ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.114.2012:11
sp. zn. 2 As 114/2012 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 8 A 83/2010 -
66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o zrušení rozhodnutí žalované ze dne
18. 2. 2010, č. j. 446/10, kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci, a rozhodnutí
žalované ze dne 22. 3. 2010, č. j. 723/10, kterým žalovaná rozhodla o zrušení určení advokáta,
usnesením ze dne 19. 6. 2012, č. j. 8 A 83/2010 - 66, nepřiznal žalobci osvobození od soudních
poplatků. Městský soud toto osvobození podle §36 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“) žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost představuje zneužití tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl několik pochybení městského soudu, která jsou podle
jeho názoru důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Především soudu vytkl rozpor mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich vyvozuje. Dále poukázal na údajnou
značnou libovůli městského soudu při výkladu právních norem a hodnocení skutkových zjištění,
která má výrazně snižovat šanci stěžovatele na ochranu jeho práv. Stěžovatel rovněž namítal
„velenepravdivost“, iracionálnost a absurdnost některých závěrů obsažených v odůvodnění usnesení
městského soudu. Stěžovatel namítal také to, že městský soud obchází zákon z důvodu své
přetíženosti. Dále uvedl, že městský soud odmítá uznat, že náklady soudního řízení jsou
i poštovné, papír, inkoust, tisk, což nejsou pro osobu v hmotné nouzi zanedbatelné výdaje. Podle
stěžovatele nemají akty jiných soudních senátů sílu zákona či precedentů, a proto na ně soud
nemůže odkazovat. Nakonec stěžovatel uvedl, že kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž
se negativně upravilo vedení řízení, není přípustná, nicméně nespravedlivě vedený proces
je důvodem k zásahu nadřízeného soudu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Jak
vyplývá z tohoto ustanovení, účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků při
splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, 2. podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3. doložení nedostatku prostředků.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle níž
„dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu
tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních
poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně
odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, když uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti
rozhodnutím žalované o určení či o zrušení určení advokáta stěžovateli v různých právních
věcech s tím, že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální
nepřesnosti v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho
snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů
žalované i soudu; tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud
konstatoval, že žalobní námitky a procesní postup stěžovatele jsou opět jen úsilím o jakousi
samoúčelnou procesní čistotu.
Nejvyšší správní soud ostatně ani nemohl přehlédnout, že v dané věci stěžovatel žalobou
brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování
právní služby a proti rozhodnutí, kterým se ruší určení advokáta jiného. Podobného rázu jsou
i jiné spory stěžovatele, projednávané zdejším soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom
nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní
sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných
podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li
mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá
práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit
každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků.
Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést
bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků,
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní
sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb.
NSS). Takovou povahu však předmětný spor nemá.
Lze tak učinit závěr, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (například vytýkané
používání minulého času v odůvodnění, polemika s jinými rozhodnutími stejného soudu atp.).
Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě úspěšné žalované
nebylo prokázáno, že by jí vznikly náklady nad rámec její běžné činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu