ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.34.2012:38
sp. zn. 5 As 34/2012 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18,
Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 A 161/2010 - 8,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Marka Urbiše se u r č u j e
částkou 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena k rukám advokáta z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Dne 8. 11. 2010 byl Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) doručen návrh
žalobkyně označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka“.
Ve svém podání žalobkyně uvedla, že požádala dne 21. 10. 2010 ředitele věznice o sdělení
týkající se jednání u Okresního soudu v Opavě, kam se dostavila osoba, o níž bylo známo,
že je osobou podjatou, a to Mgr. S. Dne 1. 11. 2010 ředitel žalované tuto žádost zamítl s tím, že
se domnívá, že takové sdělení poskytnout žalobkyni nemusí. Jeho domněnka je však mylná, navíc
účast Mgr. S. žalobkyni značně poškodila a měla za následek zamítnutí žádosti žalobkyně o
přemístění do věznice s mírnějším režimem. Žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí
správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a
násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobkyně zároveň navrhla, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil
zástupce z řad advokátů. Avizovala žalobu doplnit prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Krajský soud žalobkyni k její žádosti usnesením ze dne 1. 12. 2010, č. j. 22 A 161/2010 -5,
ustanovil zástupcem Mgr. Marka Urbiše, advokáta. Ten následně podáním ze dne 30. 12. 2010,
doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 7. 1. 2011, doplnil žalobu a uvedl, že žaloba směřuje
proti rozhodnutí žalované, se kterým byla seznámena žalobkyně dne 1. 11. 2010, kterým žalovaná
rozhodla o hodnocení osoby žalobkyně, přičemž žalobkyni nebylo sděleno, za jakým účelem bylo
takové hodnocení provedeno. S hodnocením stěžovatelka nesouhlasila, protože v té době ještě
nebyla vyřízena stížnost žalobkyně ze dne 22. 10. 2010 na postup vychovatele Mgr. I. S., který
vypracovával i předchozí hodnocení osoby žalobkyně. Teprve následně žalobkyně zjistila, že
předmětné hodnocení bylo vypracováno pro řízení vedené před krajským soudem v Ostravě pod
sp. zn. 4 To 262/2010. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná jí byla povinna sdělit, za jakým
účelem se hodnocení její osoby provádí a v rámci objektivity měla být nejprve vyřízena stížnost
ze dne 22. 10. 2010. Žalobkyně navrhla, aby byl vyžádán jako důkaz její osobní spis, jenž je
v dispozici žalované. Navrhla, aby rozhodnutí, s nímž byla seznámena dne 1. 11. 2010, krajský
soud zrušil.
Krajský soud předmětné podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti rozhodnutí
žalované o hodnocení osoby žalobkyně a tuto žalobu usnesením ze dne 26. 5. 2011,
č. j. 22 A 161/2010 - 8, odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadený výsledek činnosti žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud dospěl k závěru, že „hodnocení odsouzeného
pro účely řízení o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody před trestním soudem není
výsledkem rozhodování o právu či povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, ale jde jen o hodnocení osoby
odsouzeného, které trestnímu soudu slouží jako jeden z důkazů pro jeho rozhodnutí o podmíněném propuštění.
Hodnocení osoby odsouzeného vypracované Vězeňskou službou ČR tedy není způsobilé zasáhnout do hmotných
práv odsouzeného a nejde ani proto o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.“ Proto krajský soud
žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu
žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
prostřednictvím ustanoveného advokáta kasační stížností, již výslovně opírá o důvody podle
§103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že dne 21. 10. 2010 podala řediteli žalované
stížnost na Mgr. S., protože tento vychovatel vypracoval na osobu stěžovatelky hodnocení, které
se nezakládalo na pravdě. Hodnocení ze dne 18. 8. 2010 bylo posléze použito jako podklad při
rozhodnutí o přemístění do věznice s mírnějším režimem, kdy byl návrh stěžovatelky zamítnut.
Další hodnocení ze dne 15. 10. 2010 se týkalo plnění programu zacházení. Hodnocení bylo
neúplné, některé aktivity stěžovatelky v něm byly opomenuty. Dne 1. 11. 2010 byla stěžovatelka
seznámena s novým hodnocením, ve kterém došlo k malým změnám, ale stále neobsahovalo
zcela pravdivé informace a žádost o podmíněné propuštění stěžovatelky byla zamítnuta. Tím byla
stěžovatelka poškozena na svých právech. Hodnocení mělo být zpracováno jiným vychovatelem
a mělo být stěžovatelce dopředu sděleno, za jakým účelem se vypracovává. Stěžovatelka
poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6
A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS.
Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. Dne 12. 3. 2012 bylo
k výzvě Nejvyššího správního soudu doručeno podání žalované, v němž žalovaná soudu sděluje,
že v předmětné věci nebyl vydán žádný správní akt. Předmětná problematika byla šetřena
ve stížnosti č. j. VS 10/2010-32/St/102.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, příst.
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo
mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz).
Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nepřísluší ani
Nejvyššímu správnímu soudu zabývat se věcí in meritum, tj. zákonností napadeného výsledku
činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení tak může
být toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, přitom dospěl k závěru, že směřovala proti úkonu žalované, který
je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jakkoli krajský soud odůvodnil své rozhodnutí poměrně stručně, vyplývá z něj, proč
nepovažoval rozhodnutí žalované za rozhodnutí dle §65 s. ř. s., neboť, jak uvedl, hodnocení
osoby odsouzeného není způsobilé zasáhnout do hmotných práv odsouzeného, neboť je jedním
z důkazů pro rozhodnutí trestního soudu pro rozhodování o podmíněném propuštění.
Nejvyšší správní soud se se závěrem krajského soudu ztotožňuje.
Dle §65 odst. 1 s. ř. s. upravující žalobní legitimaci, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále
jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení č. j. 8 As 47/2005 - 86 ze dne 21. 10. 2008,
na jehož závěry odkazuje v kasační stížnosti stěžovatelka, ohledně aktivní žalobní legitimace
dle §65 odst. 1 s. ř. s. dále dovodil, „že žalobní legitimace ve správním soudnictví by napříště neměla být
svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným
zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci výkonné,
vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce.
Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to,
zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře (nověji viz např. též rozsudek ze dne
21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 – 197).“
Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. se Nejvyšší správní
soud podrobně zabýval též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikovaném
pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že „formální definiční znaky (správního) rozhodnutí definice
„rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky
vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která
se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného
aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný
a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše
rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených
i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na neformální úkon
správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy,
pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice
obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak
který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
Dle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Dle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního
orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Ve smyslu výše uvedených ustanovení jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou po materiální stránce rozhodnutími, tedy právě úkony, jimiž
se nezakládá, nemění, neruší či závazně neurčuje žádné právo nebo povinnost. Pro posouzení,
zda rozhodnutí podléhá přezkumu ve správním soudnictví, je podstatné to, zda jím bylo
v materiálním slova smyslu zasaženo do práv žalobce.
V projednávané věci stěžovatelka napadla hodnocení její osoby vypracované
vychovatelem žalované a to pro účely trestního soudu, jenž rozhodoval o podmíněném
propuštění stěžovatelky z výkonu trestu odnětí svobody. Zákonné předpoklady podmíněného
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vymezuje obecně §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, dle kterého soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu
po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného
trestu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním
a plněním povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede
řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Povinností soudu
v předmětném řízení je získat pro své rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného
z výkonu trestu odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž lze spolehlivě usoudit,
zda byly předpoklady pro podmíněné propuštění splněny. Jedním z podkladů, jež se vypracovává
na dožádání soudu konajícího řízení o podmíněném propuštění, je i hodnocení osoby
odsouzeného. Hodnocení odsouzeného je tedy jedním z důkazních prostředků, který je spolu
s ostatními podroben dokazování při soudním jednání. Při dokazování je odsouzený oprávněn
se ke každému prováděnému důkazu vyjádřit. Pokud odsouzený považuje hodnocení
za nepravdivé, neúplné, či zpracované podjatou osobou, může uplatnit příslušné námitky při
jednání soudu, případně tyto vtělit do opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí soudu,
není-li spokojen s hodnocením tohoto důkazního prostředku provedeného soudem. Pokud
je hodnocení odsouzeného toliko podkladem pro rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění
z výkonu trestu, nemohou být odsouzenému již jeho vypracováním uložena jakákoliv veřejná
subjektivní práva či povinnosti. Do právní sféry odsouzeného by mohlo být zasaženo až úkonem
následným, a to zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který je možno
napadnout opravným prostředkem. Sama stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že se cítí být
zkrácena na svých právech právě tím, že trestní soud na základě jejího hodnocení žádost
o podmíněné propuštění zamítl.
Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uzavírá, že hodnocení stěžovatelky
vypracované vychovatelem pro účely rozhodování o podmíněném propuštění stěžovatelky
z výkonu trestu není rozhodnutím dle §65 s. ř. s., neboť této jeho vypracováním nebyla založena
žádná práva ani povinnosti veřejnoprávní povahy. Krajský soud tedy nepochybil, pokud žalobu
stěžovatelky jako nepřípustnou odmítl.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, tyto jí však nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena zástupcem z řad advokátů,
ustanoveným jí už krajským soudem v řízení o žalobě (§38 odst. 8 věta poslední s. ř. s.).
V takovém případě platí náklady zastoupení stát. Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla
za zastoupení v řízení o kasační stížnosti přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové
výši 2400 Kč [jeden úkon právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění, za sepis kasační
stížnosti a dále režijní paušál 1 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu], celkem
tedy 2400 Kč, se zvýšením o částku připadající na DPH ve výši 20 %, celkem tedy 2880 Kč.
O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta za řízení o žalobě před krajským
soudem přísluší rozhodnout krajskému soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu