ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.23.2012:19
sp. zn. 4 Azs 23/2012 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: K. A.,
zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 117 8, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012,
č. j. 29 Az 10/2011 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Janu Urbanovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2880 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 3. 2011, č. j. OAM-246/VL-18-ZA14-2009, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále jí udělil doplňkovou ochranu podle
§14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců od právní moci rozhodnutí. Podle žalovaného požádala
žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany z důvodů spojených s jejím zdravotním stavem, který
je následkem ekologické katastrofy v jaderné elektrárně Černobyl. Žalovaný neshledal v tvrzeních
žalobkyně důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. a) ani písm. b) zákona
o azylu. Žalobkyně podle žalovaného nesplnila ani podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
podle §13 zákona o azylu.
Žalovaný dále uvedl, že při posuzování podmínek pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu zohlednil zdravotní potíže žalobkyně, přitom nastínil okolnosti zajišťování
lékařské péče v Bělorusku. Uvedl, že lékařská péče je formálně bezplatná, mimo státem
poskytovanou péči existuje systém zdravotního pojištění, prakticky však zdravotnictví příliš
nefunguje. Ve skutečnostech tvrzených žalobkyní však žalovaný neshledal důvod hodný
zvláštního zřetele pro udělení mezinárodní ochrany podle §14 zákona o azylu.
Žalovaný dále dospěl k závěru, že s ohledem na aktuální politickou situaci v zemi původu
žalobkyně po prezidentských volbách v roce 2010 nelze u žalobkyně vyloučit skutečné nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a proto žalobkyni udělil doplňkovou
ochranu, a to na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012,
č. j. 29 Az 10/2011 - 71, bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla vrácena žalovanému
k dalšímu řízení. Soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobkyni a jejímu manželovi hrozí
v zemi původu nebezpečí vážné újmy z důvodů, jimž se obsáhle věnoval ve svém rozhodnutí.
Soud však uvedl, že tvrzení žalobkyně obsahovala širší problematiku, zejména poukazovala
na možné ohrožení života a zdraví svého i manželova v případě dalšího pobytu v zamořeném
území, uvedla přitom případy velmi vážných poškození zdraví v důsledku pobytu v zamořeném
území. Soud uvedl, že nemůže předjímat závěry, které měl žalovaný učinit ohledně těchto tvrzení
a udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, nicméně dospěl k závěru, že žalovaný
tyto okolnosti nedostatečně zvážil. Soud vyslovil přesvědčení, že bylo zapotřebí pořídit podklady
pro řádné posouzení žalobkyní namítaných skutečností, tedy o tom, jakým způsobem se země
jejího původu vypořádala s ochranou zdraví osob, které se podílely na likvida ci následků havárie.
Podklady a argumentace žalovaného nebyly s ohledem na shora uvedené zcela úplné, a proto
soud rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalo vanému k dalšímu řízení.
Ve včasné kasační stížnosti žalovaný (dále též „stěžovatel“) namítl nezákonnost
napadeného rozsudku krajského soudu. Jediným důvodem pro zrušení rozhodnutí bylo podle
žalovaného neudělení azylu žalobkyni podle §14 zákona o azylu . Stěžovatel odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž soud přezkoumává rozhodnutí o humanitárním azylu
pouze v omezeném rozsahu. K tomu citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, neboť je přesvědčen o tom, že své rozhodnutí
o humanitárním azylu řádně odůvodnil a že toto rozhodnutí je v souladu se zjištěným stavem
věci, jasné, nerozporné a zcela přezkoumatelné. Krajským soudem zpochybněný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5 Azs 38/2003 - 58, lze podle stěžovatele
použít na souzenou věc, a to tím spíše, že žalobkyně není osobou zasaženou havárií, nýbrž toliko
likvidátorkou škod. Bagatelizace zdravotní péče v Bělorusku ze strany žalobkyně je podle
stěžovatele pouze subjektivní, závěr soudu o nedostatečném zvážení všech oko lností tedy nemá
oporu ve spise. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, podle něhož rozdílná zdravotní péče nemá relevanci z pohledu řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Soudem uváděná špatná ekologická situace v zemi původu je dále
skutečností irelevantní z hledisek důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel
je přesvědčen o tom, že se žalobkyně dopustila tzv. azylové turistiky, kterou je nutno vnímat jako
zneužití institutu mezinárodní ochrany. Stěžovatel považuje za nadbytečný požadavek soudu,
aby shromáždil informace o dalších osobách, které odstraňovaly následky černobylské tragédie,
neboť informace o zemi původu žalobkyně poskytují plastický obraz možností léčby v Bělorusku
a navíc vyvracejí tvrzení žalobkyně o nedostatečné léčbě v její domovské zemi.
Soud nezohlednil okolnost, že žalobkyni byla udělena doplňková ochrana podle
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu na dobu 12 měsíců, která jí umožňuje legální pobyt
na území České republiky. Žalobkyně se stává účastnicí veřejného zdravotního pojištění a otázka
její léčby je tak vyřešena. Rozsudek soudu považuje stěžovatel za nezákonný zásah do správního
uvážení. Soud se dostal do rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným
v rozsudku ze dne 15. 8. 2011, č. j. 4 Azs 7/2011 - 117, a to ohledně otázky posuzování
humanitárního azylu.
Stěžovatel dále namítl, že soud mu sice uložil rozhodnout toliko o otázce humanitárního
azylu, avšak s ohledem na nedělitelnost výroku musel zrušit celé správní rozhodnutí, takže
by stěžovatel musel znovu přezkoumat případ žalobkyně v celém rozsahu a vydat nové
rozhodnutí, což je podle něj nelogické. Stěžovatel je přesvědčen, že kasační stížnost zásadním
způsobem překračuje jeho vlastní zájmy, a to z důvodu zásadního právního pochybení krajského
soudu, který nerespektoval ustálenou judikaturu týkající se humanitárního azylu. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší s právní soud rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012, č. j. 29 Az 10/2011 - 71, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že považuje napadený rozsudek
za správný. Soud totiž přezkoumával pouze míru správního uvážení a nikoliv její dopad
na věc nebo na samotné důvody neudělení humanitárního azylu. Proto žalobkyně navrhla
odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve zněn í pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu t ak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje ty pický neurčitý právní pojem.
Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria
nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyš šího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnu tí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel mj. i ze stěžovatelem citovaných
rozhodnutí, dospěl však k opačným závěrům než stěžovatel. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Azs 60/2003 - 50, dostupného na www.nssoud.cz,
je rozsah dokazování ve správním řízení ve věcech azylových dán obsahem podané žádosti.
Nejvyšší správní soud je však v souladu s názorem Krajského soudu v Hradci Králové
přesvědčen, že žalobkyně uvedla v řízení o udělení mezinárodní ochrany skutečnosti, které
vyžadovaly řádné a důkladné zhodnocení v rámci správního uvážení ohledně rozhodnutí
o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, dostupné na www.nssoud.cz, pak je zapotřebí
poukázat na to, že v tomto rozhodnutí dospěl soud mj. k závěru, že „udělení azylu z humanitárních
důvodů je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je skutečně věcí
diskrečního oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů.“. Zcela v intencích těchto právních závěrů pak při svém
rozhodování postupoval i Krajský soud v Hradci Králové. Vědom si toho, že nemůže správnímu
orgánu uložit, jak má v režimu správního uvážení rozhodnout, krajský soud ve svém zrušujícím
rozsudku žalovanému toliko vytkl, že při rozhodování o udělení humanitárního azylu důkladně
nezvážil všechny žalobkyní uváděné skutečnosti a uložil žalovanému opětovně provést správní
uvážení ohledně udělení či neudělení humanitárního azylu žalobkyni podle §14 zákona o azylu.
Procesně správný a zákonu odpovídající postup krajského soudu tedy nebyl v žádném případě
v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že na souzenou věc plně dopadá rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 5 Azs 38/2003 - 58, dostupné na www.nssoud.cz,
pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani toto rozhodnutí na souzenou věc nelze použít,
neboť v něm soud řešil skutečnost, že obava z následků ekologické havárie nemůže být důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. V nyní souzené věci však krajský
soud dospěl k závěru, že okolnost účasti žalobkyně na likvidaci jaderné havárie v Černobylu měla
být stěžovatelem více zvážena v rámci posuzování okolností pro případné udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu, a nikoliv jako okolnost udělení mezinárodní ochrany podle
§12 zákona o azylu.
Rovněž pokud jde o odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, resp. rozhodnutí ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 4 Azs 7/2011 - 117, obě dostupná na www.nssoud.cz, pak se Nejvyšší správní soud se závěry
těchto rozhodnutí ztotožňuje. V souzené věci však - na rozdíl od situace v citovaných
rozhodnutích - stěžovatel žalobkyní tvrzené okolnosti nedostatečně posoudil v režimu správního
uvážení ohledně udělení mezinárodní ochrany podle §14 zákona o azylu, a proto Krajský soud
v Hradci Králové postupoval správně, když jeho rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svůj rozsudek ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 63/2004, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož je správní orgán co do skutkových
okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou mož nost ani nemá. Nejvyšší správní soud
přitom podotýká, že v souzené věci žalobkyně uvedla v řízení o udělení mezinárodní ochrany
takové skutečnosti, jež měl stěžovatel řádným a přezkoumatelným způsobem posoudit z hlediska
všech forem udělení azylu, tedy i řádně provést správní uvážení ohledně udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu, a pokud tak neučinil, bylo na mís tě jeho rozhodnutí zrušit
a věc vrátit žalovanému k novému posouzení.
Zrušení celého správního rozhodnutí s ohledem na nedělitelnost jeho výroku napadeným
rozsudkem nemá za následek povinnost žalovaného zabývat se v dalším řízení všemi důvody
mezinárodní ochrany. Proto postačí, když v něm žalovaný bude v intencích zrušujícího rozsudku
krajského soudu posuzovat pouze otázku humanitárního azylu, přičemž závěry učiněné
v předchozím rozhodnutí ve vztahu k dalším formám mezinárodní ochrany bude moci v případě
nezměněného skutkového stavu přejmout do svého nového správního rozhodnutí.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správn ího soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 s §60 odst. 3 věty první
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační
stížnost odmítnuta.
Žalobkyni byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 29 Az 10/2011 - 13, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jan Urban. Ustanovený zá stupce
je oprávněn zastupovat účastníka řízení také v řízení o kasační stížnosti, přičemž odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů hradí stát, jak vyplývá z §35 odst. 8 s. ř. s.
Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za zastupování žalobkyně podle §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), a to za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč za vyjádření
ke kasační stížnosti ze dne 3. 5. 2012, a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3
vyhlášky). Jelikož advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se odměna
o tuto daň. Částka daně pak činí 20 %, tedy 480 Kč. Jiný úkon v řízení o kasační stížnosti advokát
neučinil a žalobkyni již zastupoval v řízení před krajským soudem, takže byl s danou věcí náležitě
obeznámen a nemůže mu proto být přiznána také odměna za první poradu s klientkou včetně
převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem
tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů advokáta činí 2880 Kč. Tato částka bude
advokátovi vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu