ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.12.2012:71
sp. zn. 1 Azs 12/2012 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna ve věci žalobce : A. E., zastoupen Mgr.
Zdeňkem Šromem, advokátem se sídlem Staré náměstí 51, Rychnov nad Kně žnou,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 9. 2011, čj. OAM-26/ZA-06-LE05-R2-2010, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, čj. 4 Az 14/2011-44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Zdeňku Šromovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 5.760 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Předmětem řízení v projednávané věci je třetí žádost ž alobce o udělení mezinárodní
ochrany v ČR. Žalovaný o třetí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu rozhodl rozhodnutím
uvedeným v záhlaví, a to tak, že řízení zastavil podle §25 písm. i) zákona o azylu. Proti tomuto
rozhodnutí žalobce podal žalobu. Městský soud v Praze žalobu rozsudkem označeným v záhlaví
zamítl. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalobce se svou první žádostí
neuspěl a při podání dalších žádostí postupně svá tvrzení měnil, avšak nebyl schopen odůvodnit,
proč v předchozích žádostech tyto skutečnosti neuváděl. Sám přitom připustil, že mu v tom nic
nebránilo. Dle názoru městského soudu je nepochybné, že pokud by se jednalo o tvrzení
pravdivá, skutečnosti, které žalobce uvedl až ve třetí žádosti, by mu musely být známy i v prvním
azylovém řízení. Psychické problémy a problémy v jeho zemi původu z důvodu jeho údajných
homosexuálních styků s cizinci žalobce v průběhu správního řízení neuváděl. Z tohoto důvodu
městský soud nehodnotil předložené lékařské správy. Některá tvrzení (např. že by byl týrán
policií elektrošoky) následně v doplňujícím pohovoru žalobce popřel s nepřesvědčivým
vysvětlením. Soud se proto ztotožnil se závěry žalovaného o tom, že žalobcovy výpovědi jsou
nekonzistentní, vzájemně si odporující a účelové.
[2] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění ze dne 18. 6. 2012, jednak namítá nesprávné
posouzení právní otázky městským soudem, konkrétně, že nesprávně vyložil smysl §10a písm. e)
zákona o azylu. Nesouhlasí totiž s názorem městského soudu, že ve své žádosti o mezinárodní
ochranu neuvedl nové skutečnosti. Naopak, uvedl konkrétní skutečnost, že je homosexuál,
a že je v zemi svého původu kvůli tomu pronásledován jak ze strany soukromých osob,
tak státních orgánů.
[3] Dále stěžovatel v kasační stížnosti vysvětluje důvody, proč zamlčel svou sexuální orientaci
jakožto skutečný důvod opuštění své vlasti v řízení o jeho první žádosti. Těmito důvody měly být
strach z trestněprávní represe v ČR za to, že je gay (stěžovatel nevěděl, zda je homosexualita
v ČR trestná jak je tomu v jeho zemi původu) a stud za svoji sexuální orientaci. Závěr soudu,
že měl tyto skutečnosti uvést již v první žádosti, považuje stěžovatel za „přinejmenším přísný,
nespravedlivý, ale i v rozporu se zákonem o azylu“. Domnívá se, že tyto důvody omlouvají
jeho jednání a závěry městského soudu jsou proto příliš paušalizující. Zákonodárce umožnil
uchazečům o azyl, aby mohli podat opakovanou žádost proto, že z nejrůznějších obav nemusí
zcela přesně osvětlit důvod opuštění své vlasti. Určité nesrovnalosti přičítá též nepřesnému
překladu z arabštiny v rámci vedeného pohovoru.
[4] Svou homosexuální orientaci a z toho plynoucí údajné psychické problémy dokládá
lékařskou zprávou ze dne 21. 4. 1999 ve francouzštině s tvrzením, že má pocit, že ji předkládal
i ve správním řízení, milostnou korespondencí ve francouzštině s jeho přítelem z Francie,
a souborem lékařských zpráv vystavených v ČR. Městský soud dle názoru stěžovatele poc hybil,
pokud k těmto listinám v řízení nepřihlédl.
[5] Stěžovatel tvrdí, že šikanózní jednání vůči jeho osobě podrobně popsal během pohovoru.
Mezinárodní ochrana měla být stěžovateli dle jeho názoru udělena z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině, avšak nestalo se tak z důvodu, že žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav.
Městský soud měl pak v dalším řízení dle názoru stěžovatele doplnit dokazování a zkoumat,
zda existují jiné důvody k udělení mezinárodní ochrany, zejména podle §14 nebo §14a zákona
o azylu (humanitární azyl nebo doplňková ochrana), protože v případě stěžovatele existuje
některý z důvodů tzv. překážky vycestování podle §91 zákona o azylu . Skutečnost, že ze země
původu vycestoval svobodně, totiž nevylučuje možnost, že bude vůči němu z uvedených důvodu
v případě návratu vedeno trestní stíhání, anebo že bude z těchto důvodů dále „nepřiměřeně
obtěžován“.
[6] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Specifikum kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany (dříve azylu) totiž spočívá v tom, že možnost jejího věcného posouzení soudem závisí
jak na splnění podmínek její přípustnosti, tak na podmínce její přijatelnosti (§104a s. ř. s.).
[8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnu tí NSS jsou přístupná
na www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce nezbytné vyslovit též právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž
se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval. Jen je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí
její důvodnost.
[9] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel namítá nezákonnost rozsudku
městského soudu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Podle §10a písm. e) zákona o azylu platí, že [ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti
nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany .
[11] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře k problematice opakovaných žádostí o udělení
mezinárodní ochrany vyslovil již mnohokrát. Konkrétně např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2009,
čj. 4 Azs 23/2009 - 64, uvedl, že „[p]odává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví
zákon […] o azylu, pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových s kutečností či zjištění.
Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl.
V opačném případě je nucen správní orgán na základě §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
posoudit žádost jako nepřípustnou.“ V návaznosti na to se vyslovil také k rozsahu přezkumné činnosti
správních soudů tak, že bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno
pro nepřípustnost podle §25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá správní s oud pouze to, zda byly
dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska,
zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom
nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech v ůbec nevěděli
nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést (viz rozsudek NSS ze dne
8. 9. 2011, čj. 7 Azs 28/2011 – 74).
[12] Touto problematikou se zabýval též rozšíře ný senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne
6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011 - 96, v němž konstatoval, že „[s]právní orgán je povinen zkoumat v průběhu
řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany v sou ladu s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pr o udělení azylu nebo důvodů
pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost
opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu,
tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje -li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany
takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost j ako přípustnou
a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle §25 pís m. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, zastaví. Zastavuje-li správní orgán řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, nemůže zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní o chraně (tzn. ani o azylu,
ani o doplňkové ochraně), rozhodovat.“ (zvýraznění doplněno).
[13] Je evidentní, že s ohledem na cit. judikaturu stěžovatel sice uvedl nové skutečnosti,
ovšem nešlo o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele
jako žadatele o azyl zkoumány v předchozím řízení. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil
ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005, čj. 4 Azs 151/2005 - 86, „[z]atímco důkazní břemeno
může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na ža dateli o azyl. Představa,
že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatel e o azyl v zemi jeho původu,
je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil,
zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést
veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí“
(zvýraznění doplněno). Pokud tedy stěžovatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu. Nelze akceptovat,
aby toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Institut opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému
doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové
závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit p ostavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní
vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečno sti,
ke kterým došlo během času, zejména změnu (bezpečnostní, politické, atd.) situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele. Při opakovaném podání žádosti
je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat
určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti
předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných
žádostí (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009-65).
[14] V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 6. 2012 stěžovatel sám přiznává, že údajně pravý
důvod podání žádosti (jeho homosexualita a z toho plynoucí problémy ze strany jeho okolí
a státních orgánů) úmyslně zamlčel, neboť se obával obdobné perzekuce v ČR, které byl údajně
vystaven ve své vlasti. Jestliže tento důvod stěžovatel uvedl až v řízení před městským soudem,
neuvedl žádnou skutečnost, kterou by bez své viny nemohl uv ést již dříve (omluvou
není ani strach z možné perzekuce v ČR a stud). Tuto skutečnost se navíc v řízení před zdejším
soudem stěžovatel snažil prokázat předložením lékařské zprávy ve francouzštině vystavené v roce
1999. S ohledem na shora uvedené však nebyl k provedení takovéhoto důkazu žádný důvod.
[15] K námitce stěžovatele, že městský soud měl doplnit dokazování a hodnotit žádost
stěžovatele i z pohledu existence důvodů pro udělení humanitárního azylu nebo doplňkové
ochrany, odkazuje zdejší soud na v bodě [12] cit. usnesení rozšířeného senátu NSS,
čj. 3 Azs 6/2011 – 96, z něhož vyplývá nemožnost věcného posouzení azylových důvodů
v případě zastavení řízení o žádosti o u dělení mezinárodní ochrany, a to včetně doplňkové
ochrany. Z těchto důvodů nebyl městský soud povinen, ale ani oprávněn, se zabývat věcnými
důvody žádosti stěžovatele.
[16] K námitce nesprávně zjištěného skutkového stavu zdejší soud připomíná svou ustálenou
judikaturu. Z ní vyplývá, že „[p]ovinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu,
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Správní orgán
není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, kte ré žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá.
Pokud takové důvody neuvedl, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti namítat [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.], že s právní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav , když nezjišťoval důvody
jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné“ (viz např. rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
čj. 2 Azs 27/2003-59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003-42,
atd.). Tyto závěry plně dopadají i na stěžovatele.
[17] Námitku nepřesného překladu z arabštiny při vedeném pohovoru pak zdejší soud
vyhodnotil jako nepřípustnou, neboť stěžovatel jí neuplatnil v řízení před městským soudem,
ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[18] Z hlediska výše uvedeného zdejší soud konstatuje, že v daném případě kasační stížnost
neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné přesah vlastních zájmů stěžovatele dovodit.
Zdejší soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen
se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských
soudů, ani žádné závažné pochybení městského soudu v předchozím řízení.
[19] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura NSS tak poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny; soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl.
[20] Součástí kasační stížnosti byl také návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto návrhu
však nebylo potřeba samostatně rozhodovat, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany
má odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve s pojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta.
[22] Stěžovateli byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát
Mgr. Zdeněk Šrom; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 7, §120 s. ř. s.). Přípisem ze dne 18. 7. 2012 vyčíslil ustanovený advokát odměnu
za zastupování v rozsahu 3 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění kasační
stížnosti a porada s klientem přesahující hodinu) ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) včetně DPH. Soud však podle §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. a) a d), §13 odst. 3 advokátního tarifu přiznal odměnu advokátovi
pouze za dva úkony právní služby (převzetí věci a doplnění kasační stížnosti
tak, aby byla projednatelná). Odměnu za třetí úkon právní služby (porada s klientem přesahující
hodinu) naproti tomu zdejší soud ustanovenému advokátovi nepřiznal, neboť tento úkon nelze
považovat za účelně vynaložený náklad k bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o . s. ř. ve spojení
s §64 s. ř. s., a §13 odst. 1 advokátního tarifu. K údajné poradě s klientem došlo
dle předloženého prohlášení dne 25. 6. 2012. Poslední úkon zdejšího soudu vůči stěžovateli,
kterým mu byla ukládána povinnost (zde povinnost řádně doplnit kasační stížnost), byl učiněn
dne 25. 5. 2012. Poté zdejší soud od stěžovatele žádnou další procesní aktivitu nepožadoval
a s ohledem na složitost věci ani neshledal tento požadavek za odůvodněný. Ostatně, stěžovatel
(resp. jeho zástupce) ani žádný procesní úkon, který by z údajné porady vzešel, vůči zdejšímu
soudu neučinil. Uvedený úkon právní služby by bylo možno s hledat účelným
např. v případě, kdyby vznikla potřeba poradit se s klientem ohledně protitvrzení uvedených
ve vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Samotné vyjádření žalovaného však zdejší soud
stěžovateli odeslal teprve 18. 7. 2012 (č. l. 58 spisu NSS), tedy bezmála měsíc po uskutečnění
údajné porady. Soud proto určil odměnu advokáta ve výši 2 x 2100 Kč (dva úkony právní služby)
a 2 x 300 Kč (úhrada hotových výdajů), tj. 4.800 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem
DPH a tuto skutečnost soudu doložil (č. l. 65 spisu NSS) , zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, jež činí 20 %, tj. 960 Kč, a kterou je tato osoba
povinna podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.) státu
odvést. Celková částka 5.760 Kč bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu