ECLI:CZ:NSS:2012:3.APS.4.2012:32
sp. zn. 3 Aps 4/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. Ž., zast. Mgr.
Michalem Klusákem, advokátem se sídlem Na Hradbách 3213/1A, Šumperk, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení na ochranu
před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2012, č. j. 10 A 35/2012 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi, Mgr. Michalu Klusákovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4.800 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením odmítl Městský soud v Praze žalobu žalobce (dále
jen „stěžovatele“) proti nezákonnému zásahu Vězeňské služby ČR. Stěžovatel se na soudu
domáhal rozhodnutí, jímž by byla vyslovena povinnost žalované respektovat standardy čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který má dle čl. 13 Ústavy ČR přednost
před vnitrostátním právem, a ubytovávat jednotlivé odsouzené tak, aby na jednoho odsouzeného
v jedné ubytovací místnosti připadalo nejméně 4 m
2
ubytovací plochy, která je nezastavěna
vybavením ubytovací místnosti.
Stěžovatel poukázal na trvalý úkol přijatý na poradě vedení generálního ředitelství
Vězeňské služby ČR dne 8. 11. 2010, č. 102, podle kterého bylo uloženo „vězněné osoby
ubytovávat tak, aby na jednu vězněnou osobu připadala v ubytovací místnosti vždy ubytovací
plocha nejméně 3 m
2
“. K tomu stěžovatel uvedl, že po přijetí tohoto úkolu se na cele,
kde je umístěn, objevila tabulka, že cela – s ohledem na 3 m
2
na osobu – je určena pro 13 osob.
Od listopadu 2010 tak byla uměle navýšena kapacita věznice Mírov, aniž přibyla vůbec nějaká
cela.
Soud žalobu odmítl pro opožděnost. Přitom vycházel zejména z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 - 293, publ. pod č. 2386/2011 Sb. NSS. Soud nepřisvědčil
argumentaci stěžovatele, podle níž je lhůtu pro podání žaloby podle §84 odst. 1 s. ř. s. nutno
odvíjet od doby, kdy se seznámil s přesným zněním citovaného trvalého úkolu č. 2.
Městský soud v Praze předeslal, že v řízení před správním soudem přísluší stěžovateli hájit
toliko svá veřejná subjektivní práva, nikoli práva jiných osob. Uvedené vyplývá i z §82 s. ř. s.,
podle kterého může žalobce podat žalobu proti nezákonnému zásahu jen tehdy, pokud je zásah
zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo. Musí se tedy
vždy jednat o určitý faktický zásah, který se bezprostředně projeví v právní sféře žalobce.
Jak sám stěžovatel uvedl, již v listopadu 2010 se na cele objevila tabulka, z níž vyplynulo
snížení plochy připadající na jednoho ubytovaného vězně, a tím i stěžovatele. Tímto došlo
k faktickému zásahu vůči stěžovateli a stěžovatel se o něm současně dozvěděl. Tento okamžik
je tudíž podle soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby. Dvouměsíční lhůta
pro podání žaloby tedy skončila nejpozději uplynutím dne 31. 1. 2011, a žaloba podaná
k přepravě dne 28. 2. 2012 je proto podle soudu opožděná.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uplatnil
důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu,
o který Městský soud v Praze opřel své rozhodnutí, není podle stěžovatele aplikovatelný na jeho
specifickou situaci. Postupem soudu mu byl odepřen přístup k soudu, jenž mu garantuje čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel připustil, že označení o počtu ubytovatelných osob se objevilo na dveřích jeho
cely již v listopadu 2010. Toto se však prostě objevilo, aniž kdokoli vysvětlil, z jakého právního
titulu se tak stalo. Stěžovatel zdůraznil, že konal bezodkladně poté, co se dozvěděl, že existuje
něco jako „trvalý úkol č. 102 ze dne 8. 11. 2010“. Tento okamžik nastal poté, co obdržel dne
10. 5. 2011 vyjádření žalovaného k žalobě vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
21 C 152/2010. Dne 30. 5. 2011 požádal stěžovatel Generální ředitelství Vězeňské služby ČR
o poskytnutí trvalého úkolu č. 102, neboť vůbec netušil, oč se jedná. Žádný zákon ČR pojem
trvalý úkol nezná. Stěžovatel tedy nemohl vědět, že trvalý úkol představuje nezákonný zásah
správního orgánu. Sdělením ze dne 6. 6. 2011, č. j. VS/70/735/001/2011-50/všeob/502,
mu bylo poskytnutí tohoto trvalého úkolu odmítnuto. Je proto podle stěžovatele absurdní,
aby byla žaloba odmítnuta pro opožděnost, když to byl stěžovatel, kdo po dobu patnácti měsíců
aktivně postupoval ve snaze získat nějaké vysvětlení. Podal-li stěžovatel žalobu dne 28. 2. 2012,
učinil tak bezodkladně – tři týdny poté, co se dozvěděl o podstatě trvalého úkolu č. 102.
Postup Městského soudu v Praze proto stěžovatel považuje za odmítnutí spravedlnosti.
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09, podle kterého mimo jiné
obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí
odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost anebo
některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém
celku.
Stěžovatel zdůraznil, že věcně jde v daném případě o porušení čl. 3 Úmluvy, kdy žalovaná
dle jeho názoru ignoruje mezinárodní závazky ČR.
Dle názoru stěžovatele zásah, kterému byl podroben, stále trvá. Jeho důsledky vyvolávají
psychický stav, který může časem odeznět, nastanou-li podmínky lepší, nebo zesílit v případě
opačném. Možný je i projev s větším časovým odstupem na základě kumulativního důsledku.
Sporný trvalý úkol č. 102 navíc podle stěžovatele vyvolává zdánlivý dojem legality
s ohledem na třetí větu ustanovení §17 odst. 6 vyhlášky č. 345/1999 Sb. K jejímu přijetí
do této vyhlášky však podle jeho názoru absentuje zákonná licence v §81 zákona č. 169/1999 Sb.
Je totiž podle stěžovatele nemyslitelné, aby vyhláška orgánu moci výkonné úmyslně porušovala
mezinárodní právo.
Pokud jde o včasnost žaloby, není praxe podle stěžovatele ustálená v názoru, zda samotný
den realizace nezákonného zásahu spadá v jedno se dnem vědomí o tom, že se jedná
o nezákonný zásah. Dle stěžovatele ji ani dost dobře ustálit nelze, neboť nejde o právní otázku,
ale o skutkové zjištění vyplývající z konkrétních a neopakovatelných okolností každého případu.
Samotné ustanovení §82 s. ř. s. hovoří v prostém čase minulém a okamžik „dovědění se“ není
přesně definován.
Žaloba tedy podle názoru stěžovatele nemůže být posouzena jako opožděná, neboť
stěžovatel od prosince 2010 do února 2012 konal vše v jeho možnostech, aby zjistil, co to má
ve skutečnosti všechno znamenat, a o povaze nezákonného zásahu se dozvěděl až v únoru 2012,
kdy získal žalovanou utajovaný trvalý úkol č. 102. Bez textu trvalého úkolu č. 102 žalobu podat
nemohl, nevěděl-li, co vlastně trvalý úkol obsahuje.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 27. 6. 2012. Ve svém vyjádření
argumentuje především věcně, tj. dovozuje soulad trvalého úkolu č. 102 ze dne 8. 11. 2010
s mezinárodními závazky ČR. Dle jejího názoru obsah trvalého úkolu není rozhodováním
o právech či povinnostech v oblasti veřejné správy, nýbrž projevem „řízení“ odsouzených
individuálními pokyny a rozkazy Vězeňské služby v rámci právního vztahu nuceně založeného
vykonatelným rozsudkem soudu o uložení trestu odnětí svobody (viz rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publ. pod č. 1144/2007 Sb. NSS).
Právní výklady stěžovatele jsou pro žalovanou jen velmi málo uchopitelné. Pro svou
argumentaci podle jejího názoru vytrhává řadu věcí z jejich původního kontextu a tímto
způsobem se snaží podpořit svá kontroverzní žalobní tvrzení. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítnul.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §84 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce
dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku,
kdy k němu došlo.
Městský soud v Praze opřel své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 - 293, č. 2386/2011 Sb. NSS. Zde řešil Nejvyšší správní
soud obdobnou otázku jako v projednávané věci, a to které okolnosti vztahující se k určitému
úkonu správního orgánu musí být žalobci známy, aby došlo k počátku běhu subjektivní lhůty
pro podání žaloby.
Stěžovatel v daném případě opřel svou námitku o judikaturu Nejvyššího správního soudu
týkající se posuzování důvodnosti žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. Běh subjektivní lhůty odvíjel
od okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o kumulativním naplnění všech znaků nezákonného
zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., tj. konkrétně: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen
na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením
(„zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím
(4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat
nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z těchto podmínek
naplněna, nelze ochranu podle §82 s. ř. s. poskytnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č.j. 2 Aps 1/2005 – 65, č. 603/2005 Sb. NSS).
Uvedené námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. „Naplnění shora uvedených podmínek
je otázkou důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, k jejímuž posouzení jsou
příslušné soudy ve správním soudnictví. Žalobce může toliko tvrdit, že určitý úkon správního orgánu vykazuje
všechny znaky nezákonného zásahu. Závěr o splnění všech uvedených podmínek však může učinit pouze příslušný
krajský soud, jenž v takovém případě rozsudkem přizná žalobci ochranu podle §82 s. ř. s. Do vydání rozsudku
příslušného krajského soudu zůstává názor žalobce o tom, že byl dotčen nezákonným zásahem správního orgánu,
pouhým tvrzením, byť by byl o správnosti svého tvrzení subjektivně zcela přesvědčen. Vědomost žalobce o existenci
všech prvků nezákonného zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., resp. o důvodnosti žaloby, proto nemůže být skutečností
podmiňující běh lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.“
Názor zastávaný stěžovatelem, pokud by měl být akceptován, by navíc podle Nejvyššího
správního soudu „vyvolával značné výkladové nesnáze“. „O tom, zda jsou naplněny veškeré znaky
nezákonného zásahu, se totiž žalobce s konečnou platností „dozví“ až na základě rozsudku příslušného soudu.
Bez ohledu na možnost podání mimořádných opravných prostředků (např. kasační stížnosti) by tak k počátku
běhu lhůty pro podání žaloby mohlo dojít nejdříve doručením rozhodnutí příslušného krajského soudu, případně
později, pokud by byl názor krajského soudu modifikován názorem Nejvyššího správního soudu. Tento důsledek
lze demonstrovat i na nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel podal žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem žalovaného dne 25. 11. 2008, přičemž tvrdil, že subjektivní dvouměsíční lhůta k podání žaloby začala
plynout až dne 22. 2. 2010. Ještě absurdnější by byly následky v případě, pokud by příslušný krajský soud dospěl
při posouzení důvodnosti žaloby k názoru, že nedošlo k naplnění některého ze znaků nezákonného zásahu,
a řízení by v důsledku toho vyústilo v zamítnutí žaloby. Za takových okolností by k počátku běhu subjektivní
dvouměsíční lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nikdy nemohlo
dojít. Uvedený výklad tedy nemůže obstát, neboť vede k závěrům, které jsou neslučitelné se systematikou soudního
řádu správního i s účelem §84 odst. 1 s. ř. s., jímž je zajištění právní jistoty dotčených osob.“
Z hlediska systematiky soudního řádu správního lze též podle citovaného rozsudku
poukázat na §72 odst. 1 s. ř. s., který obdobně stanoví lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. „Podle uvedeného ustanovení lze žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného
vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. I v tomto případě
vlastně počíná běh dvouměsíční lhůty pro podání žaloby okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o úkonu správního
orgánu, tzn. o vydání správního rozhodnutí, byť se tak navíc musí stát kvalifikovaným způsobem, tj. jeho řádným
doručením žalobci. Počátkem běhu lhůty je tedy den, kdy bylo žalobci správní rozhodnutí oznámeno, resp.
doručeno. Přitom názor žalobce na zákonnost správního rozhodnutí ani na to, zda napadený akt naplňuje znaky
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nemá na běh této lhůty žádný vliv. I z tohoto srovnání
je zřejmé, že jinak tomu nemůže být ani v případě běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu.“
S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud shrnul, „že §84 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat
v tom smyslu, že počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k podání žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu je dán okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřuje
nezákonný zásah“. „Rozhodující je přitom znalost žalobce o skutkových okolnostech, z nichž vyplývá konání
či nekonání správního orgánu, v němž je spatřován nezákonný zásah. Okamžik, kdy žalobce nabyl přesvědčení
o tom, že předmětné konání či nekonání správního orgánu naplňuje veškeré znaky nezákonného zásahu
definované v §82 s. ř. s., není pro běh této lhůty rozhodný“. Tolik citované rozhodnutí.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu není případná námitka stěžovatele, podle
níž citovaný rozsudek zdejšího soudu na jeho věc nedopadá. Otázka, kterou zde Nejvyšší správní
soud řešil, je obdobná té, kterou je nutno posoudit i v projednávané věci. Názor vyslovený
v citovaném rozhodnutí je přitom zcela jasný a jednoznačný. Rozhodující pro počátek subjektivní
lhůty pro podání žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. je znalost žalobce o skutkových okolnostech,
v nichž je zásah spatřován, nikoli o tom, zda jsou naplněny jeho zákonné znaky ve smyslu
soudního řádu správního.
Spatřuje-li proto stěžovatel nezákonný zásah v tom, že byla na dveřích jeho cely vyvěšena
cedulka s nápisem o minimální ubytovací ploše na vězněnou osobu (resp. v dopadech trvalého
úkolu č. 102, jímž bylo předmětné opatření přijato), pak je třeba odvíjet počátek subjektivní
lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem od této skutečnosti. Vědomí
či přesvědčení žalobce o tom, že je tento faktický úkon žalované nezákonný, není z hlediska
posouzení včasnosti jeho podání relevantní.
Městský soud v Praze tedy aplikoval na projednávanou věc dopadající judikát Nejvyššího
správního soudu a na jeho základě postupoval správně, pokud podanou žalobu odmítl jako
opožděnou. Napadené usnesení tudíž netrpí vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) ani e) s. ř. s.,
a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla v řízení před Nejvyšším
správním soudem plný úspěch, nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující
rámec její běžné úřední činnosti. Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.200 Kč,
a dále náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši paušální částky 600 Kč,
celkem tedy 4.800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese
dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu