ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.67.2012:32
sp. zn. 3 Ads 67/2012 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: M. P.,
zastoupená JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II, 1718/8,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2006, č. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, č. j. 22 Cad 142/2008 - 122,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2006, č. X, zamítla žalovaná žádost žalobkyně o sirotčí
důchod pro nesplnění podmínek podle §52 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Pan L. S. zemřel dne
16. 2. 2006, v posledních deseti letech před úmrtím získal podle dokladů v evidenci žalované
pouze 2 roky a 70 dnů pojištění. Potřebná doba pojištění pro nárok na sirotčí důchod tedy nebyla
podle žalované splněna.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně nejdříve zamítl
rozsudkem ze dne 31. 7. 2007, č. j. 22 Cad 113/2006 - 26.
Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 13. 3. 2008, č. j. 3 Ads 14/2008 - 46). Rozsudek
Krajského soudu v Brně se podle názoru Nejvyššího správního soudu nevypořádal se všemi
žalobními body, pročež byl shledán nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Novým rozsudkem Krajský soud v Brně rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí ocitoval ustanovení článků 59 až 64
Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, vyhlášeného pod č. 90/2001 Sb.m.s. Dle těchto
ustanovení nastane-li krytá sociální událost, jíž je v daném případě úmrtí zůstavitele, bude dávka
zajištěna alespoň chráněné osobě, tj. žalobkyni jako dítěti, jejíž živitel, tj. zůstavitel, splnil
15 příspěvkových let. Ze správního spisu vyplynulo, že zůstavitel získal za celý svůj aktivní život
více než 25 let důchodového pojištění, a žalobkyně proto podle krajského soudu splnila
podmínky pro přiznání dávky pozůstalých podle zákoníku. Krajský soud tedy napadené
rozhodnutí žalované zrušil pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Rovněž tento rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil, tentokrát ke kasační
stížnosti žalované (rozsudek ze dne 29. 10. 2009, č. j. 3 Ads 50/2009 - 89).
Úvodem předeslal, že názor, jímž byl krajský soud rozsudkem Nejvyššího správního
soudu zavázán, neukládal žalobě vyhovět, nýbrž řádně se vypořádat s argumentací, na níž byla
tato žaloba postavena. Pokud tedy krajský soud bez dalšího, v zásadě pouze na základě citací
zákoníku, rozhodnutí žalované zrušil s tím, že důchod podle zákoníku náleží, nepostupoval
v souladu se závěry zrušovacího rozsudku zdejšího soudu.
K povaze zákoníku se Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře vyjádřil,
a to v tom smyslu, že Evropský zákoník sociálního zabezpečení stanoví úroveň dávek nikoli
pro jednotlivé případy, nýbrž pro určité typické „průměrné příjemce“, a proto není přímo
použitelnou právní normou, kterou by soud mohl přímo aplikovat. Zákoník tedy sám o sobě
„nepředstavuje smlouvu, ze které by mohla pojištěncům vznikat přímo práva“. Tato musejí být zakotvena
ve vnitrostátních normách. Vnitrostátní zákonodárství má pak zajistit, aby „cílů stanovených
v zákoníku bylo v průměru dosaženo“ (podle rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006 - 73,
www.nssoud.cz). Závěr krajského soudu, jakož i přesvědčení žalobkyně, podle nichž vznikl
žalobkyni nárok na sirotčí důchod podle ustanovení zákoníku, tedy nejsou správné.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu pak žalobkyně směšuje ve své argumentaci
různé právní otázky. Je totiž nutno od sebe odlišovat otázku aplikační přednosti mezinárodní
smlouvy před vnitrostátním předpisem na straně jedné a přímou aplikovatelnost takové smlouvy
na straně druhé. Aplikační přednost vyplývá, jak správně dovozuje žalobkyně, z čl. 10 Ústavy
a týká se případů, kdy hrozí či nastane kolize normy vnitrostátní s normou (smlouvou)
mezinárodní. Od této situace je však třeba odlišovat otázku přímé aplikovatelnosti, která se odvíjí
výlučně od povahy mezinárodního předpisu či smlouvy. Zde se již neřeší, zda má či nemá
mezinárodní norma přednost před zákonem, nýbrž zda lze či nelze její obsah aplikovat přímo,
jinými slovy zda jsou její ustanovení natolik konkrétní, jasná a určitelná, že z nich lze dovodit
obsah jednotlivého práva či povinnosti a tyto adresátu normy na národní úrovni přiznat, resp.
je na něm vynutit. Takovou povahu Evropský zákoník sociálního zabezpečení, jak bylo uvedeno
výše, nemá, a argumentace žalobkyně je proto v tomto ohledu mylná.
Podle Nejvyššího správního soudu bylo rovněž třeba odmítnout tezi, která byla implicite
obsažena v napadeném rozsudku, totiž že ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. jsou se zákoníkem
v rozporu. Není tomu tak. Podle čl. 63 odst. 1 písm. a) zákoníku bude dávka pozůstalých –
nastane-li krytá sociální událost – zajištěna alespoň chráněné osobě, jejíž živitel splnil podle
stanovených pravidel kvalifikační dobu, kterou může být buď 15 příspěvkových let nebo 15 let
zaměstnání nebo 10 let pobytu. Zákoník tedy obecně stanoví tzv. kvalifikační dobu, současně
však předvídá, že vnitrostátní právní úpravou budou pro její konkrétní vymezení stanovena další
bližší pravidla.
Podle §52 zákona č. 155/1995 Sb. má nezaopatřené dítě nárok na sirotčí důchod,
zemřel-li a) rodič (osvojitel) dítěte, nebo b) osoba, která převzala dítě do péče nahrazující péči
rodičů, a dítě na ni bylo v době její smrti převážně odkázáno výživou, kterou nemohli
ze závažných důvodů zajistit jeho rodiče, jestliže rodič (osvojitel) nebo osoba uvedená v písmenu
b) byli poživateli starobního nebo invalidního důchodu nebo ke dni smrti splnili podmínku
potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod nebo podmínky nároku na starobní
důchod anebo zemřeli následkem pracovního úrazu. Podle §40 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb.
činí doba pojištění potřebná pro nárok na plný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let
5 roků, přitom se zjišťuje z posledních 10 roků počítaných zpět před vznikem invalidity.
U pozůstalostních důchodů se potřebná doba zjišťuje z posledních deseti roků před úmrtím.
Z uvedeného podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že zákon o důchodovém
pojištění plně koresponduje s požadavky zákoníku, stanovuje-li základní kvalifikační dobu
pro nárok na plný invalidní důchod, potažmo důchod sirotčí pouze na 5 let, avšak tuto dobu dále
konkretizuje požadavkem na to, aby byla získána v posledních deseti letech před úmrtím
zůstavitele. Ani implicitní závěr krajského soudu o rozporu zákona o důchodovém pojištění
s Evropským zákoníkem sociálního zabezpečení tedy není opodstatněný.
Novým, nyní přezkoumávaným rozsudkem Krajský soud v Brně – vázán názorem
vysloveným ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu – žalobu zamítl.
I tento rozsudek napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, v níž obsáhle
dovozuje správnost svého právního názoru a vyjadřuje nesouhlas se závěry jak zrušovacího
rozsudku zdejšího soudu vyslovené pod č. j. 3 Ads 50/2009 - 89, tak na něj navazujícího
a z něj vycházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně. Přitom otevřeně dodává, že jediným
důvodem, pro který napadá poslední ve věci vydaný rozsudek krajského soudu, je splnění
podmínky vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. soud usnesením odmítne
kasační stížnost, je-li kasační stížnost podle tohoto zákona nepřípustná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti netvrdí, že by krajský soud nerespektoval závazný právní
názor vyslovený ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu, nýbrž polemizuje
s názorem zde vysloveným. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v souladu s výše
citovanými ustanoveními soudního řádu správního odmítl jako nepřípustnou.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu