ECLI:CZ:NSS:2012:4.AS.71.2012:22
sp. zn. 4 As 71/2012 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. D.
zast. JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č.
j. 1 A 50/2012 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 14. 8. 2012, č. j. KRPA-102935/ČJ-2012-000022,
byl žalobce podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce byla
stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Důvodem pro zajištění žalobce bylo
opakované porušování předpisů České republiky spočívající mj. v několikrát uloženém, avšak
nerealizovaném správním i soudním vyhoštění, kdy žalobce nevycestoval a po území České
republiky se pohyboval neoprávněně.
Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobce byl zajištěn dne 13. 8. 2012
v souladu s §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, z důvodu obavy z nelegálního pobytu na území České republiky. Žalobce
předložil ke kontrole průkaz žadatele o mezinárodní ochranu, jenž pozbyl platnosti
dne 2. 8. 2012. Bylo zjištěno, že dne 13. 7. 2012 nabylo právní moci usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2012, č. j. 7 Azs 42/2012 - 23, jímž byla pro nepřijatelnost
odmítnuta kasační stížnost žalobce podaná ve věci neudělení mezinárodní ochrany. Podle §54
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
byl stěžovatel povinen vycestovat z území České republiky do 30 dnů od pravomocného
ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Tuto povinnost žalobce nerespektoval a na území
České republiky pobýval neoprávněně bez cestovního dokladu a platného oprávnění k pobytu
nebo víza od 12. 8. 2012 do 13. 8. 2012.
Žalobce v řízení uvedl, že si byl vědom nelegálního pobytu na území České republiky
ode dne 12. 8. 2012. V jeho případě přitom podle žalované existuje nebezpečí zmaření výkonu
rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť opakovaně nesplnil povinnost výkonu správního
či soudního vyhoštění. Poslední povinnost vycestovat z území České republiky mu byla
stanovena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí
jeho kasační stížnosti pro nepřijatelnost. V případě žalobce bylo shledáno nebezpečí, že bude
zmařen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, čímž by byla naplněna podmínka zajištění
stanovená v §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Žalovaná dospěla k závěru, že mírnější donucovací opatření by nebyla účinná a že nelze
použít ani uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona o pobytu
cizinců, neboť hrozí skrývání žalobce. Žalovaná zdůraznila, že žalobce od roku 1998 neopustil
území České republiky, ač mu bylo dvakrát uloženo správní vyhoštění a jednou soudní vyhoštění.
Z toho lze podle žalované dovodit, že by se žalobce mohl na území České republiky skrývat.
Uložení zvláštních opatření by bylo v tomto případě neúčelné, neboť osoba žalobce neskýtá
záruku spolupráce s orgány Policie České republiky; byla zde tedy dána obava z maření výkonu
soudního rozhodnutí.
Doba trvání zajištění byla stanovena na 90 dní s ohledem na předpokládanou složitost
přípravy výkonu správního vyhoštění. Správní orgán je v této době povinen zajistit náhradní
cestovní doklad nezbytný pro samotnou realizaci vyhoštění. K tomu je potřeba součinnost
dožádaného orgánu Vietnamu, přičemž obvyklá doba vystavení náhradního cestovního dokladu
je shodná se stanovenou dobou zajištění.
Žalovaná věc uzavřela tím, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad, že se jeho
vyhoštění z území států Evropské unie podaří realizovat ve stanovené době trvání zajištění,
neboť v daném případě neexistuje překážka trvalejší povahy, jež by žalobci bránila ve vyhoštění.
Žalovaná vycházela z nashromážděných matriálů, jakož i ze skutečností sdělených v protokolu
o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 14. 8. 2012, v níž žalobce neuvedl žádné skutečnosti
nasvědčující tomu, že by výkon vyhoštění nemohl být realizován.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 1 A 50/2012 - 24, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodná zamítnuta. Soud uvedl, že právní
úprava účinná v době rozhodování o zajištění žalobce předepisovala splnění tří podmínek.
Splnění první podmínky, tj. že žalobci bylo doručeno oznámení o zahájení správního řízení,
žalobce nezpochybňuje a je doloženo i obsahem správního spisu. Dále musela být splněna
podmínka, že nepostačuje uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b
a §123c zákona o pobytu cizinců a rovněž musela být dána jedna z taxativně vymezených
podmínek §124 odst. 1 v písm. a) až e) zákona o pobytu cizinců.
K námitce, že žalovaná postupovala nepřiměřeně, soud uvedl, že zvláštní opatření
za účelem vycestování cizince je mírnějším donucovacím opatřením než zajištění. Pokud tedy
nepostačuje uložení zvláštního opatření a je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, je žalovaná povinna cizince zajistit. Posouzení
vhodnosti použití institutu zvláštního opatření by pak mělo předcházet rozhodnutí o zajištění
cizince a správní orgán by měl v rozhodnutí o zajištění cizince tuto svou úvahu uvést.
Podle soudu se žalovaná dostatečně vypořádala s úvahou, z jakého důvodu přistoupila
k zajištění cizince a nikoliv k použití zvláštních opatření. Z předchozího chování žalobce bylo
možné důvodně pochybovat o tom, že by neztěžoval výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalovaná v rozhodnutí poukázala na konkrétní okolnosti případu, definovala jednotlivá skutková
jednání žalobce, která nasvědčují učiněnému závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování by bylo nedostatečné pro naplněné cíle řízení. Soud se s tímto názorem žalované
ztotožnil.
Žalovaná podle soudu v rozhodnutí popsala okolnosti zadržení žalobce a svá následná
skutková zjištění, která žalobce nezpochybnil. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost,
že mu bylo v minulosti dvakrát uloženo správní vyhoštění a naposledy soudní vyhoštění na dobu
neurčitou, žalobce však od svého příjezdu v roce 1998 nikdy území České republiky neopustil.
Zvláštní opatření nebyla uložena zejména z důvodu nebezpečí skrývání žalobce, jenž
se opakovaně odmítl podrobit pravomocně a vykonatelně uloženému správnímu či soudnímu
vyhoštění. Správní orgán si byl vědom skutečnosti, že je zapotřebí obstarat žalobci cestovní
doklad ve spolupráci s dožádaným orgánem Vietnamu, a proto byla doba zajištění stanovena
na 90 dní.
Soud se ztotožnil s žalobcem, že žalovaná má povinnost zabývat se v řízení o zajištění
cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního
vyhoštění. Žalovaná proto položila žalobci otázku, zda se na území České republiky nebo
v Evropské unii nachází osoba, kvůli které by ukončení pobytu na území České republiky bylo
z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života nepřiměřené. Soud shodně
se žalovanou poukázal na §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců s tím, že je možné zasáhnout
i do tohoto práva v případech, kdy občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek. Žalobce bezesporu veřejný pořádek několikrát porušil,
neboť navzdory uloženému vyhoštění pobýval neoprávněně na území České republiky. Družku
žalobce pak nelze označit za občana Evropské unie či za osobu v postavení rodinného
příslušníka, a proto nepožívá procesní ochrany ve smyslu §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Soud uzavřel věc tak, že rozhodnutí žalované vycházelo ze skutkového stavu doloženého ve
správním spise, z něhož vyplývá, že v daném případě byly dány důvody pro zajištění žalobce,
a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) uplatnil důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), s tím, že žalovaná nezjistila řádně všechny skutečnosti
a v řízení postupovala velmi formalisticky. Podle stěžovatele byly hodnoceny pouze skutečnosti
svědčící v jeho neprospěch a jeho osoba byla shledána nevěrohodnou. Přitom je přesvědčen,
že nenaplňuje podmínku podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná
se nezabývala skutečností, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Liberci
ze dne 16. 2. 2012, č. j. 6 T 187/2005 - 323, propuštěn z vydávací vazby, neboť se soudu
ani orgánům Policie České republiky nepodařilo zajistit potřebné doklady k jeho vycestování.
O doklady bylo přitom zažádáno již dne 5. 8. 2011, tedy tři měsíce před vypršením trestu odnětí
svobody; bylo však konstatováno, že kontakty s domovskou zemí stěžovatele jsou zdlouhavé.
Stěžovatel je přesvědčen, že nenaplňuje podmínku §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, neboť bez platného cestovního dokladu nemůže vycestovat z území České republiky,
a proto nebylo možné jej vyhostit ani v době trvání vydávací vazby. Po propuštění stěžovatel
několikrát navštívil zastupitelský úřad Vietnamu, bylo mu však řečeno, že na vydání cestovního
dokladu musí ještě počkat. Tyto skutečnosti stěžovatel uvedl v protokolu ze dne 14. 8. 2012.
Bez platného víza pobýval na území České republiky od 12. 8. 2012 do 13. 8. 2012, tedy pouhý
jeden den. Stěžovatel znovu poukázal na to, že v České republice vykonal trest odnětí svobody
a poté bez svého zavinění nemohl vycestovat. Opětovně byl omezen na osobní svobodě
pobytem ve vydávací vazbě, z níž byl posléze propuštěn. Několikrát se bezvýsledně snažil získat
cestovní doklad od zastupitelského úřadu a nyní je opět omezována jeho osobní svoboda
pobytem v zařízení pro zajištění cizinců. Takový postup je v rozporu s Listinou základních práv
a svobod i se všemi demokratickými zásadami. Proto je stěžovatel přesvědčen, že mělo
být použito mírnějších prostředků k realizaci jeho vyhoštění.
Stěžovatel dále namítl důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pochybení soudu
spatřuje v rozhodnutí soudu bez nařízení jednání, ačkoliv prostřednictvím své zástupkyně
ve stanovené lhůtě zareagoval na výzvu soudu a uvedl, že na nařízení jednání trvá. Vyjádření
podala zástupkyně stěžovatele dne 17. 9. 2012 do datové schránky Městského soudu v Praze,
přičemž dne 20. 9. 2012 soud rozhodl, aniž by nařídil jednání. Ze všech uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 20. 9. 2012, č. j. 1 A 50/2012 - 24, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil
v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První námitkou, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval, byla námitka procesního
pochybení soudu spočívající v tvrzení stěžovatele, že soud navzdory jeho nesouhlasu rozhodl
o věci bez nařízení jednání. Takový procesní postup by mohl být pochybením zakládajícím důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V souzené věci bylo žalobou napadeno
rozhodnutí o zajištění cizince, jež má své specifické rysy a i následný soudní přezkum
má do značné míry autonomní povahu, jež je vyjádřena speciální úpravou obsaženou
v §171 a §172 zákona o pobytu cizinců.
Podle §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince
a o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince soud rozhodne do 7 pracovních
dní ode dne doručení správního spisu soudu. Soud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník řízení
nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je-li to nezbytné. O tom musí být cizinec v rozhodnutí policie
poučen. Rozhodne-li soud o zrušení napadeného rozhodnutí, doručí rozsudek účastníkům řízení bezprostředně
po vyhlášení rozsudku při jednání, nebo, bylo-li rozhodováno bez nařízení jednání, doručí soud rozsudek
účastníkům řízení do 24 hodin od jeho vydání.
V souzené věci byl stěžovatel v rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2012, č. j. KRPA-
102935/ČJ-2012-000022, v souladu s výše citovaným ustanovením řádně poučen mj. o tom,
že návrh na projednání věci s nařízeným jednáním je třeba uplatnit do pěti dnů od podání žaloby.
Tak však stěžovatel neučinil, a to navzdory tomu, že byl již ve správním řízení zastoupen
advokátkou. Tato advokátka následně sepsala a podala správní žalobu, avšak návrh na projednání
věci s nařízením jednání v této žalobě neuplatnila, ač o tom byla žalovanou v napadeném
rozhodnutí řádně poučena. V takovém případě tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu
nebylo tedy třeba jednání nařizovat, pokud takový postup neshledal nezbytným Městský soud
v Praze.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom, že ustanovení §172 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců je speciálním ustanovením k §51 odst. 1 s. ř. s., a proto v okamžiku, kdy stěžovatel
neuplatnil návrh na nařízení jednání do pěti dnů od podání správní žaloby, jak stanoví zákon
o pobytu cizinců, nebylo pochybením městského soudu, pokud věc rozhodl bez nařízení jednání.
Na této skutečnosti nic nemění ani vágní a s ohledem na speciální úpravu v zákoně o pobytu
cizinců až nadbytečné poučení, které soud stěžovateli zaslal a v němž jej v souladu se zněním §51
odst. 1 s. ř. s. poučil o tom, že nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je možné podat
do dvou týdnů ode dne doručení poučení; k tomu navíc doplnil, že s ohledem na to, že se
v daném případě jedná o přednostní věc, má stěžovatel případný nesouhlas soudu sdělit obratem.
Toto poučení bylo zástupkyni stěžovatele dodáno do datové schránky dne 5. 9. 2012,
přičemž doručeno bylo až dne 13. 9. 2012. Přípisem ze dne 17. 9. 2012 doručeným téhož
dne do datové schránky Městského soudu v Praze zástupkyně stěžovatele soudu sdělila, že trvá
na nařízení jednání. Dne 20. 9. 2012 soud rozhodl o zamítnutí žaloby bez nařízení jednání.
Jak již bylo výše uvedeno, řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince je vázáno velmi
krátkými lhůtami – soud má povinnost rozhodnout do sedmi pracovních dní ode dne,
kdy mu správní orgán předložil správní spis. Stěžovatel přitom nevyužil možnosti dané
mu zákonem o pobytu cizinců a nařízení jednání ve lhůtě stanovené v §172 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců nenavrhl, ač byl o této možnosti řádně poučen. Proto nebylo pochybením
soudu, když věc rozhodl bez nařízení jednání.
Pokud jde o samotné rozhodnutí o zajištění stěžovatele, Nejvyšší správní soud
se ztotožnil s názorem žalovaného i městského soudu, podle něhož byly v dané věci dány důvody
pro zajištění stěžovatele, a nikoliv pro použití zvláštního opatření. Stěžovateli bylo v minulosti
celkem třikrát uloženo vyhoštění, z toho dvakrát v podobě správního vyhoštění, poprvé bylo
rozhodnutím Policie České republiky ze dne 15. 3. 1999, č. j. PSV-83/CLTX-Ky-99, stěžovateli
uloženo správní vyhoštění na dobu tří let, a podruhé Policie České republiky rozhodnutím
ze dne 16. 10. 2003, č. j. SCPP-568/OV-OPK-PŘ-2003, stěžovateli uložila správní vyhoštění také
na dobu tří let. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 1. 2006, č. j. 6 T 187/2005 -
155, byl stěžovatel odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákona účinného
do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v délce sedmi let a dále byl stěžovateli uložen trest
vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Ani jedno z těchto trestů vyhoštění se nepodařilo
realizovat a stěžovatel pobýval na území České republiky nepřetržitě od roku 1998.
Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího
15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění
již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. V souzené věci
nebylo uložené vyhoštění stěžovatele již třikrát úspěšné. Proto měla žalovaná důvodné obavy,
že by tento stav mohl pokračovat i poté, co se podaří zajistit stěžovateli cestovní doklad potřebný
k vycestování z České republiky. Žalovaná se přitom v rozhodnutí zabývala tím, zda v případě
stěžovatele nelze použít mírnější donucovací prostředky v podobě zvláštních opatření, dospěla
však i podle názoru Nejvyššího správního soudu ke správnému závěru, že v daném případě
vzhledem ke všem okolnostem případu je zapotřebí přistoupit k zajištění stěžovatele.
Není totiž sporu o tom, že se stěžovatel v minulosti odmítl podrobit opakovaně
uloženému správnímu či soudnímu vyhoštění. Byla tedy dána důvodná obava, že by vyhoštění
stěžovatele z České republiky nemuselo být realizováno ani nyní. Na této skutečnosti nic nemění
ani fakt, že stěžovatel byl po výkonu trestu odnětí svobody umístěn do vydávací vazby a poté
propuštěn proto, že se nepodařilo zajistit včas cestovní doklady potřebné k vycestování.
V té době byl navíc stěžovatel žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, svou žádost podal
dne 17. 8. 2011 a řízení bylo ukončeno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6.
2012, č. j. 7 Azs 24/2012 - 23, jež nabylo právní moci dne 13. 7. 2012. Podle Nejvyššího
správního soudu nebyla v době rozhodování žalované relevantní skutečnost, že se v minulém
období nepodařilo zajistit cestovní doklady stěžovatele; jeho umístění do vydávací vazby bylo
věcí soudů rozhodujících v trestním řízení. Stěžejní bylo, že v den kontroly Policií České
republiky, jež vyústila ve vydání rozhodnutí o zajištění, tedy dne 13. 8. 2012, pobýval stěžovatel
na území České republiky nelegálně, a to jednak z titulu soudního vyhoštění, a dále proto, že měl
povinnost do 30 dnů od právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí jeho
kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, opustit Českou republiku, což
neučinil. Podle názoru Nejvyššího správního soudu s ohledem na minulé, mnohdy protiprávní
aktivity stěžovatele na území České republiky, i na opakovaně nerealizované správní vyhoštění,
bylo jeho zajištění v daném případě adekvátním a efektivním prostředkem k realizaci uloženého
soudního vyhoštění.
Nejvyšší správní soud tedy věc uzavírá tak, žalovaná ani městský soud nepochybily,
pokud shledaly, že byly naplněny podmínky zajištění stěžovatele v souladu s §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. V souzené věci totiž stěžovatel opakovaně unikl realizaci
správního, resp. soudního vyhoštění a byla zde dána důvodná obava z toho, že by se tomu mohlo
stát i v budoucnu. Postup žalované ani soudu nelze označit za formalistický, naopak žalovaná
i soud se zabývaly tím, zda nelze v případě stěžovatele použít mírnějších donucovacích
prostředků. Dospěly však k závěru, že s ohledem na předchozí chování stěžovatele lze
konstatovat, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by bylo nedostatečné pro
naplnění cíle řízení.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalované
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu