ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.22.2012:18
sp. zn. 4 Azs 22/2012 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. A.,
zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012,
č. j. 29 Az 9/2011 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Urbanovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2880 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 3. 2011, č. j. OAM-245/VL-18-ZA14-2009, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále mu udělil doplňkovou ochranu podle
§14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců od právní moci rozhodnutí. Podle žalovaného požádal
žalobce o udělení mezinárodní ochrany z důvodu nedemokratického režimu ve vlasti a nízké
úrovně tamního zdravotního systému. Žalovaný neshledal v tvrzeních žalobce důvody
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu, neboť žalobce nebyl ve vlasti
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu.
Žalobce od roku 2001 podporoval opoziční hnutí v čele se Z. P., v témže roce se zúčastnil
i pochodu „Černobylská cesta“. Cílem bylo zkvalitnění lékařské péče a pomoc lidem z oblastí
zasažených černobylskou havárií. Účastnil se akcí p ořádaných stranou BNF, avšak do této strany
nevstoupil, neboť nemá v politické strany důvěru. Od roku 2005 měl prob lémy s milicí, tyto
problémy se zhoršily od roku 2007, kdy jej milice navštěvovala i dvakrát měsíčně, po konání
mítinků i častěji. Žalovaný označil žalobcova tvrzení za rozporuplná a neshledal v nich důvody
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. a) zákona o azylu . Nedospěl rovněž k závěru,
že by žalobce naplnil důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona
o azylu. Požadavek na kvalitnější lékařskou péči nelze pod le žalovaného podřadit těmto důvodům
pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný nedospěl ani k závěru, že by žalobci hrozilo jiné
pronásledování z některého z důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu. Ža lobce dále nesplnil
ani podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 zákona o azylu.
Žalovaný dále uvedl, že při posuzování podmínek pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu zohlednil zdravotní potíže žalobce, přitom nastínil okolnosti zajišťování
lékařské péče v Bělorusku. Uvedl, že lékařská péče je formálně bezplatná, mimo státem
poskytovanou péči existuje systém zdravotního pojištění, prakticky však zdravotnictví příliš
nefunguje. Žalovaný uvedl, že zdravotní problémy žalobce by měla být schopná řešit Městská
nemocnice v Minsku, příp. Vědecké centrum kardiochirurgie v Minsku.
Žalovaný dále dospěl k závěru, že s ohledem na aktuální politickou situaci v zemi původu
žalobce po prezidentských volbách v roce 2010 nelze u žalobce vyloučit skutečné nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a proto žalobci udělil doplňkovou
ochranu, a to na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012, č. j. 29 Az 9/2011 - 68,
bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Soud
se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobci a jeho manželce hrozí v zemi původu nebezpečí
vážné újmy z důvodů, jimž se obsáhle věnoval ve svém rozhodnutí. Soud však uvedl, že žalobce
v průběhu pohovorů neventiloval pouze nespokojenost se svou léčbou, ale i to, že nemohl sehnat
léky pro svou srdeční chorobu, pro kterou má být v České republice operován, a dále, že zem i
původu opustil i proto, že poté, co byl vážněji nemocen, připisuje svůj zdravotní stav zejména
následkům své dlouhodobější účasti při likvidaci jaderné havárie v Černobylu a jeho pobyt
v zamořeném prostředí znamená prakticky smrt. Z těchto důvodů považoval žalobce za nezbytné
změnit zásadním způsobem klima; k tomu předložil zprávu o následcích této jaderné havárie.
Soud uvedl, že nemůže předjímat závěry, které měl žalovaný učinit ohledně těchto tvrzení
a udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, nicméně dospěl k závěru, že žalovaný
tyto okolnosti nedostatečně zvážil. Rozdílná úroveň zdravotnictví sice nem ůže být naplněnou
podmínkou mezinárodní ochrany, nicméně žalovaným uváděné rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5 Azs 38/2003 - 58, v němž se soud zabýval případem žalobkyně,
která tvrdila ekologický problém pobytu ve znečištěné černobylské zóně , na souzenou
věc nedopadá, neboť žalobce zdůrazňoval onemocnění v důsledku přímé účasti na likvidaci
jaderné havárie, dále poukazoval na nedostatečnou léčbu a zvýšené riziko ohrožení zdraví i života
v důsledku dalšího pobytu v tamním zamořeném území. Tvrzení žalobce jsou podle soudu
podstatně širšího rázu a nebylo možné se s nimi vypořádat pouhým odkazem na uvedené
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Soud vyslovil přesvědčení, že bylo zapotřebí pořídit
podklady pro řádné posouzení žalobcem namítaných skutečností, tedy o tom, jakým způsobem
se země jeho původu vypořádala s ochranou zdraví osob, které se podílely na likvidaci následků
havárie. Podklady a argumentace žalovaného nebyly s ohledem na shora uvedené zcela úplné,
a proto soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ve včasné kasační stížnosti žalovaný (dále též „stěžovatel“) namítl nezákonnost
napadeného rozsudku krajského soudu. Jediným důvodem pro zrušení rozhodnutí bylo podle
žalovaného neudělení azylu žalobci podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel odkáza l na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž soud přezkoumává rozhodnutí o humanitárním azylu
pouze v omezeném rozsahu. K tomu citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, neboť je přesvědčen o tom, že své rozhodnutí
o humanitárním azylu řádně odůvodnil a toto rozhodnutí je v souladu se zjištěným stavem věci,
jasné, nerozporné a zcela přezkoumatelné. Krajským soudem zpochybněný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5 Azs 38/2003 - 58, lze podle stěžovatele použít
na souzenou věc, a to tím spíše, že žalobce není osobou zasaženou havárií, nýbrž toliko
likvidátorem škod. Bagatelizace zdravotní péče v Bělorusku ze strany žalobce je podle stěžovatele
pouze subjektivní, závěr soudu o nedostatečném zvážení všech okolností tedy nemá oporu
ve spise. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, podle něhož rozdílná zdravotní péče nemá relevanci z pohledu řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Soudem uváděná špatná ekologická situace v zemi původu je dále
skutečností irelevantní z hledisek důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel
je přesvědčen o tom, že se žalobce dopustil tzv. azylové turistiky, kterou je nutno vnímat jako
zneužití institutu mezinárodní ochrany. Stěžovatel považuje za nadbytečný požadavek soudu,
aby shromáždil informace o dalších osobách, které odstraňovaly následky černobylské tragédie,
neboť informace o zemi původu poskytují plastický obraz možností léčby v Bělorusku a navíc
vyvracejí tvrzení žalobce o nedostatečné léčbě v jeho domovské zemi.
Soud nezohlednil okolnost, že žalobci byla uděle na doplňková ochrana podle §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu na dobu 12 měsíců, která mu umožňuje legální pobyt na území
České republiky. Žalobce se stává účastníkem veřejného zdravotního pojištění a otázka jeho léčby
je tak vyřešena. Rozsudek soudu považuje stěžovatel za nezákonný zásah do správního uvážení.
Soud se tak podle stěžovatele dostal do rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v rozsudku ze dne 15. 8. 2011, č. j. 4 Azs 7/2011 - 117, a to ohledně otázky
posuzování humanitárního azylu.
Stěžovatel dále namítl, že soud mu sice uložil rozhodnout toliko o otázce humanitárního
azylu, avšak s ohledem na nedělitelnost výroku musel zrušit ce lé správní rozhodnutí,
takže by stěžovatel musel znovu přezkoumat případ žalobce v celém rozsahu a vydat nové
rozhodnutí, což je podle něj nelogické. Stěžovatel je přesvědčen, že kasační stížnost zásadním
způsobem překračuje jeho vlastní zájmy, a to z důvodu zásadního právního pochybení krajského
soudu, který nerespektoval ustálenou judikaturu týkající se humanitárního azylu. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajsk ého soudu
v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012, č. j. 29 Az 9/2011 - 68, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, ž e považuje napadený rozsudek
za správný. Soud totiž přezkoumával pouze míru správního uvážení a nikoliv její dopad
na věc nebo na samotné důvody neudělení humanitárního azylu. Proto žalobce navrhl odmítnutí
kasační stížnosti pro její nepřijatelnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve zněn í pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle toh oto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje ty pický neurčitý právní pojem.
Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria
nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933 /2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyš šího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otá zek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném roz hodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval us tálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší sp rávní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel mj. i ze stěžovatelem citovaných
rozhodnutí, dospěl však k opačným závěrům než stěžovatel. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Azs 60/2003 - 50, dostupného na www.nssoud.cz,
je rozsah dokazování ve správním řízení ve věcech azylových dán obsahem podané žádosti.
Nejvyšší správní soud je však v souladu s názorem Krajského soudu v Hradci Králové
přesvědčen, že žalobce uvedl v řízení o udělení mezinárodní ochrany skutečnosti,
které vyžadovaly řádné a důkladné zhodnocení v rámci správního uvážení ohledně rozhodnutí
o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, dostupné na www.nssoud.cz, pak je zapotřebí
poukázat na to, že v tomto rozhodnutí dospěl soud mj. k závěru, že „udělení azylu z humanitárních
důvodů je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je skutečně věcí
diskrečního oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů.“. Zcela v intencích těchto právních závěrů pak při svém
rozhodování postupoval i Krajský soud v Hradci Králové. Vědom si toho, že nemůže správnímu
orgánu uložit, jak má v režimu správního uvážení rozhodnout, krajský soud ve svém zrušujícím
rozsudku žalovanému toliko vytkl, že při rozhodování o udělení humanitárního azylu důkladně
nezvážil všechny žalobcem uváděné skutečnosti a uložil žalovanému opětovně provést správní
uvážení ohledně udělení či neudělení humanitárního azylu žalobci podle §14 zákona o azylu.
Procesně správný a zákonu odpovídající postup krajského soudu tedy nebyl v žádném případě
v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že na souzenou věc plně dopadá rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5 Azs 38/2003 - 58, dostupné na www.nssoud.cz,
pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani toto rozhodnutí na souzenou věc nelze použít,
neboť v něm soud řešil skutečnost, že obava z následků ekologické havárie nemůže být důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. V nyní souzené věci však krajský
soud dospěl k závěru, že okolnost účasti žalobce na likvidaci jaderné havárie v Černobylu měla
být stěžovatelem více zvážena v rámci posuzování okolností pro případné udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu, a nikoliv jako okolnost udělení mezinárodní ochrany podle
§12 zákona o azylu.
Rovněž pokud jde o odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, resp. rozhodnutí ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 4 Azs 7/2011 - 117, obě dostupná na www.nssoud.cz, pak se Nejvyšší správní soud se závěry
těchto rozhodnutí ztotožňuje. V souzené věci však - na rozdíl od situace v citovaných
rozhodnutích - stěžovatel žalobcem tvrzené okolnosti nedostatečně posoudil v režimu správního
uvážení ohledně udělení mezinárodní ochrany podle §14 zákona o azylu , a proto Krajský soud
v Hradci Králové postupoval správně, když jeho rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svůj rozsudek ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 63/2004, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož je správní orgán co do skutkových
okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Nejvyšší správní soud
přitom podotýká, že v souzené věci žalobce uvedl v řízení o udělení mezinárodní ochrany takové
skutečnosti, jež měl stěžovatel řádným a přezkoumatelným způsobem posoudit z hlediska všech
forem udělení azylu, tedy i řádně provést správní uvážení ohledně udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, a pokud tak neučinil, bylo na místě jeho rozhodnutí zrušit a věc vrátit
žalovanému k novému posouzení.
Zrušení celého správního rozhodnutí s ohledem na nedělitelnost jeho výroku napadeným
rozsudkem nemá za následek povinnost žalovaného zabývat se v dalším řízení všemi důvody
mezinárodní ochrany. Proto postačí, když v něm žalovaný bude v intencích zrušujícího rozsudku
krajského soudu posuzovat pouze otázku humanitárního azylu, přičemž závěry učiněné
v předchozím rozhodnutí ve vztahu k dalším formám mezinárodní ochrany bude moci v případě
nezměněného skutkového stavu přejmout do svého nového správního rozhodnutí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 s §60 odst. 3 věty první
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Žalobci byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 29 Az 9/2011 - 15, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jan Urban. Ustanovený zástupce
je oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti, přičemž odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů hradí stát, jak vyplývá z §35 odst. 8 s. ř. s.
Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za zastupování žalobce podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), a to za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč za vyjádření ke kasační
stížnosti ze dne 11. 5. 2012, a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky).
Jelikož advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se odměna o tuto
daň. Částka daně pak činí 20 %, tedy 480 Kč. Jiný úkon v řízení o kasační stížnosti advokát
neučinil a žalobce již zastupoval v řízení před krajským soudem, takže byl s danou věcí náležitě
obeznámen a nemůže mu proto být přiznána také odměna za první poradu s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem
tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů advokáta činí 2880 Kč. Tato částka bude
advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu