ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.63.2012:20
sp. zn. 3 Ads 63/2012 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Rödl & Partner
Audit, s.r.o., se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem
se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení,
se sídlem Praha 5, Křížová 25, proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2007, č.j. 323-9010-650-
2.3.2007/Hů, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 3. 2010, č. j. 12 Ad 6/2010 - 110,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2007, č. j. 21293/010-9010/184-22.1.07/Čer, zamítla
Pražská správa sociálního zabezpečení žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném
ve výši 470.822 Kč, které uhradila v souvislosti s pracovněprávním vztahem uzavřeným
se zaměstnankyní, státní příslušnicí Spolkové republiky Německo, paní Ing. R. V. na základě
právních předpisů SRN. Tato zaměstnankyně byla ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č.
54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců ve znění platném do 31. 12. 2003, účastna
v období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 nemocenského pojištění, a z tohoto titulu
tak i poplatníkem pojistného ve smyslu §3 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 589/1992 Sb.
ve znění platném do 31. 12. 2003 a nelze na ní pohlížet jako na osobu, která byla pro účely
nemocenského pojištění z účasti na něm vyňata.
Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2007, č.j. 323-9010-650-2.3.2007/Hů, žalovaná zamítla
odvolání žalobkyně a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Paní Ing. R. V. je osobou, na kterou se
vztahuje Smlouva o sociálním pojištění uzavřená mezi ČR a SRN dne 27. 7. 2001, vyhlášená ve
Sbírce mezinárodních smluv pod č. 94/2002. Se smlouvou vyslovil souhlas Parlament ČR a
prezident ČR smlouvu ratifikoval, tudíž je s ohledem na znění článku 10 Ústavy ČR a s ohledem
na úpravu předmětné mezinárodní smlouvy zřejmé, že v těchto smlouvách se smluvní strany
dohodly na tom, které právo z obou smluvních stran má být aplikováno pro případ, kdy je
německý státní příslušník zaměstnán v druhém státě, než je jeho bydliště.
Na základě podané žaloby Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil rozsudkem
ze dne 9. 9. 2009, č. j. 12 Cad 9/2007 – 61, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 4. 2005, č. j. 5 As 18/2004 – 93, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 613/06
a sp. zn. I. ÚS 520/06.
Ke kasační stížnosti žalované následně rozsudek Městského soudu v Praze zrušil Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 138/2009 - 89.
Nejvyšší správní soud připomněl, že podle §8 odst. 1 zákona o pojistném na sociální
zabezpečení je zaměstnavatel povinen odvádět i pojistné, které je povinen platit jeho
zaměstnanec. Pojistné ve smyslu §1 tohoto zákona zahrnuje pojistné na důchodové pojištění,
pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Povinnost platit
pojistné mají podle §3 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení zaměstnanci
(ale i zaměstnavatelé), jimiž se pro účely tohoto zákona podle §3 odst. 1 písm. c) bod 1
citovaného zákona rozumějí mimo jiné jak zaměstnanci v pracovním poměru, tak osoby činné
v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly
splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Účastni
na nemocenském pojištění jsou osoby uvedené v zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském
pojištění zaměstnanců, ve znění k 31. 12. 2003, s výjimkou skupin osob, které byly vyloučeny
podle §5 citovaného zákona č. 54/1956 Sb. Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění k 31. 12. 2003, byli účastni nemocenského
pojištění zaměstnanci v pracovním poměru. Ustanovením §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění k 31. 12. 2003, byli z účasti na nemocenském
pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činni
v České republice pro zaměstnavatele, kteří požívají diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni
nemocenského pojištění v jiném státě, nebo pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích
právních předpisů.
Sporná právní otázka tedy spočívá v tom, zda zaměstnankyně žalobkyně (cizí státní
příslušnice) byla vyloučena z účasti na nemocenském pojištění podle §5 písm. b) zákona
č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003,
a žalobkyně neměla povinnost za ni platit pojistné, anebo zda se vzhledem k uzavřené
mezinárodním smlouvě o sociálním zabezpečení se Spolkovou republikou Německo nemělo
uplatnit ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců,
ve znění účinném do 31. 12. 2003. Podstatou věci je tak posouzení, jakým způsobem je třeba
interpretovat ustanovení mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení sjednané na straně jedné
mezi ČR coby státem výkonu zaměstnání, a na straně druhé Spolkovou republikou Německo
coby státem, jehož příslušnicí je zaměstnankyně žalobkyně.
Česko-německá Smlouva v článku 6 stanoví, že „na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost
stanovená právními předpisy toho smluvního státu, na jehož výsostném území jsou zaměstnáni; to platí i tehdy,
jestliže zaměstnavatel má své sídlo nebo obvyklý pobyt na výsostném území druhého smluvního státu“. Smlouva
zakládá pro státní příslušníky druhé smluvní strany národní režim a zároveň vychází ze zásady
teritoriality, neboť prostřednictvím svých kolizních norem určuje jako rozhodné právo
pro vztahy sociálního zabezpečení právo státu dle místa výkonu zaměstnání.
Výkladem česko-německé Smlouvy se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS.
Dospěl v něm k závěru, že Smlouva je nepochybně smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy České
republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., neboť s její ratifikací vyslovil souhlas
Parlament České republiky a prezident republiky ji ratifikoval. Dále shledal, že Smlouvu je třeba
vykládat shodně jako Smlouvu mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním
zabezpečení, když čl. 4 odst. 1 v souvislosti s čl. 6 Smlouvy je dvoustrannou kolizní normou,
jejímž hraničním určovatelem je lex loci laboris. Nejvyšší správní soud podotkl, že Smlouva
je smlouvou koordinační, přičemž je vystavěna na principu rovného zacházení se státními
příslušníky obou smluvních stran.
Nejvyšší správní soud uvedl, že kolizní norma neobsahuje věcnou úpravu,
neboť nestanoví práva a povinnosti účastníků právního poměru ani nestanoví obsah pojišťovací
povinnosti. V dané věci je rozhodnou otázkou, jakým způsobem aplikovat kolizní normy,
tj. zda se má použít jen hmotněprávních norem zvoleného práva, či tak, že se má přihlížet
i ke kolizním normám zvoleného právního řádu. V druhém případě totiž kolizní normy mnohdy
přikazují v konkrétním případě použít jiného právního řádu (tzv. zpětný a další odkaz).
Tento výsledek by však zřejmě zkresloval skutečnou vůli účastníků, kteří svou volbou dávají
najevo vůli, aby jejich práva a povinnosti byly posuzovány skutečně podle zvoleného práva
a nikoliv jiného, k němuž by odkazovala kolizní norma zvoleného práva. Takto také vykládá
projev vůle stran převažující teorie a praxe, a proto se ke kolizním normám zvoleného práva
nepřihlíží. Zákon o mezinárodním právu soukromém odstraňuje možné pochybnosti
tím, že uvedené řešení výslovně upravuje v §9 odst. 2, podle něhož, pokud z projevu vůle
účastníků nevyplývá nic jiného, nepřihlíží se ke kolizním ustanovením zvoleného právního řádu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v citovaném usnesení ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, k závěru, že čl. 6 Smlouvy, který odkazuje na použití předpisů
o nemocenském pojištění České republiky a předpisů o sociálním zabezpečení České republiky,
v případě zaměstnanců zaměstnaných na jejím území, neumožňuje použití §5 písm. b) zákona
o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003.
Podle Nejvyššího správního soudu se v důsledku znění čl. 6 Smlouvy neuplatní
ustanovení §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003,
(výluka z účasti na pojištění), kterým byla z pojištění vyňata výše specifikovaná skupina osob.
Platná mezinárodní smlouva, která je součástí českého právního řádu (byla přijata za podmínek
aktuálního znění čl. 10 Ústavy České republiky) totiž stanoví, že na zaměstnance se vztahuje
pojistná povinnost stanovená právními předpisy toho smluvního státu, na jehož výsostném území
jsou zaměstnáni, přičemž ze shora uvedených důvodů se neužijí kolizní normy obsažené v české
vnitrostátní úpravě sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že na postavení německé zaměstnankyně
žalobkyně nelze vztáhnout právní názor Ústavního soudu na postavení francouzských
zaměstnanců (Ústavní soud ČR posuzoval několik ústavních stížností proti rozsudkům
Nejvyššího správního soudu ve věcech týkajících se povinnosti placení pojistného za francouzské
státní příslušníky zaměstnané v ČR – viz k tomu např. nálezy Ústavního soudu ČR ze dne
23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06, nebo I. ÚS 629/06 ze dne 15. 1. 2008, přístupné
na http:\\nalus.usoud.cz), neboť porovnávané mezinárodní smlouvy nemají v hierarchii
pramenů českého práva obdobné postavení.
Vázán tímto právním názorem Městský soud v Praze žalobu nyní přezkoumávaným
rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Ve svém rozhodnutí převzal argumentaci Nejvyššího
správního soudu uvedenou ve zrušovacím rozsudku.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla kasační stížností žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“). Opětovně poukázala na nesoulad mj. způsobený špatným překladem čl. 6
Smlouvy a na nepochopení tohoto článku jako kolizní normy mezinárodního práva veřejného
a „pro lepší orientaci“ uvedla srovnání jazykových verzí v němčině a češtině. Stěžovatelka dále
uvedla, že skutečnost, že český text neodpovídá německému textu, byla doložena ověřeným
překladem české verze do německého jazyka soudně jmenovanou českou tlumočnicí jazyka
německého. Zdánlivě nepatrný rozdíl v jazykových verzích Smlouvy měl podle ní značné
praktické dopady na cizince nemající trvalý pobyt na území České republiky. Orgány správy
sociálního zabezpečení na základě nepřesně přeloženého článku 6 Smlouvy nutily cizince,
v rozporu s právní úpravou obsaženou v českých zákonech o sociálním zabezpečení, na které
Smlouva odkazovala, platit pojistné na sociální a důchodové zabezpečení s odůvodněním,
že jejich pojistná povinnost je založena přímo čl. 6 Smlouvy.
Stěžovatelka dále poukázala na čl. 13 nařízení EHS 1408/71, který byl platný v České
republice od 1. 5. 2004 do 30. 4. 2010. Dále namítla, že rozhodnutí žalované nevrátit pojistné
bylo náhlé a překvapivé a v rozporu s principem ochrany oprávněného očekávání adresátů právní
normy, čímž zasáhlo do práv a povinností těchto adresátů.
Z odůvodnění napadeného rozsudku není podle stěžovatelky úplně zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobkyně a proč argumentaci, na níž byl postaven
základ žaloby, považuje za vyvrácenou; proto je podle názoru stěžovatelky takové rozhodnutí
třeba pokládat také za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její odmítnutí, protože soud byl vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu a kasační stížnost je tudíž nepřípustná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nutno odmítnout
z těchto důvodů:
Podle §110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
V projednávané věci Městský soud v Praze znovu rozhodl ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s.,
tedy vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným ve zrušovacím rozhodnutí.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V projednávané věci stěžovatelka nenamítala, že by se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího právního soudu, nýbrž snaží se polemizovat s názorem vysloveným a
dostatečně pregnantně formulovaným v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu a pro Městský soud v Praze přímo závazným na základě rozsudku ze dne 3. 2. 2010,
č. j. 3 Ads 138/2009 - 89. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřípustnou.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. soud usnesením odmítne
kasační stížnost, je-li kasační stížnost podle tohoto zákona nepřípustná. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Pouze jako obiter dictum uvádí Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele poukazujícím
na špatný překlad čl. 6 Smlouvy a na to, že český text neodpovídá německému textu, následující:
Mnohostranná mezinárodní Vídeňská úmluva o smluvním právu, jejíž české znění bylo
uveřejněno pod č. 15/1988 Sb., v čl. 33 odst. 1 stanoví, že byla-li smlouva původně vyhotovena
ve dvou nebo více jazycích, má její text stejnou platnost v každém z těchto jazyků, pokud
smlouva nestanoví nebo se strany nedohodnou, že v případě rozdílnosti je rozhodující určitý text.
Z tohoto mezinárodně smluvně uznávaného principu vyšla též Smlouva, která v čl. 42
uvádí: „Dáno v Praze dne 27. července 2001 ve dvou původních vyhotoveních, každé v jazyce
českém a německém, přičemž obě znění mají stejnou platnost“.
Z citovaného ustanovení Smlouvy je zřejmé, že argumentace „špatným překladem
Smlouvy“ z jednoho jazyka do druhého, či tvrzení, že „český text neodpovídá německému textu“,
by nemohly obstát, neboť české i německé znění Smlouvy má tutéž platnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu