ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.103.2012:9
sp. zn. 2 As 103/2012 - 9
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, č. j. 5 A 235/2011 -
42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 17. 4. 2012, č. j. 5 A 235/2011 - 42, kterým bylo zastaveno řízení o jeho žalobě z důvodu
nezaplacení soudního poplatku.
Žalobce podal žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2011,
č. j. 1588/11, o určení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti. Poté, co byl soudem vyzván
k zaplacení soudního poplatku, požádal, aby byl od jejich placení osvobozen. Městský soud této
žádosti usnesením ze dne 1. 11. 2011, č. j. 5 A 235/2011 - 12, nevyhověl a osvobození
od soudních poplatků mu nepřiznal s tím, že ze strany žalobce jde o zneužívání tohoto
procesního institutu. Žalobce toto rozhodnutí napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní
soud zamítl rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 As 138/2012 - 27. Poté, co toto rozhodnutí
nabylo právní moci, vyzval městský soud žalobce opětovně k zaplacení soudního poplatku
usnesením ze dne 15. 3. 2012, č. j. 5 A 235/2011 – 37, které bylo žalobci doručeno dne
23. 3. 2012, a stanovil mu k tomu lhůtu sedmi dnů od doručení. Lhůta pro zaplacení soudního
poplatku uplynula v pátek 30. 3. 2012. Žalobce soudní poplatek nezaplatil, nicméně dne
29. 3. 2012 byla soudu doručena jeho žádost ze dne 27. 3. 2012 (k poštovní přepravě předaná
28. 3. 2012) o povolení měsíčních splátek soudního poplatku po 20 Kč a posečkání
s úhradou poplatku na dobu dvou let. Městský soud řízení usnesením ze dne 17. 4. 2012,
č. j. 5 A 235/2011 - 42, zastavil.
Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že žádost o povolení
splátek soudního poplatku podal žalobce ještě před uplynutím dodatečné lhůty k zaplacení
soudního poplatku. Podrobně proto vyložil, že podle jeho názoru lze posečkat s úhradou
soudního poplatku, popřípadě rozložit jeho úhradu na splátky podle §156 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §13 odst. 2 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), jen v případech uvedených v §4 odst. 1 písm. e) až i) zákona o soudních
poplatcích, tj. v případech, kdy zaplacení soudního poplatku není nutnou podmínkou toho, aby
řízení dále pokračovalo. Povolení splátek soudního poplatku však není možné v případech, kdy
poplatková povinnost nevzniká vydáním rozhodnutí, nýbrž samotným podáním návrhu,
tj. v případech podle §4 odst. 1 písm. a) až d) zákona o soudních poplatcích; není-li soudní
poplatek v těchto případech zaplacen, stanoví §9 odst. 1 tohoto zákona jednoznačný následek
v podobě zastavení řízení. V žalobcově věci jde o žalobu, tj. o návrh podle §4 odst. 1
písm. a) citovaného zákona; soudní poplatek se tak stal splatným již samotným podáním žaloby
a žádost o povolení splátek je, podle názoru městského soudu, v tomto případě nepřípustná.
Městský soud pouze poznamenal, že i kdyby žalobcova žádost nebyla nepřípustná, nemohla
by být úspěšná, neboť tento postup není u žalobce ojedinělým, ale stal se v poslední době jeho
„novou strategií,“ poté, co městský soud přestal vyhovovat jeho žádostem o osvobození
od soudních poplatků. Proto městský soud hodnotí podávání rovněž tohoto typu žádostí jako
zneužívání, tentokrát institutu daňového práva.
Dále městský soud uvedl, že i kdyby hypoteticky posečkal s úhradou poplatku,
či prodloužil lhůtu k jeho zaplacení, minulo by se to účinkem, neboť z toho, jak žalobce
dlouhodobě líčí své poměry, a s ohledem na počet sporů, které u městského soudu vede (v době
rozhodování 146 nevyřízených žalob), je zřejmé, že by nebyl schopen zaplatit částku potřebnou
na úhradu soudních poplatků a tuto částku by od něj nebylo možno ani vymoci. V této věci jde
nadto o zcela samoúčelný spor, kdy na počátku byla žádost o určení advokáta pro řízení, které
bylo již v době podání žádosti skončeno.
Městský soud poukázal i na §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích s tím,
že by hypoteticky mohl žalobcovu žádost vyložit jako žádost podle písm. c) tohoto ustanovení
(ostatní písmena nepřipadají v daném případě v úvahu), avšak takové žádosti by také neměl
důvod vyhovět. Jednak tu prokazatelně neexistuje nebezpečí z prodlení (žádost o určení advokáta
byla bezpředmětná již v době svého podání), jednak toto ustanovení počítá s poplatníkem, který
sice bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit, nicméně nemajetný není (to by totiž mohl
využít institut osvobození od soudních poplatků) a jeho platební neschopnost je pouze dočasná.
To však není žalobcův případ.
Městský soud tak uzavřel, že žalobcovo podání je nepřípustnou žádostí a nemohlo
přerušit běh lhůty k zaplacení soudního poplatku; lhůta marně uplynula, aniž žalobce soudní
poplatek zaplatil. Městský soud proto řízení zastavil.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž explicitně neodkázal na žádný zákonný důvod podle §103 soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí
je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být toliko tvrzen kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá na případy přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení. Dle
judikatury se pod tímto důvodem kasační stížnosti (nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení) fakticky skrývají i další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c), d)
s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce
kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný pod
č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí mnoha, ne zcela srozumitelnými, námitkami zejména
vůči tomu, že mu městský soud ke splnění poplatkové povinnosti poskytl nepřiměřeně
krátkou lhůtu. Má za to, že v právním a sociálním státě „soudcovská lhůta musí být náramně dlouhá“,
dospěje-li soud ke zjištění, že žalobce nemá dostatek prostředků, tedy, že je v hmotné nouzi,
a to i po potvrzení rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků kasačním soudem
(zde rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 As 138/2012 - 27). Proto byla, dle jeho názoru, lhůta
stanovená městským soudem nesprávná. Městský soud navíc věděl, že stěžovatel nakládá toliko
s malými finančními prostředky, a proto je stanovení sedmidenní lhůty k zaplacení soudního
poplatku projevem „stranného výkonu veřejné moci“. Tato nepřiměřená lhůta se sama neprodloužila
vydáním rozhodnutí o zastavení řízení, či zasláním rozhodnutí o tomto výsledku, neboť
stěžovatel o tom nevěděl, a marně tak uplynula pouze „nesplnitelná lhůta k zaplacení“. Dále
má za to, že soudcovská lhůta není určením dne splatnosti, „nýbrž aktem vymáhání poplatku,
pod hrozbou sankce zastavení procesu“, přičemž tato lhůta byla přetržena žádostí o povolení splátek.
Druhá skupina námitek se týká placení soudního poplatku. Stěžovatel uvádí, že usnesení,
kterým bylo pouze upraveno vedení řízení – zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních
poplatků – není pro soud závazné, nicméně soud „implicitně uvažuje opačně.“ Dále je, dle
jeho názoru, „směšná“ i úvaha, že by nyní zneužíval i institut daňového práva. Shledává také
netaktním postoj soudu, který se mu vysmívá, pokud uvádí, že by soudní poplatek neuhradil ani
za dva roky. K této věci dále namítá, že městský soud o jeho žádosti „nevydal výrok“, a ani
neposoudil svou pravomoc k rozhodnutí o něm. Žádost byla výslovně určená správci soudních
poplatků, a proto ji neměl posuzovat pátý senát městského soudu. Stěžovatel má též za to, že zde
byl důvod pro podání žádosti o posečkání, neboť zákonodárce nepředpokládal, že před některým
soudem nastane situace, že bude žalobce „obžalováván“ ze zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků. Stěžovatel rozporuje i právní úvahu městského soudu o samotném
institutu posečkání a splátky poplatku. Pokud městský soud zhodnotil žádost jako nepřípustnou,
neměl k ní přihlížet, nebo ji měl odmítnout; to se však nestalo. Městský soud žádost posoudil,
avšak nerozhodl o ní zvláštním výrokem.
Další námitkou brojí stěžovatel proti postupu městského soudu, který „má předložit zákon,
nelze-li ho pro jeho neústavnost aplikovat“ (Ústavnímu soudu - pozn. NSS). Městský soud tak nicméně
již 20 let neučinil, a to přes to, že definovaný den splatnosti s následkem ukončení řízení pro jeho
nezaplacení, brání přístupu k soudu a navíc činí ze soudů „zatížené kvazifinanční orgány“. Pokud
městský soud zmiňuje, že Ústavní soud v jeho věci již ústavní stížnost odmítl, porušuje pravidlo,
dle kterého má rozhodovat na základě právního stavu v době vydání přezkoumávaného aktu.
Stěžovatel proto navrhuje, aby věc byla u Nejvyššího správního soudu přikázána jinému,
než druhému senátu, z důvodu vhodnosti a aby usnesení městského soudu bylo zrušeno
a vráceno s pokynem, aby žádost o povolení splátek byla předána správci poplatků k posouzení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná;
ze soudního spisu nicméně zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl
zaplacen soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona o soudních poplatcích
a Položka 19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není
zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Zdejší soud nicméně na těchto náležitostech pro
specifičnost případu netrval, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo
předmětné řízení zastaveno právě pro nezaplacení soudního poplatku (obdobně viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37).
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí předně námitky vztahující se k hrazení soudního
poplatku za řízení o žalobě; nesouhlasí s délkou lhůty soudem stanovené k jeho uhrazení a dále
též se způsobem, jakým se městský soud vypořádal s jeho žádostí o povolení posečkání s úhradou
soudního poplatku.
Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká poplatková povinnost
v případě poplatku za řízení podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení a téhož dne
je poplatek také splatný (§7 odst. 1 téhož zákona). Nebyl-li poplatek za řízení, splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou
mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví, o tom účastníka ve výzvě poučí
(§9 odst. 1 a 3 citovaného zákona). V souladu s odst. 7 tohoto ustanovení soud, který usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku vydal, toto usnesení zruší, pokud je poplatek zaplacen
ve věcech správního soudnictví dříve, než toto usnesení nabylo právní moci.
Zdejší soud nesdílí názor stěžovatele, že citovaná ustanovení zákona o soudních
poplatcích odporují ústavnímu pořádku ČR, neboť brání osobám v hmotné nouzi v přístupu
k soudu. Právě proto, aby nebylo bráněno těmto osobám v možnosti účinně bránit svá práva,
upravuje zákon v §36 odst. 3 s. ř. s. institut osvobození od soudních poplatků. Stěžovateli nebylo
toto osvobození přiznáno, neboť v jeho případě nedošlo ke splnění podmínek
stanovených uvedeným ustanovením, konkrétně bylo shledáno (a aprobováno Nejvyšším
správním soudem – viz rozsudek ze dne 29. 3. 2012, č. j. 2 As 41/2012 - 23), že se v případě jeho
žaloby jedná o zneužívání práva. Za této situace nemůže stěžovatel očekávat, že při vedení tohoto
sporu bude podpořen prostředky ze státního rozpočtu. Pouze proto, že nebylo vyhověno
stěžovatelově žádosti, nelze shledat neústavnost zákonného ustanovení o splatnosti soudního
poplatku.
Namítá-li stěžovatel, že stanovená lhůta sedmi dnů k zaplacení soudního poplatku
je v jeho případě příliš krátká, a tvrdí-li zároveň, že soud musí v těchto případech stanovit lhůtu
„náramně dlouhou“, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Předně je třeba zdůraznit, že v případě
lhůty stanovené soudem se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za žalobu
je splatný již dnem jejího podání (zde 15. 7. 2011). Jak bylo výše citováno, současná právní úprava
nadto umožňuje uhradit soudní poplatek i po lhůtě stanovené soudem ve výzvě, a to až do právní
moci usnesení o zastavení řízení. Znamená to, že se lhůta stanovená ve výzvě soudu fakticky
prodlužuje o dobu, ve které správní soud vydá, respektive doručuje stěžovateli toto usnesení.
I podle přesvědčení Ústavního soudu jde o dobu nikoliv zanedbatelnou, jak plyne například
z plenárního nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (dostupné z http://nalus.usoud.cz),
kde Ústavní soud dospěl k závěru, že třídenní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti není
dostatečná, avšak za situace, kdy je usnesení o zastavení řízení vydáno v určitém časovém
odstupu ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního
poplatku, dochází k faktickému prodloužení lhůty stanovené soudem. V nyní posuzovaném
případě bylo usnesení obsahující výzvu ke splnění poplatkové povinnosti stěžovateli doručeno
dne 7. 5. 2012 a napadené usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne 31. 5. 2012, přičemž
stěžovateli bylo doručeno dne 11. 6. 2012. Sedmidenní lhůta stanovená městským soudem se tak
fakticky prodloužila ještě o necelý měsíc. To je již jistě doba více než dostatečná pro splnění
poplatkové povinnosti. Ani námitka, že stěžovatel nevěděl, kdy mu bude doručeno rozhodnutí
o zastavení řízení, a tedy že se takto sama nemohla lhůta prodloužit, není na místě, neboť není
rozhodné, zda stěžovatel předem znal přesnou délku doby mezi doručením výzvy a právní mocí
usnesení o zastavení řízení. Měl-li v úmyslu uhradit soudní poplatek, byla mu k tomu poskytnuta
dostatečně dlouhá lhůta. Lhůta není nepřiměřeně krátká ani v důsledku toho, že stěžovatel
disponoval pouze malými finančními prostředky, jak připomíná v kasační stížnosti. Z této
argumentace stěžovatele nikterak nevyplývá, že by jiná lhůta, určená pro zaplacení soudního
poplatku, mohla něco změnit na jeho schopnosti soudní poplatek zaplatit.
Namítá-li dále stěžovatel, že lhůta stanovená městským soudem, byla přetržena podáním
žádosti o posečkání, tento argument je v rozporu s logikou placení soudních poplatků v řízení
před správními soudy a ze zákona takový závěr dovodit nelze. Požádá-li ten, kdo soudní řízení
vyvolal, o posečkání s úhradou soudního poplatku [respektive podá-li žádost podle §9 odst. 4
písm. c) zákona o soudních poplatcích – viz níže], a dojde-li taková žádost soudu ještě v rámci
otevřené lhůty pro dodatečné zaplacení poplatku, vzniká soudu pouze povinnost posoudit
důvodnost takové žádosti. Neuzná-li ji důvodnou, nic mu nebrání řízení pro nezaplacení
soudního poplatku zastavit, jakmile marně uplyne i dodatečně stanovená lhůta pro tento úkon.
V další námitce stěžovatel uvádí, že soud není vázán rozhodnutími, jimiž se pouze
upravuje vedení řízení, tedy ani usnesením o nepřiznání osvobození od soudních poplatků; soud
nicméně „implicitně uvažuje opačně.“ Zdejší soud již mnohokrát judikoval (například rozsudek
ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 – 97, publikovaný pod č. 581/2005 Sb. NSS),
že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nelze podřadit pod ustanovení
§104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení), neboť se jím
rozhoduje o podstatném procesním právu účastníka řízení. Tato námitka tak rovněž nemůže být
shledána důvodnou.
Námitka, že městský soud nesprávně vycházel při rozhodování z aktuálního skutkového
stavu, nemá rovněž opodstatnění. Soud totiž řízení zastavil v důsledku nezaplacení soudního
poplatku, aniž by skutkový stav věci jakkoliv posuzoval. Napadá-li stěžovatel okrajovou
poznámku soudu, že z úřední činnosti zjistil, že řízení před Ústavním soudem, pro které byl
stěžovateli žalobou napadeným rozhodnutím ustanoven advokát, již bylo pravomocně skončeno,
pak je nutno upozornit, že ta neměla na jeho rozhodnutí ve věci žádný vliv. Šlo pouze
o informaci obiter dictum; řízení o žalobě bylo zastaveno z jiného důvodu.
Poslední skupina námitek stěžovatele se týká způsobu, jakým městský soud přistoupil
k jeho žádosti o posečkání s úhradou soudního poplatku. Stěžovatel zejména namítá, že o jeho
žádosti nebylo výslovně (samostatným výrokem) rozhodnuto, přičemž rozhodující senát ani
neměl pravomoc o této žádosti rozhodovat.
Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, městský soud se důvodností žádosti
stěžovatele o povolení splátek soudního poplatku věcně nezabýval, neboť ji vyhodnotil jako
nepřípustnou. Vycházel z toho, že takovou žádost by bylo možno podat pouze v případě
povinnosti platit soudní poplatek podle §4 odst. 1 písm. e) až i) zákona o soudních poplatcích;
v případech podřazených pod písm. a) až d) citovaného ustanovení však takovou žádost podat
nelze. Na danou žádost pak hypoteticky aplikoval i §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích,
který nařizuje soudu řízení pro nezaplacení soudního poplatku v předepsaných případech
nezastavit; tyto jednotlivé případy vyhodnotil a konstatoval, že ani jeden z důvodů pro
nezastavení řízení podle §9 odst. 4 písm. a) až d) zákona o soudních poplatcích na stěžovatele
nedopadá. Podrobně se zabýval především tím, že žádost stěžovatele o povolení
posečkání s úhradou soudního poplatku by bylo možno hypoteticky vyložit jako žádost dle
§9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, a z tohoto hlediska uvážil důvody stěžovatelem
tvrzené, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že neodůvodňují nezastavení řízení a odložení
poplatkové povinnosti stěžovatele až do rozhodnutí ve věci samé.
Tento postup městského soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, který v usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 – 34, vyslovil, že „[ž]ádost o posečkání
úhrady soudního poplatku, resp. žádost o rozložení jeho úhrady na splátky (§156 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu), není přípustná v případě poplatku splatného podáním návrhu [§4 odst. 1 písm. a) až d) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], kdy zaplacení soudního poplatku je podmínkou pro to, aby řízení
mohlo dále pokračovat. V těchto případech stanoví zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jiný postup
(§13 odst. 2): povinnost platit soudní poplatek může být na základě žádosti poplatníka za splnění podmínek
vyjmenovaných v §9 odst. 4 písm. c) citovaného zákona odložena až do rozhodnutí ve věci samé (§9 odst. 6 téhož
zákona), případně může být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození od soudního
poplatku.“ V tomto směru tedy není městskému soudu čeho vytknout, až na drobné pochybení
spočívající v tom, že k posouzení žádosti stěžovatele podle §9 odst. 4 zákona o soudních
poplatcích přistupoval hypoteticky a stále vycházel z toho, že jde o žádost o posečkání s úhradou
soudního poplatku, která je nepřípustná. Postup podle §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích
neměl být pro městský soud toliko hypotetickým, neboť stěžovatelovu žádost bylo skutečně
na místě vykládat podle tohoto ustanovení a tak ji také vypořádat, neboť taková žádost je v této
fázi řízení přípustná. Nejvyšší správní soud však shledal, že městský soud i přes tento deficit
danou otázku náležitě vypořádal a odůvodnil, a lze tudíž potvrdit jeho závěr, že stěžovatel
nesplňuje ani podmínky dle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Vzhledem
k uvedenému nelze po věcné stránce posouzení otázky odkladu placení soudního poplatku
městskému soudu ničeho vytknout.
Pokud stěžovatel namítal, že městský soud o jeho žádosti o posečkání s úhradou
soudního poplatku, respektive o nezastavení řízení podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních
poplatcích, nerozhodl samostatným výrokem, nelze takovou námitku považovat za důvodnou.
Gramatickým výkladem §9 odst. 4 a 5 zákona o soudních poplatcích nelze než dospět k závěru,
že v případě negativního vyhodnocení podmínek pro nezastavení řízení, se o podané žádosti
samostatné rozhodnutí nevydává. Městský soud v nyní posuzované věci správně zjistil skutkové
okolnosti a odůvodnil, proč stěžovateli nemůže být vyhověno; učinil tak zcela správně toliko
v odůvodnění napadeného usnesení, aniž by o tom vydával samostatný výrok. Na tomto místě lze
pro stručnost odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 9. 2012, č. j. 2 As 79/2012 – 12.
Stěžovatel taktéž nesouhlasil s tím, že o jeho žádosti rozhodl městský soud, ačkoliv žádost
byla určena správci soudních poplatků. K tomu lze jen stručně uvést, že pravomoc rozhodovat
o žádosti podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, která jediná byla žádostí
přípustnou, má právě rozhodující soud, tj. pátý senát městského soudu.
Konečně dovolával-li se stěžovatel rozporu aplikované zákonné úpravy s ústavním
pořádkem s tím, že městský soud pochybil, pokud věc z tohoto důvodu nepředložil Ústavnímu
soudu, zde nezbývá než konstatovat, že jde o argumentaci zcela obecnou a nelze ji proto
meritorně uchopit.
Na základě všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Pokud stěžovatel požadoval, aby byla kasační stížnost „přikázána jinému senátu než druhému
z důvodu vhodnosti“, pak se tímto návrhem soud neměl jak zabývat, neboť soudní řád správní
pamatuje pouze na přikázání věci jinému soudu, ve smyslu §9 s. ř. s., respektive na určení jiného
soudce nebo senátu k rozhodnutí věci podle §8 s. ř. s.; v obou případech však je důvodem
výhradně vyloučení soudců pro podjatost, z důvodů uvedených v §8 odst. 1 s. ř. s., nebo je-li
to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné (§9 odst. 2
s. ř. s.). Podjatost soudců zdejšího soudu však stěžovatel nenamítal, a taktéž důvody rychlosti,
hospodárnosti či jiné skutečně důležité důvody neuváděl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel byl v dané věci neúspěšný; právo na náhradu nákladů řízení mu proto
nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo zjištěno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti jí proto nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu