ECLI:CZ:NSS:2007:1.AZS.40.2007:129
sp. zn. 1 Azs 40/2007 - 129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobkyně: M. N., zastoupené Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou se
sídlem Brno, Křenová 64, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2006, č. j. OAM-718/VL-07-04-
2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.
12. 2006, č. j. 56 Az 262/2006 - 50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2006, č. j. 56 Az 262/2006 - 50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2006, č. j. OAM-718/VL-07-04-2006, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala žalobu ze dne 25. 8. 2006, psanou částečně
česky a částečně rusky. Citovala řadu ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
která správní orgán v řízení porušil a trvala na tom, že splnila zákonné podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Konkrétně namítla, že v rámci pohovoru, konaného v atmosféře napětí, jí
byly kladeny návodné otázky, a to např. ve vztahu k jejímu odchodu ze zaměstnání.
Když chtěla nechat zaznamenat, že žádost o ukončení pracovního poměru podala
pod obrovským tlakem nadřízených, nebylo jí to umožněno.
K pochybnostem žalovaného o hloubce jejího náboženského přesvědčení uvedla,
že oficiální přijetí islámu bylo vyvrcholením delšího procesu vnitřní přeměny. V zaměstnání
měla potíže kvůli tradičnímu islámskému oděvu. Byla též obtěžována spoluobčany. Policie
ji bezdůvodně nařkla z příslušností k vahhábistům, aby měla klid musela policistům platit.
Pod záminkou vyšetřování krádeže počítače jí pak policie odebrala doklady a ztratila
je. Těmto problémům žalobkyně začala čelit záhy po přijetí islámu, bylo tak důvodné
se domnívat, že se budou stupňovat. Ostatně závažnějším problémům a šikaně čelili ostatní
lidé vyznávající čistý islám a zvláště pak její bratr. Protože její souvěrci nebyli ve svých
stížnostech na policejní šikanu úspěšní, ani žalobkyně se na kompetentní orgány neobracela.
Z čl. 42 a 43 Příručky UNHCR k postupů a kritériím pro určení právního postavení uprchlíků
pak vyplývá, že ne vždy se musí jednat o osobní zkušenost žadatele o azyl.
Dodala, že v Kazachstánu došlo v poslední době k zásadním omezením náboženské
svobody, přičemž náboženské skupiny, které se odmítají zaregistrovat, čelí policejní šikaně
a zpravidla jsou obviňováni z teroristických činů. Stejně tomu je i ve městě Atyrau,
odkud žalobkyně pochází. V této souvislosti odkázala na několik zpráv organizace Forum 18.
V rusky psané části žaloby pak dále popisovala okolnosti jejího nuceného odchodu
ze zaměstnání souvisejícím s přijetím pravého islámu. Navrhla, aby soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 3. 10. 2006 pak soudu předložila rusky psaný úřední dopis,
který obdržela a navrhla ho k důkazu. Ve svém vyjádření k tomuto dopisu uvedla,
že jí ho zaslali z domova, kde ji hledaly orgány Národní bezpečnosti,
přičemž jí mělo být sděleno, že v případě návratu do Kazachstánu bude stíhána
pro vlastizradu, neboť orgánům je známo vše o její cestě do České republiky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 12. 2006 žalobu zamítl. V odůvodnění
konstatoval, že skutkový stav byl žalovaným zjištěn dostatečně. Žalovaný podrobně vyslechl
žalobkyni k důvodům její žádosti o azyl, pohovor byl proveden v jazyce ruském
za přítomnosti tlumočníka. Pokud měla žalobkyně výhrady ke způsobu vedení pohovoru,
měla možnost na tuto skutečnost upozornit, což však neučinila a protokol vlastnoručně
podepsala. K posouzení obecných informací o situaci v zemi původu žalovaný shromáždil
zprávy Ministerstva zahraničí USA, Ministerstva vnitra České republiky, organizace Fórum
18 a též informace UNHCR. Provedenému dokazování pak odpovídá stanovený skutkový
stav, totiž že žalobkyně nesouhlasila s jednáním ostatních obyvatel, kteří poukazovali
na její náboženství a šat, který nosila, tyto problémy však nijak neřešila. Státní orgány
o jejích problémech se soukromými osobami nevěděly a tudíž jim ani tyto snahy
nelze ve smyslu §12 zákona o azylu přičítat. Tomuto ustanovení pak nelze podřadit
ani jednání jejího zaměstnavatele, který měl výhrady k nošení tradičního oděvu. Z práce
přitom odešla na základě vlastního uvážení, svých práv se u kompetentních orgánů
nedomáhala. Jestliže se dále policisté, kontrolující ji z bezpečnostních důvodů, chovali vůči
žalobkyni urážlivě, žádali od ní peníze a ztratili její doklady, nelze z toho usoudit, že by státní
orgány žalobkyni pronásledovaly z náboženských důvodů. Ani na chování policistů si přitom
nikde nestěžovala a ani v jednom případě tak nevyužila všech dostupných prostředků,
které jí poskytoval právní řád země původu. Nelze též přehlédnout, že muslimské přesvědčení
začala praktikovat až od 1. 5. 2006, přičemž již dne 17. 6. 2006 vycestovala z vlasti a podala
žádost o azyl. O komunitě nezávislých muslimů v Kazachstánu pak nebyla vůbec
informována. Dále soud uvedl, že ve vztahu k posouzení humanitárních důvodů pro udělení
azylu nebyla žalobkyně zkrácena na právu na řádný proces. V otázce posouzení překážek
vycestování se pak soud ztotožnil se závěrem žalovaného a odkázal na podrobné odůvodnění
napadeného rozhodnutí žalovaného. Soud dále uvedl, že pro opožděnost nemohl přihlédnout
k žalobním bodům obsaženým v doplnění žaloby ze dne 3. 10. 2006.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka)
včas kasační stížnost. Uvedla, že v odůvodnění rozsudku chybí výčet prostředků ochrany,
jichž se měla v zemi původu účinně dovolat, jakož i uvedení pramenů, z nichž soud možnost
domoci se ochrany u státních orgánů dovodil. Přitom samotná možnost nebo existence
právního rámce, podle něhož je možno se hypoteticky domáhat ochrany u státních orgánů,
nemůže predikovat ochranu samotnou. V Kazachstánu neexistuje občanská společnost
a nevládní organizace jsou pronásledovány státní mocí (v této souvislosti odkázala na zprávu
organizace Human Rights Watch z roku 2005), proto nemohla hledat ochranu
ani v tomto sektoru. Dále poukázala na nutnost samostatného posuzování podmínek
pro aplikaci §12 a §91 zákona o azylu. Dodala, že závěr krajského soudu ohledně nevztažení
překážek vycestování je nepřezkoumatelný, neboť neuvedl jakými úvahami se zabýval
a které důkazy považoval za relevantní a proč. V ručně (a rusky) psané pasáži pak rozvedla
některé okolnosti jejího odklonu od tradičního islámu a přijetí pravého islámu a důvody,
pro které se uchýlila do České republiky.
V doplněních kasační stížnosti ze dne 8. 2. 2007, 15. 2. 2007, 21. 2. 2007, 26. 2. 2007
a 19. 3. 2007 pak žalobkyně opakovaně popisovala útrapy, které její rodina
i ona sama prožívala kvůli náboženskému vyznání od státních orgánů, ale i v zaměstnání.
Poukázala též na jazykovou bariéru, kvůli níž došlo k nesprávnému překladu jejích odpovědí
při pohovoru konaném v rámci správního řízení, a to zejména v otázce praktikování islámu.
K podání ze dne 15. 2. 2007 přiložila kopii a překlad již v řízení o žalobě předloženého
úředního dopisu, jímž je jí doporučeno vzdát se členství v nezákonné nezaregistrované
komunitě vahhábistů. K podání ze dne 21. 2. 2007 též přiložila kopii novinového článku,
který vyšel dne 13. 1. 2007 ve městě Atyrau, s cílem provokovat a zanechat negativní
představu o komunitě pravých muslimů
V doplnění kasační stížnosti ze dne 29. 3. 2007 (sepsaném ustanovenou advokátkou)
dále uvedla, že žalovaný ji vadně poučil o lhůtě pro podání žaloby, když zákon o azylu
ve znění účinném do 11. 9. 2006, jež mělo být v daném případě aplikováno, stanovil
tuto lhůtu v trvání 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu. Tím došlo i k pochybení
soudu, který nepřihlédl k doplnění žaloby ze dne 3. 10. 2006, ani k závažnému důkazu –
dopisu z Oddělení výboru národní bezpečnosti v Atyrauské oblasti, který prokazuje,
že její strach byl odůvodněný, neboť na ni státní orgány vyvíjely nátlak. Poukázala
též na nedorozumění, jež nastalo při tlumočení v rámci pohovoru dne 7. 7. 2006,
kdy žalobkyně na otázku, zda praktikovala islám před 1. 5. 2006, odpověděla, že ne. Překladu
slova ‚praktikovat‘ však porozuměla jako ‚hlásat‘, pod čímž si vybavila kázání v mešitě
či misionářskou činnost. Žalobkyně vyznává islám od narození, dnem 1. 5. 2006 pouze začala
praktikovat tzv. čistý islám. V souvislosti s islámem pak na ni byl vyvíjen nátlak ze strany
zaměstnavatele a státních institucí, ale též od nevraživých občanů. V daném případě
tak byly naplněny podmínky §12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobkyně
byla pronásledována z náboženských důvodů. Byly dány i překážky vycestování,
neboť v případě návratu do vlasti by žalobkyně byla kvůli příslušnosti k islámu ohrožena
na životě a svobodě. Soud měl také přehodnotit své stanovisko o neudělení humanitárního
azylu.
Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti
kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele;
příkladem toho může být např. hrubé pochybení krajského soudu v jednotlivém případě
při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů
shledal, že se o tento případ jedná v souzené věci, a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí meritorně zabývat.
Kasační stížnost je důvodná.
Jak vyplynulo ze správního spisu, vznikly v souvislosti s odklonem žalobkyně
od tradičního islámu a s přijetím „čistého“ či „pravého“ islámu, tedy ve spojitosti s jejím
náboženským vyznáním, tři okruhy problémů, působících na žalobkyni především po stránce
psychické. V prvé řadě se jednalo o projevy náboženské nesnášenlivosti ze strany
spoluobčanů. Za druhé se jednalo o nátlak ze strany zaměstnavatele, jenž vyvrcholil jejím
dobrovolným odchodem ze zaměstnání. Za třetí šlo o jednání příslušníků policie,
kteří ji opakovaně z bezpečnostních důvodů perlustrovali, přičemž od ní požadovali peníze,
chovali se k ní urážlivě a došlo též ke ztrátě jejích dokladů.
Z právní úpravy v §12 písm. b) a §2 odst. 6 zákona o azylu vyplývá, že je důvodné
žadateli poskytnout politický azyl pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství [náboženství jako víra (včetně bezvěrectví), jako identita či jako způsob života]
tehdy, jsou-li projevy náboženství nebo za specifických okolností i samotná příslušnost
k určité náboženské komunitě či důsledky z těchto projevů a z této příslušnosti zřetelně
plynoucí, přímým či zprostředkovaným důvodem ohrožení jeho života nebo svobody
či důvodem opatření působících psychický nátlak nebo jiných obdobných jednání,
pokud je provádí, podporují či trpí úřady země původu nebo pokud tato země není schopna
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Projevy náboženství (veřejné nebo soukromé, vykonávané o samotě nebo společně
s jinými, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony, zachováváním obřadu, vyznáním
víry), resp. příslušnost k náboženské komunitě, a dále též nevyznávání či odmítání určitého
náboženství, či důsledky z nich plynoucí musí být důvodem (přímým či zprostředkovaným)
k projevům zákonem charakterizovaných forem negativních jednání vůči osobě žadatele
o azyl. Tato podmínka může být splněna, pokud projevy, nevyznávání či odmítání
náboženství budou okolím daného jedince vnímány jako nežádoucí či nepřijatelné
a pokud budou důvodem pro všeobecně výrazně negativní reakce okolí vůči němu.
Podle tvrzení žalobkyně byla tato podmínka v jejím případě dána, když po přijetí
„pravého“ islámu na ni bylo okolím v různých životních situacích hleděno výrazně negativně
toliko z uvedeného důvodu.
Z obecného pohledu je zřejmé, že žalobkyní zmiňované problémy jí nepochybně
mohly působit určitou psychickou újmu, neboť ji mohly směřovat k vyloučení
z jejího sociálního prostředí (v rámci sousedského společenství i z pracovní aktivity).
Pro účely řízení o udělení azylu je však v každém takovém případě nutno pečlivě
posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě
či ve svém souhrnu (kumulativně) takové intenzity, aby je bylo lze považovat za „opatření
působící psychický nátlak“ ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu.
Legální pojem „opatření působících psychický nátlak“ je přitom z hlediska
vyžadované intenzity negativních reakcí okolí, aby jej bylo možno za taková považovat,
nutno poměřovat dalšími v §2 odst. 6 zákona o azylu výslovně uvedenými azylově
relevantními hrozbami, a sice „ohrožením života nebo svobody“. Újma hrozící žadateli o azyl
v důsledku opatření působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná jako újmy
spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná.
Nepostačí tedy, půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku
intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti,
že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu
a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc
intenzita uvedených ústrků musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené
negativní životní pocity působeny zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě
původu žadatele o azyl v obdobné situaci (k výše uvedenému srov. č. 1066/2007 Sb. NSS).
Žalovaný ani soud se však otázkou intenzity jednotlivých ústrků zažívaných
žalobkyní, otázkou jejich časové blízkosti, ani otázkou intenzity jejich kumulativního
působení, nezabývali.
Totiž, aby byla opatření působící psychický nátlak azylově [tedy pro účely udělení
azylu, nikoliv však pro posouzení existence překážek vycestování (srov. č. 1066/2007 Sb.
NSS)] relevantní, musí být přičitatelná veřejné moci ve státě původu.
Žalovaný, přestože vyjádřil své pochyby o hloubce muslimského přesvědčení
žalobkyně, nehodnotil její tvrzení jako nevěrohodná, tedy nepopíral, že by k uvedeným
problémům nemohlo dojít, uzavřel však, že žalobkyně ani v jednom případě nevyužila
ochranné mechanismy, které jí poskytoval právní řád země původu.
Žalovaný i krajský soud shodně u všech tří okruhů potíží žalobkyně uzavřeli, že státní
orgány o jejích problémech (se soukromými osobami) nevěděly, resp. že žalobkyně
se nedomáhala svých práv (proti zaměstnavateli) u kompetentních orgánů nebo nevyužila
všech dostupných prostředků, které jí právní řád země původu (k prošetření chování policistů)
poskytoval, a proto jim výše uvedená opatření přičítat nelze.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaného i v odůvodnění rozsudku krajského soudu
však chybí skutkové závěry v tom směru, zda by se právům žalobkyně v konkrétní situaci
u kazachstánských orgánů veřejné moci vůbec dostalo efektivní ochrany. Z rozhodnutí
žalovaného není ani nijak patrné, že by se žalovaný touto otázkou blížeji zabýval,
resp. zda i tímto směrem vedl dokazování. Na podporu svých závěrů žalovaný pouze citoval
dva rozsudky Vrchního soudu v Praze vztahující se k výkladu pojmu pronásledování
a jeho přičitatelnosti státním orgánům.
V rámci pohovoru přitom žalobkyně uvedla, že co se týče jejích problémů
v zaměstnání, obrátila se na městský školský úřad (odpověď na otázku č. 15 protokolu
o pohovoru ze dne 7. 7. 2006), ve vztahu k chování policistů pak vyjádřila bezvýchodnost
situace (odpověď na otázku č. 36 protokolu).
Jestliže by tedy závěr žalovaného a potažmo soudu, že žalobkyně své problémy
se spoluobčany neoznámila státním orgánům, pročež ty se o nich vůbec nedozvěděly,
byl sám o sobě ještě akceptovatelný, neboť žalobkyně (jak plyne z její výpovědi) projevila
vůli tyto problémy neřešit, ve vztahu k ostatním okruhům jejích potíží je odůvodnění
napadeného rozhodnutí nedostatečné.
Tvrdí-li žadatel o udělení azylu ve správním řízení, že nemá faktickou možnost
bez jisté újmy obrátit se o pomoc na příslušné orgány v zemi svého původu, musí správní
orgán zaměřit dokazování i tímto směrem, neboť z pohledu splnění podmínek pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu jde o zjištění podstatné; správní orgán v takovém případě
zejména žadatele vyzve, aby svá tvrzení konkretizoval, předložil o nich důkazy či konkrétně
označil možnost jejich obstarání. Zároveň je povinen subjektivním informacím podaným
žadatelem „nastavit zrcadlo“ pokud možno co nejpodrobněji, avšak v relaci s tvrzeními
žadatele, zjištěnými informacemi o objektivním stavu v zemi původu, získanými
např. i od nevládních organizací. V případech tvrzené nemožnosti či bezvýchodnosti uplatnění
přezkumných postupů instančně vyššími či nezávislými orgány, pak nestačí
pouhé shromáždění údajů o právním systému nebo struktuře organizace veřejné
moci v konkrétní zemi původu bez související informace o účinnosti aplikace záruk
zákonnosti. Opravné prostředky či možnost obracet se o ochranu práv na orgán veřejné
moci jsou totiž obvykle zakotveny i v právních řádech zemí s nedemokratickým,
autoritářským či totalitním režimem, porušujících lidská práva a svobody. Nepostupuje-li
správní orgán takovým způsobem a žádost o udělení azylu zamítne s odůvodněním, že žadatel
se na orgány v zemi svého původu přesto měl obrátit, trpí takové rozhodnutí nedostatkem
důvodů.
Uvedl-li tedy žalovaný a posléze i soud, že žalobkyně se „mohla svých práv
dále domáhat u kompetentních státních orgánů“ (v případě diskriminace ze strany
zaměstnavatele) nebo „svojí následnou nečinností nevyužila všech dostupných prostředků,
které jí poskytoval právní řád země původu“ (v případě závadného chování policistů),
pak tento závěr není nijak blíže odůvodněn, resp. není zřejmé, z jakých pramenů žalovaný
tyto poměrně konkrétní informace čerpal. V daném případě sice žalovaný pro účely
svého rozhodování obstaral relativně široké spektrum informací (i z nezávislých zdrojů)
o zemi původu žalobkyně, a to zejména k otázce svobody náboženského vyznání, z popisu
obecné situace v Kazachstánu v oblasti náboženské, obsaženého v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, však není sama o sobě přímo patrná schopnost tohoto státu zajistit efektivní
ochranu před nátlakovým jednáním stejného druhu, jakým mohla být postižena žalobkyně,
resp. z nich nade vší pochybnost nevyplývá ani skutečnost, zda veřejná moc v Kazachstánu
ve skutečnosti takový nátlak neprováděla, neorganizovala, nepodporovala či jeho provádění
netolerovala.
V daném případě byla pečlivost při shromažďování předmětných informací zvlášť
namístě, jestliže ze zpráv opatřených žalovaným (Zpráva Ministerstva zahraničí USA o stavu
dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2005 ze dne 8. 3. 2006, Zpráva Ministerstva
zahraničí USA o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2005 ze dne 8. 11. 2005, Zpráva
Human Rights Watch leden 2006, Informace UNHCR ze dne 18. 5. 2006, Zpráva Radio
Free Europe/Radio Liberty ze dne 27. 5. 2005, Informace International Helsinki Federation
for Human Rights ze dne 19. 5. 2005, Zpráva organizace Fórum 18 ze dne 8. 12. 2005,
Informace Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne
13. 10. 2005, Zpráva Výboru pro lidská práva Hospodářské a sociální rady OSN březen 2006,
Zpráva Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 15. 3. 2005,
č. j. 108861/2005-LP) vyšlo najevo, že legislativou z roku 2005 došlo v souvislosti s bojem
proti náboženskému extremismu a za účelem zvýšení národní bezpečnosti ke zpřísnění právní
regulace v oblasti svobody vyznání, i když reálně nedošlo dosud k žádnému závažnému
zhoršení. Z uvedených zpráv je přesto zřejmé, že v zemi původu žalobkyně existuje nadměrná
státní ingerence v otázkách náboženských svobod, zahrnující i policejní kontroly či snahu
dostat prostřednictvím státem ovládané organizace Duchovní správa muslimů v Kazachstánu
(tzv. Muftiát) pod dohled všechny muslimy, přičemž obyvatelstvo se k netradičním
náboženským směrům staví ostražitě.
Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů, a pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného
zrušit [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jestliže krajský soud závěry žalovaného k žalobní námitce
bez dalšího přejal, je i jeho rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku
důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
I pokud by však kasační soud nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
neshledal, musel by tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu, a to z důvodu
vady řízení, na niž považuje za nutné poukázat. Odhlédnuvše tedy od nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného, se totiž nelze ztotožnit s důvody, pro které krajský soud neprovedl
důkaz navržený žalobkyní v podání ze dne 3. 10. 2006, tedy důkaz listinou, označenou
žalobkyní jako „úřední dopis z Kazachstánu“, kterou v kopii přiložila. Soud konstatoval,
že připadl-li dle §71 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §32 odst. 1 zákona o azylu poslední den lhůty
pro rozšíření žaloby o další žalobní body na den 29. 8. 2006, pak doplnění žaloby ze dne
3. 10. 2006 je podáním opožděným a soud tak nemohl k žalobním bodům v něm uvedeným
přihlédnout.
Krajský soud však chybně pokládal předloženou kopii úředního dopisu shodně
s obsahem podání ze dne 3. 10. 2006 za rozšíření žaloby ve smyslu §71 odst. 2 věty třetí
s. ř. s., které lze učinit toliko ve lhůtě pro podání žaloby, jež v souzené věci uplynula dne
29. 8. 2006. (V této souvislosti nutno k poznámce žalobkyně podotknout, že rozhodnutí
žalovaného obsahovalo správné poučení o délce lhůty pro podání žaloby.) Žalobkyní
předloženou listinu (kopii úředního dopisu) totiž nelze považovat za nic jiného než listinný
důkaz, jímž žalobkyně dokládala své již v žalobě (a tedy včas) uplatněné žalobní
body poukazující na pronásledování ze strany státních orgánů z důvodu náboženského
vyznání. Tato listina není v kontextu obsahu žaloby žádným rozšířením žaloby o nové žalobní
body, tím méně pak rozšířením na dosud nenapadené výroky správního rozhodnutí. Soudní
řád správní – na rozdíl od případu rozšíření žaloby – pak v žádném ze svých ustanovení
neupravuje lhůtu, která by účastníky řízení omezovala v navrhování důkazů.
Z předběžného prozkoumání předmětné listiny je zřejmé, že by mohla mít pro zjištění
skutkového stavu ve spojení s případným dalším dokazováním podstatný význam. Ostatně
sama žalobkyně v souvisejícím podání ze dne 3. 10. 2006 uvedla, že po svém odchodu
ze země původu byla hledána orgány národní bezpečnosti a úředním dopisem byla varována
a nabádána k odpovědnosti.
Uvedená listina tedy prima facie mohla mít jako důkazní prostředek význam
při posouzení podmínek pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu či v otázce případného
vztažení překážek vycestování.
Tato listina však byla orgánem národní bezpečnosti datována dnem 14. 8. 2006,
tedy dnem, kdy rozhodnutí žalovaného, vydané dne 2. 8. 2006, nabylo právní moci. Je zjevné,
že žalovaný k této listině nemohl při rozhodování přihlédnout, ostatně k tomuto datu nebyla
předmětná listina ještě ani ve sféře žalobkyně. K zákonné povinnosti žalovaného zjistit přesně
a úplně skutkový stav lze připomenout např. rozsudek zdejšího soudu,
publ. pod č. 298/2004 Sb. NSS, podle něhož „správní orgán neporušuje §32 odst. 1
správního řádu, nepřihlédne-li ke skutečnostem jemu neznámým, které s ohledem
na jejich povahu může uvést jen účastník řízení.“
Dle §75 odst. 1 s. ř. s. pak soud při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Z tohoto kogentního ustanovení však existují výjimky: vedle aplikace §52 odst. 2 s. ř. s.
způsobem prolamujícím uvedenou zásadu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 9. 2007, č. j. 4 As 58/2006 - 94, www.nssoud.cz) a nutnosti odhlédnutí od tohoto pravidla
vzhledem ke specifičnosti věci (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne
2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, oba
publ. na www.judikatura.cz), je to i příkaz právní normy, která má před ustanovením §75
odst. 1 s. ř. s. aplikační přednost. Takovou normou je v daném případě zásada
„non-refoulement“, jež je součástí obyčejového mezinárodního práva a je též zakotvena
v čl. 33 Ženevské úmluvy (Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publ.
pod č. 208/1993 Sb.), která znamená de iure závazek smluvních států „nevyhostit jakýmkoli
způsobem nebo nevrátit uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda
byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské
vrstvě či politického přesvědčení“. Závazek obdobného obsahu pak stanoví též např. čl. 3
Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání,
vyhlášené pod č. 143/1988 Sb.
Aplikační přednost komplexně chápané mezinárodněprávní zásady „non-refoulement“
před vnitrostátním právem byla potvrzena i v judikatuře zdejšího soudu, konkrétně v rozsudku
publikovaném pod č. 721/2005 Sb. NSS.
V takovém případě je pak nezbytné, aby orgán, který posuzuje věc, na kterou dopadá
mezinárodní úmluva, přistoupil k přednostní aplikaci předmětné úmluvy a odklonil
se od příkazu, jenž mu ukládá vnitrostátní právní norma. Takto stanovená aplikační přednost
norem obsažených v mezinárodních smlouvách spadajících do vymezení článku 10
Ústavy přitom působí i proti kogentním normám vnitrostátního (obyčejného) práva,
a to normám hmotněprávním i procesním (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne
21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, www.nssoud.cz).
Pokud jde o časový moment, kdy má k přednostní aplikaci dojít, pak logickou úvahou
lze dospět k jedinému závěru, a to, že k této aplikaci musí dojít v tom řízení
a před tím orgánem, kdy tato skutečnost vyjde najevo poprvé. Platí-li totiž ústavní princip
přednostní aplikace mezinárodní úmluvy obecně, pak platí zásadně vždy a v každém
okamžiku. Ze žádného ustanovení nelze restriktivně dovodit, že by se tato aplikace měla vázat
k nějakému konkrétnímu časovému bodu a žádný orgán tudíž nemůže legitimně
od mezinárodního závazku, jehož si je nebo má být vědom, odhlédnout a jeho aplikaci
odložit, resp. odkázat ji na pozdější chvíli, příp. na jiný orgán (k tomu srov. např. rozsudek
kasačního soudu publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS).
Jestliže by tedy předmětem dokazování měly být okolnosti, na něž pamatuje norma
mezinárodního práva (v souzené věci se jednalo o otázky související se vztažením překážek
vycestování), bylo by povinností soudu odhlédnout od kogentního procesního pravidla (§75
odst. 1 s. ř. s.) a po uvážení dle §52 odst. 1 s. ř. s. navržený důkaz (který v daném případě
nemohl být z objektivních důvodů proveden již ve správním řízení) při jednání provést
a zhodnotit v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s., popř. za situace, kdy by bylo rozhodnutí
žalovaného shledáno nepřezkoumatelným, jeho provedení a zhodnocení uložit správnímu
orgánu.
Striktní aplikace vnitrostátní právní normy by totiž v případě neuplatnění uvedeného
postupu mohla vést k vyhoštění žadatele o azyl do země, kde by byl ohrožen jeho život
či svoboda nebo kde by byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení
anebo trestu. Pokud by takový výklad mohl zároveň vést k porušení čl. 33 Ženevské úmluvy,
musí se orgán aplikující právo od takového výkladu odklonit a zvolit namísto něho výklad
předmětných ustanovení zohledňující imperativ ochrany základních lidských práv a svobod,
neboť tato práva stojí nad hmotnými i procesními pravidly vnitrostátního práva.
Jen tak lze dojít k výkladu mezinárodně konformnímu, který ukládá státu, v němž uprchlík
požádal o azyl, zabránit jeho navrácení do země, kde by jeho život či svoboda
byly v ohrožení.
V této souvislosti je třeba též připomenout, že podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu a pro vztažení překážek vycestování podle §91 téhož zákona (ve znění
účinném do 31. 8. 2006) je nutno posuzovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz). Udělení azylu podle §12
zákona o azylu je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti
definované v §2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti,
a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně
následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje typicky
k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu,
tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase
(srov. č. 260/2004 Sb. NSS).
K tomu je třeba toliko pro úplnost poznamenat, že institut překážek vycestování (§91
zákona o azylu v dřívějším znění) byl zákonem č. 165/2006 Sb. zrušen, a s účinností
od 1. 9. 2006 ho v plné šíři nahradil nový institut tzv. „doplňkové ochrany“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz).
I pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je však určující
doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské
úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany,
která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku
plynoucího ze zásady „non-refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto
právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností,
konkrétně situace v zemi původu stěžovatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům
a k dalším faktům, které je stěžovatel sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé,
je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem
k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti
(k tomu srov. č. 1336/2007 Sb. NSS).
V dané věci tak musí být mimo jiné proveden a jednotlivě i v souhrnu s ostatními
důkazy zhodnocen i důkaz navržený žalobkyní (v kopii předložený s podáním ze dne
3. 10. 2006). Jinými slovy řečeno musí být postaveno na jisto, zda žalobkyni v zemi
jejího původu v současnosti nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona
o azylu, ve znění účinném od 1. 9. 2006.
Za předpokladu existence přezkoumatelného rozhodnutí žalovaného v souzeném
případě by krajský soud neprovedením žalobkyní navrženého důkazu, vztahujícímu
se též k posouzení překážky vycestování, a zároveň tedy k otázce zákazu vyhoštění,
jež je obsahem mezinárodněprávních závazků České republiky, zatížil řízení o žalobě vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§109 odst. 3, §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
Vzhledem k nalezeným vadám řízení se Nejvyšší správní soud dále nezabýval kopií
novinového článku, předloženou žalobkyní s podáním ze dne 21. 2. 2007, ani posouzením
námitky týkající se neudělení humanitárního azylu.
V bodě, jímž žalobkyně poukazovala na vady protokolace pohovoru ve správním
řízení, způsobené jazykovou bariérou, je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.):
opírá se totiž o důvod, který žalobkyně neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohla. V žalobě sice též namítala porušení pravidel vedení pohovoru,
tyto však shledávala v kladení návodných otázek, atmosféře napětí a neumožnění uvedení
podrobností o okolnostech jejího vynuceného odchodu ze zaměstnání, nikoliv
však v souvislosti s kvalitou tlumočení.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu