ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.21.2012:42
sp. zn. 5 As 21/2012 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Oldřichem Mlatečkem, advokátem se sídlem Sokolovská
18, Krnov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 150/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 150/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Oldřicha Mlatečka se u r č u j e
částkou 13 875 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011 označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí vyšetřovatele a vedoucího OPaS, mjr. Bc. R. M.,
nevyhovět žádosti žalobkyně o rozhovor ze dne 7. 6. 2011“.
V návrhu žalobkyně uvádí, že dne 7. 6. 2011 požádala prostřednictvím příslušníků
Vězeňské služby České republiky o rozhovor vyšetřovatele a vedoucího oddělení prevence
a stížností (OPaS) věznice Opava, mjr. M. Přestože se jednalo o naléhavou záležitost, nebylo
dané žádosti vyhověno ani dne 7. 6. 2011, ani, jak uvádí žalobkyně, „ve stanovené lhůtě 7 kalendářních
dnů“; tímto měla být žalobkyně vážně zkrácena na svých subjektivních právech. Žalobkyně
v žalobě dále konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konečně uvedla, že svou žalobu
dále doplní prostřednictvím svého zástupce, o jehož ustanovení jakož i o osvobození
od soudních poplatků zároveň požádala.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
vyšetřovatele a vedoucího OPaS nevyhovět žádosti žalobkyně o rozhovor, přičemž tuto žalobu
prvním výrokem usnesení ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 150/2011 - 4, odmítl. Druhým výrokem
pak zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad
advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl (s odvoláním se na závěry usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikované pod č. 1144/2007 Sb.
NSS), že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné
moci, jež jsou výsledkem příslušného, často formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje
vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva a povinnosti některý z obecně závazných právních
předpisů České republiky. Od takových rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny
či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud dospěl k závěru, že o takový případ se jedná
i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou,
neboť směřovala proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání
vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně
na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl,
že vzhledem k uvedeným důvodům pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být
úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.; jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení
zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Stěžovatelka obecně namítá, že krajský soud danou věc neposoudil správně, když žalobu odmítl
s tím, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. S tímto
závěrem stěžovatelka nesouhlasí a naopak se domnívá, že napadený postup žalované je aktem
v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. přezkoumatelným.
K návrhu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 150/2011 - 17, stěžovatelku osvobodil od soudních poplatků a ustanovil jejím
zástupcem JUDr. Oldřicha Mlatečka, advokáta.
Podáním doručeným krajskému soudu dne 15. 11. 2011 ustanovený zástupce jménem
stěžovatelky doplnil kasační stížnost. V doplnění kasační stížnosti uvedl, že usnesení krajského
soudu je nezákonné z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nesprávné
posouzení právní otázky ve smyslu písm. a) citovaného ustanovení s. ř. s. spatřoval v tom,
že stěžovatelce byla odepřena práva, která jí přísluší dle §20 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu
vazby a §62 odst. 2 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, tedy právo na
rozmluvu s ředitelem nebo jeho zástupcem. Nezákonnost spatřoval ustanovený zástupce také
v tom, že stěžovatelka měla být ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s., pokud byl krajský soud toho
názoru, že věc nespadá do kompetence správních soudů, poučena o možnosti podání žaloby
příslušnému soudu.
Na základě substituční plné moci kasační stížnost jménem stěžovatelky doplnil podáním
doručeným krajskému soudu dne 30. 12. 2011 také JUDr. Mario Hartmann, advokát.
Nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu spatřoval v důvodech uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Blíže nespecifikované rozhodnutí ředitele věznice
č. j. VS 15/2011-101 s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu označil za rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť zasahuje do právní sféry stěžovatelky. Krajský soud také svým
rozhodnutím měl porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces., jakož i právo na soudní
přezkum rozhodnutí správního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nedostatek odůvodnění napadeného usnesení má být taktéž v rozporu s judikaturou Ústavního
soudu. Konečně doplnění kasační stížnosti odkazuje na přiložený rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 57 A 5/2010, v němž jmenovaný soud považoval rozhodnutí
ředitele věznice Ostrov o nezahlazení kázeňského trestu za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Stěžovatelka upozorňuje i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
32/08, jímž Ústavní soud zrušil §76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí
svobody“), který stanovil výluku ze soudního přezkoumání u rozhodnutí vydaných v kázeňském
řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila sdělením doručeným Nejvyššímu správnímu
soudu dne 1. 3. 2012. Uvedla přitom, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt
a z vyjádření vedoucího samostatného referátu prevence a stížností vyplývá, že mu nebyla známa
skutečnost, že byl o rozhovor požádán, a žádné rozhodnutí v této věci nevydal; v inkriminovanou
dobu se nadto měl nacházet na dovolené mimo území České republiky.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. ( viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz). Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí,
nebude se moci ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou
zákonnosti žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení je toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
V daném případě stěžovatelka namítá nesprávnost závěru krajského soudu, že napadený
postup žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ovšem v prvé
řadě zkoumal, zda řízení před krajským soudem, z něhož napadené usnesení vzešlo, není zatíženo
případnou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Případný nedostatek spočívající v takové vadě by totiž byl důvodem ke zrušení napadeného
usnesení, k němuž Nejvyšší správní soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.
Krajskému soudu je třeba vytknout především to, že žalobu odmítl bez jakéhokoliv
podkladu ve spise, a navíc tak učinil, aniž by vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby. Soudní
řád správní stanoví náležitosti jednotlivých druhů žalob (viz §71, §80 odst. 3, §84 odst. 3 s. ř. s.).
Pokud takové náležitosti podání účastníka řízení nemá, upravuje soudní řád správní postup
krajského soudu při doplňování náležitostí žaloby a odstraňování jejích vad a rovněž stanoví,
jak má soud postupovat v případě, že nedostatky žaloby odstraněny nebudou.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno; k podání musí být připojeny
listiny, kterých se podatel dovolává. Náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 odst. 1 s. ř. s. vyjmenovává §71 odst. 1 s. ř. s., podle kterého musí taková žaloba
kromě obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat též označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá,
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
žalobce navrhuje provést a konečně musí obsahovat také návrh výroku rozsudku, tj. žalobní petit.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. pak žalobce k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
Je přitom zjevné, že podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 nesplňovalo podstatné
náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
zde napadené rozhodnutí nikterak blíže neoznačila, z podání dále nevyplývá, kdy jí mělo být
takové rozhodnutí doručeno či jinak oznámeno, přičemž takové údaje nelze dovodit ani z jiných
listin, když stěžovatelka kopii napadeného rozhodnutí k předmětnému podání nepřiložila.
Předmětné podání stěžovatelky dále neobsahuje ani žalobní petit, který je nutnou náležitostí
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.]. Nutno podotknout,
že o neúplnosti podání svědčí též sdělení samotné stěžovatelky, že žalobu dále doplní
prostřednictvím svého zástupce.
Krajský soud přesto podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil dle jeho označení, tedy
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a bez dalšího žalobu stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Postup krajského soudu v daném případě byl v rozporu s §37 odst. 5 s. ř. s., podle
kterého „[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu
lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.“.
S ohledem na vady podání ze dne 16. 6. 2011 měl tedy krajský soud před vydáním
rozhodnutí stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k jejich odstranění. Takto však
nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání si opisu napadeného správního aktu,
byl-li takový vydán, a vyjádření žalované k tomu, jaký správní akt je vlastně napadán, přistoupil
krajský soud k rozhodnutí o žalobě, která postrádala základní zákonné náležitosti.
Vzhledem k formulaci předmětné žaloby lze navíc pochybovat o tom, že stěžovatelka
tímto podáním vskutku brojila proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
byť stěžovatelka takto napadený postup žalované označila. Jak již zdejší soud konstatoval výše,
stěžovatelka napadené „rozhodnutí“ v předmětném podání ani nikterak blíže nespecifikuje a dále
neuvádí ani den, kdy jí mělo být takové „rozhodnutí“ oznámeno. Z obsahu žaloby tedy nelze
usuzovat na to, že žalovaná v dané věci vskutku správní rozhodnutí vydala, a nenasvědčuje tomu
ani její dodatečné vyjádření, které si Nejvyšší správní soud vyžádal.
Z podání stěžovatelky nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s., případně zda nejde
o žalobu nečinnostní podle §79 s. ř. s.
Odlišením těchto tří základních žalob ve správním soudnictví se podrobně zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 -
98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl: „Rozdíl mezi žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu a zásahovou žalobou (…) primárně spočívá ve formě aktů nebo úkonů, proti nimž uvedené
žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím obecně povahu
individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního práva (ať již
vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního zákona).
Oproti tomu zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti
jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony
technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž
i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného než
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (…) Nečinnostní žaloba je ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu svým způsobem přípravným a pomocným prostředkem. Jejím účelem je umožnit, aby soud
přinutil správní orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé a také případně osvědčení.
V řízení o nečinnostní žalobě soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z výše uvedené množiny
taxativně vymezených aktů, jak jsou uvedeny v §79 odst. 1 s. ř. s. Pokud shledá, že tomu tak je, uloží
správnímu orgánu takový akt vydat. Jedná-li se o akt přezkoumatelný na základě žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, soud správnímu orgánu neuloží, jaký obsah má dotyčný akt mít, nýbrž toliko povinnost
jej vydat. Obsahová stránka takového aktu pak může být přezkoumána poté, co bude vydán, v případném
následném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.“
Rozšířený senát zároveň vycházel z toho, že „věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení
podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči
jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud neměl,
anebo odmítající jej zbavit určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá
jednotlivcem nárokovaná práva; jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, tedy
mj. i nekonáním v případě, že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat, ať již
předepsanou formou, anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“.
V uvedeném usnesení se rozšířený senát zabýval rovněž povahou rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž nepřisvědčil plně toliko materiální definici
správního rozhodnutí. Rozšířený senát konstatoval, že „formální definiční znaky (správního) rozhodnutí
definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky
vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která
se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného
aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný
a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše
rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených
i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na postup správního
orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo
o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65
odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro
procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
V každém případě, k otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení
dle soudního řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volba příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, vzhledem k obsahu podání ovšem nelze jednoznačně určit, o jaký žalobní typ
dle hlavy druhé části třetí s. ř. s. se jedná, neboť nelze vyloučit, že podání stěžovatelky směřovalo
proti faktickému úkonu žalované, resp. nečinnosti žalované. K tomu přistupuje vada podání
spočívající v tom, že předmětná žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost
jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému
zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a nečinnostní žaloby [viz §80 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen
zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud
by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení
zároveň požádala, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad
advokátů. Krajský soud nicméně o tomto návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí
žaloby, kterým se řízení před krajským soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních
práv stěžovatelky tak měl učinit na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit
vady žaloby, jak bylo popsáno výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném
případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka
by prostřednictvím ustanoveného advokáta vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy
krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí.
Samotný výrok kasační stížností napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů, pak
nemůže obstát ani s ohledem na důvody, pro které krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Jak ovšem vyplývá z již uvedeného, závěr krajského soudu, podle kterého žaloba
stěžovatelky zjevně nemohla být úspěšná, neobstojí, navíc takový závěr soudu nebyl
ani přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Výše uvedená konstatování krajského soudu, podle
kterých nikoli každý úkon žalované vůči odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody
je výsledkem rozhodování o právu a povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, jsou zcela
obecná. Krajský soud naopak blíže neuvádí, z jakých důvodů měl za to, že právě v posuzované
věci šlo o případ, kdy postupem žalované nemohla být dotčena veřejná subjektivní práva
stěžovatelky. Případná možnost dotčení veřejných subjektivních práv akty Vězeňské služby ČR
ostatně vyplývá ze samotného usnesení Krajského soudu v Plzni dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca
166/2006 - 14, na které se Krajský soud v Ostravě odvolával.
Bez ohledu na to, že ustanovený zástupce v prvním doplnění kasační stížnosti mylně
odkazoval na ustanovení právních předpisů upravujících výkon vazby a nikoli trestu odnětí
svobody, je nutno připomenout, že dle §26 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, smí
odsouzený k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům
příslušným k jejich vyřízení; stížnost, případně žádost musí být orgánu, jemuž je adresována,
neprodleně odeslána. Ředitel věznice určí okruh zaměstnanců Vězeňské služby pověřených
přebíráním a odesíláním stížností a žádostí a jejich evidencí; vytvoří takové podmínky
pro podávání stížností a žádostí odsouzených, aby bylo vyloučeno, že s nimi budou zacházet jiné
než oprávněné osoby. Dle odst. 2 citovaného ustanovení zaměstnanci Vězeňské služby bez
odkladu vyrozumí ředitele věznice, státního zástupce, soudce nebo orgán, který provádí kontrolu
věznice, o žádosti odsouzeného o rozmluvu a na jejich pokyn takovou rozmluvu ve věznici
umožní. Na §26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody navazuje §34 vyhlášky č. 345/1999 Sb.,
kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.
V důsledku neodstranění vad žaloby se ovšem krajský soud (případnou) argumentací
stěžovatelky ani citovanými (či jinými) relevantními právními předpisy ve svém usnesení vůbec
nezabýval. Bude tedy na něm, aby v dalším řízení v závislosti na tom, jakým způsobem doplní
svou žalobu stěžovatelka, zkoumal, zda a případně v jakém typu řízení se stěžovatelka může
domáhat ve vztahu k napadenému postupu žalované ochrany ve správním soudnictví,
a aby své rozhodnutí v každém případě řádně odůvodnil.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a to pro vady řízení před krajským soudem, k nimž přihlédl podle §109 odst. 4 s. ř. s. ve spojení
s §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. z úřední povinnosti, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení
krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský
soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovený zástupce JUDr. Oldřich Mlateček vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise
ze dne 20. 2. 2012, další nároky na odměnu a hotové výdaje vyplývaly z přípisu advokáta –
substituta, který byl krajskému soudu doručen dne 20. 1. 2012. Nejvyšší správní soud
ustanovenému zástupci přiznal odměnu za tři úkony právní služby (první porada se stěžovatelkou
včetně převzetí a přípravy zastoupení, další porada se stěžovatelkou přesahující jednu hodinu
a doplnění kasační stížnosti) po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b), c) a d) ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále tři režijní
paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále Nejvyšší správní soud přiznal
ustanovenému zástupci náhradu cestovních výdajů podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu
a náhradu za promeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za cestu osobním
vozem dne 25. 10. 2011 z Krnova do Opavy a zpět (50 km) za účelem porady se stěžovatelkou
ve věznici, dále za cestu osobním vozem dne 3. 11. 2011 z Krnova do Ostravy a zpět (120 km)
za účelem nahlédnutí do spisu u Krajského soudu v Ostravě a konečně za cestu osobním vozem
dne 22. 12. 2011 z Kozmic do Světlé nad Sázavou a zpět (590 km) za účelem porady
se stěžovatelkou ve věznici. Pokud jde o náhradu cestovních výdajů, základní náhrada za použití
vozidla podle §157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, činí 2812 Kč
(tj. 50 km x 3,70 Kč/km + 120 km x 3,70 Kč/km + 590 km x 3,70 Kč/km) a náhrada výdajů
za spotřebovanou pohonnou hmotu podle §158 odst. 3 zákoníku práce a §4 písm. b) a d) tehdy
účinné vyhlášky č. 377/2010 Sb. činí 1563 Kč (tj. 50 km x 6,1 l/100 km x 31,60 Kč/l + 120 km
x 6,1 l/100km x 31,60 Kč/l + 590 km x 6,8 l/100km x 30,80 Kč/l). Náhrada za promeškaný čas
strávený cestou v délce 23 započatých půlhodin podle §14 odst. 3 advokátního tarifu činí
2300 Kč. Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu
a náhradu hotových výdajů ve výši 13 875 Kč. Nejvyšší správní soud dodává, že může přiznat
odměnu a náhradu hotových výdajů pouze ustanovenému advokátovi, nikoliv jeho případnému
substitutovi. Otázka jejich vzájemného finančního vyrovnání je již výhradně jejich věcí.
Ustanovil-li krajský soud v řízení o kasační stížnosti účastníkovi zástupcem advokáta,
zastupuje ustanovený advokát účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté,
co bylo původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 - 42, publikovaný
pod č. 2081/2010 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu