ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.53.2011:205
sp. zn. 2 As 53/2011 - 205
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Disney
Enterprises, Inc. a Delaware corporation, se sídlem USA, California Burbank, 500 South
Buena Vista Street, zastoupeného JUDr. Janem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 1,
Národní 32, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína
Čermáka 2a, za účasti osoby zúčastněné na řízení BARFI-INVEST, a. s., se sídlem Plzeň,
Veleslavínova 11/17, zastoupené Ing. Jiřím Poláčkem, patentovým zástupcem se sídlem Plzeň,
Dominikánská 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. 1. 2011, č. j. 8 A 133/2010 - 156,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, č. j. 8 A 133/2010 - 156,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2006, č. j. O-183558 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 33612/2003, kterým byla žalobci částečně zamítnuta přihláška slovní
ochranné známky sp. zn. O-183558, ve znění BUENA VISTA, pro seznam výrobků a služeb
zařazených do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: (9) magnetické nosiče
zvukových záznamů, gramofonové desky; (41) zábava, kulturní aktivity. Důvodem bylo zjištění,
že přihlašované slovní označení bylo shledáno zaměnitelným s namítanou kombinovanou
ochrannou známkou č. 228654, ve znění Buena Vista Club s obrazovým prvkem stylizovaných
postav hudebníků, a část výrobků a služeb, pro které bylo přihlašované označení nárokováno,
bylo, v porovnání s výrobky a službami chráněnými namítanou ochrannou známkou, shledáno
shodnými nebo podobnými [§9 odst. 1 písm. a) již neplatného zákona č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, resp. §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochranných známkách“), ve spojení s §52 odst. 2 téhož zákona].
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, který
rozsudkem ze dne 10. 8. 2007, č. j. 8 Ca 163/2006 – 52, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen
Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 26. 9. 2008, č. j. 7 As 58/2007 - 84, a věc
byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v pořadí druhým rozsudkem
ze dne 30. 3. 2009, č. j. 8 Ca 369/2008 – 94, napadené rozhodnutí opětovně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl opět ke kasační stížnosti žalovaného zrušen
Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 52/2009 – 130, a věc
byla městskému soudu znovu vrácena k dalšímu řízení. V rámci projednání žaloby městský soud
v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, č. j. 8 A 133/2010 - 156, napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V odůvodnění nově vydaného rozsudku ze dne 13. 1. 2011, č. j. 8 A 133/2010 - 156,
městský soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž přisvědčil námitce žalobce,
že otázka pravděpodobnosti záměny předmětných ochranných známek na straně veřejnosti,
ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, měla být posuzována také
ve smyslu první směrnice Rady 89/104/EHS [resp. směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách
(kodifikované znění) – doplněno NSS]. Celkové posouzení nebezpečí záměny totiž předpokládá
určitou vzájemnou závislost mezi zohledněnými faktory a zejména mezi podobností ochranných
známek a podobností výrobků a služeb, na které se ochranné známky vztahují. Nízký stupeň
podobnosti mezi výrobky nebo službami, na které se ochranné známky vztahují, tak může být
vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami a naopak (rozsudky ve věci
C-39/97 Canon, C-342/97 Lloyd Schuhfabrik Meyer). Městský soud uvedl, že posouzení existence
nebezpečí záměny výrobků nebo služeb se musí týkat vzhledové, fonetické nebo pojmové
podobnosti dotčených ochranných známek, musí být založeno na celkovém dojmu, kterým tyto
ochranné známky působí, s přihlédnutím zejména k jejich rozlišovacím a dominantním prvkům.
Ochrana, kterou požívá ochranná známka, musí být tím vyšší, čím je její rozlišovací způsobilost,
ať už inherentně nebo z důvodů známosti této ochranné známky, na trhu vyšší
(C-251/95 SABEL).
Městský soud konstatoval, že v dané věci je nutno posoudit, zda i přes vizuální
a fonetickou podobnost dotčených označení neexistuje (míněno zřejmě „existuje“ – pozn. NSS)
mezi dotčenými ochrannými známkami nebezpečí záměny. Uvedl, že s ohledem na běžnou
rozlišovací způsobilost namítané ochranné známky a zjevný rozdíl mezi dotčenými výrobky
by se měl žalovaný zabývat otázkou, zda skutečně existuje u cílové veřejnosti v České republice
nebezpečí záměny. Logickým důsledkem zjevných rozdílů mezi dotčenými výrobky a službami
je to, že se podobnosti mezi ochrannými známkami při celkovém posouzení nebezpečí záměny
neutralizují. Žalovaný se tak má podle městského soudu zabývat tím, zda si průměrný český
spotřebitel bude myslet, že výrobky a služby výhradně zaměřené na filmovou produkci a činnosti
s ní související, označené přihlašovaným označením BUENA VISTA, známým již od 70. let
v USA a posléze po celém světě, mají stejný původ jako výrobky a služby, na které se vztahuje
namítaná ochranná známka. Činnost žalobce se totiž výrazně odlišuje od činnosti osoby
zúčastněné na řízení.
Pokud jde o vymezení pojmu nebezpečí záměny, odkázal městský soud na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, z něhož se podává,
že na posouzení existence nebezpečí záměny má vliv řada faktorů. Nelze se omezovat jen
na posouzení srovnání samotných označení, ale je třeba přihlížet ke všem relevantním
okolnostem, které by na vznik nebezpečí záměny mohly mít vliv. Těmito faktory jsou povědomí
o ochranné známce na trhu, její celosvětová proslulost, stupeň podobnosti atd. Nebezpečí
záměny se posuzuje okem průměrného zákazníka, pro kterého jsou zaměnitelná především
ta označení, která se shodují ve výrazném prvku, v dominující části označení. Důležitý je celkový
dojem, který porovnávaná označení vyvolávají, nikoliv podobnost v nepodstatných
jednotlivostech.
Městský soud konstatoval, že namítaná ochranná známka je tvořena slovními prvky
„Buena Vista Club“, nad nimiž jsou vyobrazeny siluety tří hudebníků, a to klečícího trumpetisty,
stojící ženy s tamburínou a stojícího hráče na saxofon. Rozlišujícím dominantním prvkem
je podle městského soudu zejména vyobrazení tančících hudebníků; i slovo Club
má v konkrétním případě výraznou rozlišovací způsobilost. Městský soud zhodnotil, že správní
uvážení žalovaného postrádá logickou správnost, zejména přesvědčivé odůvodnění v rozsahu
namítaných skutečností žalobcem ve správním řízení, tj. že rozdíly mezi dotčenými ochrannými
známkami jsou dostatečně velké na to, aby bylo v rámci celkového přístupu vyloučeno,
že by si relevantní veřejnost mohla myslet, že výrobky a služby žalobce a osoby zúčastněné
na řízení mají společný původ. Žalovaný nezkoumal, zda si relevantní veřejnost uchová v paměti
pouze nedokonalý obraz dotčených ochranných známek, takže jejich společný prvek - výraz
„buena vista“ mezi nimi vyvolá podobnost. Žalovaný navíc v rozhodnutí o rozkladu vůbec
nereagoval na námitku žalobce, že nezpochybňovaná všeobecná známost přihlašovaného
označení BUENA VISTA v ČR snižuje nebezpečí záměny s namítanou ochrannou známkou.
Městský soud zhodnotil, že v projednávané věci, s ohledem na vzájemnou závislost různých
faktorů, které je třeba zohlednit, a z důvodu nedostatku proslulosti namítané ochranné známky,
nelze dospět k závěru o nebezpečí záměny přihlašované a namítané ochranné známky, aniž by jej
žalovaný logicky a přesvědčivě odůvodnil stran (ne)existence podobnosti mezi dotčenými
výrobky a službami ve spojení s průměrnými podobnostmi přihlašovaného označení a namítané
ochranné známky z vizuálního a fonetického hlediska a stran možnosti vyvolání nebezpečí
záměny u relevantních spotřebitelů, pokud jde o obchodní původ výrobků.
Dále přisvědčil námitce žalobce, že se žalovaný omezil pouze na porovnání shodného
slovního prvku „buena vista“ namítané ochranné známky s podanou přihláškou, přičemž tento
postup je v rozporu s ustálenou praxí. Žalovaný se zabýval kritériem českého průměrného
spotřebitele, u kterého nelze předpokládat znalost španělského jazyka, aby byl schopen přisoudit
slovnímu spojení „buena vista“ konkrétní lingvistický význam; vycházel tedy z toho, že toto slovní
spojení není pro českého spotřebitele obvyklé. Městský soud shledal, že žalovaný sice pracoval
s termínem „průměrný spotřebitel“, nicméně nezabýval se kritériem „běžně informovaného a přiměřeně
pozorného a obezřetného“ průměrného spotřebitele, které mělo být použito v rámci celkového
posouzení. Žalovaný, dle jeho názoru, ve skutečnosti použil spíše kritérium „přílišně nedbalého
spotřebitele“. Městský soud považoval tvrzení žalovaného, že by si „běžně informovaný a přiměřeně
pozorný a obezřetný“ průměrný spotřebitel nepovšiml rozdílu slovních a obrazových prvků
kolidujících ochranných známek, tím spíše, že jejich velikost a význam v obou označeních nejsou
zanedbatelné, za nelogické. To zvláště za situace, kdy produkce žalobce je známa několika
generacím českých diváků a průměrný divák by si proto označení BUENA VISTA nespojoval
s namítanou ochrannou známkou.
Žalobcem navrhovaný důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze,
č. j. 32 Cm 89/2005 – 106, městský soud nepřipustil s tím, že se jedná o nepravomocný rozsudek,
který se vztahuje k jiné ochranné známce, ve znění Buena Vista International, Inc. Městský soud
nicméně podotkl, že závěrům uvedeného rozsudku přisvědčuje. Z rozsudku vyplývá,
že se vlastník namítané ochranné známky „Buena Vista Club“ neúspěšně domáhal uložení
povinnosti FTV PRIMA, spol. s r. o. zdržet se vysílání audiovizuálních záznamů obsahujících
uvedené označení „Buena Vista International, Inc.“.
Z uvedených důvodů městský soud zrušil napadené odvolací rozhodnutí pro
nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Nově vydaný rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, opírající
se o důvody vyplývající z §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
ve spojení s §104 odst. 3 písm. a) in fine s. ř. s.
Stěžovatel je především toho názoru, že městský soud nedodržel závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu, vyslovený ve zrušujícím rozsudku, kterým byl zavázán,
aby v mezích žalobních bodů přezkoumal logickou správnost a zákonnost správního uvážení
stěžovatele a dodržení vymezených zákonných mantinelů pro užití této diskrece.
Dle jeho názoru je rozsudek městského soudu založen na nesprávných premisách.
Přihlašované označení není zaměřené na filmovou produkci a činnosti s ní související, jak tvrdí
městský soud. Ochrana byla původně nárokována pro celou řadu položek ve třídě 9 a ve třídě 41
mezinárodního třídění výrobků a služeb. Stěžovatel shledal, že jen některé nárokované výrobky
a služby kolidují s již chráněnými právy vlastníka namítané ochranné známky, a proto byla
přihláška ochranné známky BUENA VISTA zamítnuta pouze částečně. V napadeném
rozhodnutí přitom řádně a logicky vysvětlil, proč některé z výrobků, jež si nárokoval žalobce,
pokládal za shodné nebo podobné s ochranou poskytovanou namítané ochranné známce.
Ze srovnání žalobcem nárokovaných skupin výrobků magnetické nosiče zvukových záznamů,
gramofonové desky a služeb zábava a kulturní aktivity se službami chráněnými namítanou ochrannou
známkou pořádání kulturních a zábavních produkcí a zprostředkování hudebních a jiných zábavních produkcí
a výroba zvukových a audiovizuálních záznamů je zjevné, že srovnávané výrobky a služby jsou
si podobné. Jestliže městský soud uvedl, že: „logickým důsledkem zjevných rozdílů mezi dotčenými výrobky
a službami je to, že se podobnosti mezi ochrannými známkami při celkovém posouzení nebezpečí záměny
neutralizují“, pak zjevně nevycházel z obsahu správního spisu, nýbrž z vlastní zkušenosti
s produkcí žalobce.
Stěžovatel dále polemizuje s pasáží rozsudku, v níž městský soud při vymezení pojmu
nebezpečí záměny odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 3199/2007. Stěžovatel tvrdí, že tím byl zavázán k postupu porušujícím zákon,
neboť proslulost (zřejmě dobré jméno) může Úřad průmyslového vlastnictví zkoumat
jen ohledně namítané ochranné známky, avšak nikoliv ve vztahu k přihlašovanému označení.
Tímto postupem by stěžovatel porušil rozsah své diskreční pravomoci, neboť zákon takový
prostor nevytváří. Přihlašované označení se vždy přirovnává k již existujícímu právu a ne naopak,
přičemž zkušenost ukazuje, že podobné prvky jsou významnější pro hodnocení než prvky,
v nichž se označení odlišují. Stěžovatel podotýká, že všeobecně známé označení je chráněno
podle čl. 6bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (č. 64/1975 Sb.),
a to i v případě, že by takové označení nebylo zapsáno do rejstříku ochranných známek.
Městský soud rovněž vytkl stěžovateli, že se nezabýval kritériem běžně informovaného
a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele. Stěžovatel k tomu uvádí, že v napadeném rozhodnutí
popsal právě takového spotřebitele, ačkoliv tato slova nepoužil doslovně. Poukazuje na protimluv
městského soudu, který na jedné straně tvrdí, že není logické, že by průměrný spotřebitel určité
prvky namítané ochranné známky přehlédl, na straně druhé však zavazuje stěžovatele k tomu,
aby posuzoval nebezpečí záměny okem tzv. průměrného zákazníka, pro něhož jsou zaměnitelná
především taková označení, která se shodují ve výrazném prvku, v dominující části označení.
Městský soud tak stěžovatele zavázal nesrozumitelným právním názorem.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu
a mimo jiné dodal, že on ani městský soud netvrdí, že zaměření výrobků a služeb na filmovou
produkci má vyplývat z obsahu spisu; pouze tvrdí, že relevantní veřejnost si přihlašované výrobky
a služby bude s filmovou produkcí spojovat, neboť ta je pro žalobce příznačná a známá po celém
světě, včetně ČR. Městský soud tuto skutečnost uvedl jako jedno z kritérií, ke kterým je třeba
přihlížet při hodnocení pravděpodobnosti záměny předmětných označení, což je zcela v souladu
s evropskou judikaturou. Stěžovatel úsudek o zaměnitelnosti přihlašovaného označení a namítané
ochranné známky nemohl učinit bezvadně, neboť se omezil na posouzení možnosti záměny
slovních označení, aniž by zhodnotil další relevantní kritéria, jakými jsou i hledisko průměrného
spotřebitele, postavení na trhu či míra rozlišovací způsobilosti porovnávaných známek.
Osoba zúčastněná na řízení (ani její procesní předchůdce – společnost LDT Panorama
CZ, a. s.) se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí třetí
(podanou stále týmž stěžovatelem), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve její přípustností.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, dostupném z http://nalus.usoud.cz, v němž uvedl, že smyslem a účelem
citovaného ustanovení je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“. Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž městský soud
rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost
přípustná především stran právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho
vzhledem k důvodu zrušení rozhodnutí městského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo
možné. Dále je pak kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou kasační soud
posuzoval (čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky).
Jiné, než shora uvedené, kasační důvody nemohou být meritorně projednány (viz též usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Zdejší soud dospěl k závěru, že právě
projednávaná kasační stížnost je ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť
se netýká právních otázek, kterými se již v předchozím rozhodnutí zabýval (nebyly předmětem
kasační stížnosti) a stěžovatel rovněž namítá, že se městský soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto připustil k meritornímu projednání.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Současně přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu
i ve smyslu §109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejprve Nejvyšší správní soud přistoupil k vypořádání námitky, v níž stěžovatel namítá,
že se městský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v předcházejícím rozsudku.
Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud opětovně posuzoval pravděpodobnost záměny
přihlašovaného označení BUENA VISTA a namítané kombinované ochranné známky Buena
Vista Club mimo svou pravomoc. Nedržel se tak závazného právního názoru Nejvyššího
správního soudu, podle kterého měl pouze přezkoumat logickou správnost a zákonnost
správního uvážení stěžovatele a dodržení vymezených zákonných mantinelů při užití této
diskrece.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 52/2009 – 130, zrušil
přecházející (již v pořadí druhý) rozsudek městského soudu, neboť městský soud nepřípustně
zasáhl do správního uvážení stěžovatele tím, že nahradil jeho úvahy svými vlastními.
Stejně jako v předcházejícím rozsudku je třeba uvést, že k rozsahu přezkumu rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví správními soudy se již dosavadní judikatura opakovaně vyslovila.
Zde lze opětovně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004,
č. j. 5 A 106/2001 – 62, z něhož se podává, že „posouzení zaměnitelnosti ochranných známek je věcí
úvahy správního orgánu. Soud není proto oprávněn na místě správního orgánu nahrazovat jeho hodnocení důkazů
vlastní úvahou a na místo zjištěného skutkového stavu postavit vlastní skutková zjištění. Své kognici pouze
může – a k žalobní námitce musí – podrobit hodnocení důkazů potud, zda bylo úplné a z hlediska aplikované
právní normy také logické (§78 odst. 1 s. ř. s.).“; obdobně srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
26. 10. 2006, č. j. 1 As 28/2006 – 97, publikovaný pod č. 1064/2007 Sb. NSS). Soud tedy nemůže
namísto hodnocení správního orgánu postavit hodnocení vlastní a rozhodnout tak o věci samé,
a to i kdyby měl za to, že by sám rozhodné skutečnosti hodnotil odchylně; v opačném
případě by překročil svou pravomoc. Zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí může,
na základě konkrétní žalobní námitky, posoudit pouze z hlediska jeho souladu či rozporu
se zákonem; správnímu orgánu případně může uložit povinnost rozhodnout o věci znovu,
při respektování zákonných ustanovení. Nemůže však (bez provedení vlastního dokazování)
správní orgán zavázat pouze k jinému hodnocení zjištěných skutečností, pokud původní
hodnocení nevybočovalo ze zákonných mezí. Uvedené závěry přitom kladou logicky vysoké
nároky na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 – 141, se k této otázce podává, že „Úřadu (průmyslového
vlastnictví) je dán ze zákona široký prostor pro správní uvážení, k čemuž je dále třeba přičíst, že při
rozhodování o pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení a namítané ochranné známky sehrávají svou roli
i subjektivní kritéria. Aby bylo možno co nejvíce minimalizovat dopad těchto negativních okolností
na rozhodování, je o to více třeba striktně trvat na podrobném a zejména přesvědčivém odůvodnění každého
vydaného rozhodnutí, a to především v rozsahu účastníky namítaných skutečností.“
Ačkoliv je z odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku zřejmé, že se městský soud
pokusil hodnotit toliko meze správního uvážení a vymezit, v čem stěžovatel při svém správním
uvážení pochybil (o správnosti této jeho úvahy bude pojednáno níže), nelze přehlédnout, že opět
sklouzl k vlastnímu hodnocení pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení a namítané
ochranné známky. Na str. 10 napadeného rozsudku totiž kategoricky konstatuje, že „rozlišujícím
dominantním prvkem ve srovnání s přihlašovanou slovní ochrannou známkou „BUENA VISTA“ je zejména
toto vyobrazení tančících hudebníků na ochranné známce namítatele, dále i slovo Club má v tomto konkrétním
případě výraznou rozlišovací způsobilost.“ Tím městský soud sám fakticky dovozuje neexistenci
pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení a namítané ochranné známky po vizuální
stránce, neboť vyhodnocuje, že dominantními prvky namítané ochranné známky je slovo „Club“
a obrazový prvek hudebníků a tanečnice; tím v podstatě vyjadřuje, že slovní spojení „buena vista“
považuje za méně významný prvek, který nemusí způsobovat pravděpodobnost záměny
(dovozuje tak jen průměrnou podobnost přihlašovaného označení a namítané ochranné známky;
str. 10 rozsudku, poslední odstavec). K těmto závěrům městský soud dospěl, aniž by byl
oprávněn přehodnocovat výsledky správního uvážení stěžovatele vyjádřené v napadeném
rozhodnutí a v rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví v prvním stupni, shledal-li
je přezkoumatelnými. Stěžovatel, spolu se správním orgánem prvého stupně, v rámci svého
správního uvážení přitom dospěli ke zcela odlišným závěrům, a sice že, slovo „Club“ má nízkou
rozlišovací způsobilost a že slovní spojení „buena vista“ představuje podstatnou distinktivní část
jak přihlašovaného označení, tak namítané ochranné známky. Přitom správní orgány vycházely
z toho, že obrazový prvek a slovní část namítané ochranné známky mají stejnou váhu. Pokud
neprováděl vlastní dokazování, na jehož základě by mohl postavit nový skutkový stav stran této
otázky, mohl městský soud pouze provést zhodnocení, zda se se závěry správních orgánů
ztotožňuje či nikoliv a odůvodnit, proč podle jeho názoru stěžovatel při svém hodnocení vizuální
stránky přihlašovaného označení a namítané ochranné známky pochybil, jaké aspekty věci
případně zanedbal a proč tedy jeho závěr není logicky možným. Nic takového ovšem městský
soud neudělal a přímo předestřel svůj náhled na jednotlivé prvky přihlašovaného označení
a namítané ochranné známky. Tento postup tedy nebyl v souladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu; městský soud svým postupem navíc nedostál závaznému právnímu
názoru, ke kterému jej zdejší soud již jednou zavázal. Nelze tedy než konstatovat, že městský
soud opětovně pochybil, neboť překročil vytyčené meze soudního přezkumu ve známkoprávních
věcech.
Obdobně městský soud postupoval i ve vztahu k posuzování podobnosti výrobků a služeb,
když na str. 9 napadeného rozsudku bez jakéhokoli bližšího odůvodnění konstatoval, že má za to,
že „s ohledem na běžnou rozlišovací způsobilost starší ochranné známky a zjevný rozdíl mezi dotčenými výrobky
by se měl žalovaný zabývat otázkou, zda skutečně existuje u cílové veřejnosti v České republice nebezpečí záměny,
když logickým důsledkem zjevných rozdílů mezi dotčenými výrobky a službami je to, že se podobnosti mezi
předmětnými ochrannými známkami při celkovém posouzení nebezpečí záměny neutralizují.“ Městský soud
tedy výslovně konstatoval vlastní přesvědčení o zjevném rozdílu mezi dotčenými výrobky a službami,
aniž by měl pro tento závěr jakýkoli podklad. Tímto postupem ovšem dospěl k opačnému závěru
než stěžovatel, který v napadeném rozhodnutí vyhodnotil částečnou podobnost nárokovaných
výrobků a služeb a právě v rozsahu těchto podobných výrobků a služeb přihlášku ochranné
známky částečně zamítl. Městský soud tak opět popřel správní uvážení stěžovatele tím,
že jej nahradil úsudkem vlastním. Přitom však lze vysledovat i jistou protismyslnost jeho úvah,
neboť ač vyslovil, že zde je zjevný rozdíl mezi výrobky a službami, následně stěžovatele zavázal,
aby posoudil, zda se výrobky a služby výhradně zaměřené na filmovou produkci odlišují
od činnosti osoby zúčastněné na řízení a zda by si průměrný spotřebitel mohl myslet, že výrobky
a služby mají společný původ. Na jedné straně tak městský soud na tuto otázku vyslovil svůj
vlastní, odlišný, názor (ač k tomu není oprávněn v rámci mezí soudního přezkumu), na straně
druhé dává stěžovateli možnost posoudit tuto otázku sám, přičemž mu ukládá, aby vzal v úvahu
filmovou produkci žalobce. Takové odůvodnění rozsudku svědčí o vnitřní rozpornosti, jejímž
důsledkem je nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
Na tomto místě však nelze přisvědčit stěžovateli v jeho námitce, že městský soud vycházel
z vlastní zkušenosti s činností žalobce, upozorňoval-li na jeho filmovou produkci. Městský soud
totiž na filmovou produkci žalobce upozornil v souvislosti s posuzováním podobnosti výrobků
a služeb, a to zjevně s ohledem na žalobní bod, který poukazoval na odlišné obchodní zaměření
obou subjektů. Tento žalobní bod pak byl rozveden v replice žalobce, v níž uváděl, že výrobky
a služby zapsané pro namítanou ochrannou známku souvisejí se zábavou, zatímco přihlašované
označení žalobce souvisí s filmovým průmyslem. Městský soud tak vycházel pouze
z argumentace žalobce a nikoliv z vlastní zkušenosti; to však pro podstatu věci není rozhodující.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené lze tedy učinit první dílčí závěr, a sice že městský
soud opětovně porušil závazný právní názor, ke kterému byl zavázán v předchozím zrušujícím
rozsudku zdejšího soudu; tím porušil §110 odst. 4 s. ř. s. Takové pochybení pak představuje
vadu řízení před soudem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která měla vliv na zákonnost
rozhodnutí. Tato vada již sama o sobě postačuje ke zrušení rozsudku městského soudu. Nejvyšší
správní soud však shledal i další pochybení, ke kterým byl povinen se vyjádřit.
Městský soud byl Nejvyšším správním soudem rovněž zavázán k tomu, že pokud bude
chtít hodnotit, zda stěžovatel správně vyložil pojem nebezpečí záměny (resp. pravděpodobnost záměny),
musí obsah tohoto pojmu nejprve sám vyložit. Městský soud tak učinil prostým citováním
podstatné pasáže z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007;
na dalším místě pak citoval z rozhodnutí Soudního dvora ES ve věcech C-39/97 Canon,
C-342/97 Lloyd Schuhfabrik Meyer a C-251/95 SABEL. Vůbec však nevysvětlil, jaký význam mají
citované judikáty pro konkrétní projednávanou věc, a objektivně nezhodnotil, které aspekty věci
měl stěžovatel při své správní úvaze opomenout posoudit; to vše, samozřejmě, v mezích
žalobních bodů. Takové citování pasáží z rozhodnutí soudů je bezúčelné a nepřidává
na srozumitelnosti rozsudku jako celku.
Nejvyšší správní soud navíc zjistil, že citované usnesení Nejvyššího soudu se týká věci, v níž
se dosavadní osoba zúčastněná na řízení (LDT Panorama CZ, s. r. o.), coby vlastník
kombinované ochranné známky Buena Vista Club, neúspěšně domáhala podle §8 zákona
o ochranných známkách proti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., toho, aby se tato společnost
zdržela vysílání audiovizuálních záznamů obsahujících slovní spojení Buena Vista International, Inc..
V uvedené věci v prvním stupni rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2006,
č. j. 32 Cm 89/2005 – 106, ve druhém stupni pak Vrchní soud v Praze, rozsudkem ze dne
15. 1. 2007, č. j. 3 Cmo 301/2006 – 138. Shora zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo
dovolání proti posledně citovanému rozsudku odmítnuto. Ve světle této informace, o které
se ovšem městský soud v rozsudku vůbec nezmiňuje, nedává smysl pasáž napadeného rozsudku
na str. 11, ve které městský soud konstatuje, že nepřipustil důkaz výrokem rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, č. j. 32 Cm 89/2005 – 106, neboť je nepravomocný a vztahuje
se k jiné ochranné známce. Tohoto rozsudku se přitom žalobce dovolával v žalobě, ve snaze
podpořit své tvrzení o neexistenci pravděpodobnosti záměny obou řešených označení. Městský
soud na jedné straně uvádí, že z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006,
č. j. 32 Cm 89/2005 – 106, nevycházel, avšak na druhé straně vychází z usnesení Nejvyššího
soudu, které se této konkrétní kauzy týká a přebírá skutkové hodnocení věci plynoucí
z prvostupňového rozsudku, a to konkrétně pasáž týkající se vyhodnocení dominantních prvků
namítané ochranné známky Buena Vista Club. V citovaném usnesení Nejvyšší soud, mimo jiné,
konstatoval, že „rozlišujícím prvkem, který je výrazný a dominantní, je zejména vyobrazení tančících
hudebníků na ochranné známce (…) Mimo to i slovo Club má v tomto konkrétním případě výraznou rozlišovací
schopnost“; argumentace městského soudu v dané věci při hodnocení rozlišujících prvků namítané
ochranné známky (str. 10 rozsudku) přitom působí dojmem, že byla pouze zcela mechanicky
přejata z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
V rámci hodnocení správního uvážení stěžovatele, potažmo prvostupňového orgánu,
městský soud konstatoval, že jejich úvaha, týkající se nebezpečí záměny obou označení, postrádá
logickou správnost a přesvědčivé odůvodnění v rozsahu skutečností namítaných žalobcem
ve správním řízení. V souvislosti s tím pak městský soud poukázal na nedostatek proslulosti starší
ochranné známky. Městský soud tvrdí, že s ohledem na „nedostatek proslulosti starší ochranné známky
nelze dospět k závěru o nebezpečí záměny mezi přihlašovanou ochrannou známkou a starší ochrannou známkou,
aniž by je žalovaný logicky a přesvědčivě zdůvodnil, vyhodnotil neexistenci podobnosti mezi dotčenými výrobky
a službami ve spojení s průměrnými podobnostmi dotčených ochranných známek z vizuálního a fonetického
hlediska“.
Stěžovatel naproti tomu v kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že by měl přihlížet
k proslulosti přihlašovaného označení. Má za to, že pokud městský soud používá pojem proslulost,
má ve skutečnosti na mysli pojem ochranná známka s dobrým jménem.
Městský soud pak na jiném místě rozsudku ještě používá pojem všeobecná známost a vztahuje
ho k přihlašovanému označení BUENA VISTA. Tyto jednotlivé pojmy je třeba vyložit a vymezit
jejich aplikovatelnost v nyní projednávané věci.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pokud městský soud pracuje s pojmem proslulost
ochranné známky, nemá tím na mysli ochrannou známku s dobrým jménem. Jak již bylo uvedeno,
městský soud citoval právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, ze kterého se podává, že „[n]a posouzení existence nebezpečí záměny má vliv
řada faktorů. Vždy se jedná o posuzování konkrétních projednávaných případů, proto se nelze zpravidla
omezovat jen na srovnávání samotných označení, ale je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem, které
by mohly mít na vznik nebezpečí záměny podobného označení a ochranné známky vliv. Mezi tyto faktory je tak
třeba zařadit především povědomí o ochranné známce na trhu, její celosvětová proslulost, asociace, která může
vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, stupeň podobnosti, která může vzniknout mezi
ochrannou známkou a podobným označením a mezi označenými výrobky nebo službami.“ Tyto závěry
Nejvyššího soudu korespondují s judikaturou Soudního dvora ES, který v rozsudku SABEL,
C-251/95, Recueil, s. I-6191, bod 22, mimo jiné vyslovil, že „pravděpodobnost záměny je třeba
posuzovat globálně, s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti případu“, tj. odmítl
se zaměřovat pouze na srovnání označení jako takových, ale zdůraznil, že je třeba brát v úvahu
všechny rozhodující faktory. V rozsudku Canon, C-39/97, Recueil, s. I-5507, bod 23, Soudní dvůr
ES konstatoval, že globální posuzování pravděpodobnosti záměny implikuje jistou vzájemnou
závislost mezi relevantními faktory, přičemž „nižší stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami
lze vyvážit vyšším stupněm podobnosti mezi známkami a naopak“. Dle závěrů v tomto rozhodnutí
uvedených, ochranné známky mající vysoký stupeň rozlišovací způsobilosti buď samy o sobě,
nebo v důsledku dobrého jména, které mají na trhu, požívají vyšší ochrany, než známky s menší
rozlišovací způsobilostí. S ohledem na uvedené nevidí Nejvyšší správní soud důvod, proč by
jedním z faktorů při posuzování pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení a namítané
ochranné známky nemohl být také faktor proslulosti namítané ochranné známky, resp. její
postavení na trhu a její známost ve vztahu k relevantní veřejnosti. S tím pak souvisí i míra
rozlišovací způsobilosti namítané ochranné známky, neboli její schopnost individualizovat zboží
od určitého výrobce nebo z určitého obchodního zdroje. Rozlišovací způsobilost se posuzuje
z hlediska průměrného spotřebitele a poměřuje se s rozlišovací způsobilostí přihlašovaného
označení; není vyloučeno, že přihlašované označení může být pro průměrného spotřebitele
ve vztahu k rozlišení původu výrobků a služeb více distinktivní než namítaná
ochranná známka. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 As 90/2006 – 123, publikovaný pod č. 1714/2008 Sb. NSS, ze kterého se podává,
že „žalovaný [Úřad průmyslového vlastnictví v řízení podle §7 odst. 1 písm. a) zákona
o ochranných známkách – pozn. NSS] (…) pouze hodnotil míru této rozlišovací způsobilosti ve vztahu
k ochranné známce napadené a dospěl k průkaznému závěru, že distinktivita namítané ochranné známky je nižší
než ochranné známky napadené a po komplexním (globálním) zhodnocení celkového dojmu vyvolaného
střetnuvšími se ochrannými známkami přiléhavě usoudil na nezaměnitelnost těchto známek.“
Městský soud tak stěžovatele v principu správně zavázal, aby posuzoval proslulost
střetnuvších se označení, tedy jejich známost na trhu a rozlišovací způsobilost, vnímanou očima
průměrného spotřebitele. Přitom nelze konstatovat, že by vybočil z mezí přezkumu vytyčených
žalobními body, neboť z obsahu žaloby je patrné poukazování žalobce na celosvětovou známost
přihlašovaného označení, které již od 70. let 20. století užíval v USA a posléze po celém světě.
Městský soud pochybil ovšem v tom, že stěžovateli nepřípustně podsouval závěr o nedostatku
proslulosti namítané ochranné známky a nenechal stěžovateli prostor proto, aby tento významný faktor
posoudil sám, v rámci své diskrece.
Stěžovateli lze jistě přisvědčit v tom, že právo namítatele – vlastníka namítané ochranné
známky - je právem silnějším, než právo přihlašovatele. To však neznamená, že namítaná
ochranná známka nemůže být vyhodnocena i tak, že s ohledem na nedostatek proslulosti na trhu
má pro průměrného spotřebitele nižší rozlišovací způsobilost nežli přihlašované označení. Čím
má namítaná ochranná známka nižší rozlišovací způsobilost, tím je nižší existence nebezpečí
záměny s přihlašovaným označením. Z odborné literatury se podává, že „[p]ři posuzování
pravděpodobnosti záměny je třeba rovněž přihlédnout k dalším zásadám, které již byly vytvořeny praxí,
a to zejména, že čím větší rozlišovací způsobilost má starší ochranná známka, tím větší bude pravděpodobnost
záměny. (…) Naopak, i když jsou srovnávaná označení podobná a starší ochranná známka má průměrnou nebo
nízkou rozlišovací způsobilost, nemusí to vést ke konstatování pravděpodobnosti záměny.“ (in: Horáček,
R. a kol. Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisného
označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář. 2., podstatně doplněné
vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 95 a 97). Faktor proslulosti či známosti a potažmo rozlišovací
způsobilosti namítané ochranné známky, tak může mít významný vliv na to, zda bude shledána
pravděpodobnost záměny mezi přihlašovaným označením a takovou namítanou ochrannou
známkou. Závěrem se k tomuto bodu sluší poznamenat, že užívaný pojem proslulost ochranné
známky nemá nic společného s tzv. proslulou ochrannou známkou podle §18 již neplatného
zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách.
Pokud jde dále o stěžovatelovu argumentaci institutem dobrého jména ochranné známky,
to se v nyní projednávané věci vůbec neuplatní, neboť dobré jméno namítané ochranné známky
se zkoumá především v případě námitek podaných podle §7 odst. 1 písm. b) zákona
o ochranných známkách. Vlastník starší ochranné známky s dobrým jménem uplatňuje tímto
postupem námitky proti přihlašovanému označení, které je podobné, avšak má být zapsáno pro
odlišné výrobky a služby, pokud by hrozilo, že by přihlašované označení mohlo nepoctivě těžit
z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky. Toto zjevně nebyla
situace, kterou by stěžovatel ve správním řízení posuzoval.
Městský soud na jednom místě rozsudku pracoval též s pojmem všeobecná známost
přihlašovaného označení BUENA VISTA a dovodil, že tato vlastnost přihlašovaného označení
snižuje nebezpečí záměny s namítanou ochrannou známkou. Nejvyšší správní soud nebude
posuzovat, zda označení BUENA VISTA získalo známkoprávní ochranu nikoliv zápisem,
ale získáním všeobecné známosti ve smyslu čl. 6bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového
vlastnictví, potažmo §2 písm. d) zákona o ochranných známkách; to je ostatně věcí důkazního
břemene vlastníka ochranné známky, dovolával-li by se její všeobecné známosti. V nyní
projednávané věci je důležité, že všeobecné známosti starší ochranné známky se může dovolávat
toliko osoba namítající ve smyslu §7 odst. 1 písm. c) a d) zákona o ochranných známkách,
tj. všeobecná známost ochranné známky by teoreticky mohla být hodnocena pouze ve vztahu
k namítané ochranné známce Buena Vista Club. Městský soud tak nemůže tvrdit, že přihlašované
označení BUENA VISTA je v řízení o přihlášce této ochranné známky známkou všeobecně
známou, oproti namítané ochranné známce; to svědčí o nepochopení vzájemné pozice
přihlašovaného označení a namítané ochranné známky. Žalobce by se teoreticky mohl dovolávat
známkoprávní ochrany označení BUENA VISTA z titulu jeho všeobecné známosti, kdyby sám
dával námitky proti jinému přihlašovanému označení podle §7 odst. 1 písm. c) a d) zákona
o ochranných známkách, nebo pokud by se snažil dosáhnout prohlášení určité zapsané ochranné
známky za neplatnou podle §32 téhož zákona. V nyní projednávané věci tedy nemůže být
přihlíženo k tomu, zda je možno přihlašované označení BUENA VISTA považovat
za všeobecně známé.
Stěžovatel závěrem namítal, že ho městský soud zavázal nesrozumitelným názorem, když
na jedné straně tvrdil, že průměrný spotřebitel by jistě nepřehlédl rozdíl slovních a obrazových
prvků kolidujících označení, na straně druhé v napadeném rozsudku uváděl, že pro průměrného
spotřebitele jsou zaměnitelná především ta označení, která se shodují ve výrazném prvku.
Nejvyšší správní soud názor stěžovatele nesdílí. Městský soud citoval shora uváděné usnesení
Nejvyššího soudu, ze kterého se podává, že „[n]ebezpečí záměny označení se potom posuzuje především
okem tzv. průměrného zákazníka, pro něhož jsou zaměnitelná především taková označení, která se shodují ve
výrazném prvku, v dominující části označení. Z tohoto pohledu je důležitý celkový dojem, který porovnávaná
označení vyvolávají, nikoli podobnost v nepodstatných jednotlivostech. Posuzování nebezpečí záměny je tak velmi
specifickým procesem, který probíhá individuálně pro každou ochrannou známku a podobné označení a nelze pro
jeho posuzování stanovit přesná a jednoznačná kriteria.“ V případě tohoto názoru Nejvyššího soudu jde
o teoretické konstatování, jak se nebezpečí záměny posuzuje, přičemž je vyzdviženo, že jde
o specifický a individuální postup, pro který nelze stanovit přesná pravidla. Při samotném
přezkumu toho, zda stěžovatel při svém správním uvážení správně pracoval s hlediskem
průměrného spotřebitele, městský soud vyjádřil přesvědčení, že závěry stěžovatele nejsou logické.
Stěžovatel dospěl k závěru, že průměrný spotřebitel by vnímal kolidující označení jako podobná.
S tím městský soud nesouhlasil a poukázal na to, že průměrnému českému spotřebiteli je známa
tvorba žalobce a že nelze očekávat, že by si označení BUENA VISTA spojoval s namítanou
kombinovanou ochrannou známkou a s výrobky a službami osoby zúčastněné na řízení. Podle
městského soudu ani nelze považovat za logické, že by průměrný spotřebitel, s ohledem
na svou znalost žalobcovy filmové a televizní tvorby, nebyl schopen rozlišit obě kolidující
označení - že by snad přehlédl rozdíl slovních a obrazových prvků. Na této úvaze Nejvyšší
správní soud neshledává ničeho nesrozumitelného, přičemž doplňuje, že tato argumentace
městského soudu opět směřovala k vnímání rozlišovací způsobilosti a proslulosti obou
kolidujících označení z pohledu průměrného spotřebitele.
Nejvyšší správní soud již jen na okraj připomíná, že pro posouzení zaměnitelnosti
ochranných známek je rozhodující hledisko průměrného spotřebitele. V rozsudku ze dne 24. 10. 2008,
č. j. 4 As 31/2008 – 153, publikovaném pod č. 873/2006 Sb. NSS, vyslovil, že při posuzování
zaměnitelnosti je rozhodující okruh subjektů, u nichž ochranné známky dojem záměny mohou
vyvolat. K závěru o zaměnitelnosti není třeba, aby tento dojem byl všeobecný; rozhodující
je hledisko běžného spotřebitele, tedy toho, komu je značený výrobek (služba) určen. Za zaměnitelné
lze považovat jen takové označení, které může vést při svém působení na trhu k omylu
spotřebitele o shodě ochranné známky s jinou.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud naznal, že jsou naplněny kasační důvody
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto mu nezbylo než napadený rozsudek městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení by bylo vhodné, aby městský soud upustil od přepisování a upravování
obsahu předešlých zrušených rozsudků, neboť (s ohledem na shora popsanou genezi věci) takový
postup nejen nevede k cíli (zodpovězení sporných otázek), ale naopak podstatu sporu mezi
účastníky a osobou zúčastněnou na řízení jen znepřehledňuje. Městský soud by měl vypořádal
žalobu striktně v mezích žalobních bodů, vázán předestřenými právními názory Nejvyššího
správního soudu. V zájmu zjednodušení dalšího procesního postupu je vhodné shrnout základní
argumentační okruhy žaloby, které by měly být vypořádány. Žalobce především z hlediska
vizuálního namítal, že za dominantní je třeba považovat obrazový prvek tanečnice a hudebníků
v namítané kombinované ochranné známce. Ve vztahu k obrazovému prvku je pak podle žalobce
slovní prvek méně výrazný. Obrazový prvek dodává namítané ochranné známce charakteristický
ráz a z hlediska celkového dojmu ji bezpečně odlišuje od přihlašovaného označení. V tomto
kontextu žalobce namítal, že se stěžovatel nesprávně omezil pouze na porovnání slovních prvků
„buena vista“, které jsou shodné, a nevěnoval dostatečnou pozornost odlišnostem obou označení.
Žalobce dále poukázal na nutnost hodnotit pravděpodobnost záměny z hlediska průměrného
spotřebitele, který bude vnímat označení jako celek a bude vycházet především z toho, jak na něj
kolidující označení zapůsobí. Podle žalobce kombinovaná ochranná známka vyvolá
u průměrného spotřebitele zcela jiný dojem než slovní přihlašované označení. Průměrný
spotřebitel se zaměří na výrazný obrazový prvek, který je i podporován slovním prvkem „Club“.
Prvek „buena vista“ je v tomto ohledu pro průměrného spotřebitele podružnějším. Záměna obou
označení po vizuální stránce je podle žalobce vyloučena. Po fonetické stránce žalobce poukázal
na odlišné délky kolidujících označení a na jejich jinou melodii. Z hlediska aspektu sémantického
žalobce tvrdí, že slovní spojení „buena vista“ znamená v překladu ze španělštiny „dobrá vyhlídka“,
očekávání dobrého zážitku; u namítané ochranné známky je tento příjemný zážitek spojen
s hudbou a klubem, zatímco pro odlišné obchodní zaměření žalobce na filmovou produkci
nemůže dojít k pravděpodobnosti záměny. Stran výrobků a služeb žalobce poukázal na jejich
odlišnost vzhledem k odlišnému obchodnímu zaměření obou společností. Tuto argumentaci
rozvedl žalobce v replice tak, že výrobky a služby namítané ochranné známky souvisejí
se zábavou, zatímco přihlašované označení žalobce souvisí s filmovým průmyslem. Všechny tyto
skutečnosti stěžovatel podle žalobce nedostatečně zhodnotil, respektive nezahrnul je do svého
správního uvážení. V narativní části žaloby žalobce poukazoval i na celosvětovou známost
přihlašovaného označení již od 70. let 20. století; tím fakticky poukazuje na to, že přihlašované
označení a namítaná ochranná známka ve skutečnosti vůbec nemohou být v kolizi, neboť
namítaná kombinovaná ochranná známka Buena Vista Club nemá pro průměrného spotřebitele
takovou známost oproti přihlašovanému označení BUENA VISTA; tím se snižuje rozlišovací
způsobilost namítané kombinované ochranné známky. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud
znovu upozorňuje na limity soudního přezkumu správního uvážení stěžovatele, jak bylo již
popsáno výše.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu