihovní č. 10“ (zvýraznění odstraněno). Na s. 5 žaloby pak žalobkyně tvrdila,
že „[v] roce 1930 došlo totiž k změnám na pozemcích parc. č. 37 a 309, kdy došlo ke zvětšení výměru pozemku
parc. č. 37 na úkor pozemku parc. č. 309, když v souvisl osti se zpracováním polohopisného náčrtu k ohlašovacím
listům č. 6, 17 z roku 1930 došlo k chybnému zákresu situace na sousední ne movitosti a to pozemku
parc. č. 308, neboť bez jakéhokoliv podkladu se objevila mezi spornou částí pozemku parc. č. 308 a poze mkem
parc. č. 309 slučovací značka.“ Z těchto citací jednoznačně plyne, že podle žalobk yně došlo k chybě
v roce 1930. Pokud nyní v kasační stížnosti tvrdí, že se polohopisný náčrt z roku 1930 týkal
pouze parcel č. 37 a 309 a na parcelu č. 308 nemohl mít v liv, pak v předchozím správním
a soudním řízení z něj naopak určitý vliv dovozovala.
[16] Žalovaný a městský soud museli reagovat na takto vymezené tvrzení žalobkyně a k jejich
závěru nemá Nejvyšší správní soud žádných výhrad. Pro vyjasnění věci považuje za vhodné učinit
krátký historický exkurs do úpravy evidence právních vztahů k nemovitostem. V období první
republiky byly nemovitosti evidovány v tzv. veřejných knihách – pozemkových knihách,
zemských deskách a železničních knihách, jejichž vedení, obsah a úče l upravovaly především
Obecný zákoník občanský (946/1811 Sb. z. s.), zákon č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného
zákona o pozemkových knihách, a zákona č. 70/1874 ř. z., o zakládání železničních knih,
o účinku hypotekárních práv propůjčených na železnici a o knihovním zajištění zástavních práv
majetníků železničních přednostních úpisů (později nahrazen zákonem č. 132/1930 Sb.,
o železničních knihách a zástavních právech nabytých na drahách ). Na základě zákona
č. 83/1883 ř. z., o evidenci katastru daně pozemkové, se součástí pozemkových knih stala též
mapa pozemkové knihy vycházející z měřického operátu tzv. stabilního katastru (patent o dani
pozemkové a vyměření vydaný císařem Františkem I. dne 23. 12. 1817) a tzv. reambulovaného
katastru (zákon č. 88/1869 ř. z., o úpravě daně pozemkové). Vedle veřejných knih byl dále
zákonem č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení (Katastrální zákon), zřízen
pozemkový katastr, jenž sloužil jednak jako podklad pro vyměřování veřejných daní a dávek
spojených s držbou pozemků, jednak pro zakládání, obnovování nebo doplňování veřejných knih
a jejich map, zajištění držby, pro převod nemovitostí a pro reální úvěr , jakož i pro další v zákoně
uvedené účely (§3 zákona). Součástí pozemkového katastru byl měřický oper át – mapy (§6
odst. 1 zákona). Zákon stanovil povinnost udržovat stálý vzájemný soulad mezi pozemkovým
katastrem a veřejnými knihami, jakož i způsoby, jak toho dosáhnout (§42 a 43 zákona).
[17] Citovaný zákon č. 95/1871 ř. z. obsahoval jednak obecný zákon o pozemkových knihách,
jednak obecný knihovní zákon, který úpravu obecného zákona o pozemkových knihách vztáhl
na všechny veřejné knihy. Zákon č. 95/1871 ř. z. obsahoval tzv. zásadu vkládání a výmazu
(intabulace a extabulace), podle níž vlastnictví a další v ěcná práva k nemovitostem vznikla
a zanikla teprve zápisem do pozemkových knih (resp. všech veřejných knih). Střední občanský
zákoník (č. 141/1950 Sb.) zrušil konstitutivnost zápisů právních vztahů k nemovitostem
ve veřejných knihách a věcné vztahy k nemovitostem vznikaly nadále pouhou smlouvou,
která nemusela být nikde zapsána, případně jinými způsoby. Bylo ponecháno na vůli účastníka,
zda změnu právního vztahu k nemovitostem do evidence navrhne, přičemž v řadě případů
k návrhu nedošlo (často ve snaze ušetřit za kolek). Od 1. 1. 1951 tedy veřejné knihy přestaly
věrně odrážet skutečné vlastnické vztahy, neboť jejich vznik, změny a zánik nebyl do veřejných
knih povinně zaznamenáván. Obdobně samozřejmě dopadl i pozemkový katastr,
který se prakticky přestal používat po zavedení tzv. jednotné evidence půdy v roce 1956 (usnesení
vlády č. 192/1956, o založení jednotné evidence půdy a jejím udržování v souladu se skutečným
stavem); ta se ovšem zaměřovala pouze na užitkové a nikoliv vlastnické vztahy .
[18] K nápravě tohoto nežádoucího stavu bylo přikročeno až zákonem č. 22/1964 Sb.,
o evidenci nemovitostí, a jeho prováděcí vyhláškou č. 23/1964 Sb., které odstartovaly komplexní
zakládání evidence nemovitostí, tedy zavedení nové databáze vlastnických a jiných právních
vztahů k nemovitostem bez přímé návaznosti na dřívější veřejné knihy a pozemkový katastr.
Nový občanský zákoník č. 40/1964 Sb. totiž v §134 odst. 2 stanovil, že vlastnictví nemovitosti
přecházelo nově na základě registrace převodní smlouvy státním notářstvím. Ustanovení §65
zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) ,
pak stanovilo notářům povinnost zaslat po registraci ověřený opis smlouvy s vyznačením
její registrace příslušnému územnímu orgánu geodézie a k artografie, který změnu vlastnického
vztahu vyznačil do evidence nemovitostí.
[19] Zápisy právních vztahů do evidence nemovitostí byly prováděny postupně ve dvou
fázích. V první fázi od roku 1964 do konce roku 1966 se v evidenci nemovitostí zapisovaly běžné
změny vlastnických vztahů, vlastnická práva nově vzniklá, jakož i jejich omezení, obdobně údaje
o správě národního majetku a nově vzniklá práva trvalého užívání národního majetku a osobního
užívání pozemků. V druhé etapě od roku 1967 měly být p ostupně zapsány právní vztahy
v evidenci nemovitostí ještě nevyznačené. Nově zavedená evidence nemovitostí přitom nemohla
jen jednoduše převzít zápisy z veřejných knih, z pozemkového katastru či z jednotné evidence
půdy, neboť vlastnické vztahy v polovině šedesátých le t jim v důsledku přerušení kontinuity
zápisů od roku 1951 nemusely odpovídat. Prováděcí vyhláška k zákonu o evidenci nemovitostí
proto v §4 odst. 2 stanovila, že p ro zápis právních vztahů o nemovitostech bude podpůrně
použito zápisů v dosavadních pozemkových knihách, železničních knihách, v jednotné evidenci
půdy a v bývalém pozemkovém katastru. Orgány geodézie zapíší do evidence nemovitostí toho,
kdo podle výsledku šetření je oprávněným nebo povinným. Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu
o evidenci nemovitostí, „ani v těchto případech orgán geodézie nerozhoduje. Bude věcí občana
nebo organizace, aby se domohl svého práva u soudu nebo hospodářské arbitráže, a podle
pravomocného rozhodnutí soudu nebo hospodářské arbitráže opraví pak orgán geodézie zápis“.
[20] S účinností katastrálního zákona (tj. od 1. 1. 1993) byl podle §1 odst. 1 tohoto zákona
zřízen katastr nemovitostí České republiky. Obsah katastru nemovitostí je v souladu s §4 odst. 1
téhož zákona uspořádán v katastrálních operátech podle katastrálních území. Ustanovení §8
odst. 1 katastrálního zákona upravuje opravu chyb v katastrálním operátu, a to chybných údajů
v katastru, které vznikly buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při
podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel,
pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Podle §29 odst. 1
katastrálního zákona se od jeho účinnost považuje operát evidence nemovitostí za katastrální
operát.
[21] Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že použít úpravu podle §8 odst. 1
katastrálního zákona lze i tehdy, došlo-li k chybě v operátu evidence nemovitostí,
neboť tento operát je považován za operát katastru nemovitostí ( došlo k přímému převzetí údajů
z evidence nemovitostí do katastru nemovitostí). Mezi veřejnými knihami, pozemkovým
katastrem a jednotnou evidencí půdy na jedné straně a evidencí nemovitostí (katastrem
nemovitostí) na straně druhé však panuje diskontinuita: tyto evidence sloužily
pouze jako podpůrný prostředek při zakládání evidence nemovitostí, jejíž podstatou
bylo vyšetřování skutečného stavu, a nelze je považovat za katastrální operát evidence
nemovitostí, resp. nyní katastru nemovitostí. Vztah těchto historických evidencí k současnému
operátu katastru nemovitostí je pouze nepřímý. Jelikož §8 odst. 1 katastrálního zákona výslovně
hovoří pouze o chybách vzniklých při vedení a obnově katastru a o nepřesnostech v katastrální
mapě, není možné podle tohoto ustanovení opravovat chyby, které vznikly v historických
evidencích, jež netvoří katastrální operát. Lze proto uzavřít, že případnou chybu, která vznikla při
vedení veřejných knih, pozemkového katastru či jednotné evidence půdy, nelze napravit
postupem podle §8 odst. 1 katastrálního zákona.
[22] Nelze samozřejmě vyloučit, že při vedení zmiňovaných evidencí mohlo dojít k chybám,
na jejichž opravu by dnes dopadal §8 odst. 1 katastrálního zákona a v jejichž důsledku
je současný záznam v katastru nesprávný. Jestliže v důsledku takové chyby dojde ke sporu
o vlastnické nebo jiné věcné právo (např. o průběh vlastnické hranice jako v projednávaném
případě), je jedinou možnou cestou nápravy tvrzeného chybného stavu podání určovací žaloby
k civilnímu soudu podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Na základě
rozsudku civilního soudu pak katastrální úřad provede záznam v katastr u nemovitostí ve smyslu
§7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
Pokud záležitost sporná není, lze uvažovat o postupu podle §5 odst. 4 katastrálního zákona.
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány i městský soud postupovaly správně,
pokud nevyhověly žádosti žalobkyně o opravu chyby, která dle jejího tvrzení vznikla v roce 1930.
Jelikož se jedná o spornou věc, musí se žalobkyně domáhat nápravy určovací žalobou u civilního
soudu. Kasační námitka žalobkyně, že k předmětné chybě mělo dojít až za účinnosti zákona
o evidenci nemovitostí, je skutkové novum, které je podle §109 odst. 5 s. ř. s. v kasačním řízení
nepřípustné. Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že toto tvrzení jednak odporuje
dosavadním tvrzením žalobkyně, jednak jej žalobkyně ničím nepodložila a jednak je v rozporu
právě s polním náčrtem z roku 1930, který předmětnou slučku k parcele č. 308 neobsahuje
a naopak je v něm zanesena slučka mezi sporným pozemkem a pozemkem parc. č. 3 09.
Z toho by bylo možné podle názoru soudu dovozovat, že k případné chybě došlo nejpozději
v roce 1930. Bez ohledu na tyto skutečnosti by žalobkyně ani tak nemohla se svou žádostí
o opravu chyby bez dalšího uspět. Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne
17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, publikovaný pod č. 2098/2010 Sb. NSS, v němž poukázal
na výše zmiňovanou diskontinuitu zápisů do historických evidencí a do katastru nemovitostí.
Na základě podrobnější argumentace, na niž se pro stručnost odkazuje, pak dovodil, že z rozporu
mezi zápisem v pozemkové knize (a listinou jej potvrzující) a zápisem v katastru nemovitostí jako
nástupcem evidence nemovitostí nelze bez dalšího dovozovat zřejmý omyl při obnově a vedení
katastru nemovitostí. Pokud tedy v projednávaném případě byla slučka vyznačena v mapě
pozemkové knihy, avšak do evidence nemovitostí nebyla převzata, nelze jen z tohoto důvodu
dospět k závěru, že se jedná o chybu. I v tomto případě by spor o vedení hranice musel řešit
civilní soud.
[24] Pokud jde o druhou část námitek týkajících se omylu vzniklého údajně v roce 1970, pak
příběh předkládaný žalobkyní o tom, jak mohlo k omylu a chybě při vedení katastru dojít, je jistě
uvěřitelný. Nicméně Nejvyšší správní soud neshledal postup správních orgánů a městského
soudu nezákonným, a to primárně ze tří důvodů.
[25] Za prvé žalobkyně v podstatě tvrdí, že náčrt z roku 1970 z nějakého důvodu (v důsledku
omylu) nepřevzal situaci zobrazenou v náčrtu z roku 1930, tj. nezobrazil již sporný pozemek
nacházející se mezi parc. č. 37 a 317. K tomu je ovšem soud nucen odkázat na výše po psaný
vývoj právní úpravy a na již citovaný názor z rozsudku ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 1 As 40/2007 - 103. S ohledem na žalostný způsob vedení zápisů o právních vztazích
k nemovitostem v letech 1951 až 1964 nelze jen na základě skutečnosti, že náčrt z roku 1970
nepřevzal situaci z náčrtu v roce 1930 dospět k závěru, že se tak stalo v důsledku zřejmého
omylu. Nelze totiž vyloučit, že v letech 1951 až 1964 došlo k vlastnickým změnám, které nebyly
zapsány do historických evidencí, a že náčrt z roku 1970 zobrazoval v té době skutečný stav věci.
[26] Za druhé na tuto prvotní úvahu navazuje skutečnost, že po zavedení evidence
nemovitostí v roce 1964 odpovídají listinné podklady obsažené ve sbírce listin katastru
nemovitostí stavu, jak je zachycen v katastrální mapě (tj. náčrt. č. 94 z roku 1970 a notářský zápis
N631/85, NZ 544/85). Dlužno podotknout, že stejný stav je obsažen též na snímku katastrální
mapy z roku 1985, jež je součástí správní spisu. V tomto roce přitom došlo k prodeji pozemku
parc. č. 308/3 mezi právními předchůdci žalobkyně a právními předchů dci osob zúčastněných
na řízení (viz citovaný notářský zápis). Je pak otázkou, co bylo vlastně předmětem tohoto prodeje
– k tomu ale viz dále závěry v bodu 27.
[27] Určitou relevanci je nutno přiznat argumentu žalobk yně, že v náčrtu z roku 1970
je hranice mezi pozemkem parc. č. 308/3 a pozemkem parc. č. 320/1 vyznačena jako dřevěný
plot. Žalobkyně k tomu řadou snímků ze současné i minulé doby dokládá, že dřevěný plot sice
v této oblasti existoval a existuje, nicméně byl od hranice pozemku parc. č. 320/1 vzdálen několik
metrů (právě o velikost sporného pozemku). Z této argumentace nicméně zřetelně vystupuje
skutečnost, že se žalobkyně fakticky domáhá zakreslení vlastnické hranice v souladu
se skutečností, která je však sporná (osoby zúčastněné na řízení s ní nesouhlasí). Tím je dán třetí
důvod, pro nějž zdejší soud shledal postup správních orgánů a městského soudu zákonným.
Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 4/2011 – 334, v návaznosti
na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 – 12, publikované pod č. 695/2005
Sb. NSS, konstatoval, že v rámci řízení o opravě chyby v katastrálním operátu katastrální úřady
nemohou odstraňovat spory týkající se vlastnického práva. Právě o takový spor však v nyní
projednávané věci jde. K jeho projednání a rozhodnutí jsou ovšem příslušné civilní soudy,
které na základě provedených důkazů včetně bohatého materiálu shromážděného žalobkyní
prošetří okolnosti vlastnictví a zcizování sporného pozemku a určí, kdo je jeho vlastníkem,
resp. kudy vede sporná hranice. Katastrální úřad poté na základě pravomocného rozhodnutí
soudu provede záznam v katastru nemovitostí ve smyslu §7 zákona č. 265/1992 Sb.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Ze shora vyložených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
žalobkyně není důvodná, a proto ji rozsudkem zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Osoba zúčastněná
na řízení má v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných
může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Jelikož Nejvyšší správní
soud v projednávané věci neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost a rovněž
neshledal jakékoliv důvody zvláštního zřetele hodné, nevyhov ěl žádosti osob zúčastněných
na řízení a náhradu nákladů řízení jim nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu