ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.33.2012:33
sp. zn. 5 As 33/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18,
Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 159/2010 - 8,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u j e
částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 2. 11. 2010 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně označený jako
„Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka, ze dne 27. 10. 2010“.
Ve svém podání žalobkyně uvedla, že dne 22. 10. 2010 podala k rukám ředitele věznice,
plk. Mgr. Ivo Turoka, stížnost na postup vychovatele věznice, Mgr. I. S. Zároveň podala žádost,
aby hodnocení, jež bylo předmětem dané stížnosti, zpracovala z důvodu podjatosti jiná osoba.
Uvedené žádosti nebylo dle žalobkyně vyhověno. Žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí
správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a
násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobkyně zároveň navrhla, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil
zástupce z řad advokátů. Avizovala žalobu doplnit prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Krajský soud usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 22 A 159/2010 – 4, přiznal žalobkyni
osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupce z řad advokátů, Mgr. Marka Urbiše.
Zároveň žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce odstranila vady své žaloby, konkrétně pak
uvedla žalobní body, z nichž mělo být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
napadené rozhodnutí za nezákonné a jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést.
Žalobkyně předmětnou žalobu prostřednictvím svého zástupce doplnila podáním
doručeným krajskému soudu dne 7. 1. 2011. V něm upřesnila, že její žaloba směřuje proti
rozhodnutí žalované ze dne 27. 10. 2010, jímž mělo být určeno, že hodnocení osoby žalobkyně
pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Opavě o podmíněném propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody vypracuje vychovatel Mgr. I. S. Toto „rozhodnutí“ považovala žalobkyně
za vadné z toho důvodu, že již dříve (dne 21. 10. 2010) si na postup daného vychovatele stěžovala
a o této stížnosti nebylo ke dni 1. 11. 2010 rozhodnuto; v situaci, kdy měla žalobkyně námitky
vůči podjatosti jmenovaného vychovatele, nemělo být vydáno rozhodnutí, kterým byl tento
vychovatel opět pověřen vypracováním předmětného hodnocení. Jako důkaz přitom žalobkyně
krajskému soudu navrhla svůj osobní spis vedený ve věznici. Žalobkyně také uvedeným podáním
opravila petit žaloby.
Krajský soud předmětnou žalobu usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 159/2010 - 8,
odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud s odvoláním na usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikované pod č. 1144/2007 Sb. NSS, uvedl,
že vyřízení stížnosti na postup vychovatele při vypracování hodnocení osoby žalobkyně jako
odsouzené pro účely řízení o jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
či jiných zpráv k hodnocení její osoby není výsledkem rozhodování o právu či povinnosti
žalobkyně jako odsouzené v oblasti veřejné správy; nijak totiž nezasahuje do jejích hmotných
veřejných práv, neukládá žalobkyni žádné povinnosti ani jí nepřiznává žádná práva. Totéž platí
o pověření konkrétní osoby vypracováním takového hodnocení. Nejde tak o rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby odsouzeného,
které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném propuštění
z výkonu trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného
a nejde o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu
dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, neboť žalobkyně se měla domáhat přezkoumání úkonu,
který není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §65 odst. 1 s. ř. s.
a je ze soudního přezkoumání dle §68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Stěžovatelka obecně namítá, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti žalované,
je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“
ředitele věznice, kterým byl pověřen vypracováním hodnocení osoby stěžovatelky vychovatel
Mgr. I. S., ji mělo p oškodit; toto hodnocení bylo totiž jedním z hlavních podkladů pro řízení
vedené před Okresním soudem v Opavě, v jehož rámci byla zamítnuta žádost stěžovatelky o
podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jmenovaný vychovatel již před tím
vypracoval hodnocení osoby stěžovatelky rovněž pro účely řízení před Okresním soudem
v Opavě o návrhu na přeřazení stěžovatelky do věznice s mírnějším režimem a v důsledku
uvedení nepravdivých údajů v hodnocení byl její návrh zamítnut. Z důvodu podjatosti
vychovatele měla být pověřena vypracováním hodnocení stěžovatelky jiná osoba.
V kasační stížnosti stěžovatelka též uvedla, že právo na soudní přezkum správních
rozhodnutí je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Přitom dle judikatury Nejvyššího
správního soudu, konkrétně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikovaného pod č. 906/2006 Sb. NSS, není možné uplatnit
interpretační postup, dle kterého je nutno zkoumat, zda napadené rozhodnutí založilo, změnilo,
zrušilo či závazně určilo práva nebo povinnosti účastníka řízení. Jde tak o to, zda se, dle tvrzení
žalobce, úkon správního orgánu negativně projevil v jeho právní sféře. Žalobou napadené
rozhodnutí se v právní sféře stěžovatelky projevilo a jednalo se tudíž o rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka následně podáním doručeným dne 2. 1. 2012 krajskému soudu navrhla, aby
byl Mgr. Marek Urbiš zproštěn povinnosti ji zastupovat. O totéž požádal podáním doručeným
dne 18. 1. 2012 Nejvyššímu správnímu soudu i sám Mgr. Marek Urbiš. Tyto návrhy Nejvyšší
správní soud zamítl usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 5 As 33/2012 – 26.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 5. 3. 2012, doručeným
Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. 3. 2012, v němž soudu sděluje, že hodnocení osoby
stěžovatelky pro účely řízení před Okresním soudem v Opavě bylo zpracováno objektivně
a námitky stěžovatelky byly vzaty v potaz. Daná problematika byla žalovanou řešena na základě
žádosti stěžovatelky ze dne 27. 10. 2010 a výzvy k opravě hodnocení ze dne 29. 10. 2010.
Žalovaná Nejvyššímu správnímu soudu zaslala rovněž originál hodnocení stěžovatelky a originály
žádostí stěžovatelky s příslušným vyjádřením ředitele věznice.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS]. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem
měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl po té, co dospěl k závěru, že směřovala
proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť
není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli krajský soud
odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč nepovažoval úkon žalované
za rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Uvedl totiž, že pověření konkrétní osoby vypracováním hodnocení
stěžovatelky pro účely řízení vedeného před trestním soudem není výsledkem rozhodování
o právu či povinnosti stěžovatelky jako odsouzené v oblasti veřejné správy, neboť nijak
nezasahuje do jejích hmotných veřejných práv, neukládá stěžovatelce žádné povinnosti
ani jí nepřiznává žádná práva. Krajský soud také dodal, že ani hodnocení osoby odsouzeného,
které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro rozhodnutí o podmíněném propuštění
z trestu odnětí svobody, není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného a nejde tak
o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., což platí i o vyřízení stížnosti na postup vychovatele
při vypracování hodnocení osoby stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud se se závěrem krajského soudu ztotožňuje a dodává následující:
Dle §65 odst. 1 s. ř. s. upravujícího žalobní legitimaci, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42,
publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, na které stěžovatelka ve své kasační stížnosti
odkazovala, ohledně aktivní žalobní legitimace dle §65 odst. 1 s. ř. s. dále dovodil: „Žalobní
legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (…),
tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně
a autoritativně dotýká jejich právní sféry.“
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps
3/2008 - 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální definiční znaky
(správního) rozhodnutí definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však
přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části
druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně
písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost;
náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí
definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi
umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah
práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený
senát vymezil i pojem rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž
zdůraznil, že na neformální úkon správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí
v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu
„rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu
správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto
předepsané formě vydán.
Stěžovatelka v rámci své stížnosti adresované řediteli věznice nesouhlasila s hodnocením
vypracovaným vychovatelem Mgr. I. S. pro účely řízení o podmíněném propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody a žádala, aby vypracováním hodnocení byla pověřena jiná osoba. Toto
hodnocení samo o sobě přitom představuje jeden z důkazních prostředků, který je spolu
s ostatními součástí dokazování v daném trestním řízení.
Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje na závěry svého rozsudku ze dne
5. 10. 2012, č. j. 5 As 42/2012 – 29, týkajícího se jiné věci stěžovatelky:: „Zákonné předpoklady
podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vymezuje obecně §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, dle kterého soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu po výkonu poloviny
uloženého nebo na základě rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu, jestliže odsouzený po právní
moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu, svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může
se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy
odsouzeného. Povinností soudu v předmětném řízení je získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění
odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž lze spolehlivě usoudit, zda
byly předpoklady pro podmíněné propuštění splněny. Jedním z podkladů, jež se vypracovává na dožádání soudu
konajícího řízení o podmíněném propuštění, je i hodnocení osoby odsouzeného. Hodnocení odsouzeného je tedy
jedním z důkazních prostředků, který je spolu s ostatními podroben dokazování při soudním jednání. Při
dokazování je odsouzený oprávněn se ke každému prováděnému důkazu vyjádřit. Pokud odsouzený považuje
hodnocení za nepravdivé, neúplné, či zpracované podjatou osobou, může uplatnit příslušné námitky při jednání
soudu, případně tyto vtělit do opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí soudu, není-li spokojen
s hodnocením tohoto důkazního prostředku provedeného soudem. Pokud je hodnocení odsouzeného toliko
podkladem pro rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu, nemohou být odsouzenému již jeho
vypracováním přiznána jakákoliv veřejná subjektivní práva či povinnosti. Do právní sféry odsouzeného by mohlo
být zasaženo až úkonem následným, a to zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který
je možno napadnout opravným prostředkem.“
Zdejší soud je tak stejného názoru jako soud krajský, tedy že samotné určení,
kdo vypracuje hodnocení odsouzeného pro účely trestního řízení, není výsledkem rozhodování
o právu či povinnosti stěžovatelky jako odsouzené v oblasti veřejné správy; nijak totiž nezasahuje
do jejích veřejných subjektivních práv, neukládá stěžovatelce žádné povinnosti ani jí nepřiznává
žádná práva.
Nejvyšší správní soud taktéž dodává, že předmětem nyní posuzované žaloby a kasační
stížnosti je právě povaha úkonu žalované, jímž mělo být určeno, kdo konkrétně vypracuje
hodnocení stěžovatelky. O této otázce bylo rozhodnuto, jak je uvedeno výše. Pokud jde
o povahu hodnocení odsouzeného pro účely trestního řízení a jeho důsledků pro dotčenou
osobu, bylo o této otázce rozhodnuto citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 10. 2012, č. j. 5 As 42/2012 - 29; charakter úkonu žalované, jímž byla vyřízena stížnost
na postup vychovatele při vypracování daného hodnocení, je pak předmětem rozhodování
Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 43/2012.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud ve svém postupu nepochybil, když
předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e)
s. ř. s. jako nepřípustnou, jelikož dospěl k závěru, že nesměřovala proti rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., ale proti jinému úkonu žalované, který je ze soudního
přezkoumání podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Zdejší soud rovněž neshledal usnesení
krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť závěr krajského soudu,
podle něhož předmět žaloby není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1. s. ř. s., je v daném případě
sice stručně, nicméně dostatečně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu spisu však plyne, že jí žádné náklady nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena zástupcem z řad advokátů,
ustanoveným jí už krajským soudem v řízení o žalobě (§35 odst. 8 věta poslední s. ř. s.).
V takovém případě platí náklady zastoupení stát.
Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 27. 2. 2012.
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby
po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. c) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v účinném znění (za rozmluvu se stěžovatelkou přesahující jednu hodinu
dne 30. 6. 2011 a sepis kasační stížnosti) a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky
odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 4800 Kč, zvýšenou o částku 960 Kč připadající
na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 5760 Kč. O odměně a náhradě hotových výdajů
ustanoveného advokáta za řízení o žalobě před krajským soudem, které ustanovený zástupce
rovněž vyčíslil, přísluší rozhodnout krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu