ECLI:CZ:NSS:2012:4.APS.1.2012:55
sp. zn. 4 Aps 1/2012 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: D. P., zast.
JUDr. Miroslavou Ohlídalovou, advokátkou se sídlem Žižkovo nám. 19, Prostějov, proti
žalovaným: 1) JUDr. Tomáš Vrána, se sídlem Exekutorský úřad Přerov, Komenského 38,
Přerov, 2) Policie ČR, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, územní odbor
Prostějov, obvodní oddělení Prostějov, se sídlem Újezd 12, Prostějov, 3) Krajské státní
zastupitelství v Brně, se sídlem Mozartova 18/3, Brno, 4) Okresní státní zastupitelství v
Prostějově, se sídlem Rejskova 14, Prostějov, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 11,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 11,
se ve výroku II. zrušuje a žaloba se v této části odmítá.
II. Kasační stížnost směřující proti výrokům I., III., IV. a na ně navazujícímu výroku V.,
se zamítá.
III. Žalobkyně a žalovaný 2) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Miroslavě Ohlídalové, advokátce, se sídlem Žižkovo
nám. 19, Prostějov, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační
stížnosti ve výši 7252,80 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 18. 7. 2011 u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti
nezákonnému zásahu, kterého se měl žalovaný 1) dopustit tím, že dne 28. 1. 2011 jeho
zaměstnanci pod hrozbou násilí vnikli a za asistence policie „vyloupili bez právního podložení“
byt žalobkyně kvůli povinnému L. L., který je dlužníkem a je proti němu vedena exekuce pod č. j.
Ex 03507/06-5, u žalovaného 1). Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že s uvedenou exekucí nemá
nic společného, dotyčný povinný u ní ani nebydlí a žalobkyně tak není účastník řízení ve smyslu §
256 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). I kdyby však povinný u
žalobkyně bydlel, pak ani tehdy by exekutor nebyl oprávněn vstoupit do jejího obydlí, pokud
nemá písemně podloženo, že povinný má u žalobkyně majetek. Žalobkyně poukázala na
skutečnost, že žalovaný 4) si při prošetření věci nevyžádal kamerový záznam, na kterém je „celá
trestní činnost natočena, tvrdí skutečnosti, které nijak nedoložil a pouze lže, aby zakrýval trestní činnost soudního
exekutora“. Brojila rovněž proti přípisu ze dne 12. 7. 2011, č. j. 1 KZN 1065/2011 – 9, v němž
žalovaný 3) žalobkyni sdělil, že se o trestný čin nejedná a s poukazem na §323 a násl. o. s. ř.
uvedl, že so udní exekutor může vstupovat do obydlí třetích osob, aniž by měl písemně
potvrzeno, že povinný má u třetích osob svůj majetek; postačí mu pouze poznatek, že povinný se
zdržuje na dané adrese. Podle žalobkyně však ustanovení §323 o. s. ř., ani žádný jiný zákon
takovýto postup exekutora neumožňují. Tvrzení žalovaného 3) tak podle žalobkyně odporuje čl.
10, 11, 12 Listiny základních práv a svobod, Evropské listině základních práv a svobod a Úmluvě
o lidských právech. Žalovanému 2) žalobkyně vytýkala, že byl nečinný a umožnil soudnímu
exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi uloupení jejího majetku, přestože nedoložil žádný listinný
důkaz o oprávněnosti vstupu a exekuce. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud vynesl rozsudek, že
žalovaní zasáhli do jejích práv tím, že trestně nestíhali žalovaného 1) a aby nařídil žalovaným 3) a
4), aby zahájili trestní stíhání žalovaného 1) ve smyslu ustanovení §173 odst. 3 trestního zákona.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 9. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 11, žalobu
ve vztahu k žalovanému 1), 3) a 4) odmítl, ve vztahu k žalovanému 2) řízení zastavil a rozhodl
dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru,
že s ohledem na povahu žalobou vytýkaného nezákonného zásahu žalovaného 1) není splněna
jedna z podmínek řízení a jedná se přitom o nedostatek neodstranitelný, neboť správní soudy
nemají pravomoc přezkoumávat úkony a postup soudního exekutora (žalovaného 1). Ten totiž
při vydání exekučního příkazu postupuje primárně podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (dále též „exekuční řád“) a sekundárně podle občanského
soudního řádu. Tyto právní předpisy stanoví vlastní způsob, jakým je činnost soudního exekutora
kontrolovaná nezávislými soudy (§44 odst. 7 a §55c exekučního řádu). Žalovaný 1) navíc
v posuzované věci nebyl správním orgánem ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), neboť nerozhodoval v oblasti veřejné
správy, ale v oblasti nuceného výkonu rozhodnutí. Pravomoc přezkumu úkonů žalovaného
1) mají obecné soudy, nikoli soudy správní. Krajský soud tak žalobu proti nezákonnému zásahu
žalovaného 1) odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ve vztahu k žalovanému 2) krajský soud vyhodnotil žalobu jako směřující proti
nezákonnému zásahu. Poukázal na právní úpravu (§82 a §86 s. ř. s.) ze které vyplývá,
že nezákonný zásah (jeho důsledky) musí v době rozhodování soudu trvat, resp. musí hrozit jeho
opakování. Konstatoval, že soudní řád správní nepočítá s ochranou před aktuálně neexistujícími
zásahy, zejména zásahy, k nimž došlo v minulosti a které již byly ze strany správního orgánu
ukončeny, ale ani před zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat. V této souvislosti
poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 Aps 2/2008 – 345,
a ze dne 30. 9. 2008, č. j. 4 Aps 1/2007 – 67. V posuzované věci však podle krajského soudu
namítaný zásah ze strany žalovaného 2) evidentně netrvá. Žalobkyně totiž primárně brojí proti
postupu žalovaného 1). Přítomnost žalovaného 2) v bytě žalobkyně byla odůvodněna přítomností
zaměstnanců žalovaného exekutora 1) provádějícího exekuci, přičemž žalovaný 2) zde vystupoval
pouze jako doprovod. Tvrzený nezákonný zásah v podobě asistence žalovaného v bytě žalobkyně
proto skončil provedením exekuce označené žalovaným 1), jehož činnost, jak již bylo uvedeno
výše, nemohou soudy ve správním soudnictví přezkoumávat. Ze žaloby ani nevyplývá,
že by hrozil ze strany žalovaného 2) opakovaný zásah do právní sféry žalobkyně dalšími
asistencemi, nebo že by trvaly nějaké důsledky asistence žalovaného 2) při provádění předmětné
exekuce. Sama žalobkyně tvrdí, že žalovaný 2) pouze umožnil žalovanému 1) vstoupit do bytu
žalobkyně, přičemž ze žaloby nelze dovozovat, že by při dalším provádění exekuce dále asistoval.
S ohledem na výše uvedené krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k žalovanému 2) musí
být řízení o žalobě zastaveno podle §86 s. ř. s. ve spojení s §47 písm. c) téhož zákona.
Krajský soud poznamenal, že ve věci téže žalobkyně a totožných žalovaných se již jednou
předmětným nezákonným zásahem, ke kterému mělo dojít dne 28. 1. 2011, zabýval a žalobu
ze stejných důvodů v případě žalovaného 1) odmítl a v případě žalovaného 2) řízení o žalobě
zastavil. S ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 11. 2004, č. j. 3 Azs 324/2004 – 51, podle něhož překážku věci rozhodnuté ve smyslu
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. představují pouze meritorní rozhodnutí v téže věci,
přičemž za meritorní rozhodnutí je v případě správního soudnictví nutno považovat především
rozsudek a z usnesení pouze ta, kterými se rozhoduje ve věci (§53 odst. 1 s. ř. s.), nezbylo
než znovu rozhodnout.
Krajský soud dále shledal, že obsahem žaloby je také stížnost žalobkyně na postup
žalovaných 3) a 4), jakožto orgánů činných v trestním řízení ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu. S ohledem na povahu „napadeného úkonu“ (zásahu) žalovaných 3) a 4) dospěl
krajský soud k závěru, že není splněna jedna z podmínek řízení a jedná se přitom o nedostatek
neodstranitelný. Nedostatek podmínky řízení krajský soud spatřuje v absenci nezákonného
zásahu správního orgánu ve smyslu soudního řádu správního. Krajský soud poukázal
na skutečnost, že žalobu ve správním soudnictví na ochranu před nezákonným zásahem
správního orgánu lze podat jen tam, kde podle předpisů hmotného práva správního je založena
pravomoc správního orgánu rozhodovat ve věcech veřejnoprávních. Postup orgánů činných
v trestním řízení upravuje trestní řád a žalobkyně se tudíž měla v souladu s ustanoveními
trestního řádu domáhat ochrany nebo přezkoumání postupu orgánu činného v trestním řízení
u příslušného orgánu v trestním řízení. Soud ve správním soudnictví tuto pravomoc nemá,
a proto mu nepřísluší předmětné „úkony“ žalovaných 3 a 4 přezkoumávat a posuzovat jejich
zákonnost. K tomu je naopak oprávněn orgán činný v trestním řízení. Pokud by soud
ve správním soudnictví zkoumal na základě předmětné žaloby postup orgánu činného v trestním
řízení, došlo by k porušení základních principů a zásad trestního řízení vyplývajících z trestního
řádu a k nepřípustnému zásahu do působnosti státního zastupitelství. Krajský soud proto žalobu
směřující proti žalovaným 3) a 4) odmítl podle §46 odst. 1, písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Kasační stížnost posléze
doplnila prostřednictvím zástupkyně, která jí byla k její žádosti ustanovena usnesením krajského
soudu ze dne 8. 12. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 25. Namítala, že státní zastupitelství je správním
orgánem ve smyslu soudního řádu správního, neboť je oprávněno podávat správní žaloby
v případech přezkumu rozhodnutí o odvoláních z funkce. Stěžovatelka krajskému soudu vytkla,
že nezodpověděl základní otázku, jak donutit státní zastupitelství aby dodržovalo zákony a jakým
způsobem je zajištěna odpovědnost státních zástupců, kteří napomáhají organizované trestné
činnosti. Vyjádřila dále přesvědčení, že Policie České republiky a státní zastupitelství v Prostějově
vedou proti její rodině odvetné kroky v podobě trestního stíhání druha její dcery. Podle
stěžovatelky má krajský soud právo rozhodnout o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
vůči všem žalovaným. Závěr krajského soudu, že není v jeho pravomoci přezkoumávat úkony
žalovaného 1) označila stěžovatelka za nesprávný, neboť v případě žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem se jednalo o výkon rozhodnutí z důvodu prodlení v placení dluhu ve výši
1500 Kč, který vznikl nezaplacením pokuty udělené L. L. orgánem veřejné moci, k čemuž krajský
soud nepřihlédl.
Stěžovatelka se neztotožnila se závěrem krajského soudu, že jí tvrzený nezákonný zásah
žalovaného 2) netrvá. Konstatovala, že zásah trvá, hrozí jeho opakování a krajský soud proto
řízení zastavil neoprávněně. Přestože stěžovatelka podala kasační stížnost, soudní exekutor
pokračuje v provádění exekuce a požaduje po povinném L. L. náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že v předmětném řízení o výkonu rozhodnutí
nebyla účastníkem řízení a přesto byla v jejím bytě provedena exekuce. Zmínila, že v exekučním
příkazu žalovaného 1) je uvedeno, že se jedná o pohledávku města Prostějov ve výši 1500 Kč.
Pokud by bylo pravdou, že L. L. nezaplatil částku 1500 Kč oprávněnému městu Prostějov, tak
exekuce by mohla být realizována jedině v souladu se správním řádem a to podle jeho §106 a
násl. Podle stěžovatelky „Okresní soud v Prostějově nebyl oprávněn vydat usnesení o nařízení exekuce, neboť
nebylo v souladu se správním řádem“. Výkon rozhodnutí neměl být nařízen, protože soud je povinen
kdykoliv za řízení zkoumat, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé
a pokud jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení zastaví. Žalovaný
vydal dražební vyhlášku – oznámení dražby – na kompenzační zdravotní pomůcky pro děti
stěžovatelky, a to monitor počítače a tiskárnu, které syn stěžovatelky obdržel ze zdravotních
důvodů, což podle stěžovatelky představuje další důkaz o tom, že nezákonný zásah stále trvá a
hrozí jeho opakování.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 11, zrušil, věc mu vrátil
k dalšímu řízení a žalovaným 1) až 4) uložil, aby stěžovatelce společně a nerozdílně uhradili
náklady řízení.
Žalovaný 1) se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry, jež krajský soud
zaujal v kasační stížností napadeném usnesení a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost pro její nedůvodnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Žalovaný 3) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jeho ingerence do řízení nebyla
správním aktem, neboť věc byla posuzována z pohledu trestní odpovědnosti žalovaného 1),
resp. zákonnosti postupu žalovaného 4) ve věci evidované u něho pod sp. zn. 1 ZN 60/2011.
Žalovaní 2) a 4) se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Popsané důvody kasační stížnosti nasvědčují závěru, že je dán toliko důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodů
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Tento důvod
je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním.
Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným
je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy,
byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s,
bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo je-li
rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ostatně
již ve svém rozhodnutí ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že je-li kasační stížností napadeno usnesení soudu o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí
krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a d ůvody,
které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti. Shledal přitom vadu uvedenou v odstavci
4 citovaného ustanovení, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud
totiž dospěl k závěru, že v řízení před krajským soudem chyběly zákonem stanovené podmínky
přístupu stěžovatelky k soudu, když žaloba, tak, jak byla podána, byla neprojednatelná
též ve vztahu k žalovanému 2), tedy Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje,
územní odbor Prostějov.
Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud zpravidla v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Soudní řád správní
však předpokládá jednak existenci případů, kdy vázanost důvody kasační stížnosti neplatí (§109
odst. 4 s. ř. s.), jednak předvídá existenci takových případů, kdy žaloba měla být krajským soudem
odmítnuta (tyto případy jsou vymezeny v ust. §46 s. ř. s.), a pokud takovou situaci Nejvyšší
správní soud zjistí, je povinen rozsudek (či jeho výrok), jenž meritorně žalobu posoudil, zrušit,
a žalobu odmítnout namísto krajského soudu (§110 odst. 1 věta za středníkem s. ř. s.).
Ustanovení §46 s. ř. s. upravuje institut odmítnutí žaloby, tedy takový procesní postup,
jenž nevede k požadovanému přezkumu ze žalobou vymezených důvodů; odmítnout žalobu
je jednak možno pro nedostatek tzv. procesních podmínek, tedy podmínek, bez jejichž splnění
nemůže být rozhodnuto ve věci samé, přičemž takový nedostatek nelze odstranit
anebo se jej odstranit nepodařilo, dále jde-li o žalobu nepřípustnou, a konečně, byla-li žaloba
podána předčasně nebo opožděně. Ve všech těchto situacích se jedná o natolik závažné deficity,
že s nimi zákonodárce spojil odepření přístupu k soudu. Mezi těmito situacemi, jež jsou typické
pro správní soudnictví, zaujímá místo i včasnost podání žaloby. Zákon totiž umožňuje podat
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem, nebo donucením správního orgánu
ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu (§84 odst. 1
s. ř. s), přičemž podle §84 odst. 2 s. ř. s. zmeškání lhůty nelze prominout. Tím, že soudní
řád správní opožděnost žaloby sankcionuje jejím odmítnutím, staví případy opožděného podání
žaloby naroveň nedostatku procesních podmínek (například nedostatku procesní způsobilosti
žalobce, nedostatku plné moci, je-li zákonem požadováno povinné zastoupení advokátem apod.).
Z tohoto hlediska je možno včasnost podání žaloby ve správním soudnictví označit rovněž
za podmínku, jež pouze je-li splněna, otevírá žalobci přístup k soudu. Proto ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. věta za středníkem vede Nejvyšší správní soud k postupu z moci úřední a následně
k odmítnutí žaloby v těch případech, kdy žaloba byla podána opožděně a krajský soud
se s včasností podání žaloby dostatečně nevypořádal.
Ze žaloby vyplývá, že stěžovatelkou tvrzený nezákonný zásah žalovaných 1) a 2) se stal
dne 28. 1. 2011. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že stěžovatelka se o něm téhož dne
dozvěděla, neboť k němu došlo v jejím bytě. Stěžovatelka však žalobu, která byla krajským
soudem projednávána v této věci, podala až dne 18. 7. 2011. Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta
stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu začíná běžet počátkem dne
následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin. Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků,
končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty.
Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Jak již bylo
výše uvedeno, k žalobkyní tvrzenému nezákonnému zásahu žalovaných 1) a 2) došlo
dne 28. 1. 2011. Lhůta dvou měsíců stanovená k podání žaloby v §84 s. ř. s. tak počala běžet
v sobotu dne 29. 1. 2011 a skončila v pondělí 28. 3. 2011, neboť tento den se svým číselným
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (28. 1. 2011 – 28. 3. 2011).
Pokud tedy krajský soud žalobu ve vztahu k žalovanému 2) věcně projednal a rozhodl
o ní meritorně (byť procesním výrokem, což je specifikum žalob proti nezákonnému zásahu,
kdy i po meritorním posouzení věci může následovat procesní výrok v podobě zastavení řízení,
jak tomu ostatně bylo i v posuzované věci), připustil k projednání věc, kterou zákon přikazuje
odmítnout, a to podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jak shora rozvedeno, soudní řád správní jasně
vymezuje, v jaké lhůtě je přístup k soudu a tedy i k přezkumu soudního rozhodnutí zachován;
není-li tato podmínka naplněna, soud není oprávněn přezkum provést. Zmeškání lhůty totiž
nelze podle §84 odst. 2 s. ř. s. prominout.
K námitce, v níž stěžovatelka brojila rovněž proti závěru krajského soudu, že jí tvrzený
nezákonný zásah žalovaného 2) netrvá a namítala, že zásah trvá, hrozí jeho opakování a krajský
soud proto řízení ve vztahu k žalovanému 2) zastavil neoprávněně, Nejvyšší správní soud
ve shodě s krajským soudem poukazuje na skutečnost, že žalovaný 2) vystupoval pouze jako
doprovod žalovaného 1) při provádění exekuce. Výkon této exekuce, který stěžovatelka považuje
za nezákonný, již přitom byl ze strany žalovaného 1) ukončen a je tak zřejmé, že již netrvá,
a ve vztahu ke shora uvedenému dluhu L. L. ani nehrozí jeho opakování. Úvahy krajského soudu
jsou v tomto směru správné.
Podstatné však je to, že krajský soud se stěžovatelkou namítaným zásahem žalovaného 2)
s ohledem na opožděnost žaloby vůči tomuto žalovanému neměl vůbec zabývat a měl žalobu
v této části odmítnout pro opožděnost podle §46 odst. 1, písm. b) s. ř. s. Předtím, než soud
začne posuzovat meritorní otázky, musí totiž vždy zhodnotit, zda k meritornímu posouzení věci
jsou dány všechny procesně právní předpoklady.
Meritornímu projednání navíc bránila i překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť
předchozí rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení podle §86 s. ř. s. bylo meritorním
rozhodnutím, jak bylo již výše uvedeno, byť o zastavení rozhodl soud usnesením.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než výrok II. krajského soudu zrušit. Jelikož
již v řízení před krajským soudem byly důvody pro odmítnutí žaloby proti žalovanému 2)
pro opožděnost, rozhodl o něm Nejvyšší správní soud za současného zrušení výroku II.
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se zabýval též ostatními námitkami stěžovatelky uplatněnými
v kasační stížnosti, neboť za situace, kdy je oprávněn sám nahradit svým výrokem chybný výrok
II. rozsudku krajského soudu, by bylo procesně krajně neekonomické pouze pro tuto vadu
rozsudek krajského soudu zrušit, věc mu vrátit k dalšímu řízení a nezabývat se již dalšími
námitkami stěžovatelky. Takovýto postup by totiž vedl ke zbytečnému prodlužování celého
řízení.
V dané věci krajský soud žalobu vůbec věcně neprojednával, a v části týkající
se žalovaných 1), 3) a 4) ji usnesením odmítl, jelikož dospěl k závěru, že ve vztahu k těmto
žalovaným je dán neodstranitelný nedostatek podmínek řízení v podobě chybějící pravomoci
soudu ve správním soudnictví k přezkumu jejich postupu v posuzované věci, který je důvodem
pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ve vztahu k žalovaným 1), 3) a 4) jde tedy především o to, zda byly či nebyly splněny
podmínky §82 s. ř. s., a zda tedy byly či nebyly dány podmínky pro to, aby bylo vůbec možné
vést soudní řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu.
V této souvislosti je nutno uvést, že žalobou proti nezákonnému zásahu se může
podle ustanovení §82 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2011 bránit každý, kdo tvrdí,
že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále
jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo
v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo
hrozí-li jeho opakování. Soudní řád správní zavedl ochranu před nezákonným zásahem správního
orgánu jako institut ochrany před nezákonným jednáním správního orgánu.
Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 Afs 17/2003, definici zásahu
zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi obecně a široce. Samotný pojem „zásah“ ve smyslu
§82 s. ř. s. pak není definován žádným ustanovením soudního řádu správního ani jiného
právního předpisu. Přesná definice totiž není ani možná, protože pod pojem zásahu spadá velké
množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny.
Tyto úkony pro svoji neodkladnost nejsou uskutečňovány jinak obvyklým procením postupem
respektujícím všechna procesní pravidla správního řízení zakončeným vydáním správního
rozhodnutí. Důvodem takových autoritativních úkonů je typicky neodkladná potřeba ochrany
života, zdraví, majetku a veřejného pořádku. Jde tedy o úkony neformální, pro které mohou
a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy
(při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd.; tedy obecně
úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby,
vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet
nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního
či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální
i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem i donucení je zahrnuto
pod legislativní zkratku „zásah“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybnila správnost závěru krajského soudu, že není
v jeho pravomoci přezkoumávat úkony žalovaného 1), přičemž v této souvislosti namítala,
že při žalobě na ochranu před nezákonným zásahem se jednalo o výkon rozhodnutí z důvodu
prodlení v placení dluhu ve výši 1500 Kč, který vznikl nezaplacením pokuty udělené L. L.
orgánem veřejné moci, k čemuž krajský soud nepřihlédl.
K této námitce je třeba v prvé řadě uvést, že povaha pohledávky vymáhané exekutorem
(žalovaným 1) je pro posouzení otázky, zda jsou soudy ve správním soudnictví oprávněny
přezkoumávat postup soudního exekutora nerozhodná, neboť z žádného ustanovení občanského
soudního řádu či exekučního řádu nevyplývá, že by druh exekučního titulu (§40 odst. 1
exekučního řádu) měl vliv na možnost soudního přezkumu postupu a rozhodování soudního
exekutora. Nejvyšší správní soud se dále plně ztotožňuje s argumentací krajského soudu,
že žalovaný 1) v posuzované věci nevystupoval v postavení správního orgánu ve smyslu §4
odst. 1 s. ř. s., neboť rozhodoval v oblasti nuceného výkonu rozhodnutí, nikoli v oblasti veřejné
správy. Naprosto správná a přiléhává je rovněž argumentace krajského soudu ustanoveními §44
odst. 7 a §55c exekučního řádu, které stanoví, za jakých podmínek lze podat odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce a jiným rozhodnutím exekutora. Z ustanovení §55c odst. 6
exekučního řádu je zřejmé, že přezkum rozhodnutí exekutora náleží soudům v občanském
soudním řízení, neboť toto ustanovení odkazuje na přiměřené použití ustanovení občanského
soudního řádu týkajících se řízení o odvolání (§201 až §226 o. s. ř.). Nejvyšší správní soud proto
této námitce stěžovatelky nepřisvědčil, neboť dospěl k závěru, že krajský soud postupoval
správně, když žalobu stěžovatelky proti tvrzenému nezákonnému zásahu žalovaného 1) odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Nejvyšší správní soud dále považuje na tomto místě za vhodné uvést, že shora uvedené
závěry o opožděnosti žaloby proti žalovanému 2) platí též ve vztahu k žalovanému 1), neboť
ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu žalovaných 1) a 2) došlo v tentýž den (28. 1. 2011). V případě
žalovaného 1) tudíž nastala konkurence důvodů pro odmítnutí žaloby v podobě nedostatku
pravomoci soudů ve správním soudnictví projednat žalobu stěžovatelky proti tvrzenému
nezákonnému zásahu tohoto žalovaného [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a opožděnosti žaloby proti
tomuto nezákonnému zásahu [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud je za této
situace toho názoru, že je třeba dát přednost důvodu odmítnutí žaloby spočívající v nedostatku
pravomoci soudu ve správním soudnictví k rozhodnutí věci, neboť pokud není dána pravomoc
soudu k projednání věci, nemá již význam se dále zabývat včasností žaloby.
Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž namítala, že státní zastupitelství je správním
orgánem ve smyslu soudního řádu správního, neboť je oprávněno podávat správní žaloby
v případech přezkumu rozhodnutí o odvoláních z funkce. Nejvyšší správní soud má za to,
že stěžovatelka v této námitce poukazuje na ustanovení §66 s. ř. s. upravující zvláštní žalobní
legitimaci k ochraně veřejného zájmu, konkrétně na odst. 2, podle kterého je Nejvyšší státní
zástupce oprávněn podat žalobu, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Toto
oprávnění však samo o sobě v žádném případě neznamená, že státní zástupce je bez dalšího
správním orgánem ve smyslu soudního řádu správního. Rozhodující pro posouzení toho,
zda nějaký subjekt (fyzická či právnická osoba) vystupuje v postavení správního orgánu, je totiž
to, zda takovýto subjekt má oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Státní zastupitelství
[žalovaný 3) a 4)], jsou především orgány činnými v trestním řízení a při své činnosti postupují
převážně podle trestního řádu. V občanském soudním řízení pak jsou státní zastupitelství
ve specifických případech oprávněna vstupovat do již zahájeného řízení (§35 odst. 1 o. s. ř.),
nebo ve veřejném zájmu podat návrh na zahájení řízení (§35 odst. 3 o. s. ř.). Státní zastupitelství
tedy obecně jako správní orgány nevystupují. Lze si sice představit situaci, ve které by i státní
zastupitelství mohla vystupovat jako správní orgány (např. při vyřizování žádostí o informace
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). V posuzované věci však
žalovaní 3) a 4) neměli postavení správního orgánu, neboť v řízení vystupovali jako orgány činné
v trestním řízení, které na základě podání stěžovatelky přešetřovaly postup soudního exekutora
z hlediska možného spáchání trestné činnosti (žalovaný 4), resp. správnost přešetření zákonnosti
postupu soudního exekutora na základě podnětu stěžovatelky nižší organizační složce v hierarchii
státních zastupitelství (žalovaný 3). Závěr krajského soudu, že v případě žalovaných 3) a 4)
se nejedná o správní orgány, ale o orgány činné v trestním řízení, k přezkumu jejichž činnosti
není soud ve správním soudnictví oprávněn, je tedy správný a ani tato námitka stěžovatelky
tak není důvodná.
Kasační stížnost stěžovatelky dále obsahuje řadu námitek, k nimž však nepřísluší
Nejvyššímu správnímu soudu se jakkoliv vyjadřovat, neboť vypořádání se skutečnostmi
uvedenými v těchto námitkách patří do pravomoci jiných orgánů než soudů ve správním
soudnictví. Nejvyšší správní soud se proto k těmto námitkám vyjádří již jen stručně.
K posouzení zákonnosti postupu státních zástupců jsou příslušné orgány činné v trestním
řízení, stejně jako k posouzení zákonnosti trestního stíhání druha dcery stěžovatelky, nehledě
k tomu, že trestní stíhání druha dcery stěžovatelky s posuzovanou věcí po právní stránce nijak
nesouvisí.
Nemůže být proto řešena ani námitka, v níž stěžovatelka krajskému soudu vytýkala,
že nezodpověděl základní otázku, jak donutit státní zastupitelství aby dodržovalo zákony, neboť
soudy ve správním soudnictví nemají žádnou pravomoc k přezkumu činnosti státních
zastupitelství.
K posouzení námitek stěžovatelky, které se týkají samotného exekučního řízení
(stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že nebyla účastníkem exekučního řízení, údajně nezákonné
usnesení Okresního soudu v Prostějově o nařízení exekuce a nesouhlas stěžovatelky
se způsobem provedení exekuce - dražení věcí určených jejímu synovi) pak jsou příslušné soudy
v občanském soudním řízení.
Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost proti výrokům I., III., IV., rozsudku krajského soudu jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Jako nedůvodnou ji též zamítl, pokud směřovala proti výroku V.
rozsudku krajského soudu, tj. do výroku, jímž soud vyslovil, že stěžovatelka a žalovaní ad 1), 3)
a 4) nemají právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem. Výrok II. rozsudku
krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil a sám v této části žalobu odmítl pro opožděnost
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
V souladu s ustanovením §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud
i o nákladech řízení, které předcházelo ve výroku II. zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba odmítnuta. Z tohoto důvodu nemají jak stěžovatelka, tak i žalovaný 2) právo
na náhradu nákladů řízení před krajským soudem.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovaným nevznikly náklady, které
by přesahovaly rámec jejich běžné úřední činnosti.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti byla
ustanovena usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2011, č. j. 29 A 50/2011 – 25, platí
její hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením §35 odst. 8 první věty
s. ř. s. za středníkem ve spojení s §120 s. ř. s. stát.
Odměna zástupkyni stěžovatelky byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí
a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti ze dne
12. 1. 2012) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží zástupkyni stěžovatelky odměna
ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši
2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 4 800 Kč. Nejvyšší správní soud dále přiznal
zástupkyni stěžovatelky náhradu cestovních výdajů ve výši 844 Kč z důvodu cesty na krajský
soud za účelem nahlížení do spisu, tedy ze sídla zástupkyně v Prostějově do Brna a zpět v celkové
vzdálenosti 120 km. Tato cesta byla realizována vozidlem VW Phaeton s průměrnou spotřebou
9,6 litrů paliva na 100 km, přičemž výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činila 34,70 Kč
a sazba základní náhrady za 1 km jízdy činila 3,70 Kč na 1 km [§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu
ve spojení s §1 písm. b) a §4 písm. c) vyhlášky č. 429/2011 Sb., o změně sazby základní náhrady
za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných
hmot pro účely poskytování cestovních náhrad]. Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatelky
přiznal rovněž náhradu za promeškaný čas ve výši 400 Kč v rozsahu 4 započatých půlhodin
po 100 Kč [§14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu], celkem tedy zástupkyni
stěžovatelky přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 6044 Kč.
Zástupkyně stěžovatelky doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35
odst. 8 s. ř. s. její odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 20 % z částky
6044 Kč, tj. 1 208,80 Kč. Bude jí tak vyplacena částka ve výši 7 252,80 Kč, a to z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
K podání ustanovené advokátky ze dne 12. 3. 2012, v němž vypočetla svou odměnu
za zastupování na 10 156,- Kč, Nejvyšší správní soud uvádí, že již ve svém rozsudku ze dne
13. 12. 2006, č. j. 1 Azs 47/2006 – 84, konstatoval, že setrvává na tom, že studium spisu není
samostatným úkonem, za nějž náleží odměna, s výjimkou uvedenou v §11 odst. 1 písm. f)
advokátního tarifu. Advokátka stěžovatelky požadovala přiznat odměnu za tři úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení, prostudování spisu na soudě dne 6. 1. 2012, doplnění
kasační stížnosti ze dne 12. 1. 2012). V projednávaném případě pak studium spisu advokátkou
u krajského soudu dne 6. 1. 2012, patří pod úkon převzetí zastoupení ve smyslu §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu (takovým úkonem není pouhé převzetí obálky s usnesením
ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka). Úkon podle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce] v sobě totiž zásadně zahrnuje
určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu a přípravě zastoupení,
zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení se s případem,
čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch, které jsou obsaženy v soudním spise.
Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení) a to, že se děje v úvodní fázi
poskytování právní služby. Studium spisu na soudě je tak v posuzovaném případě nutno
považovat za součást přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu
a nelze na něj jakýmkoliv způsobem aplikovat ust. §11 odst. 3 advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu