ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.25.2012:42
sp. zn. 4 Azs 25/2012 – 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. S.,
zast. JUDr. Markem Janstou, advokátem, se sídlem nám. Míru 14, Mladá Boleslav,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 48 Az 3/2012 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Marku Janstovi, advokátovi, se s t a n o v í
ve výši 2400 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2012, č. j. OAM-1/LE-BE02-PA03-2012, a rozhodl
dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Přezkoumávaným rozhodnutím rozhodl žalovaný tak, že žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) a řízení se podle §25 písm. i) téhož zákona zastavuje.
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný nejprve poukázal na skutečnost, že žalobce
v minulosti již třikrát žádal o mezinárodní ochranu. Svou první žádost podal dne 28. 11. 2005,
avšak rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 6. 2006, č. j. OAM-1031/LE-C09-2005,
mu mezinárodní ochrana udělena nebyla. Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 9. 2006. Řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku krajského soudu bylo zastaveno dne 10. 5. 2007. Druhá žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 21. 3. 2008 byla žalovaným shledána nepřípustnou a řízení o ní bylo
zastaveno rozhodnutím ze dne 27. 3. 2008, č. j. OAM-232/LE-BE03-BE07-2008. Žaloba proti
tomuto rozhodnutí žalovaného byla dne 22. 8. 2008 zamítnuta Krajským soudem v Praze.
Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud dne 11. 6. 2009. Potřetí
žalobce požádal o mezinárodní ochranu dne 17. 6. 2010, přičemž v žádosti uvedl stejné důvody
jako v první a druhé žádosti a žalovaný proto rozhodnutím ze dne 16. 7. 2010,
č. j. OAM-229/ZA-06-ZA12-2010, řízení zastavil podle §25 písm. i) zákona o azylu.
Žalovaný po zhodnocení skutečností uvedených žalobcem v pořadí již čtvrté žádosti,
jakož i průběhu řízení o ni a po jejich posouzení a porovnání s důvody uváděnými v předchozích
řízeních dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly vést
v jeho případě další meritorní řízení. Žalovaný zdůraznil, že již v předcházejících řízeních
objektivně posoudil obavy, pro které žalobce opustil svou vlast a důvody, pro které není ochoten
se do své vlasti vrátit. Poukázal na skutečnost, že na Ukrajinu za ním odcestovala opakovaně
i jeho přítelkyně R. M. a pobývala tam s ním dvakrát více jak jeden měsíc, takže
ani jí prezentovaná péče o nemocnou matku není patrně akutní. Vzniklé potíže s násilným
jednáním soukromých osob měl žalobce možnost ve své vlasti řešit za p omoci tamních orgánů
a institucí, což ostatně může i v případě svého dalšího návratu do vlasti. Žalobce podle
žalovaného v souvislosti s motivy své žádosti o mezinárodní ochranu opět uvedl pouze jediný
důvod, a to snahu zlegalizovat si v České republice pobyt, aby zde mohl žít se svou přítelkyní
a nebyl nucen vrátit se na Ukrajinu, kde se obává jednání lidí, jejichž trestnou činnost nahlásil
policii a kteří mu proto v minulosti způsobili příkoří.
Krajský soud se s tímto posouzením věci ztotožnil a v kasační stížností napadeném
rozsudku konstatoval, že žalobce podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany, čímž naplnil ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu
a žalovaný proto postupoval správně, pokud řízení zastavil podle §25 písm. i) zákona o azylu.
Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, podle které mu měla být udělena doplňková ochrana
podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť jeho vycestování do země původu
by mu znemožnilo rodinný život a bylo by tak v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Shledal totiž, že žalobce může realizovat rodinný život na Ukrajině, což není vyloučené
s ohledem na postoj jeho přítelkyně, anebo legalizací svého pobytu podle zákona o pobytu
cizinců.
Proti rozsudku krajského soudu ze dne 14. 3. 2012, č. j. 48 Az 3/2012 – 28, podal žalobce
(dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž požádal o ustanovení advokáta pro řízení
o kasační stížnosti. S ohledem na tento návrh Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením ze dne
29. 5. 2011, č. j. 4 Azs 25/2012 – 18, ustanovil pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Marka Janstu,
LL. M., advokáta.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž
uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vyjádřil
přesvědčení, že důvody, které uvedl v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, měly
být posuzovány meritorně. Rodinný život cizince totiž může za určitých okolností být důvodem
pro udělení doplňkové ochrany podle zákona o azylu. Stěžovatel namítal, že by jeho případné
vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Poukázal na skutečnost,
že v České republice navázal vztah se slečnou R. M., s níž žije ve společné domácnosti a za dobu
svého pobytu je již plně integrován a hovoří plynule česky. Nucené vycestování by tak podle
stěžovatele představovalo citelný zásah do jeho rodinného života a představovalo by porušení čl.
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele žalovaný správní orgán
i krajský soud nesprávně zhodnotily otázku možného udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel
požádal o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012, č. j. 48 Az 3/2012 – 28, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dovolává stížnostního důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že Ukrajinu opustil naposledy
v polovině října roku 2010 z důvodu pronásledování pramenícího z jeho minulosti v této zemi.
Dále poukázal na skutečnost, že v České republice má dlouhodobý vztah s družkou, se kterou
se chce oženit. Z uvedených důvodů stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud
za nepřijatelné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel považuje rozhodnutí žalovaného
za citelný zásah do svého rodinného života, přičemž v této souvislosti namítá nesprávnost
postupu žalovaného správního orgánu i krajského soudu při zhodnocení otázky možného udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že jeho
případné vycestování by bylo jednoznačně v rozporu s mezinárodními závazky České republiky
(čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Nutno souhlasit se žalovaným i s krajským soudem, že tytéž skutkové okolnosti týkající
se jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ať už ve formě azylu, či doplňkové ochrany
vznesl stěžovatel již v předchozích žádostech a byly předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozích pravomocně skončených řízeních správních i soudních
a byly tak naplněny důvody nepřípustnosti žádosti podle §10a písm. e) zákona o azylu a žalovaný
proto právem řízení zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona. Možno v tomto směru odkázat
na ustálenou soudní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 – 74 a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96,
podle něhož: správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat
v souladu s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění
týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných
nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost
o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou
žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle §25
písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zastaví.
Stěžovatel již v předchozích řízeních tvrdil zásah do jeho rodinného života s odkazem
na svou silnou vazbu ke své družce (občance České republiky), přičemž v předchozích řízeních
byla tato otázka vypořádána. Nově namítá pouze to, že jeho vycestování by bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod).
Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění k této námitce, která však není
uváděním nových skutečností, jež nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím (předchozích) pravomocně
ukončeném řízení, ale námitkou nesprávného právního posouzení věci, předesílá, že otázkou
zásahu do rodinného života a tím, za jakých situací by tento představoval porušení
mezinárodních závazků České republiky podle §14a zákona o azylu se Nejvyšší správní soud
ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát zabýval. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, zdejší soud uvedl, že „ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek
respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů
mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu
(...) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy,
tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu
a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný,
resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou
ochranu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění
extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid
proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).“ V rozsudku č. j. 2 Azs 24/2010 – 90, ze dne
6. 8. 2010 konstatoval, že „za „vážnou újmu“ se bude považovat i situace, pokud by vycestování cizince nebylo
možné s ohledem na závazky plynoucí z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Tradičně půjde
např. o situace, kdy vycestování není možné s ohledem na respektování soukromí a rodinného života,
tak jak je zakotveno v čl. 8 Úmluvy.“ V takovém případě je ale nezbytné zkoumat intenzitu tohoto
zásahu, neboť při absenci definice pojmu „rodinný život“ je jeho chápání Evropským soudem
pro lidská práva poměrně široké. Je proto třeba zvážit zejména možný extrateritoriální účinek
čl. 8 Úmluvy (viz k tomu výše již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Azs 5/2009 - 58).
Z další judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že právo na soukromý a rodinný
život vyplývající z čl. 8 Úmluvy chrání především §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, který znemožňuje
uložení správního vyhoštění v případech zásahu do rodinného a soukromého života, a nikoli
§179 odst. 2 písm. d) téhož zákona, který obsahuje obdobné důvody znemožňující vycestování,
jako jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71). V rámci řízení podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
by se obvykle posuzovalo, zda zákaz pobytu na území ČR v některých případech dosáhl intenzity
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života; této intenzity obvykle dosáhne
jen dlouhodobý zákaz pobytu. Není vyloučeno podřadit některé zásahy do rodinného života
pod důvody pro udělení doplňkové ochrany, např. případy, kdy by si stěžovatel vytvořil
na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem
do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR
(viz již zmíněný rozsudek č. j. 5 Azs 46/2008 - 71).
V posuzované věci žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že samotná existence vztahu
vyhošťované osoby k občanům České republiky, stejně jako případné sdílení společné
domácnosti, či deklarovaná hloubka citů mezi posuzovanými osobami, neznamená ještě
automaticky shledání nemožnosti vycestování cizince (ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců),
který je předmětem řízení o správním vyhoštění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva, který v minulosti tuto otázku mnohokrát řešil, muselo by se jednat o natolik
dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji pak dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi,
aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a naopak již nemožnost zpětné
integrace v zemi původu cizince bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného
následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. Žalovaný poukázal
na skutečnost, že stěžovatel dlouhodobě pobývá na území České republiky neoprávněně
a opakovaně se vyhýbal vycestování i přesto, že mu bylo již od roku 2005, kdy se shodou
okolnost seznámil se svou družkou, opakovaně uloženo správního vyhoštění, trestní příkaz
o vyhoštění a vydávány výjezdní příkazy. Nucené deportaci se snažil vyhnout změnou totožnosti,
což se mu zpočátku dařilo. Stěžovateli i jeho družce muselo být již v době navazování vztahu
v roce 2005 zcela jasné, že stěžovatel zde pobývá neoprávněně bez platného povolení
a že kdykoliv může nastat doba, kdy bude muset Českou republiku opustit. Muselo
jim být (a dle jejich vyjádření také bylo) zcela jistě známo, že se zde stěžovatel zdržuje s tím,
že je v České republice zařazen v evidenci nežádoucích osob. Stěžovatel a jeho družka hovořili
o svém vztahu a uváděli, že stěžovatelův návrat do země původu by pro ně nemusel být velkou
překážkou, protože družka stěžovatele je ochotna svého druha v případě nucené deportace
následovat. Žalovaný poukázal na skutečnost, že stěžovatel se opakovaně na Ukrajinu vracel,
vstupoval do řízení s místními úřady a nelze tudíž v jeho případě vůbec hovořit o ztrátě zázemí
na Ukrajině nebo dokonce o nějakém nebezpečí ze strany státních orgánů země. Stěžovatelova
družka také jednoznačně uvedla, že kdyby její druh musel odjet na Ukrajinu, odjela by s ním.
Tvrzená nutnost péče o nemocnou matku družky stěžovatele není podle žalovaného zásadní,
neboť družka stěžovatele na Ukrajině již opakovaně pobývala a vždy se jednalo o pobyt delší
než jeden měsíc. Podle žalovaného tak stěžovatel svůj vztah k družce může nadále realizovat
z místa, kde bude mít povolen pobyt a po uplynutí doby stanovené pro jeho zákaz pobytu
na území České republiky se za ní může vrátit. Žalovaný zohlednil nejen samotnou existenci
vztahu stěžovatele s družkou, dobu jejich společného soužití na území České republiky, ale také
možnost stěžovatelovy zpětné integrace a vedení běžného života v zemi jeho původu. Žalovaný
dospěl k závěru, že návrat do země původu by pro stěžovatele nebyl komplikovaný a v případě
stěžovatele tak převažují zájmy na ochraně veřejného pořádku nad ochranou jeho soukromého
života v České republice, který může pokračovat i na Ukrajině. Stěžovatel podle žalovaného
ostatně neuvedl žádnou překážku pro svůj návrat na Ukrajinu, kterou by nemohl řešit s orgány
a institucemi země svého původu. Dosavadní pobyt stěžovatele na území České republiky nelze
považovat za takový stupeň integrace, který by neumožňoval jeho návrat do vlasti. Žalovaný
uzavřel, že návrat stěžovatele do jeho země původu nebude vzhledem k výše uvedeným
skutečnostem zásahem nepřiměřeným.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný se rodinným životem stěžovatele na území České
republiky podrobně zabýval a náležitě odůvodnil svůj závěr, že snahu stěžovatele zůstat v České
republice se svou družkou nelze podřadit pod hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a zákona
o azylu. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a dodává, že stěžovatel v průběhu
řízení před správním orgánem, a ani poté v řízení před soudem, neuvedl žádné azylově relevantní
skutečnosti, ani jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly přednostní aplikaci mezinárodní smlouvy
ve smyslu čl. 10 Ústavy. Rovněž krajský soud se otázkou rodinného života stěžovatele zabýval
(byť tak učinil velice stručně) a dospěl k závěru, že stěžovatel může realizovat rodinný život
na Ukrajině (což vzhledem k výše uvedenému postoji jeho přítelkyně ke společnému životu v této
zemi není vyloučené), nebo v České republice, za předpokladu, že vyhoví zákonným podmínkám
tím, že zlegalizuje svůj pobyt podle zákona o pobytu cizinců. Krajský soud při posouzení věci
postupoval správně, neboť stěžovatel neuvedl v řízení před žalovaným ani poté v soudním řízení
žádné důvody, které by naznačovaly, že pouhým vycestováním z území České republiky by došlo
k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného života. Jedinou skutečností, kterou na podporu
své argumentace stěžovatel uváděl, byl jeho vztah s družkou; v posuzované věci však nebyl
zjištěn žádný důvod, proč nemůže tento rodinný život společně se svou družkou realizovat
na Ukrajině. Stěžovatel sice poukazoval na nutnost péče družky o její nemocnou matku, Nejvyšší
správní soud má však stejně jako žalovaný za to, že tato skutečnost není zásadní, neboť družka
stěžovatele na Ukrajině již dlouhodobě pobývala, přičemž ve vysvětlení podaném v trestním
řízení uvedla, že kdyby stěžovatel musel odjet na Ukrajinu, odjela by s ním.
Z citované judikatury vyplývá, že v případě stěžovatele by rozpor s čl. 8 Úmluvy měly
primárně posoudit příslušné orgány v řízení o správním vyhoštění (srov. již citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71). Stěžovateli již bylo správní vyhoštění uloženo a nesouhlasí-li s jeho
závěry v uvedeném, měl v prvé řadě využít prostředky zákona o pobytu cizinců (např. odvolání
proti rozhodnutí o vyhoštění a následný soudní přezkum) za účelem posouzení dopadu vyhoštění
na realizaci svého rodinného a soukromého života. Některé zásahy do rodinného a soukromého
života zákon o pobytu cizinců umožňuje znovu posoudit i u pravomocných rozhodnutí
o správním vyhoštění (§122 zákona o pobytu cizinců), tedy i pokud stěžovatel opravné
prostředky nepodal či nebyl v odvolání a soudním přezkumu úspěšný.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že právní otázka aplikace čl. 8 Úmluvy v souvislosti
s §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu již byla jeho dosavadní judikaturou plně vyřešena, krajský
soud postupoval plně v souladu s touto judikaturou a nedopustil se tak vady uvedené v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Marku Janstovi, advokátovi, který mu byl k jeho
žádosti ustanoven pro řízení o kasační stížnosti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 5. 2012, č. j. 4 Azs 25/2012 – 18, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. převzetí
a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkon tak náleží zástupci stěžovatele
odměna ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši
300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele nedoložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. jeho odměna nezvyšuje o částku
odpovídající této dani. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 2400 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu