ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.77.2012:11
sp. zn. 2 As 77/2012 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 118/16, Praha 1, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 5 A 36/2011 -
69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal dne 18. 2. 2011 Městskému soudu v Praze žalobu,
kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2011, č. j. 308/11, 308A/11
a 312/11. Těmito rozhodnutími mu žalovaná postupně určila k poskytnutí právní služby podle
§18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokáty Mgr. Miroslava Ludvíka, JUDr. Marka Dufka
a Mgr. Jaroslava Beneše.
[2] Poté, co byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku za žalobu, podal žádost
o osvobození od soudních poplatků. Svým usnesením ze dne 15. 4. 2011, č. j. 5 A 36/2011 - 13,
městský soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Toto usnesení však bylo
zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27.
Městský soud opětovně rozhodl o tom, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních
poplatků, a to usnesením ze dne 2. 9. 2011, č. j. 5 A 36/2011 - 38. Kasační stížnost směřující
proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 11. 2011,
č. j. 2 As 126/2011 - 56. Výzvou ze dne 22. 12. 2011, č. j. 5 A 36/2011 - 64, doručenou
stěžovateli dne 6. 1. 2012 (doručenka na č. l. 64 soudního spisu), byl stěžovatel vyzván, aby
ve lhůtě do sedmi dnů od doručení zaplatil soudní poplatek ve výši 2000 Kč. Vzhledem k tomu,
že tak neučinil, pouze požádal svým podáním doručeným dne 23. 1. 2012 o povolení posečkání
poplatku a o povolení splátek, bylo řízení o jeho žalobě zastaveno usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 5 A 36/2011 - 69, napadeným nyní posuzovanou kasační stížní
stížností. V tomto usnesení zároveň městský soud zamítl žádost o posečkání soudního poplatku,
přičemž uvedl, že takovou žádost nelze podat poté, co uplynula lhůta splatnosti poplatku.
Ta ve stěžovatelově případě uplynula ještě předtím, než svou žádost podal. Stěžovatelova žádost
by navíc nemohla být úspěšná, neboť žádost o posečkání a povolení splátek je ze strany
stěžovatele pouze dalším způsobem, jak zneužívá institutů daňového práva, jímž se chce domoci
projednání svých žalob na náklady státu. Navíc, i kdyby městský soud hypoteticky posečkal,
minulo by se to účinkem, protože ze stěžovatelovy situace a počtu jím vedených sporů je zjevné,
že by danou částku nemohl zaplatit ani v budoucnosti a částku by od něj nebylo možné ani
vymoci.
[3] Stěžovatel napadl usnesení kasační stížností. V ní vytýká městskému soudu,
že mu k zaplacení soudního poplatku poskytl nepřiměřeně krátkou lhůtu. Navíc byl v jeho
případě dán důvod posečkání soudního poplatku, protože zákonodárce vůbec nepředpokládal,
že by žalobce mohl být obžalováván z toho, že „zneužívá“ institutu osvobození od soudního
poplatku. Lhůta, která podle městského soudu marně uplynula, byla nepřiměřeně krátká. Tato
soudcovská lhůta navíc nebyla určena dnem splatnosti, ale aktem vymáhání poplatku, a byla
přetržena právě žádostí o posečkání poplatku. Městský soud navíc věděl, že stěžovatel nakládá
toliko s malými finančními prostředky. Pokud mu i za této situace poskytl pouze sedmidenní
lhůtu, je to projevem jeho „strannosti“, navíc netaktně hodnotil jeho životní příležitosti
v budoucnu, když se mu vysmíval, že by poplatek neuhradil ani za dva roky. Ze všech těchto
důvodů navrhuje, aby bylo usnesení městského soudu zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního
stupně s pokynem, aby žádost o posečkání poplatku byla předána správci poplatků k posouzení
a aby mu už soud neukládal lhůty ke splnění povinností v nápadně krátkých délkách. Krom toho
požaduje, aby soud přikázal kasační stížnost jinému senátu než druhému z důvodu vhodnosti.
[4] Z toho, že stěžovatel navrhuje zrušení usnesení městského soudu, lze dovodit,
že se má jednat o kasační stížnost ve smyslu §102 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným
kasačním důvodům ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.; z textu podání je nicméně patrné,
že namítá nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
neboť z jiného důvodu kasační stížnost proti usnesení o zastavení řízení ani podat nelze.
[5] Co se týká podmínek řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud netrval s ohledem
na specifický charakter napadeného usnesení městského soudu na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. V řízení o kasační
stížnosti směřující proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku totiž není
namístě trvat na splnění těchto dvou propojených podmínek řízení, jak konstatoval zdejší soud
například v rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77 (publ. na www.nssoud.cz):
„Jakkoliv poplatková povinnost vzniká již podáním kasační stížnosti (ustanovení §4 odst. 1 písm. d) zákona
o soudních poplatcích) a splnění této povinnosti není nutně vázáno až na výzvu soudu, Nejvyšší správní soud již
judikoval (rozsudek ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, www.nssoud.cz), že povaha rozhodnutí
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proti němuž kasační stížnost směřuje, vylučuje, aby
v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky uhrazeného soudního poplatku považovat za překážku, jež
by bránila vydání rozhodnutí, jímž se řízení o kasační stížnosti končí. Za situace, kdy předmětem přezkumu
je rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, by totiž trvání na podmínce
uhrazení poplatku pro kasační řízení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním kasační stížnosti
sledoval, a znamenalo by řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení,
jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení předchozího řízení v důsledku nesplnění právě
této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek.“
[6] Kasační stížnost je tedy podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek a stěžovatel není zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[7] Stěžovatel brojí proti tomu, že bylo řízení o jeho žalobě zastaveno pro nezaplacení
soudního poplatku. Nejvyšší správní soud ovšem shledává, že bylo vskutku namístě řízení o jeho
žalobě zastavit. Jak bylo rekapitulováno výše, stěžovatel byl městským soudem řádně vyzván
k zaplacení soudního poplatku, byla mu stanovena sedmidenní lhůta pro zaplacení, stěžovatel
ovšem nezaplatil ani dvacet pět dní poté, co mu byla výzva doručena. Za této situace bylo i podle
Nejvyššího správního soudu na místě řízení o jeho kasační stížnosti zastavit. Argumenty uváděné
stěžovatelem v kasační stížnosti na tom nic nezměnily.
[8] Brojí-li stěžovatel proti tomu, že pro něj byla sedmidenní lhůta příliš krátká, je třeba
připomenout, že v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu byly za příliš krátké
označovány spíše lhůty ještě výrazně kratší, jak ukazuje rozsudek zdejšího soudu ze dne
10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 73 (publ. na www.nssoud.cz). Sedmidenní lhůta tak
v posuzovaném případě nebyla příliš krátkou, a nelze navíc přehlédnout, že k samotnému
zastavení řízení městský soud přikročil nikoli těsně po jejím uplynutí, nýbrž až pětadvacátý den
poté, co byla stěžovateli výzva k zaplacení soudního poplatku doručena. Lhůta není nepřiměřeně
krátká ani v důsledku toho, že stěžovatel disponoval pouze malými finančními prostředky, jak
připomíná v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nevidí rozumný důvod k tomu, aby méně
majetným žalobcům byly obecně ukládány delší lhůty k zaplacení soudního poplatku než
žalobcům majetnějším. Ani z kasační stížnosti ostatně nevyplývá, že by jiná obvyklá lhůta pro
zaplacení soudního poplatku, například desetidenní, mohla něco změnit na stěžovatelově
schopnosti soudní poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit, že by lhůta
mu poskytnutá byla příliš krátká, ani že by městský soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě
předčasně.
[9] Stěžovatelovo další tvrzení, že běh této lhůty byl přerušen jeho žádostí o posečkání,
je v rozporu s logikou placení soudních poplatků v řízení před správními soudy. Z ustanovení §4
odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vyplývá, že poplatková povinnost
vzniká podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Podle ustanovení §9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí
této lhůty soud řízení zastaví. Žádost o posečkání na tom nemůže nic změnit.
[10] Pouhá stěžovatelova žádost o posečkání s placením soudního poplatku tedy nemohla již
nic změnit na tom, že jeho lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula, stěžovateli nebylo
usnesením městského soudu ze dne 2. 9. 2011, č. j. 5 A 36/2011 - 38, přiznáno osvobození
od soudních poplatků, a proto jediným stěžovatelovým úkonem, který by městskému soudu
umožnil přistoupit k meritornímu přezkumu jeho kasační stížnosti, by bylo zaplacení soudního
poplatku, provedené nejpozději v den právní moci usnesení o zastavení řízení, jak vyplývá
z ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích (viz k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publ. pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Stěžovatel ovšem soudní poplatek nezaplatil, poslal pouze žádost o posečkání soudního poplatku,
která byla v dané procesní situaci nepřípustná, jak výše vyloženo, takže bylo plně namístě,
že městský soud řízení o jeho žalobě zastavil.
[11] Další stěžovatelovy stručné námitky, třeba tvrzení, že městský soud už dvacet let neodmítl
aplikovat zákon pro jeho protiústavnost, či že usnesením o zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků není soud vázán, nejsou vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv
samostatně posouzeny.
[12] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou ze shora
uvedených důvodů zamítl. Pokud se pak stěžovatel domáhal toho, aby bylo rozhodnutí
městského soudu kromě zrušení vráceno tomuto soudu s pokynem, aby žádost o posečkání
poplatku byla předána správci poplatků k posouzení, nemůže Nejvyšší správní soud této
stěžovatelově žádosti vyhovět jednak proto, že usnesení městského soudu neruší, a jednak proto,
že příslušným k rozhodnutí o posečkání soudního poplatku je pouze soud, který rozhoduje
o samotném návrhu, nikoli žádný další správce daně. Příkladem postupu, kde o takovéto žádosti
o posečkání soudního poplatku rozhodoval přímo senát rozhodující ve věci samé, může být
usnesení ze dne 11. 4. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 23, na něž soud v tomtéž řízení dále odkazoval
například v usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 - 33. K obdobným závěrům dospěl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 6. 2012, č. j. 7 As 3/2012 - 19,
(publ. na www.nssoud.cz).
[13] Pokud konečně stěžovatel požadoval, aby byla kasační stížnost „přikázána jinému senátu
než druhému z důvodu vhodnosti“, pak se tímto návrhem soud neměl jak zabývat, neboť soudní
řád správní pamatuje pouze na „přikázání věci jinému soudu“ ve smyslu §9 s. ř. s., respektive
na určení jiného soudce nebo senátu k rozhodnutí věci podle §8 s. ř. s., v obou případech však
výhradně při vyloučení soudců pro podjatost z důvodů uvedených v §8 odst. 1 s. ř. s. , nebo je-li
to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu vhodné ve smyslu §9
odst. 2 s. ř. s. Podjatost však stěžovatel nenamítá, a důvody rychlosti, hospodárnosti či jiné
skutečně důležité důvody neuvádí.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu