ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.14.2012:35
sp. zn. 5 As 14/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové,
soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: G.
M. G., zastoupené Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem nám. Republiky 1, Opava,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 113/2011 – 4,
takto:
I. Návrh žalobkyně na zrušení ustanovení a na ustanovení nového zástupce
se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 113/2011 – 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Antonína Hulvy se u r č u j e
částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě ( dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí speciální pedagožky žalovaného nevyhovět žádosti žalobkyně
o vystavení písemného potvrzení.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2011 stěžovatelka obecně namítala, že usnesení
krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti „faktickému rozhodnutí“ žalované, je nezákonné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ je přezkoumatelné
ve správním soudnictví. K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 113/2011 - 15, ustanovil jejím zástupcem Mgr. Antonína Hulvu, advokáta. Ustanovený
zástupce k výzvě soudu kasační stížnost podáním ze dne 14. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační
namítá, že rozhodnutí speciální pedagožky Mgr. M. H. je nutno považovat za rozhodnutí dle §65
odst. 1 s. ř. s., neboť bylo v daném případě rozhodováno orgánem veřejné správy o právu
stěžovatelky v oblasti veřejné správy. Krajský soud nesprávně posoudil charakter tohoto
rozhodnutí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu podáním ze dne 12. 3. 2012, tomuto soudu sdělila, že v posuzované věci nebyl
vydán žádný správní akt. Danou problematiku řešila pedagožka pohovorem. Při pohovoru
stěžovatelce sdělila, že požadovaný údaj je uveden v návrhu na kázeňskou odměnu, jehož kopii
obdržela. Záznam o pohovoru provedla pedagožka do počítačového programu VIS.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
I.
Dne 16. 12. 2011 bylo krajskému soudu doručeno podání ze dne 13. 12. 2011, ve kterém
stěžovatelka žádá soud, aby advokáta Mgr. Antonína Hulvu zprostil povinnosti ji v dané věci
zastupovat. Jako důvod své žádosti stěžovatelka uvedla, že ustanovený zástupce ji ve věznici
nenavštívil ani jinak nekontaktoval. Doplnění kasační stížnosti k rukám stěžovatelky nezaslal.
Stěžovatelka dále žádá, aby jejím zástupcem byl ustanoven JUDr. Mario Hartmann, advokát,
o němž ví, že by ji ve věznici Světlá nad Sázavou, navštívil a kasační stížnost řádně doplnil.
Při posouzení předmětných návrhů Nejvyšší správní soud vycházel ze zákonných
podmínek pro ustanovení zástupce soudem, tak jak jsou stanoveny v §35 odst. 8 s. ř. s. Přitom
soud na jedné straně vážil zájem stěžovatelky na tom, aby jí byl pro dané řízení ustanoven nový
zástupce z řad advokátů, na druhé straně pak soud zohlednil náklady, které by státu v důsledku
zastoupení stěžovatelky takto nově ustanoveným advokátem vznikly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody
pro zrušení ustanovení Mgr. Antonína Hulvy, advokáta, zástupcem stěžovatelky a pro ustanovení
nového zástupce z řad advokátů.
K uvedenému závěru Nejvyšší správní soud vedly následující důvody:
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí, že „navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené
v odstavci 2 platí v takovém případě stát“.
Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit
zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky, tj. musí jít o účastníka,
u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a dále musí být ustanovení
zástupce soudem v určitém konkrétním případě nezbytné pro ochranu práv takového účastníka.
Stěžovatelka byla od soudních poplatků osvobozena usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 9. 2011. Z této skutečnosti Nejvyšší správní soud pro účely tohoto
rozhodnutí vycházel i přestože ze sdělení Vězeňské služby ČR, Vazební věznice a ústavu
pro výkon zabezpečovací detence Brno založeného ve spisu vyplývá, že stěžovatelka byla dne
14. 2. 2012, tj. v průběhu řízení o kasační stížnosti, z trestu odnětí svobody podmíněně
propuštěna, mohlo tedy u ní následně dojít ke změně majetkových poměrů.
Pokud jde o v pořadí druhou podmínku, řízení o kasační stížnosti je specifické potud,
že zastoupení stěžovatele bez odpovídajícího právnického vzdělání advokátem je podmínkou
řízení o kasační stížnosti, takže obecně při posuzování návrhu takového stěžovatele
na ustanovení zástupce není třeba zjišťovat, zda tato druhá podmínka je či není splněna, neboť
nezbytnost jeho zastoupení v řízení o kasační stížnosti se předpokládá ze zákona.
V daném případě nicméně nelze přehlédnout, že stěžovatelce již zástupce z řad advokátů
ustanoven byl a stěžovatelka tedy je v daném řízení advokátem zastoupena. Ustanovený advokát
pak v dané věci jménem stěžovatelky, po doručení usnesení o ustanovení, kasační stížnost
ve lhůtě soudem stanovené řádně doplnil.
K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že v daném případě je kasační stížností
napadeno rozhodnutí, jímž krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. V takovém případě je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti oprávněn toliko
zkoumat, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá,
jsou v souladu se zákonem. Z obsahu předmětné kasační stížnosti, tak jak byla doplněna podáním
ze dne 14. 11. 2011, je zřejmé, že ustanovený zástupce kasační stížnost odůvodnil dostatečným
způsobem, když ji opřel o důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětná kasační stížnost je plně projednatelná
a lze o ní bez dalšího rozhodnout.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že ustanovený zástupce stěžovatelky splnil
v řízení o kasační stížnosti svou roli a zájem stěžovatelky na ochraně jejích práv byl v daném
případě dostatečným způsobem uspokojen. Nejvyšší správní soud tudíž i přes skutečnosti
uváděné v předmětném návrhu neshledal důvody pro to, aby v daném případě zprostil
ustanoveného advokáta povinnosti stěžovatelku zastupovat a aby stěžovatelce ustanovil nového
zástupce z řad advokátů, neboť takový postup není nezbytný k ochraně jejích práv. Zdejší soud
naopak zohlednil skutečnost, že navrhovaným postupem by v rozporu se zásadou ekonomie
řízení vznikly státu neopodstatněné náklady.
Nejvyšší správní soud tedy návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení Mgr. Antonína
Hulvy, advokáta, jejím zástupcem a na ustanovení nového zástupce z řad advokátů zamítl,
když tento, jak tvrdí stěžovatelka, nebyl nečinný. Stěžovatelka tak zůstává s ohledem na shora
uvedené v řízení o kasační stížnosti zastoupena krajským soudem ustanoveným advokátem.
II.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané usnesení krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Důvodnost přitom Nejvyšší správní soud shledal nad rámec
stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek.
Nejvyšší správní soud totiž v souladu s §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.), není vázán důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení před soudem zmatečné
[§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek
stěžovatelky napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále zjistil, že řízení
o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s.
(zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání
adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud
z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci),
že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí
splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 21. 6. 2011 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí speciální pedagožky
Věznice Opava Mgr. M. H. nevyhovět žádosti stěžovatelky o vystavení písemného potvrzení.“ Ve svém podání
stěžovatelka dále uvedla, že podala písemně žádost o vystavení písemného potvrzení týkajícího se
výuky francouzštiny v období od 12. 10. 2010 - 3. 3. 2011. Dne 9. 6. 2011 Mgr. H. sdělila ústně
stěžovatelce, že takové potvrzení nevydá, přitom povinností žalované bylo potvrzení vydat. Dále
stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně stěžovatelka avizovala, že
svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce. Stěžovatelka požádala o osvobození od
soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Ačkoliv podle označení směřovala žaloba stěžovatelky proti „rozhodnutí“, z jejího
obsahu nebylo zřejmé, zda v dané věci rozhodnutí žalovaná vydala. Formulace žalobních námitek
naopak nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena proti postupu žalované,
která odmítla vydat stěžovatelce požadované písemné potvrzení. Taktéž petit návrhu chyběl.
Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo na místě odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s.
Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby, si byla vědoma chybějících náležitostí žaloby,
když odkazovala na doplnění žaloby ustanoveným advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému správnímu aktu žaloba směřuje, je povinen postupem žalobce vyzvat k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalovaného, přistoupil k rozhodnutí o žalobě, přičemž
návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy jako žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení krajský soud
vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě proti rozhodnutí
speciální pedagožky žalovaného nevyhovět žádosti stěžovatelky o vystavení písemného potvrzení.““. Následně
krajský soud dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle
§65 odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby vymezil předmět
řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě byla nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. V úvahu přicházela i žaloba proti
nečinnosti, když stěžovatelka v podstatě brojila proti postupu žalované, která nevydala písemné
potvrzení, ačkoliv dle stěžovatelky ji stíhala tato povinnost ze zákona. Ze samotného
přezkoumávaného usnesení pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu
na zahájení řízení, resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení,
vědom: krajský soud sice žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových
rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů
veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud
uvedl, že právě o takový případ se v posuzované věci jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba
stěžovatelky mohla mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což nebylo v souladu s obsahem žaloby, kterou stěžovatelka brojí proti
faktickému úkonu žalované, jež odmítla vydat požadované písemné potvrzení. K tomu přistupuje
vada podání spočívající v tom, že předmětná žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou
náležitost jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti
nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.]. V každém případě se ovšem jednalo
o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady
postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat,
zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné
nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby ji soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout,
resp. že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě
kterých předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, které, jak bude níže
pojednáno, nebyly krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem
odůvodněny. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti
učinit pouze tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět.
To znamená, že zjevná neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, bez toho,
aniž by krajský soud musel činit jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ
se však v projednávané věci nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná. Tyto
závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené „rozhodnutí“ obstaral, přičemž
rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému
„rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují. Krajský soud v odůvodnění setrval na obecném výkladu
bez potřebné specifikace na projednávanou věc.
Jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence
řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého
procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat
na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
Ani této povinnosti krajský soud nedostál a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností
pro nedostatek odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést. Částka daně, vypočtená dle §37 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí
960 Kč. Celková částka odměny tedy činí 5760 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu