ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.24.2012:44
sp. zn. 5 As 24/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Veleslavínova 8,
Opava, proti žalované: Vězeňská služba České Republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 127/2011 - 4,
takto:
I. Návrh žalobkyně na zrušení ustanovení a na ustanovení nového zástupce
se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 127/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Tomáše Paly se u r č u j e
částkou 6765 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2011 o použití poutacího opasku
při eskortě žalobkyně.
Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V kasační stížnosti ze dne 9. 8. 2011 stěžovatelka obecně namítala, že usnesení
krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti „faktickému rozhodnutí“ žalov ané, je nezákonné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ je přezkoumatelné
ve správním soudnictví. K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 127/2011 - 17, ustanovil jejím zástupcem Mgr. Tomáše Palu, advokáta. Ustanovený
zástupce k výzvě soudu kasační stížnost podáním ze dne 21. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační
stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím bylo závazně rozhodnuto o právech
a povinnostech stěžovatelky, v opačném případě by stěžovatelka zůstala bez jakéhokoliv
prostředku k ochraně a příslušníci žalované by ve své činnosti rozhodovali o faktickém průběhu
výkonu trestu suverénně.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. K výzvě Nejvyššího
správního soudu předložila dva dokumenty, a to Pokyn k provádění eskort do civilních
zdravotnických zařízení a Trvale platné závěry z porad vedoucích oddělení vězeňské a justiční
stráže, spolu s písemným sdělením ze dne 12. 3. 2012, v němž uvedla, že v posuzované věci nebyl
vydán žádný správní akt. Problematiku poutání odsouzených pouty s poutacím opaskem upravuje
zmíněný pokyn, který vydal dne 7. 9. 2010 vedoucí oddělení vězeňské a justiční stráže a schválil
ředitel Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací dete nce Opava. Danou problematiku dále
upravují také doložené Trvale platné závěry z porad vedoucích odboru vězeňské a justiční stráže,
které zpracoval ke dni 28. 12. 2011 ředitel odboru vězeňské a justiční stráže a které dne
29. 12. 2011 schválil generální ředitel Vězeňské služby ČR.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritorn ímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajs ký soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
I.
Dne 16. 12. 2011 bylo krajskému soudu doručeno podání ze dne 13. 12. 2011, ve kterém
stěžovatelka žádá soud, aby advokáta Mgr. Tomáše Palu zprostil povinnosti ji v dané věci
zastupovat. Jako důvod své žádosti stěžovatelka uve dla, že ustanovený zástupce ji ve věznici
nenavštívil, za advokáta za ní do věznice přišel pouze koncipient. Doplnění kasační stížnosti
k rukám stěžovatelky nezaslal. Stěžovatelka dále žádá, aby jejím zástupcem byl ustanoven
JUDr. Mario Hartmann, advokát, o němž ví, že by ji ve věznici Světlá nad Sázavou, navštívil
a kasační stížnost řádně doplnil.
Při posouzení předmětných návrhů Nejvyšší správní soud vycházel
ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce soudem, tak jak jsou stanoveny v §35 odst. 8
s. ř. s. Soud na jedné straně vážil zájem stěžovatelky na tom, aby jí byl pro dané řízení ustanoven
nový zástupce z řad advokátů, na druhé straně pak soud zohlednil náklady, které by státu
v důsledku zastoupení stěžovatelky takto nově ustanoveným advokátem vznikly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody
pro zrušení ustanovení Mgr. Tomáše Paly, advokáta, zástupcem stěžovatelky a pro ustanovení
nového zástupce z řad advokátů.
K uvedenému závěru Nejvyšší správní soud vedly následující důvody:
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí, že „navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené
v odstavci 2 platí v takovém případě stát“.
Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit
zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky, tj. musí jít o účastníka,
u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a dále musí být ustanovení
zástupce soudem v určitém konkrétním případě nezbytné pro ochranu práv takového účastníka.
Stěžovatelka byla od soudních poplatků osvobozena usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 9. 2011. Z této skutečnosti Nejvyšší správní soud pro účely tohoto
rozhodnutí vycházel i přestože, jak vyplývá ze sdělení Vězeňské služby ČR, Vazební věznice
a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno založeného ve spisu, byla stěžovatelka dne
14. 2. 2012, tj. v průběhu řízení o kasační stížnosti, z trestu odnětí svobody podmíněně
propuštěna, mohlo tedy u ní následně dojít ke změně majetkových poměrů.
Pokud jde o v pořadí druhou podmínku, řízení o kasační stížnosti je specifické potud,
že zastoupení stěžovatele bez odpovídajícího právnického vzdělání advokátem je podmínkou
řízení o kasační stížnosti, takže obecně při posuzování návrhu takového stěžovatele
na ustanovení zástupce není třeba zjišťovat, zda tato druhá podmínka je či není splněna, neboť
nezbytnost jeho zastoupení v řízení o kasační stížnosti se předpokládá ze zákona.
V daném případě nicméně nelze přehlédnout, že stěžovatelce již zástupce z řad advokátů
ustanoven byl a že stěžovatelka tedy je v daném řízení advokátem zastoupena. Ustanovený
advokát pak v dané věci jménem stěžovatelky, po doručení usnesení o ustanovení, kasační
stížnost ve lhůtě soudem stanovené řádně doplnil.
K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že v daném případě je kasační stížností
napadeno rozhodnutí, jímž krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. V takovém případě je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti oprávněn toliko
zkoumat, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou
v souladu se zákonem. Z obsahu předmětné kasační stížnosti, tak jak byla doplněna podáním
ze dne 21. 11. 2011, je zřejmé, že ustanovený zástupce kasační stížnost odůvodnil dostatečným
způsobem, když ji opřel o důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž zároveň uvedl
konkrétní důvody, pro které se domnívá, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
je nezákonné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětná kasační stížnost je plně projednatelná
a lze o ní bez dalšího rozhodnout.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že ustanovený zástupce stěžovatelky splnil
v řízení o kasační stížnosti svou roli a zájem stěžovatelky na ochraně jejích práv byl v daném
případě dostatečným způsobem uspokojen. Nejvyšší správní soud tudíž i přes skutečnosti
uváděné v předmětném návrhu neshledal důvody pro to, aby v daném případě zprostil
ustanoveného advokáta povinnosti stěžovatelku zastupovat a aby stěžovatelce ustanovil nového
zástupce z řad advokátů, neboť takový postup není nezbytný k ochraně jejích práv. Zdejší soud
naopak zohlednil skutečnost, že navrhovaným postupem by v rozporu se zásadou ekonomie
řízení vznikly státu neopodstatněné náklady.
Nejvyšší správní soud tedy návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení Mgr. Tomáše Paly,
advokáta, jejím zástupcem a na ustanovení nového zástupce z řad advokátů zamítl. Stěžovatelka
tak zůstává s ohledem na shora uvedené v řízení o kasační stížnosti zastoupena krajským soudem
ustanoveným advokátem.
II.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Důvodnost přitom Nejvyšší správní soud shledal mimo rámec
stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek.
Nejvyšší správní soud totiž v souladu s §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.), není vázán důvody kasační stížnosti, bylo -li řízení před soudem zmatečné
[§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1
písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek
stěžovatelky napadené usnesení nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a dále zjistil,
že řízení o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s.
(zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání
adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud
z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci),
že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí
splňovat.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 21. 6. 2011 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 15. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele věznice,
plk. Mgr. Ivo Turoka, použít pro zdravotní eskortu stěžovatelky dne 6. 6. 2011 poutací opasek.“ Ve svém
podání stěžovatelka dále uvedla, že byla na den 6. 6. 2011 objednána do civilního zdravotnického
zařízení. Ředitel věznice, plk. Mgr. Ivo Turok, rozhodl, že při zmíněné eskortě bude stěžovatelka
spoutána poutacím opaskem, a nikoli pouze pouty na rukou. Stěžovatelka v návrhu zdůraznila,
že je ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé, není zvlášť nebezpečnou recidivistkou, nebyl
jí udělen trest odnětí svobody delší než 5 let, trest jí nebyl uložen za spáchání násilného trestného
činu a taktéž se nedopustila násilného činu vůči odsouzeným či příslušníkům Vězeňské služby
ČR. Stěžovatelka nikdy nenarušila průběh eskorty, nepokusila se o útěk a ve výkonu trestu
se chová slušně. Vzhledem k uvedenému měla stěžovatelka za to, že k použití poutacího opasku
při zmíněné eskortě nebyl zákonný důvod, a naopak lze takový postup posoudit jako projev
šikany vůči její osobě. Napadené „rozhodnutí“ bylo dle jejího názoru nezákonné. Dále
stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové
rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně stěžovatelka avizovala,
že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce. Stěžovatelka požádala o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Kopii napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila; napadené
„rozhodnutí“ pak v žalobě ani nikterak blíže nespecifikovala, tj. neuvedla datum, kdy mělo být
„rozhodnutí“ vydáno, ani jeho číslo jednací, a dále neuvedla den jeho doručení. Z obsahu žaloby
tedy nebylo možné usuzovat na to, že žalovaná v dané věci vskutku správní rozhodnutí vydala.
Formulace žalobních námitek naopak nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena
proti postupu žalované, kdy stěžovatelka byla př i zmíněné eskortě do zdravotnického zařízení
spoutána poutacím opaskem. Taktéž petit návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala vady, jež bylo
na místě odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá z textu žaloby,
si byla vědoma chybějících náležitostí žaloby, když odkazovala na doplnění žaloby ustanoveným
advokátem.
S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, proti
jakému správnímu aktu žaloba směřuje, je povinen žalobce vyzvat k upřesnění návrhu.
Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si opisu napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalovaného, přistoupil k rozhodnutí o žalobě,
přičemž návrh stěžovatelky ze dne 15. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení, tedy
jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení
krajský soud vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2011 o použití poutacího opasku při eskortě žalobkyně“. Následně
krajský dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65
odst. 1 s. ř. s.
Výše uvedené závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by postupem dle §37 odst. 5
s. ř. s. odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby vymezil předmět
řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného přezkoumávaného usnesení
pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu na zahájení řízení,
resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení, vědom: krajský soud sice
žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat
jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgán ů veřejné moci, které však
rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový
případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla
mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního řádu
správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“ .
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo by
třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není -li postaveno najisto,
čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení vadou,
která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což bylo v rozporu s obsahem žaloby, kterým stěžovatelka brojí proti
faktickému úkonu žalované. K tomu přistupuje vada podání spočívající v tom, že předmětná
žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71
odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl opráv něn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat,
zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné
nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný na www.nssoud.cz).
Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh , aby jí soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout,
resp. že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě
kterých předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, které jak bude níže
pojednáno, nebyly krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem
odůvodněny. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti
učinit pouze tehdy, jestliže je sk utečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět.
To znamená, že zjevná neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, bez toho, aniž by
krajský soud musel činit jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ se však
v projednávané věci nejednalo.
Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná. Tyto
závěry krajský soud učinil bez toho, aniž by si žalobou napadené rozhodnutí obstaral, přičemž
rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému
„rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují. Krajský soud v odůvodnění setrval na obecném výkladu
bez potřebné specifikace na projednávanou věc.
Jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence
řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého
procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudu svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat
na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
Ani této povinnosti krajský soud nedostál a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností
pro nedostatek odůvodnění.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje, že nikterak
nezpochybňuje závěr krajského soudu, podle kterého žalobou napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Podle §3 odst. 1
zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“),
zajišťuje střežení odsouzených, dozor nad nimi, metody zacházení s odsouzenými a stanovené
podmínky výkonu trestu Vězeňská služba ČR. Podle §3 odst. 2 téhož zákona je pak Vězeňská
služba ČR oprávněna odsouzeným vydávat pokyny a příkazy a používat vůči nim jen taková
omezení a donucovací prostředky, které připouští zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem
je zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o Vězeňské službě“), jenž obsa huje výčet donucovacích prostředků,
přičemž v tomto výčtu uvedeném v §17 odst. 2 uvádí pod písm. e) také pouta s poutacím
opaskem. Podle §17 odst. 1 zákona o Vězeňské službě platí, že „[p]okud je to nezbytné k zajištění
pořádku a bezpečnosti, je příslušník (rozuměj příslušník Vězeňské služby - pozn. Nejvyššího
správního soudu) při plnění svých úkolů oprávněn použít donucovací prostředky proti osobám, které ohrožují
život nebo zdraví, úmyslně poškozují majetek nebo násilím se snaží mařit účel výkonu zabezp ečovací detence,
výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, anebo narušují pořádek nebo bezpečnost v prostorách Vězeňské
služby, ve věznici pro místní výkon trestu, v budovách soudů, jakož i jiných místech činnosti soudů, budovách
státních zastupitelství nebo ministerstva a v bezprostřední blízkosti střežených objektů“. Podle odst. 3 téhož
ustanovení „příslušník rozhoduje, který z donucovacích prostředků použije podle konkrétní situace tak,
aby dosáhl účelu sledovaného služebním zákrokem. Přitom je pov inen dbát, aby použití donucovacího prostředku
bylo přiměřené účelu zákroku a aby jím nebyla způsobena újma zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti
protiprávního jednání“. Konečně §17 odst. 4 zákona o Vězeňské službě stanoví, že při předvádění
osoby ve výkonu zabezpečovací detence, ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody
mimo objekt ústavu lze použít donucovací prostředky uvedené v odstavci 2 pod písmeny b), c)
a e) - tj. i pouta s poutacím opaskem - i bez splnění podmínek uvedených v odstavci 1; příslušník
je oprávněn je použít, pokud to je ke splnění účelu úkonu nezbytné.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že zákonodárce nepředpokládal, že by o použití pout
s poutacím opaskem jako donucovacího prostředku při eskortách odsouzeného do civilních
zařízení mělo být v konkrétním případě vydáváno správní rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Jakkoli §17 odst. 3 zákona o Vězeňské službě stanoví, že příslušník rozhoduje, který
z donucovacích prostředků použije podle konkrétní situace tak, aby dosáhl účelu sledovaného
služebním zákrokem, nelze z tohoto ustanovení dovozovat, že by se o takové věci vedlo správní
řízení, jehož výsledkem by byl formální individuální správní akt. Uvedená zákonná ustanovení
tak pouze stanoví možné donucovací prostředky, které je Vězeňská služba ČR oprávněna vůči
odsouzeným používat, a zároveň stanoví meze jejich použití.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, a dále
dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu].
Dále soud přiznal advokátovi částku 837,40 Kč na základě §13 odst. 1 advokátního tarifu
jako náhradu na cestovní výdaje za jízdné z Opavy do Ostravy a zpět uskutečněné dne 4. 11. 2011
osobním automobilem tov. zn. VOLVO C30, reg. zn. X, na celkovou vzdálenost 74 km, při
spotřebě 7,00 l/100 km, a průměrné ceně benzínu 31,60 Kč/l, celkem 437,40 Kč a dále náhradu
ve výši 400 Kč za promeškaný čas v souvislosti s prostudování spisu dne 4. 11. 2011 podle §14
odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.
Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
v celkové výši 5637,40 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči stát u o částku odpovídající dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle ust.
§37 a ust. §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí Kč 1127,50 Kč. Celková částka odměny tedy
činí 6765 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu