ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.20.2012:47
sp. zn. 3 Azs 20/2012 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: M. N., zast.
JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Matiční 730/3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 10. 9. 2008, č. j. OAM-718/VL-07-ZA07-R2-2006, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 61 Az 76/2008 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce, JUDr. Jarmile Bajerové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2.880 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Dne 17. 6. 2006 podala žalobkyně žádost o udělení azylu. Žádost odůvodnila tím, že byla
v zemi původu vystavena urážkám ze strany sousedů a lidí na ulici a psychickému nátlaku
ze strany policie. V pohovoru k žádosti uvedla, že pracovala jako vychovatelka v mateřské škole,
z práce však musela na základě vlastního uvážení odejít. Když totiž šla do práce v šátku,
nadřízený jí řekl, že takový oděv do práce nosit nemůže. Islámskou víru přijala 1. 5. 2006,
než přijala slib, islám nepraktikovala. Když se jí lidé v ulici, kde bydlí, vyptávali, proč nosí takový
oděv a proč se nechodí modlit do mešity, řekla jim, že když přijali islám, mají nosit předepsaný
oděv, a když se tak bavili, pohádali se. Žalobkyně má dům, a bratr má obchod, na který žalobkyně
dohlíží. Má také chatu a měla dobré příjmy . V období po 1. 5. 2006 k ní domů přišli policisté
a řekli, že je vahabistka, že ji mohou odvést a uvěznit. Řekli, že žije v dostatku a jestli chce žít
v klidu, má jim dát peníze, což žalobkyně učinila. Když pak byla u sestry, přišli tam policisté
na kontrolu. Žalobkyně u sebe neměla doklady, proto šli s ní domů, vzali si její doklady s sebou
a pozvali ji asi na 16. 5. 2006. Když si přišla doklady vyzvednout, nechtěli jí je dát s tím, že jí nic
nevzali. Musela si proto nechat vystavit doklady nové. Jiné problémy v souvislosti se svou vírou
neměla. Své potíže řešila s imámem, který jí řekl, že může chodit do mešity, tím se neodlišovat
od lidí a nebude mít prověrky. Jiným způ sobem své problémy neřešila.
Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2006, č. j. OAM -718/VL-07-04-2006, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějš ích předpisů (zákon o azylu).
Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl jako nedůvodnou.
Na základě kasační stížnosti žalobkyně násle dně Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs
40/2007 - 129).
Z obecného pohledu je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že žalobkyní
zmiňované problémy jí nepochybně mohly působit určitou psychickou újmu, neboť ji mohly
směřovat k vyloučení z jejího sociálního prostředí (v rámci sousedského společenství i z pracovní
aktivity). Pro účely řízení o udělení azylu je však v ka ždém takovém případě nutno pečlivě
posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě či ve svém
souhrnu (kumulativně) takové intenzity, aby je bylo lze pova žovat za „opatření působící psychický
nátlak“ ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu.
Legální pojem „opatření působících psychický nátlak“ je přitom z hlediska vyžadované
intenzity negativních reakcí okolí, aby jej bylo mo žno za taková považovat, nutno poměřovat
dalšími v §2 odst. 6 zákona o azylu výslovně uvedenými a zylově relevantními hrozbami,
a sice „ohrožením života nebo svobody“. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících
psychický nátlak jistě nemusí být obdobně záva žná jako újmy spočívající v ohrožení života
nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Nepostačí tedy, půjde-li o pouhou
sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku
nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře sniž ují
kvalitu prožívání a berou životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové
bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita uvedených ústrků musí být
„objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity působeny
zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné situaci
(k výše uvedenému srov. č. 1066/2007 Sb. NSS).
Žalovaný ani soud se však otázkou intenzity jednotlivých ústrků za žívaných žalobkyní,
otázkou jejich časové blízkosti, ani otázkou intenzity jejich kumu lativního působení, nezabývali.
Dále Nejvyšší správní soud vytkl žalovanému i krajskému soudu, že shodně u všech
tří okruhů potíží žalobkyně uzavřeli, že státní orgány o jejích problémech (se soukromými
osobami) nevěděly, resp. že žalobkyně se nedomáhala svých práv (proti zaměstnavateli)
u kompetentních orgánů nebo nevyužila všech dostupných prostředků, které jí právní řád země
původu (k prošetření chování policistů) poskytoval, a proto jim výše uvedená opatření přičítat
nelze.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaného i v odůvodnění rozsudku krajského soudu však
podle Nejvyššího správního soudu chyběly skutkové závěry v tom směru, zda by se právům
žalobkyně v konkrétní situaci u kazachstánských orgánů veřejné moci vůbec dostalo efektivní
ochrany. Z rozhodnutí žalovaného není podle Nejvyššího správního soudu ani nijak patrné,
že by se žalovaný touto otázkou blížeji zabýval, resp. zda i tímto směrem vedl dokazování .
Krajský soud nakonec podle Nejvyššího správního soudu nesprávně považoval žalobkyní
předloženou listinu „úřední dopis z Kazachstánu“ za rozšíření žaloby, a nikoli za pouhé doložení
již v žalobě uplatněného žalobního bodu. Z předběžného prozkoumání této listiny je přitom
podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že by mohla mít pro zjištění skutkového st avu
ve spojení s případným dalším dokazováním podstatný význam. V dané věci tak musí být
proveden a jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy zhodnocen i tento důkaz navržený
žalobkyní, jinými slovy musí být postaveno najisto, zda žalobkyni v zemi jejího původu
v současnosti nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
II. Nové správní rozhodnutí
V nyní souzené věci jde tedy o přezkum nového rozhodnutí žalovaného o téže žádosti
žalobkyně poté, co bylo jeho původní rozhodnutí krajským soudem (vázaným názorem
Nejvyššího správního soudu) zrušeno. Žalovaný opět rozhodl tak, že mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu žalobkyni neudělil.
Správní orgán dospěl k závěru, že žadatelkou vyjádřené potíže nelze pokládat za azylově
relevantní, protože z nich nevyplynulo, že její obava by mohla vzniknout na základě ryze
náboženské perzekuce, tedy znemožnění svobodného náboženského projevu. Ačkoli jednání
bezpečnostních orgánů vnímala žadatelka jako diskriminaci, resp. urážku, v intencích judikatury
Nejvyššího správního soudu a Doporučení UNHCR správní orgán připomněl, že ne každá
diskriminace dosahuje úrovně požadované pro přiznání mezinárodní ochrany. Aby diskriminace
naplňovala znaky pronásledování, musejí být jejím výrazem natolik škodlivé předurčující
důsledky, jako např. vážné omezení práva zajistit si živobytí nebo práva přístupu k jinak běžně
dostupnému vzdělání nebo ke zdravotní péči. K tomu může docházet tam, kde uplatňovaná
opatření hospodářské povahy „zcela ničí ekonomickou existenci“ určité náboženské skupiny.
Společensko-ekonomické postavení žadatelky v Kazachstánu průkazně dokládá, že výše
zmíněným stupněm diskriminace postižena nemohla být, tudíž ani v souvislosti s praktikováním
tzv. čistého islámu se nemohlo jednat o její pronásledování, neboť ve svém životním projevu
nebyla žádným způsobem vážně omezena.
V případě žalobkyně se tak podle žalovaného nepodařilo hodnověrně prokázat,
že by v souvislosti s náboženským vyznáním mohla být v Kazachstánu vystavena takové míře
postihu, že by u ní v jeho důsledku mohlo dojít k vyvolání opodstatněné obavy z pronásledování.
Správní orgán přitom nemíní absolutizovat nemožnost jakéhokoliv postupu kazašských
bezpečnostních složek či jiných institucí vůči žadatelce. Pouze zdůraznil, že případné jejich
zásahy, jak je žadatelka prezentovala, nelze klasifikovat jako akt pronásledování ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu.
Z informací o zemi původu, které měl správní orgán k dispozici, pak vyplynulo,
že v Kazachstánu jsou dostupné mechanismy, jak dosáhnout ze strany státních orgánů pomoci
v případě potřeby (např. soudní rozhodnutí ve prospěch sufijské komunity a další – viz strana 5
rozhodnutí). Podle Zprávy MZV USA o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2006 i navzdo ry
legislativním překážkám překonala země ostatní státy bývalého Sovětského svazu ve své podpoře
náboženské tolerance a respektování práv náboženských menšin. Stanovisko k aktuální situaci
muslimů, kteří se hlásí k „čistému islámu“, poskytuje informace UNH CR, č. j. OAM-569/2006,
ze dne 18. 5. 2006, podle které obecně k žádné perzekuci ani nátlaku nedochází, ale existuje
tu stálá kontrola ze strany orgánů dbajících na dodržování zákonů.
Jelikož žalobkyně nevyužila v zemi původu dostupných právních mechanismů, které
by mohly jí tvrzený protizákonný postup policistů sankcionovat, nemohl ani správní orgán dojít
k závěru, že státní orgány chování těchto osob cíleně podporovaly či tolerovaly , a jejich postup
proto nesplňuje ani tento základní aspekt definice pronásledování stanovené §2 odst. 7 zákona
o azylu.
Správní orgán nakonec neshledal u žalobkyně ani důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a či §14b zákona o azylu. Zpráva MZV USA o dodržování lidských práv
v Kazachstánu z března 2007 zmiňuje, že zákon zaručuje právo emigrovat a právo vrátit
se do vlasti, přičemž vláda tato práva obecně v praxi respektovala. Rovněž Informace MZV ČR
č. j. 117038/2007-LP z května 2007 uvádí, že neúspěšným žadatelům o azyl nehrozí v případě
návratu postih ze strany státních orgánů. Kazachstán se v současnosti nenachází ve válečném
stavu či vnitřním ozbrojeném konfliktu. Žadatelka rovněž neuvedla a ani z jiných okolností
nevyplynulo, že by jí v Kazachstánu hrozilo uložení nebo vykonání trestu smrti. Vycestování
žalobkyně by rovněž nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Žadatelka nesplnila
ani důvody udělení doplňkové ochrany podle §14b zákona o azylu.
Z žadatelkou předloženého dokumentu, o kterém se vyjadřovala jako o „dopisu
z domova“ a který jí měl být doručen po jejím čtyřměsíčním pobytu v ČR, nakonec vyplývá,
že je jí doporučováno, aby se dobrovolně vzdala členství v neregistrované náboženské skupině,
nebo s ní bude zahájeno správní řízení. Vzhledem k tomu, že je tento dokument ze dne
14. 8. 2006 a je pouhým doporučením, jak má žalobkyně podle platného zákona jednat, stává
se podle žalovaného nejprůkaznějším dokladem, že kazašské státní orgány proti žadatelce
v souvislosti s jejím vyznáním doposud nijak zásadně nezasáhly. Dle názoru žalovaného pak nelze
ani v budoucnu předpokládat perzekuční postup vůči žadatelce, neboť podle muslimských
pravidel se ženy modliteb a jiné veřejné náboženské prezentace nezúčastňují. Žadatelčino
podílnictví na činnosti náboženské skupiny tedy nelze předpokládat, čímž i možnost jejího
obvinění za podobné jednání se podle žalovaného jeví jako zcela nereálné. Zmíněný dokument
proto správní orgán vnímá spíše jako varování, kdy podstatou jeho vydání mohou být i důvody
nenáboženské povahy (např. materiální prospěch).
III. Rozsudek krajského soudu
I toto rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě
zamítl rozsudkem ze dne 16. 2. 2012, č. j. 61 Az 76/2008 – 71. Soud přisvědčil žalovanému,
že žalobkyně nesplnila podmínky §12 písm. a) ani písm. b) zákona o azy lu. Z informací o zemi
původu vyplývá, že současná situace nezávislých muslimů, kteří se nazývají „praví muslimové“,
je taková, že k žádnému nátlaku ani perzekuci nedochází, ale existuje stálá kontrola těchto osob
ze strany státních orgánů. Ke kontrolám dochází proto, že jsou tito muslimové podezřelí
ze členství v organizaci Hizb-ut-Tahrir, která byla v Kazachstánu zapsána na seznam
extremistických organizací. Z informací UNHCR pak vyplývá, že nezávislí muslimové mohou
v zásadě svobodně organizovat své bohoslužby na soukromých místech, avšak mohou počítat
s tím, že takové místo navštíví policie z výše uvedených důvodů.
Žalovaný proto nepochybil, pokud žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12 neudělil,
neboť nelze dovodit, že by žalobkyně byla v souvislosti s praktikováním tzv. „čistého islámu“
pronásledována. Naopak, v tomto svém projevu nebyla žádným způsobem vážně omezena.
Ani soud pak neshledal u žalobkyně důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. V případě žalobkyně podle něj skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu tohoto
ustanovení nehrozí. Takové nebezpečí nelze spatřovat v obavách z pronásledování
z náboženských důvodů. Byla-li žalobkyně v tomto směru dotčena na svých právech, mohla
se domáhat pomoci u příslušných kompetentních orgánů Kazachstánu, což neučinila. Dle názoru
krajského soudu si žalovaný opatřil pro své rozhodnutí dostatek podkladů, včetně veškerých
dostupných informací o zemi původu žalobkyně. Na takto zjištěný skutkový stav pak aplikoval
příslušná zákonná ustanovení.
IV. Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu nyní brojí žalobkyně (dále jen stěžovatelka) kasační
stížností. Zásadní pochybení krajského soudu, ve kterém spatřuje důvod přijatelnosti kasační
stížnosti, jakož i její důvodnost, je nerespektování závazného právního názoru vysloveného
ve výše citovaném rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 1 Azs 40/2007. V tomto rozsudku poukázal
Nejvyšší správní soud na nutnost napravit vady předcházejícího řízení ve třech bodech: a ) jde
o otázku časové blízkosti, kumulativního působení a intenzity jednotlivých ústrků zažívaných
žalobkyní; b) konkretizování podkladů, ze kterých správní orgán čerpal informaci, že žalobkyně
měla možnost domáhat se ochrany u státních orgánů v její zemi původu a c) provedení důkazu
listinou předloženou žalobkyní a posouzení jejího vztahu k §12 a §14a zákona o azylu a rovněž
ve vztahu k zásadě non refoulment.
IV. a)
K prvnímu bodu stěžovatelka dále uvedla, že splňuje podmínky §12 zákona o azylu,
neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. Její pronásledování
spočívá v diskriminačním jednání policistů, zaměstnavatele a spoluobčanů. Její příslušnost
k čistému islámu není možné interpretovat pouze v rovině možnosti vykonávání náboženských
obřadů, jak to učinil správní orgán. Dle Příručky UNHCR mohou v sobě žádosti založené
na náboženství zahrnovat jeden nebo více následujících prvků: a) náboženství jako víru,
b) náboženství jako identitu a c) náboženství jako způsob života.
Stěžovatelka od počátku řízení uváděla, že pronásledování bylo prováděno jak ze strany
policistů, tj. státních orgánů, tak ze strany třetích osob – především jejího zaměstnavatele, jakož
i dalších spoluobčanů. Krajský soud podle ní nerespektoval judikaturu Nejvyššího správního
soudu a schválil postup žalovaného, který bez dalšího vyloučil soukromé osoby z množiny
původců pronásledování či hrozby vážné újmy ve smyslu zákona o azylu a kvalifikační směrnice,
které jasně stanoví, že soukromé osoby mohou být původci jak pronásledování, tak nebezpečí
vážné újmy ve smyslu zákona o azylu.
Pro naplnění podmínek §12 zákona o azylu pak postačí prokázat odůvodněný strach
z pronásledování. Jelikož problémům začala stěžovatelka čelit již po přijetí islámu, odůvodněně
se domnívala, že problémy se budou stupňovat. Ostatně závažnějším problémům a šikaně čelili
i ostatní vyznavači čistého islámu a rovněž její bratr. (K uvedenému srov. bod 43 Příručky
UNHCR.) Stěžovatelka dále odkázala na body 37, 38 a 40 Příručky UNHCR definující termín
„opodstatněné obavy z pronásledování“ s akcentem na subjektivní aspekt tohoto pojmu. Obavy
stěžovatelky podporuje i rusky psaný dopis, který jí byl zaslán z domova (viz rovněž zrušovací
rozsudek Nejvyššího správního soudu k této listině). Stěžovatelka dále odkázala na zprávu Forum
18, resp. zprávu Human Rights Watch z prosince 2005 podporující její tvrzení o postizích členů
náboženských společenství, kteří se scházejí bez registrace.
Žalovaný proto podle stěžovatelky pochybil, neboť se nevypořádal se subjektivním
prvkem obavy žalobkyně z pronásledování, ani s možností, že opakované šikanózní chování
mohlo u ní na základě kumulativního efektu vyvolat odůvodněné obavy.
IV. b)
K možnosti obrátit se na státní orgány v zemi původu stěžovatelka dále uvedla
následující: Správní orgán podle ní prováděl úkony k zajištění podkladů prokazujících postoj
kazašských orgánů k otázce svobodného praktikování náboženských úkonů namísto toho,
aby zjišťoval schopnost kazašských orgánů zajistit jí ochranu před vydíráním ze strany policistů,
které je přitom nezbytné k plnohodnotnému posouzení naplnění čl. 8 odst. 2 písm. b) Směrnice
Rady 2005/85/ES (procedurální směrnice).
Ani směrnice ani předpisy evropského práva, ani zákon o azylu podle jejího názoru
nestanoví povinnost žadatele vyčerpat všechny právní prostředky ochrany v zemi původu.
Samotná možnost nebo existence právního rámce, podle něhož se lze ochrany domáhat,
pak podle ní nemůže predikovat ochranu samotnou. Stěžovatelka odkázala na rozsudky
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 48/2008 a 6 Azs 235/2004, podle kterých není
povinností žadatele prokazovat své pronásledování jinak než vlastní výpovědí; naproti tomu
je povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědi žadatele vyvracejí či zpochybňují. Dále odkázala na Zprávu MZV
USA za rok 2006, podle níž bylo dodržování lidských práv v Kazachstánu velice slabé. Zákony
přijaté během roku vážně porušovaly zákonnou ochranu před porušováním lidských práv
a rozšířily pravomoci moci výkonné ke kontrole nevládního sektoru. Problémy se týkaly korupce
v systému vymáhání práva, soudní moci a právního systému, které omezovaly možnost domoci
se ochrany v případě porušení svobody náboženství. Rovněž dle informací Freedom House
podléhá soudní soustava silnému vlivu moci výkonné pod prezidentovým patronátem. Slouží
k hájení zájmu státu a jeho představitelů, nikoli k ochraně zájmů jednotlivců, menšin a slabších
článků společnosti.
IV. c)
Stěžovatelkou předložená listina má nakonec význam jak z hlediska posouzení
odůvodněného strachu z pronásledování dle §12, tak v otázce případného udělení doplňkové
ochrany. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem žalovaného, že tato listina je dokladem toho,
že kazašské státní orgány proti ní v souvislosti s jejím vyznáním nijak nezasáhly, a nelze
ani předpokládat perzekuční postup v budoucnu, neboť podle muslimských pravidel se ženy
veřejné náboženské prezentace nezúčastňují. Projevem náboženského vyznání je podle
stěžovatelky i projev soukromý a osoba se může účastnit na činnosti náboženské skupiny
i pouhou finanční podporou anebo pouhým členstvím, což dokládá i samotná existence
předložené listiny. Tato listina tudíž podle stě žovatelky dokládá nejen její odůvodněný strach
z perzekuce, ale také možnost, že se tato bude ještě stupňovat, neboť listina je jistým varováním.
Zároveň podle jejího názoru představuje i přímý zásah do jejího práva náboženské svobody
ze strany státních orgánů.
Zamítnutí návrhu na udělení doplňkové ochrany je podle stěžovatelk y nepřezkoumatelné,
neboť ani v rozhodnutí žalovaného, ani v napadeném rozsudku není uvedeno, jakými úvahami
se tyto orgány řídily a které důkazy považovali za relevantní a proč. Naví c skutková zjištění
a odůvodnění těchto rozhodnutí nejsou vztažena k době, kdy mělo dojít k vycestování
stěžovatelky, ale k době, kdy byla žádost o mezinárodní ochranu podávána.
K důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka odkázala
na Zprávu „Religious freedom survey“ Fora 18 dokládající neutěšenou situaci V Kazachstánu
v oblasti dodržování lidských práv.
S ohledem na to, že se stěžovatelka vdala za osobu ruské státní příslušnosti, které byla
udělena doplňková ochrana, jsou u ní splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle
§14b zákona o azylu.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104a s. ř. s. S ohledem na to, že stěžovatelčina kasační stížnost proti původnímu rozhodnutí
krajského soudu byla shledána přijatelnou (a jedná se tedy o druhé posouzení stěžovatelčiny
žádosti poté, co původní správní a soudní rozhodnutí byla zrušena), a stěžovatelka tvrdí,
že v novém rozhodnutí žalovaného, potažmo soudu nebyly respektovány závěry zrušovacího
rozsudku, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu uplatněných stížních bodů však dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka správně v kasační stížnosti dovozuje, že zdejší soud zavázal žalovaného
posoudit v dalším řízení tři okruhy otázek, a to zda konkrétní formy negativních reakcí
stěžovatelčina okolí dosáhly jednotlivě či ve svém souhrnu takové intenzity, aby je bylo možné
považovat za opatření působící psychický nátlak ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu;
zda se stěžovatelka mohla domáhat účinné ochrany u státních orgánů v zemi jejího původu; třetí
se pak týká pokynu provést důkaz předloženou listinou a posoudit její obsah ve vztahu k zásadě
non refoulment. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se žalovaný ve svém novém rozhodnutí
vypořádal se všemi takto nastíněnými okruhy otázek dostatečně důkladně a přesvědčivě.
V. a)
K prvnímu okruhu žalovaný uzavřel, že i ntenzita ústrků, jimž byla stěžovatelka v zemi
původu vystavena, nedosahuje takové míry, která by mohla naplňovat znaky pronásledování.
Stěžovatelka byla ekonomicky zajištěna a zcela nezávislá a ve svém životním projevu nebyla
žádným způsobem vážně omezena. Příkoří, kterým byla vystavena tak, jak je stěžovatelka
prezentovala, proto nelze podle žalovaného klasifikovat jako akt pronásledování ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu.
S tímto názorem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Rovněž podle jeho názoru nelze
posoudit jednání soukromých či úředních osob v zemi původu popsané stěžovatelkou za natolik
závažné a frustrující, aby je bylo možné označit za „opatření působící psychický nátlak“ ve smyslu
zákona o azylu. Nelze totiž podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že by tvrzené
ústrky v podobě hádky se sousedy, námitek zaměstnavatele proti stěžovatelčinu oděvu,
či postupu policejních orgánů vůči stěžovatelce vykazovaly natolik vysokou míru intenzity
(o systematičnosti nemluvě), aby mohly „ve zcela zásadní míře snižovat kvalitu prožívání a brát životní
perspektivu“, resp. vyvolávat u stěžovatelky „pocit bezvýchodnosti a beznaděje“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. 1066/2007 Sb. NSS) .
Byť tedy mohly stěžovatelčiny potíže jistě pro stěžovatelku představovat určitý psychický
tlak, nedosahuje tento podle názoru Nejvyššího správního soudu míry vyžadované pro naplnění
pojmu pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu.
V. b)
Rovněž pokud jde o druhý okruh otázek, tj. reálnost poskytnutí účinné ochrany ze strany
státních orgánů Kazachstánu, kdyby se jí stěžovatelka byla bývala domáhala, si správní orgán
opatřil množství podkladů v podobě zpráv a informací o zemi původu stěžovatelky, ze kterých
vyplývá, že takovéto mechanismy zde existují, jakož i že jsou v praxi vcelku úspěšně uplatňovány.
Země stěžovatelčina původu je relativně (ve srovnání s ostatními zeměmi bývalého Sovětského
svazu) úspěšná v podpoře náboženské tolerance a respektování práv náboženských menšin.
Podle stanoviska UNHCR pak k perzekuci ani nátlaku na muslimy, kteří se hlásí k čistému
islámu, nedochází, je zde však stálá kontrola ze strany státních orgánů dbajících na dodržování
zákonů. Také v tomto ohledu tedy žalovaný respektoval závazný právní názor vyjádřený
ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu a jeho závěry jsou podložené
a odůvodněné.
Předkládá-li stěžovatelka nyní jiné zprávy, či jiné pasáže týchž zpráv, s odlišným
hodnocením situace v zemi jejího původu, jedná se o obecné informace často bez vztahu
ke konkrétní situaci stěžovatelky, které nic nemění na tom, co bylo uvedeno výše pod bodem
V. a). Skutečnost, že se stěžovatelka prakticky nepokoušela své potíže v zemi původu jakkoli řešit,
spolu s celkovou dobou trvání stěžovatelčiných potíží před jejím příchodem do ČR – cca jeden
měsíc od jejího přistoupení na čistý islám – pak podle názoru Nejvyššího správního soudu
výrazně oslabuje celkovou důvěryhodnost stěžovatelčiny výpovědi.
V. c)
Správní orgán se nakonec vypořádal také s otázkou důkazu předloženého stěžovatelkou
v podobě úřední listiny, ve které je stěžovatelce doporučováno, aby se dobrov olně vzdala členství
v neregistrované náboženské skupině, nebo s ní bude zahájeno správní řízení. Pokud jde
o požadavek registrace náboženských skupin v Kazachstánu, dospěl Nejvyšší správní soud
opakovaně k závěru, že tento není do té míry diskriminační, a by ho bylo možno považovat za
pronásledování ve smyslu zákona o azylu (srov. rozsudku ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 -
75, ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98).
V tomto kontextu lze odkázat rovněž na obiter dictum rozsudku ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 3 Azs 24/2008 - 73, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že si je vědom vnitřního konfliktu
zákonných zástupců (v dané věci dosud nezletilého) stěžovatele, pro které je požadavek na státní
registraci jejich náboženské komunity nepřijatelný. „Je zjevné, že v případě stěžovatelovy rodiny
tedy dochází k určité vnitřní kolizi mezi normami práva náboženství, které vyznávají, a normami práva
světského, které jsou s prvně jmenovanými v rozporu, a které proto nejsou ochotni respektovat. K obdobnému
konfliktu ovšem dnes může docházet (a nepochybně dochází – srov. nedávný spor o nošení muslimských šátků
na francouzských státních školách) kdekoli na světě, evropské státy nevyjímaje. Přesun do jiné země, ve které
proběhla odluka státu a církve, tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu problém stěžovatele a jeho rodiny
neřeší, neboť primární postavení státu ve vztahu k církvím a náboženským společnostem, zpravidla včetně
požadavku na jejich registraci, platí i zde.“
V. d)
Na skutečnost, že se stěžovatelka v průběhu řízení před krajským soudem vdala
za občana Ruské federace, kterému byla udělena doplňková ochrana, nakonec podle Nejvyššího
správního soudu zásada non refoulment nedopadá, neboť je zcela bez vztahu k situaci v zemi
stěžovatelčina původu. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud proto není povinen k této
okolnosti při svém rozhodování přihlížet.
VI. Závěr
Na základě všeho, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud uzavírá, že s právní orgán
respektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 1 Azs 40/2007
a se všemi otázkami v tomto rozsudku nastíněnými se dostatečným způsobem v novém
rozhodnutí vypořádal. Ani krajskému soudu proto není čeho vytknout, pokud žalobu proti
tomuto rozhodnutí zamítl jako nedůvodnou. Napadený rozsudek tedy netrpí vadou podle §103
dost. 1 písm. a) ani b) s. ř. s., a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
VII. Náklady řízení
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů říz ení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho
běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni stěžovatelky náleží v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2 .100 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy
2.400 Kč. Protože je ustanovená advokátka plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37
odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 480 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2.880 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení stěžovatelky nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. srpna 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu