ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.152.2011:62
sp. zn. 4 Ads 152/2011 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: L. J. – T., zast.
JUDr. Petrou Stupkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Jáchymova 2/26, Praha 1,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 -
Smíchov, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.
2011, č. j. 4 Cad 117/2008 - 35,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2011, č. j. 4 Cad 117/2008 - 35,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 8. 2008, č. X, se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1600 Kč
do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Petry
Stupkové LL.M., advokátky.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 8. 2008, č. X, snížila žalobkyni starobní důchod od 9. 1.
2002 podle §29 písm. a) a §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), a podle čl. 20 Smlouvy mezi
Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení (publikovaná pod č.
267/1997 Sb.) a počínaje 1. 4. 2006 i s přihlédnutím k Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a k
Nařízení Rady (EHS) č. 574/72 na 1135 Kč. V odůvodnění rozhodnutí provedla žalovaná
konstrukci výpočtu dílčího důchodu. Dále uvedla, že v souladu s čl. 118 Nařízení Rady (EHS) č.
574/72 provedla ke dni vstupu v platnost Dohody o volném pohybu osob mezi EU a
Švýcarskem i vůči České republice, tj. k 1. 4. 2006 výpočet starobního důchodu, který by
žalobkyni náležel podle čl. 46 Nařízení č. 1408/71. Výše tohoto důchodu by činila 1235 Kč
měsíčně, proto jí od 1. 4. 2006 i nadále náleží starobní důchod ve výši 1313 Kč měsíčně.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně uvedla, že z napadeného rozhodnutí
a osobního listu důchodového pojištění vyplývá, že doba pojištění je 7 let. Byla toho názoru,
že žalovaná dostatečně a řádně nestanovila, co ji vedlo ke změně stanovení doby pojištění
a osobního vyměřovacího základu, když v rozhodnutí o přiznání starobního důchodu ze dne
19. 12. 2007 byly stanoveny rozhodující skutečnosti pro výpočet starobního důchodu na základě
týchž důkazních prostředků odlišně. Rozhodnutí ze dne 19. 12. 2007 bylo podle jejího názoru
správné a nebyl důvod je měnit. Navrhovala, aby bylo napadeného rozhodnutí žalované zrušeno.
Žalovaná přípisem ze dne 21. 12. 2009 zaslala Městskému soudu v Praze na vědomí dopis
žalobkyně ze dne 31. 10. 2009, v němž žalobkyně žalované oznámila změnu adresy
a zároveň žádala o přepočet svého důchodu, neboť zjistila, že jí nebyla započtena 9. třída,
kterou absolvovala v roce 1960 - 1961. Žalovaná k žádosti žalobkyně stran zápočtu 9. třídy
uvedla, že byť žalobkyně ve školním roce 1960/1961, kdy byla ještě povinná osmiletá školní
docházka, navštěvovala 9. třídu, je nutno tuto dobu včetně navazujících školních prázdnin
až do 31. 8. 1961 považovat za dobu povinné školní docházky a nelze ji hodnotit pro nárok
na starobní důchod. Žalovaná dále poznamenala, že ponechává na úvaze soudu, zdali požadavek
žalobkyně na zhodnocení 9. třídy ve školním roce 1960/1961 bude považovat ve smyslu §71
odst. 2 s. ř. s. za rozšíření žaloby; v případě negativního postoje žalovaná rozhodne o žádosti
žalobkyně vydáním zamítavého rozhodnutí po skončení soudního řízení.
Městský soud v Praze přípisem ze dne 5. 1. 2010, č. j. 4 Cad 117/2008 – 30, vyzval
žalobkyni k tomu, zda s ohledem na stanovisko žalované k její žádosti o započtení 9. třídy,
kterou absolvovala v roce 1960/1961, rozšiřuje žalobu i o započtení této doby. Žalobkyně na tuto
výzvu nijak nereagovala.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2011, č. j. 4 Cad 117/2008 - 35, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že podle
rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2007 doba pojištění získaná podle českých právních předpisů
činí 6 433 dnů. Žalovaná ve správním řízení, které předcházelo tomuto rozhodnutí, vycházela
z dokumentace zaslané švýcarským nositelem pojištění. Podle formuláře E 205 ze dne 18. 1. 2007
nebyly doby péče žalobkyně o tři děti (doba od 12. 4. 1969 do 28. 2. 1971, od 1. 8. 1971
do 30. 9. 1971 a od 1. 1. 1972 do 1. 7. 1980) považovány za švýcarské doby pojištění. Proto byly
předmětné doby posouzeny jako doby pojištění podle §5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb.
Soud poznamenal, že dne 29. 5. 2008 byl žalované doručen nový formulář E 205 ze dne
15. 5. 2008 švýcarského nositele pojištění, v němž jsou některé doby pojištění hodnoceny odlišně
oproti předchozímu formuláři ze dne 18. 1. 2007. Z uvedeného formuláře ze dne 15. 5. 2008
soud zjistil, že doby péče o děti, které žalovaná hodnotila jako české doby pojištění, byly nově
hodnoceny jako doby pojištění ze strany švýcarského nositele pojištění. Soud konstatoval, že není
možné, aby jedna doba byla hodnocena zároveň jako česká a švýcarská doba pojištění, a byla
tak fakticky pro účely vypočtení důchodu započtena dvakrát. Proto je třeba předmětné doby
pojištění považovat za švýcarské doby pojištění. Soud konstatoval, že rozhodnutí žalované ze dne
19. 12. 2007 vycházelo z posouzení dob péče o děti žalobkyně jako českých dob pojištění,
a proto má změna hodnocení těchto dob dopad na výši přiznaného důchodu. Žalobkyni byl tudíž
původně přiznán vyšší důchod, než jaký jí náležel.
Soud dále uvedl, že druhá námitka žalobkyně směřovala k tomu, že jí nebylo jako doba
pojištění uznáno studium 9. třídy ve školním roce 1960/1961. Soud zdůraznil, že v případě
žalobkyně došlo k jistému rozporu, neboť podle zákona č. 31/1953 Sb. ukončila povinnou školní
docházku ke dni 30. 6. 1960, avšak již o půl roku později, tedy k datu účinnosti zákona
č. 186/1960 Sb. (28. 12. 1960), byla z hlediska zákona žákem, který ukončenou povinnou školní
docházku neměl. Soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2007,
sp. zn. 6 Ads 99/2006, podle něhož právě pro takové případy však Ministerstvo školství a kultury
vydalo instrukci č. j. 4741/59 - I/2, publikovanou ve Věstníku Ministerstva školství a kultury
pod č. 19/1959, o zajištění přechodu na devítiletou povinnou školní docházku ve školním roce
1959/1960, která platila i ve školním roce 1960/1961. Na základě těchto směrnic (čl. I odst. 1)
bylo stanoveno, že pro absolventy 8. tříd všeobecně vzdělávací školy, kteří ve školním roce
1959/1960 (resp. 1960/1961) nevstoupí do výběrových škol, do učebního nebo pracovního
poměru, se zřizují 9. třídy základního školního vzdělání. Dikcí „nevstoupí“ tyto směrnice
sledovaly pokrytí škály situací, která sahala od prostého faktu, že žáci osmé třídy neabsolvovali
úspěšně výběrové (přijímací) řízení na střední školu, až po situace, kdy nechtěli v tomto školním
roce z vlastního rozhodnutí na další školu či do pracovního poměru vstoupit. Soud tedy uzavřel,
že v případě žalobkyně se jednalo o docházku do 9. ročníku základního školního vzdělání
ve smyslu výše uvedených směrnic. Okolnost, že 9. třída nebyla povinnou, nezavdává příčinu,
aby byla považována za 1. ročník střední školy. Žalobkyně tedy ukončila povinnou základní
školní docházku po 8 letech, nevstoupila však po těchto osmi letech na výběrovou školu
a pokračovala (dobrovolně) v docházce do 9. třídy základní školy. Městský soud v Praze tedy
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítala, že z přílohy napadeného
rozhodnutí, tedy z osobního listu důchodového pojištění plyne, že doba pojištění činila 7 roků
a 61 dnů. Byla toho názoru, že žalovaná dostatečně a řádně nestanovila, co ji vedlo ke změně
stanovení doby pojištění a osobního vyměřovacího základu, když v rozhodnutí o přiznání
starobního důchodu ze dne 19. 12. 2007 byly stanoveny rozhodující skutečnosti pro výpočet
starobního důchodu na základě týchž důkazních prostředků odlišně. Rozhodnutí ze dne
19. 12. 2007 bylo podle jejího názoru správné a nebyl důvodu jej měnit. Dále uvedla, že soud
odůvodnil napadený rozsudek tím, že nové rozhodnutí žalované ze dne 5. 8. 2008 bylo vydáno
na podkladě nově doručeného formuláře E 205 ze dne 15. 5. 2008, v němž byly některé doby
pojištění švýcarským nositelem pojištění oproti formuláři E 205 ze dne 18. 1. 2007 stanoveny
odlišně; jednalo se o doby péče o děti, které původně nebyly švýcarským nositelem pojištění
hodnoceny a započteny. I přesto byla stěžovatelka toho názoru, že doby péče o dítě jí měly být
započteny jako doby pojištění ve smyslu §5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb. Uvedla,
že postup žalované i soudu je nezákonný, když bylo stejné žádosti jejích spolužaček ze střední
školy, které rovněž navštěvovaly ve školním roce 1960/1961 9. třídu základní školy, vyhověno,
tj. období od 1. 9. 1960 do 31. 8. 1961 bylo hodnoceno z hlediska nároku na starobní důchod
jako doba pojištění. Navrhovala, aby bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nemá důvod pochybovat
o zákonnosti a objektivitě napadeného rozsudku a s právním názorem v něm obsaženým
se ztotožňuje. Navrhovala proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady
uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatelka podává z důvodu uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v žalobě, jakož i v kasační stížnosti namítala, že žalovaná v napadeném
rozhodnutí „dostatečně a řádně nestanovila, co ji na podkladě jí předložených důkazů v rámci žádosti
o přiznání starobního důchodu vedlo ke změně stanovení doby pojištění a osobního vyměřovacího základu …“.
Stěžovatelka tedy již v žalobě namítala, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť z něj není patrné, z jakých skutkových nebo právních důvodů
vydala žalovaná rozhodnutí ve věci, a snížila ji tak důchod, který jí byl přiznán rozhodnutím
ze dne 19. 12. 2007, č. X. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou stěžovatelky ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud posuzuje nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí, resp. obsahu
jejich odůvodnění (srov. například usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publikováno pod č. 1566/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu) podle jejího skutečného smyslu, tj. že nelze určité rozhodnutí přezkoumat v důsledku
nemožnosti zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Vydá-li správní orgán
rozhodnutí, které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, z jehož odůvodnění nelze ničeho
zjistit (obsah a důvody jeho vydání), je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a je třeba
jej pro tuto vadu zrušit.
Z výroku napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaná stěžovatelce snížila starobní důchod
od 9. 1. 2002 podle §29 písm. a) a §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. a podle čl. 20
Smlouvy mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení a počínaje
1. 4. 2006 i s přihlédnutím k Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a k Nařízení Rady (EHS) č. 574/72
na 1135 Kč. V odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 5. 8. 2008 je uvedeno, že se výše
důchodů skládá se základní a procentní výměry, jejichž konstrukce výpočtu je v odůvodnění
rozhodnutí provedena, a dále obsahuje poukaz na čl. 118 Nařízení Rady (EHS) č. 574/72.
V odůvodnění však není vůbec uvedeno, na základě čeho žalovaná snížila stěžovatelce starobní
důchod, tedy z jakých důvodů žalovaná přistoupila k vydání rozhodnutí ze dne 5. 8. 2008, č. X.
Z napadeného rozhodnutí tedy nelze zjistit, proč žalovaná starobní důchod stěžovatelce snížila.
Přitom podle §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. zjistí-li se, že důchod byl přiznán
nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo
odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období,
za které již byl vyplacen. Již ze samotného znění tohoto ustanovení plyne, že žalovaná musí
odůvodnit, na základě jaké skutečnosti snižuje, odnímá nebo zastavuje výplatu již přiznaného
nebo vyplaceného důchodu, neboť jen tak může adresát rozhodnutí zjistit, proč žalovaná dospěla
k závěru o nutnosti snížit, odejmout nebo zastavit výplatu již přiznaného nebo vyplaceného
důchodu. Tím, že žalovaná v rozhodnutí nijak neodůvodnila, proč stěžovatelce již přiznaný
důchod snížila, jí tak de facto znemožnila uplatnit relevantní žalobní body, případně vůbec
posoudit, zda je třeba v dané věci podat žalobu.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 2. 2009
uvedla důvody, jež ji vedly k vydání rozhodnutí, nicméně je třeba zdůraznit, že nedostatek
odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nelze dodatečně zhojit případným
podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným v řízení před soudem (srov. rozsudek
ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58), tedy ani pozdějším uvedením důvodů vedoucím
k vydání správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že Městský soud v Praze měl k námitce stěžovatelky
rozhodnutí žalované ze dne 5. 8. 2008, č. X, zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud tak Městský soud
v Praze neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou mající vliv na jeho zákonnost ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zároveň konstatoval, že pro zrušení
rozhodnutí žalované byly důvody již v řízení před Městským soudem v Praze, který by v dalším
řízení, při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
a vzhledem k charakteru pochybení, nemohl vady napadeného správního rozhodnutí zhojit.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení,
neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalované.
Podle §78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná v dalším řízení vydá rozhodnutí, v němž uvede, z jakých důvodů dospěla
k tomu, že se stěžovatelce starobní důchod, přiznaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2007, č. X,
snižuje. Současně se žalovaná vyjádří k započtení doby studia stěžovatelky v 9. třídě základní
školy, kterou absolvovala ve školním roce 1960/1961.
Tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu je žalovaná v dalším řízení podle
§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázána.
Podle §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s., rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí
návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
O náhradě nákladů řízení před Městským soudem v Praze a řízení o kasační stížnosti
rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatelka má právo na náhradu nákladů řízení,
které důvodně vynaložila, neboť měla ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.).
Náhrada nákladů řízení je tvořena odměnou a hotovými výdaji zástupkyně stěžovatelky
JUDr. Petry Stupkové, LL.M., advokátky, za řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka byla
na základě plné moci ze dne 14. 9. 2011 zastoupena pouze v tomto řízení. Odměnu a hotové
výdaje zástupkyně stěžovatelky stanovil Nejvyšší správní soud v celkové částce 1600 Kč [za dva
úkony právní služby po 500 Kč spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání
soudu ve věci samé (kasační stížnost) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 2 a §7
bodem 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), a z náhrady výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní
služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 1600 Kč]. Náhradu nákladů řízení
1600 Kč je žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce do patnácti dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám její zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu