ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.17.2012:14
sp. zn. 3 Azs 17/2012 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jana Rutsche, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally
v právní věci žalobce: G. V., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2010, č. j. OAM-574/VL-07-LE18-2008,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
29. 4. 2011, č. j. 28 Az 43/2010 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 4. 8. 2010, č. j. OAM-574/VL-07-LE18-2008. Rozhodnutím správního
orgánu bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. Žalovaný v tomto řízení
přitom rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2010, č. j. 63 Az 64/2008 - 25.
Krajský soud se s posouzením žádosti žalovaným ztotožnil, přičemž svoje úvahy a závěry
podrobně rozebral a odůvodnil. Ověřil, že správní orgán při svém rozhodování nejprve vycházel
ze žádosti žalobce ze dne 8. 8. 2008 a z pohovoru ze dne 18. 8. 2008. Tehdy správní orgán žádost
žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vyhodnotil jako zjevně nedůvodnou
s tím, že vstupem do azylového řízení pokoušel zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky
a žádost s odkazem na §16 odst. 2 zákona o azylu svým rozhodnutím ze dne 19. 8. 2008 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal žalobu, které Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
18. 3. 2010, č. j. 63 Az 64/2008 - 25 vyhověl s tím, že se správní orgán nevypořádal s otázkou,
zda-li žalobce případně nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Podkladem
pro druhé rozhodnutí žalovaného, kromě již zmiňované žádosti žalobce a pohovoru, byl dále
doplňující pohovor konaný dne 30. 7. 2010. Žalobce znovu potvrdil, že se státními orgány
Ukrajiny žádné problémy neměl. V r. 2000 byl svědkem vraždy, což oznámil na policii,
a poté mu bylo vyhrožováno neznámými muži a doporučen odchod, pokud nechce pohřbít syna.
Nevyloučil spojení neznámých mužů s policií, neboť se dostavili poté, co vraždu na policii
oznámil. Zalekl se, protože jeho první syn zemřel, a proto opustil Ukrajinu. O pomoc se nikam
neobrátil. Do České republiky dojížděl již od r. 1996 za prací. Nejprve měl na území České
republiky povolen dlouhodobý pobyt, v r. 2007 ztratil doklady a jeho žádost o prodloužení
pobytu byla zamítnuta. Od května do červenc e 2008 pobýval v České republice bez řádného
povolení, byl zadržen policií a bylo mu uděleno správní vyhoštění. Poté si podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Po přezkoumání rozhodnutí žalovaného krajský soud shodně
jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky ani pro udělení azylu podle §12,
13 a 14 zákona o azylu, a ani pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a 14b téhož zákona.
Námitky žalobce tak neshledal důvodné a žalobu s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Kasační stížnost proti tomuto rozsudku stěžovatel podal z důvodů §103 odst. 1 písm. b)
a d) s. ř. s. Jak rozhodnutí žalovaného, tak napadený rozsudek, stěžovatel označil
za nepřezkoumatelné, neboť dostatečně nevysvětlily, zda opravdu bylo po stěžovateli
spravedlivé požadovat, aby vyhledal ochranu před pronásledovateli u ukrajinských úřadů.
Ani v jednom z rozhodnutí dále nebyla vedena úvaha v tom smyslu, zda je opravdu
pronásledování stěžovatele po 10 letech tak nepravděpodobné, když přitom pachateli vraždy
(jejímž svědkem stěžovatel byl) i nadále hrozí trestní stíhání. Je třeba odmítnout argument,
že manželce a synovi (kteří zůstali na Ukrajině) se nic nestalo, takže stěžovateli ni c nehrozí, neboť
svědčit může jen stěžovatel, a nikoliv manželka a syn. Stěžovatel se dále domnívá, že žalovaný
se nedostatečně řídil rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 63 Az 64/2008, ač byl právním
názorem obsaženým v tomto rozsudku vázán, což představuje vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1
s. ř. s. a důvod kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný totiž v žalobou
napadeném rozhodnutí ani neuvedl, že jeho první rozhodnutí bylo zrušeno soudem a že soud
v tomto rozsudku vyslovil určitý právní názor. S tím souvisí i skutečnost, že žalovaný
se podmínkami doplňkové ochrany ve skutečnosti vůbec nezabýval, pouze formalisticky uvedl,
že žalobci vážná újma nehrozí, neboť k události došlo již před 10 lety a rodině žalobce
se nic nestalo. Pokud jde o důvody přijatelnosti kasační stížnosti, stěžovat el se domnívá, že dosud
nebyla Nejvyšším správním soudem řešena otázka: „Je možno považovat za přezkoumatelné
takové rozhodnutí o mezinárodní ochraně, které Ministerstvo vnitra vydalo poté, co soud
již jednou jeho rozhodnutí zrušil a ve kterém však tato skutečnost vůbec není zmíněna? “
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správ ní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud přitom vycházel
ze svého precedentního usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem tvrzená
přijatelnost v podané kasační stížnosti nesplňuje v ýše uvedená kritéria.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kasační námitky stran nedostatečného posouzení
obav stěžovatele z nebezpečí, které mu hrozí od soukromých osob v případě návratu
na Ukrajinu, jsou opakováním námitek žalobních, s nimiž se věcně, a přitom poměrně podrobně,
vypořádal již krajský soud, a posoudil je jako nedůvodné. S jeho závěry se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje.
Stejně tak platí, že s obdobnými kasačními námitkami, jakož i s dalšími kasačními
námitkami stěžovatele, se dostatečně vypořádala již dřívější judikatura Nejvyššího správního
soudu.
V dané věci jde o případ tvrzeného vyhrožování ze strany soukromých osob,
což ve smyslu platné právní úpravy azylovým důvodem, ani relevantním důvodem doplňkové
ochrany, není. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60) plyne, že Žádost o azyl,
jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském st átě je podle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl
až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními
orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě
nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Obdobně lze dále poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, v němž se uvádí: Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování
či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace,
kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem
vymezené důvody udělení azylu. Nebyla- li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České
republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti pr odloužen pobyt, na území České republiky
pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.
K námitkám stěžovatele, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ani neuvedl,
že jeho první rozhodnutí bylo zrušeno soudem a že soud v tomto rozsudku vyslovil určitý právní
názor, a že se v souvislosti s tím žalovaný podmínkami doplňkové ochrany ve skutečnosti vůbec
nezabýval, které stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud souhrnně
uvádí, že takové skutečnosti stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Ostravě neuváděl,
a Nejvyšší správní soud je nemohl brát při svém rozhodování v potaz ani s ohledem na znění
§104 odst. 4 s. ř. s., ve spojitosti i s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. K tomu ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49), uvádí: Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel
v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než kt eré uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skut kové novoty.
K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel právě s těmito námitkami spojoval přijatelnost své kasační stížnosti, nemohl
Nejvyšší správní soud stěžovateli dát za pravdu ani v tomto směru.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti ani z úřední
povinnosti, kdy nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny
a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí k asační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu