ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.25.2012:33
sp. zn. 5 As 25/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18,
Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 111/2010 – 12,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 111/2010 – 12,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u j e
částkou 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu žalobkyně proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2010, jímž byl zamítnut návrh na umístění žalobkyně
do výstupního oddělení Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava. Žalobkyně
uváděla, že v době podání žádosti vykonala již více než polovinu uloženého trestu a u Okresního
soudu v Opavě hodlala podat návrh na své podmíněné propuštění na svobodu. Měla za to,
že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích práv, neboť výstupní oddělení jsou zřízena
pro odsouzené, kteří se před očekávaným skončením výkonu trestu potřebují intenzivněji
připravovat na život na svobodě. Nadto poukázala na skutečnost, že namísto ní jsou
na předmětné oddělení umisťovány odsouzené, které pro to nesplňují zákonné podmínky nebo
je splňují jen částečně.
V odůvodnění usnesení se krajský soud odvolal na usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 – 14, publikované pod č. 1144/2007 Sb. NSS, v němž
se mj. uvádí: „Působení na odsouzené prostřednictvím programů zacházení realizovaných konkrétními pokyny
a příkazy a tomu odpovídajícími povinnostmi odsouzených není rozhodováním o právech či povinnostech
odsouzených v oblasti veřejné správy, nýbrž projevem ‚řízení‘ odsouzených individuálními pokyny a rozkazy
Vězeňské služby v rámci právního vztahu nuceně založeného vykonatelným rozsudkem soudu o uložení trestu
odnětí svobody. Pouze v případě, že by tímto aktem ‚řízení‘ bylo rozhodováno o právu či povinnosti odsouzeného,
na které je za splnění zákonných podmínek právní nárok, vystupovala by v konkrétní věci Vězeňská služba
či její složka jako správní orgán ve smyslu s. ř. s.“
K tomu Krajský soud v Ostravě dodal, že uvedené závěry bylo třeba vztáhnout také
na rozhodnutí o umístění odsouzené do výstupního oddělení; nejedná se o rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s., neboť je součástí programu zacházení, kdy podle §41 odst. 4 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí
svobody“) se v rámci programu zacházení pro odsouzeného nejméně 3 měsíce před propuštěním
vytvářejí podmínky pro jeho samostatný způsob života, což lze mimo jiné realizovat také
umístěním odsouzeného do výstupního oddělení. Bližší úpravu pak stanoví §12 vyhlášky
č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška č. 345/1999 Sb.“), dle které do výstupního oddělení umísťuje
odsouzené zpravidla šest měsíců před očekávaným skončením výkonu trestu ředitel věznice
na návrh odborných zaměstnanců (§8 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb.). Dle krajského soudu
z použití výrazu „zpravidla“ v §12 vyhlášky č. 345/1999 Sb. plyne, že na umístění do výstupního
oddělení šest měsíců před očekávaným skončením výkonu trestu nemá žalobkyně jako odsouzená
právní nárok, a navíc lze takto postupovat jen na návrh odborných zaměstnanců věznice
(a nikoliv na návrh žalobkyně jako odsouzené). Proto krajský soud dospěl k závěru, že žalobu
je třeba dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout jako nepřípustnou, neboť směřovala proti
jinému výsledku činnosti orgánu veřejné moci, který není rozhodnutím a je ze soudního
přezkumu dle §68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen.
Již v řízení o žalobě krajský soud žalobkyni usnesením ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 22 A 111/2010 - 5, ustanovil zástupce z řad advokátů, Mgr. Marka Urbiše. Ten jménem
žalobkyně (stěžovatelky) napadl výše uvedené usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že žalobou napadený akt je rozhodnutím
podle §65 s. ř. s., neboť vydání napadeného aktu se negativně projevilo v její právní sféře
(stěžovatelka poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS). Stěžovatelka taktéž
poukázala na charakter Vězeňské služby ČR jakožto správního orgánu ve smyslu §4 a §65 s. ř. s.;
přitom v důsledku povahy celého řízení, jehož výsledkem byl žalobou napadený akt,
se dle stěžovatelky v daném případě nemohlo jednat o bezprostřední zásah, pokyn nebo
donucení, stejně tak jako na tento akt nelze vztáhnout některou z kompetenčních výluk, které
by ve smyslu §70 s. ř. s. vylučovaly soudní přezkum.
Stěžovatelka pak konkrétně namítala, že žalovaná zamítla žádost stěžovatelky o přeřazení
do výstupního oddělení, přestože podmínky beze zbytku splňovala. Krajský soud v usnesení
argumentuje tím, že na zařazení do výstupního oddělení není právní nárok, dle stěžovatelky však
není možné, aby toto rozhodnutí záviselo pouze na libovůli žalované. Jednou ze zásad
spravedlivého procesu je to, že skutkově totožné případy je třeba rozhodovat stejně. Je běžnou
praxí ve věznici Opava, že do výstupního oddělení jsou umísťovány odsouzené, které podmínky
nesplňují např. proto, že mají velmi krátké tresty (kratší než 1 rok) nebo mají dlouhý trest. Tím,
že stěžovatelka nebyla přeřazena a současně byla napadena odsouzenou p. B., byl porušen §35
odst. 5 vyhlášky č. 345/1999 Sb., v němž je upravena povinnost ředitele věznice dbát,
aby odsouzení, kteří mohou být vystaveni násilí nebo ponižování, byli ubytováni samostatně.
Stěžovatelka následně podáním doručeným dne 2. 1. 2012 krajskému soudu navrhla,
aby byl Mgr. Marek Urbiš zproštěn povinnosti ji zastupovat. O totéž požádal podáním
doručeným dne 18. 1. 2012 Nejvyššímu správnímu soudu i sám Mgr. Marek Urbiš. Tyto návrhy
Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 5 As 25/2012 – 26.
Žalovaná k výzvě Nejvyššího správního soudu dne 20. 2. 2012 sdělila, že v posuzované
věci nebyl vydán žádný správní akt. Současně v příloze zaslala písemnost ze dne 15. 9. 2010
označenou jako návrh na zařazení odsouzené do výstupního oddělení a obsahující rovněž
rozhodnutí ředitele věznice o tomto návrhu. Dále žalovaná uvedla, že odborná komise dne
15. 9. 2010 projednala tento návrh a přijala stanovisko, že zařazení do výstupního oddělení
nedoporučuje. Ředitel věznice stanovisko akceptoval a zařazení do výstupního oddělení
neschválil. S uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelka dne 16. 9. 2010 seznámena.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že dne 20. 9. 2010
byl krajskému soudu doručen návrh stěžovatelky ze dne 17. 9. 2010, označený jako „Správní žaloba
proti rozhodnutí ředitele věznice, plk. Mgr. Ivo Turoka“. Ve svém podání stěžovatelka uvedla, že dne
9. 9. 2010 podala žádost o umístění do výstupního oddělení, přičemž tuto žádost ředitel žalované
dne 15. 9. 2010 zamítl, ačkoli podmínky pro umístění do výstupního oddělení stěžovatelka
splňuje. Dále stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba,
jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s. Konečně
též avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce a současně požádala
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
Kopii napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila; napadené
„rozhodnutí“ pak v žalobě ani nikterak blíže nespecifikovala. Usnesením ze dne 29. 9. 2010,
č. j. 22 A 111/2010 - 5, byl stěžovatelce ustanoven advokát, Mgr. Marek Urbiš. Následně
byla stěžovatelka prostřednictvím svého ustanoveného zástupce usnesením ze dne 1. 12. 2010,
č. j. 22 A 111/2010 – 8, vyzvána, aby uvedla žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, a dále, jaké
důkazy navrhuje provést.
V doplnění žaloby ze dne 30. 12. 2010 stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce
uvedla, že dle čl. 42 odst. 7 vnitřního řádu věznice rozhoduje o umístění odsouzených ředitel
věznice na návrh odborné komise. Napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práv stěžovatelky,
když výstupní oddělení jsou zřízena pro odsouzené, kteří se před očekávaným skončením výkonu
trestu potřebují intenzivněji připravovat na život na svobodě. Stěžovatelka dále navrhla, aby byl
jako důkaz vyžádán její osobní spis, který má k dispozici žalovaná. Stěžovatelka rovněž doplnila
petit žaloby.
Nejvyšší správní soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu
je nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.], neboť řízení u něj vedené bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí o odmítnutí
žaloby.
Nejvyšší správní soud předesílá, že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. §75 odst. 2
s. ř. s.). Předmět soudního řízení je určen obsahem podaného návrhu na zahájení řízení - žaloby,
která v případě řízení podle §65 a násl. s. ř. s. směřuje proti jednomu či více konkrétně
označeným rozhodnutím jednoho či více správních orgánů.
Krajský soud sice vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby dle §37 odst. 5 s. ř. s.,
avšak opis napadeného „rozhodnutí“, včetně případného vyjádření žalované, si nevyžádal
a přistoupil přímo k vydání usnesení o odmítnutí žaloby. V napadeném usnesení soud
konstatoval, jak již bylo uvedeno výše, že rozhodnutí o návrhu na umístění do výstupního
oddělení není rozhodnutím správního orgánu dle §65 s. ř. s. Uvedené závěry krajský soud učinil,
aniž by si od žalované vyžádal žalobou napadený akt.
Dle §41 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody se v rámci programu zacházení
pro odsouzeného nejméně 3 měsíce před propuštěním vytvářejí podmínky pro jeho samostatný
způsob života. Dle §74 odst. 1 citovaného zákona se ve věznicích zřizují výstupní oddělení,
do nichž se přiměřenou dobu před očekávaným skončením výkonu trestu zpravidla umísťují
odsouzení, kterým byl uložen trest na dobu delší než 3 roky, a odsouzení, jimž je třeba pomáhat
při vytváření příznivých podmínek pro samostatný způsob života. Programy zacházení
s odsouzenými zařazenými do výstupního oddělení jsou zaměřeny na jejich přípravu pro
samostatný způsob života (odst. 2). Dle §12 vyhlášky č. 345/1999 Sb. odsouzené do výstupního
oddělení umísťuje zpravidla šest měsíců před očekávaným skončením výkonu trestu ředitel
věznice na návrh odborných zaměstnanců (§8 odst. 1).
V prvé řadě je tedy cílem umístění odsouzeného na výstupní oddělení plynulý přechod
z výkonu trestu do občanského života, zmírnění vlivu a dopadu dlouhodobého pobytu ve vězení
(prizonizace), posílení adaptability, příprava reintegrace do společnosti, seznámení se změnou
sociálních reálií, trhem práce a sociálními službami, vytvoření či posílení pozitivních životních
perspektiv, výcviku k sebeobslužným dovednostem a zvýšení sociální kompetence. V řadě druhé
pak představuje rozhodnutí o umístění či neumístění odsouzeného do výstupního oddělení jistý
formalizovaný úkon, kdy rozhodnutí ředitele věznice předchází nejen stanoviska členů odborné
komise sestávající se z psychologa, speciálního pedagoga, sociálního pracovníka a vedoucího
oddělení výkonu trestu, ale také stanovisko a důvody dalších pracovníků (např. vychovatele)
k zařazení, resp. nezařazení odsouzeného na předmětné oddělení.
Jakkoli krajský soud v napadeném usnesení argumentuje tím, že na zařazení
do výstupního oddělení nemá odsouzený právní nárok, nevyplývá z tohoto konstatování nutně
ještě závěr, že se rozhodnutí ředitele věznice o návrhu na takové zařazení netýká veřejných
subjektivních práv odsouzeného. Zda se však v tomto konkrétním případě mohlo, v případě
postupu žalované, jednat o rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky dle §65 odst. 1 s. ř. s.,
krajský soud řádně neposoudil, a to právě z toho důvodu, že si správní akt, který byl předmětem
řízení, od žalované nevyžádal. Absentoval-li v soudním řízení před krajským soudem napadený
akt, nemohl v daném případě bez dalšího krajský soud dojít k závěru o tom, že se o rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. nejedná. Je třeba posoudit, zda v daném případě existovalo nějaké
subjektivní právo stěžovatelky, o kterém by mělo být rozhodnuto (pozornost je tak třeba věnovat
i argumentu stěžovatelky, že při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nemají vznikat nedůvodné rozdíly). To ostatně nevylučuje ani krajským soudem citované usnesení
Krajského soudu v Plzni.
V daném ohledu lze kromě zmíněných ustanovení týkajících se výstupních oddělení
či programu zacházení odkázat např. na §2 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody,
dle kterého se s odsouzenými ve výkonu trestu musí mj. jednat tak, aby se, pokud to doba výkonu
trestu umožní, podporovaly takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu
do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem. V potaz
je možné brát též samotný účel výkonu trestu odnětí svobody (viz např. §1 odst. 2 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody). V tomto kontextu Nejvyšší správní soud upozorňuje
mj. na skutečnost, že ze strukturálně obdobné úpravy výkonu trestu odnětí svobody v případě
Spolkové republiky Německo odborná literatura i judikatura s ohledem na ústavní požadavky
dovozuje nárok na resocializaci (srov. Calliess, R.-P., Müller-Dietz, H. Strafvollzugsgesetz.
11. vydání. München: C. H. Beck, 2008, s. 42 a násl.). V rámci mezinárodního srovnání lze dodat,
že (při respektování pozitivně právních odlišností) i rakouská praxe vychází z existence
subjektivního veřejného práva na zvýšenou péči v rámci přípravy propuštění na svobodu
[viz např. Drexler, K. Strafvollzugsgesetz (StVG). 2. vydání. Wien: Manzsche Verlags- und
Universitätsbuchhandlung, 2010, s 286 a násl.].
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení nejen v souladu s obsahem žaloby, nýbrž i s ohledem na povahu
úkonu, jehož přezkumu se stěžovatelka domáhala. Jinými slovy, krajský soud měl od žalované
vyžádat žalobou napadený akt a teprve poté mohl kvalifikovaně rozhodnout o povaze toho aktu.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a to pro vady řízení před krajským soudem, k nimž přihlédl podle §109 odst. 4 s. ř. s. ve spojení
s §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. z úřední povinnosti, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však
o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3
s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí
krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 27. 2. 2012.
Nejvyšší správní soud ovšem přiznal ustanovenému zástupci pouze odměnu ve výši 2100 Kč
za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7
bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, spočívající v podání kasační stížnosti a dále
režijní paušál 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, vše zvýšeno o částku 480 Kč
připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 2880 Kč. Ostatní zástupcem uplatňované nároky
se vztahují k úkonům, které zástupce učinil jménem stěžovatelky v řízení o žalobě před krajským
soudem, nikoliv v řízení o kasační stížnosti, přísluší tedy o nich rozhodnout krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu