ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.46.2012:31
sp. zn. 5 As 46/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem Opava,
Veleslavínova 371/19, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro
výkon zabezpečovací detence Opava, se sídlem Opava, Krnovská 68, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A
136/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 136/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Hany Stavařové se u r č u j e
částkou 6830 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl
žalobu žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2011 ve věci
zamítnutí žádostí o pořízení kopií některých listin, které jsou obsahem osobního spisu
stěžovatelky vedeného žalovanou pod sp. zn. N9 L9 Z6.
[2] Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka včasnou kasační stížností. V kasační
stížnosti ze dne 29. 7. 2011 stěžovatelka obecně namítala, že usnesení krajského soudu,
jímž odmítl její žalobu proti rozhodnutí žalované, je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ je přezkoumatelné ve správním soudnictví.
K žádosti stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 136/2011 - 17,
ustanovil jejím zástupcem JUDr. Hanu Stavařovou, advokátku. Ustanovený zástupce k výzvě
soudu kasační stížnost podáním ze dne 16. 11. 2011 doplnil. V doplnění kasační stížnosti
stěžovatelka namítá, že rozhodnutí vydané ředitelem žalované je rozhodnutím vydaným
ve správním řízení orgánem výkonné moci, neboť bylo rozhodováno o jejich právech
a povinnostech ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalovanou, která je orgánem veřejné správy.
Stěžovatelka uvedla, že se cítí poškozena na svých právech také proto, že v důsledku toho,
že žalovaná nevyhověla její žádosti a nebyly jí z jejího osobního spisu vydány kopie potřebných
listin, které nezbytně potřebuje pro uplatnění svého práva na ochranu osobnosti v jiném soudním
řízení, je jí žalovanou bráněno v uplatnění jejího základního práva, které je jí zaručeno v čl. 36
Listiny základních práv a svobod, které spočívá v tom, že je každému zaručeno domáhat
se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanované lhůtě nevyjádřila. Ve sdělení ze dne
5. 3. 2012 uvedla, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt. Žádost stěžovatelky
ze dne 25. 5. 2011 byla v písemné podobě vyřešena dne 31. 5. 2011 a s řešením byla téhož dne
stěžovatelka seznámena.
[4] Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá
i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 6 As 4/2004 - 53).
[5] Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí, nebude
se ani Nejvyšší správní soud moci zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou zákonnosti
žalobou napadeného výsledku činnosti žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl, když dospěl k závěru, že směřovala proti
úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadané usnesení krajského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Důvodnost přitom Nejvyšší správní soud neshledal
jen v intencích stěžovatelkou uplatněných kasačních důvodů.
[7] Nejvyšší správní soud se před zkoumáním věci samé musel nejprve vypořádat
s případnými vadami, ke kterým je povinen přihlížet vždy z moci úřední. Nejvyšší správní soud
totiž v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s., není vázán důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení před
soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
[8] V projednávané věci shledal Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek
stěžovatelky napadené usnesení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a dále zjistil, že řízení
o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
[9] Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti,
jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování
náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky
toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení §37 s. ř. s.
(zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání
adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního,
pokud z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci),
že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí
splňovat.
[10] Ze soudního spisu vyplývá, že dne 21. 6. 2011 byl krajskému soudu doručen návrh
stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011, označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava,
plk. Mgr. Ivo Turoka, nevyhovět žádosti žalobkyně ze dne 25. 5. 2011 o pořízení kopií.“ Ve svém podání
stěžovatelka uvedla, že dne 25. 5. 2011 požádala písemně žalovaného o pořízení kopií listin.
Žádostí se zabýval ředitel věznice, který dne 31. 5. 2011 rozhodl požadované listiny nevydat,
ačkoli má stěžovatelka na tyto nárok. Daným postupem byla stěžovatelka vážně krácena na svých
právech (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť jednou ze zásad spravedlivého
procesu je, že ve skutkově totožných věcech má být rozhodováno shodně a předchozím
žádostem bylo vyhovováno. Dále stěžovatelka konstatovala, že proti rozhodnutí správního
orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 s. ř. s.
Konečně stěžovatelka avizovala, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce.
Stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
[11] Kopii napadeného „rozhodnutí“ ovšem stěžovatelka k žalobě nepřiložila. Formulace
žalobních námitek nasvědčovala tomu, že žaloba je ve své podstatě namířena proti postupu
žalované, kdy sama stěžovatelka v žalobě uvedla, že „daným postupem“ žalované byla
stěžovatelka vážně krácena na svých právech. Taktéž petit návrhu chyběl. Žaloba tak vykazovala
vady, jež bylo na místě odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Sama stěžovatelka, jak vyplývá
z textu žaloby, si byla vědoma chybějících náležitostí žaloby, když odkazovala na doplnění žaloby
ustanoveným advokátem.
[12] S ohledem na výše vytčené vady podání měl krajský soud před vydáním rozhodnutí
stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby. Zdejší soud setrvale
judikuje, že v případech, kdy krajskému soudu vzniknou důvodné pochybnosti o tom,
proti jakému rozhodnutí žaloba směřuje, je povinen postupem žalobce vyzvat k upřesnění
návrhu.
[13] Takto však krajský soud nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání
si opisu napadeného „rozhodnutí“ a vyjádření žalované, přistoupil k rozhodnutí o žalobě,
přičemž návrh stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil pouze s ohledem na jeho označení,
tedy jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Předmět řízení
krajský soud vymezil v záhlaví kasační stížností napadeného rozhodnutí tak, že rozhodl „o žalobě
proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 31. 5. 2011 ve věci pořízení kopií“. Následně krajský soud
dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1
s. ř. s.
[14] Výše uvedené závěry krajský soud učinil, aniž by postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s.
odstranil pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá, resp. aby řádně vymezil předmět
řízení. Jak již zdejší soud nastínil výše, byla žaloba stěžovatelky v posuzovaném případě nejasná,
neboť z ní nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s. Ze samotného přezkoumávaného usnesení
pak vyplývá, že krajský soud si byl problematické formulace návrhu na zahájení řízení,
resp. rozporu plynoucího z obsahu předmětné žaloby a jejího označení, vědom: krajský soud sice
žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s., zároveň ovšem podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat
jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však
rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejsou, přičemž krajský soud uvedl, že právě o takový
případ se v posuzovaném případě jedná, tedy výslovně připustil, že žaloba stěžovatelky mohla
mířit proti faktickému pokynu či donucení správního orgánu.
[15] K otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení dle soudního
řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, v němž dospěl k závěru, že ve správním soudnictví není navrhovatel
povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu správního bude soud jeho
návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán. Dle §2 s. ř. s. totiž soudy
ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických
osob způsobem stanoveným tímto zákonem za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním
zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že způsob poskytnutí ochrany (tj. volbu příslušného
typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán,
nikoli označením tohoto typu v žalobě.
[16] V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, Nejvyšší správní soud dále
zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu posuzovat podle jejího obsahu,
přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr Nejvyšší správní soud učinil již dříve
v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu,
jaký žalobce učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací.“
[17] Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala,
bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
[18] V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, což nebylo v souladu s obsahem žaloby, kterou stěžovatelka brojí proti
faktickému úkonu žalované. K tomu přistupuje vada podání spočívající v tom, že předmětná
žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71
odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
[19] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu podle
§37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen zkoumat,
zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud by to možné
nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76).
[20] Krajský soud výše uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[21] V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka ve své žalobě spolu
s návrhem na zahájení řízení krajskému soudu adresovala také návrh, aby ji soud osvobodil
od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Krajský soud nicméně o tomto
návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí žaloby, kterým se řízení před krajským
soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních práv stěžovatelky tak měl učinit
na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit vady žaloby, jak bylo popsáno
výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky
pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka by prostřednictvím ustanoveného advokáta
vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[22] Krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení zástupce z řad advokátů s odůvodněním, že žalobu bylo nutné odmítnout,
resp. že šlo o žalobu zjevně neúspěšnou. Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě
kterých předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl, přičemž tyto závěry, jak bude níže pojednáno,
nebyly krajským soudem v projednávané věci přezkoumatelným způsobem odůvodněny.
Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je možné závěry o zjevné neúspěšnosti učinit pouze
tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žalobě nelze vyhovět. To znamená,
že zjevná neúspěšnost musí být patrna již ze samotné žaloby, aniž by krajský soud musel činit
jakákoliv další zjištění či provádět dokazování. O takový případ se však v projednávané věci
nejednalo.
[23] Krajský soud, jak již bylo výše uvedeno, žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru,
že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Přitom soud
podotkl, že od takových rozhodnutí je třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další
výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
nejsou. Krajský soud uzavřel, že právě o takový případ se v posuzovaném případě jedná.
Tyto závěry krajský soud učinil, aniž by si žalobou napadené rozhodnutí obstaral, přičemž
rozhodovací důvody pro závěr o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalobou napadenému
„rozhodnutí“ v usnesení zcela absentují.
[24] Jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá
obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence
řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Obdobně judikoval Ústavní soud ve svém nálezu
ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 242/02 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na internetové adrese nalus.usoud.cz), když dovodil, že ze zásad spravedlivého procesu mimo
jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné
námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí.
[25] Ani této povinnosti krajský soud nedostál a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností
pro nedostatek odůvodnění.
[26] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[28] Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanovené advokátky sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
[29] Ustanovenému zástupci stěžovatelky náleží odměna za dva úkony právní služby
po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu. Soud přiznal advokátce taktéž částku 492 Kč na základě §13
odst. 1 advokátního tarifu jako náhradu na cestovní výdaje za jízdné z Opavy do Ostravy a zpět
uskutečněné dne 2. 11. 2011 osobním automobilem tov. zn. VOLVO XC90, reg. zn. x,
na celkovou vzdálenost 76 km, při spotřebě 9 l/100 km, a průměrné ceně nafty 30,80 Kč/l, a dále
náhradu ve výši 400 Kč za promeškaný čas v souvislosti s cestou z Opavy do Ostravy a zpět
uskutečněné dne 2. 11. 2011 podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Protože je ustanovený
zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37
odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 1138 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 6830 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu