ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.53.2012:34
sp. zn. 5 As 53/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova
3, Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 142/2011 - 4,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 142/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Vlastimila Vezdenka se u r č u j e
částkou 8640 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011 označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí ředitele Věznice Opava, plk. Mgr. Ivo Turoka,
zamítnout stížnost žalobkyně na postup vyšetřovatelů OPaS, č. j. VS 17/2011-32/St/100“.
V návrhu žalobkyně uvádí, že dne 12. 5. 2011 podala stížnost na postup vyšetřovatelů
OPaS (oddělení prevence a stížností). Ačkoli mělo být pochybení těchto osob „zcela evidentní
a prokazatelné“, byla její stížnost zamítnuta a náprava nebyla sjednána. Vyřízení stížnosti taktéž
nebylo řádně odůvodněno. Žalobkyně v žalobě dále konstatovala, že proti rozhodnutí správního
orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle §65 a násl.
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Konečně uvedla, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého zástupce, o jehož ustanovení
jakož i o osvobození od soudních poplatků zároveň požádala.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako žalobu proti „rozhodnutí
ředitele žalovaného č. j. VS 17/2011-32/St-100, ve věci stížnosti na postup vyšetřovatelů“, přičemž tuto
žalobu prvním výrokem usnesení ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 142/2011 - 4, odmítl. Druhým
výrokem pak zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení
zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl (s odvoláním se na závěry usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikovaného pod č. 1144/2007
Sb. NSS), že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné
moci, jež jsou výsledkem příslušného, často formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje
vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva a povinnosti některý z obecně závazných právních
předpisů České republiky. Od takových rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny
či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud dospěl k závěru, že o takový případ se jedná
i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou,
neboť směřovala proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání
vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně
na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl,
že vzhledem k uvedeným důvodům pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být
úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.; jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení
zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Stěžovatelka obecně namítá, že krajský soud danou věc neposoudil správně, když žalobu odmítl
s tím, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. S tímto
závěrem stěžovatelka nesouhlasí a naopak se domnívá, že napadený postup žalované je aktem
v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. přezkoumatelným.
K návrhu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 142/2011 - 17, stěžovatelku osvobodil od soudních poplatků a ustanovil jejím
zástupcem JUDr. Vlastimila Vezdenka, advokáta.
Podáním doručeným krajskému soudu dne 23. 11. 2011 ustanovený zástupce jménem
stěžovatelky doplnil kasační stížnost. V doplnění kasační stížnosti uvedl, že usnesení krajského
soudu je nezákonné z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. Dodal,
že stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí ředitele věznice ze dne
27. 5. 2011, č. j. VS 17/2011-32/St/100, není rozhodnutím, kterým by byla dotčena její práva.
Je naopak názoru, že se jedná o správní rozhodnutí, jímž byla závazným způsobem určena její
práva a jehož vydáním byla podstatně zkrácena na svých právech, neboť se jednalo o rozhodnutí,
které „zásadním způsobem souviselo se zajištěním její bezpečnosti ve výkonu trestu odnětí svobody“.
Rozhodnutím ředitele věznice nebylo stěžovatelce vyhověno, ačkoli se domáhala nápravy
v důsledku nezákonného postupu vyšetřovatelů OPaS. Stěžovatelka dodala, že krajský soud
v rozporu se s. ř. s. neumožnil stěžovatelce odstranit vady podání, žalobou se v podstatě
nezabýval, neboť si ani nevyžádal příslušné listinné podklady a vyjádření žalované a své
rozhodnutí odůvodnil zcela obecně a nekonkrétně.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila sdělením doručeným Nejvyššímu správnímu
soudu dne 7. 2. 2012. Uvedla přitom, že v posuzované věci nebyl vydán žádný správní akt.
Podaná stížnost na vyšetřovatele OPaS byla zaevidována pod č. j. VS 17/2011-32/St/100
a vyřízena jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. ( viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz). Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí,
nebude se moci ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou
zákonnosti žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení je toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
V daném případě stěžovatelka mj. namítá nesprávnost závěru krajského soudu,
že napadený postup žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
ovšem v prvé řadě zkoumal, zda řízení před krajským soudem, z něhož napadené usnesení vzešlo,
není zatíženo případnou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí
žaloby. Případný nedostatek spočívající v takové vadě by totiž byl důvodem ke zrušení
napadeného usnesení, k němuž Nejvyšší správní soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.
V daném případě navíc stěžovatelka námitky proti tvrzeným procesním pochybením krajského
soudu v doplnění kasační stížnosti uplatnila.
Krajskému soudu je vskutku třeba vytknout především to, že žalobu odmítl bez
jakéhokoliv podkladu ve spise, a navíc tak učinil, aniž by vyzval stěžovatelku k odstranění vad
žaloby. Soudní řád správní stanoví náležitosti jednotlivých druhů žalob (viz §71, §80 odst. 3,
§84 odst. 3 s. ř. s.). Pokud takové náležitosti podání účastníka řízení nemá, upravuje soudní řád
správní postup krajského soudu při doplňování náležitostí žaloby a odstraňování jejích vad
a rovněž stanoví, jak má soud postupovat v případě, že nedostatky žaloby odstraněny nebudou.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno; k podání musí být připojeny
listiny, kterých se podatel dovolává. Náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 odst. 1 s. ř. s. vyjmenovává §71 odst. 1 s. ř. s., podle kterého musí taková žaloba
kromě obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat též označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá,
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
žalobce navrhuje provést a konečně musí obsahovat také návrh výroku rozsudku, tj. žalobní petit.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. pak žalobce k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
Je přitom zjevné, že podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 nesplňovalo podstatné
náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
zde napadené rozhodnutí (až na datum vydání a č. j.) blíže neoznačila, z podání dále nevyplývá,
kdy jí mělo být takové rozhodnutí doručeno či jinak oznámeno, přičemž takové údaje nelze
dovodit ani z jiných listin, když stěžovatelka kopii napadeného rozhodnutí k předmětnému
podání nepřiložila. Předmětné podání stěžovatelky dále neobsahuje ani žalobní petit, který
je nutnou náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.].
Nutno podotknout, že o neúplnosti podání svědčí též sdělení samotné stěžovatelky, že žalobu
dále doplní prostřednictvím svého zástupce.
Krajský soud přesto podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil dle jeho označení, tedy
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a bez dalšího žalobu stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Postup krajského soudu v daném případě byl v rozporu s §37 odst. 5 s. ř. s., podle
kterého „[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu
lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.“.
S ohledem na vady podání ze dne 16. 6. 2011 měl tedy krajský soud před vydáním
rozhodnutí stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k jejich odstranění. Takto však
nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání si opisu napadeného správního aktu,
byl-li takový vydán, a vyjádření žalované k tomu, jaký správní akt je vlastně napadán, přistoupil
krajský soud k rozhodnutí o žalobě, která postrádala základní zákonné náležitosti.
Z podání stěžovatelky nebylo zřejmé, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 s. ř. s., nebo o zásahovou žalobu ve smyslu §82 s. ř. s., případně zda nejde
o žalobu nečinnostní podle §79 s. ř. s.
Odlišením těchto tří základních žalob ve správním soudnictví se podrobně zabýval
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 -
98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl: „Rozdíl mezi žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu a zásahovou žalobou (…) primárně spočívá ve formě aktů nebo úkonů, proti nimž uvedené
žaloby chrání. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu chrání proti aktům majícím obecně povahu
individuálního správního aktu, jak takovému pojmu rozumí hlavní proud doktríny správního práva (ať již
vydávaného podle správního řádu, zákona o správě daní a poplatků či jakéhokoli jiného zvláštního zákona).
Oproti tomu zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy směřujícím proti
jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými procesními úkony
technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen o faktické úkony, nýbrž
i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze-li je podřadit pod pojem rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého úkonu jiného než
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (…) Nečinnostní žaloba je ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu svým způsobem přípravným a pomocným prostředkem. Jejím účelem je umožnit, aby soud
přinutil správní orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé a také případně osvědčení.
V řízení o nečinnostní žalobě soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z výše uvedené množiny
taxativně vymezených aktů, jak jsou uvedeny v §79 odst. 1 s. ř. s. Pokud shledá, že tomu tak je, uloží
správnímu orgánu takový akt vydat. Jedná-li se o akt přezkoumatelný na základě žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, soud správnímu orgánu neuloží, jaký obsah má dotyčný akt mít, nýbrž toliko povinnost
jej vydat. Obsahová stránka takového aktu pak může být přezkoumána poté, co bude vydán, v případném
následném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.“
Rozšířený senát zároveň vycházel z toho, že „věcný rozsah tří základních typů žalob v řízení
podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči
jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud neměl,
anebo odmítající jej zbavit určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá
jednotlivcem nárokovaná práva; jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, tedy
mj. i nekonáním v případě, že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat, ať již
předepsanou formou, anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“.
V uvedeném usnesení se rozšířený senát zabýval rovněž povahou rozhodnutí správního
orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž nepřisvědčil plně toliko materiální definici
správního rozhodnutí. Rozšířený senát konstatoval, že „formální definiční znaky (správního) rozhodnutí
definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky
vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která
se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného
aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální,
které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí definoval jako formalizovaný
a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi umožňujícími rychle a jednoduše
rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených
i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na postup správního
orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo
o akt, který by po obsahové stránce měl povahu „rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené
v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který
by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán.
V každém případě, k otázce podřazení návrhu na zahájení řízení pod konkrétní typ řízení
dle soudního řádu správního se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, v němž dospěl k závěru, že ve správním
soudnictví není navrhovatel povinen výslovně určit, dle jakého ustanovení či dílu soudního řádu
správního bude soud jeho návrh posuzovat, ani soud není tímto případným označením vázán.
Dle §2 odst. 1 s. ř. s. totiž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Z tohoto ustanovení je zřejmé,
že způsob poskytnutí ochrany (tj. volba příslušného typu řízení v rámci hlavy druhé části třetí
s. ř. s.) je stanoven zákonem, pouze jím je soud vázán, nikoli označením tohoto typu v žalobě.
V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, dostupném na www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že pro účely určení žalobního typu je třeba žalobu
posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný petit žaloby. Obdobný závěr
Nejvyšší správní soud učinil již dříve v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
publikovaném pod č. 670/2005 Sb. NSS, v němž uvedl, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce
učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“.
Z uvedené judikatury zdejšího soudu ovšem také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem
žaloby a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo
by třeba takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li postaveno
najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení
vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz cit. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
V projednávané věci stěžovatelka označila svůj návrh jako žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu, vzhledem k obsahu podání ovšem nelze jednoznačně určit, o jaký žalobní typ
dle hlavy druhé části třetí s. ř. s. se jedná, neboť nelze vyloučit, že podání stěžovatelky směřovalo
proti faktickému úkonu žalované, resp. nečinnosti žalované. K tomu přistupuje vada podání
spočívající v tom, že předmětná žaloba neobsahuje petit, jenž představuje nutnou náležitost
jak žaloby proti rozhodnutí [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.], tak i žaloby proti nezákonnému
zásahu [viz §84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] a nečinnostní žaloby [viz §80 odst. 3 písm. d) s. ř. s.].
V každém případě se ovšem jednalo o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen
zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud
by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení
zároveň požádala, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad
advokátů. Krajský soud nicméně o tomto návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí
žaloby, kterým se řízení před krajským soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních
práv stěžovatelky tak měl učinit na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit
vady žaloby, jak bylo popsáno výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném
případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka
by prostřednictvím ustanoveného advokáta vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy
krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí.
Samotný výrok kasační stížností napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů, pak
nemůže obstát ani s ohledem na důvody, pro které krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Jak ovšem vyplývá z již uvedeného, závěr krajského soudu, podle kterého žaloba
stěžovatelky zjevně nemohla být úspěšná, neobstojí, navíc takový závěr soudu nebyl ani
přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Výše uvedená konstatování krajského soudu, podle
kterých nikoli každý úkon žalované vůči odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody
je výsledkem rozhodování o právu a povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, jsou zcela
obecná. Krajský soud naopak blíže neuvádí, z jakých důvodů měl za to, že právě v posuzované
věci šlo o případ, kdy postupem žalované nemohla být dotčena veřejná subjektivní práva
stěžovatelky. Případná možnost dotčení veřejných subjektivních práv akty Vězeňské služby ČR
ostatně vyplývá ze samotného usnesení Krajského soudu v Plzni dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca
166/2006 - 14, na které se Krajský soud v Ostravě odvolával.
V souvislosti s uvedeným Nejvyšší správní soud dodává, že si je vědom skutečnosti,
že rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 5 As 43/2012 - 40, zamítl kasační stížnost stěžovatelky
směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla odmítnuta její žaloba proti
„rozhodnutí“ ředitele věznice o vyřízení stížnosti podané žalobkyní podle §26 odst. 1 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
(dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“). Nejvyšší správní soud přitom v dané věci
a k danému typu stížnosti uvedl, že „k zásahu do subjektivních práv stěžovatelky samotným vyřízením její
stížnosti dojít nemohlo, neboť se nejedná o rozhodnutí o řádném opravném prostředku či prostředku nápravy proti
úkonům žalované, jež byly předmětem její stížnosti. Pokud by do práv stěžovatelky zasáhl přímo některý z těchto
úkonů žalované, které byly předmětem stížnosti, musela by stěžovatelka, domáhala-li by se soudní ochrany, brojit
proti takovému úkonu přímou žalobou, ať již by se jednalo, podle povahy daného úkonu, o žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu nebo o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.“.
Oproti nynějšímu případu byl ovšem rozdíl dán v tom, že stěžovatelka samostatnou
žalobou brojila také přímo proti úkonu, který byl předmětem stížnosti, nikoli jen proti vyřízení
stížnosti samotnému (nadto tento úkon - hodnocení osoby stěžovatelky pro účely řízení o návrhu
na její podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody – nemohl sám o sobě zasáhnout
do práv stěžovatelky). V projednávané věci však není zřejmé, zda stěžovatelka podala
samostatnou žalobu proti úkonu, který byl předmětem stížnosti k řediteli věznice, a v důsledku
výše uvedených nedostatků v řízení před krajským soudem není možné ani jednoznačně určit,
zda předmětná žaloba směřovala výlučně proti vyřízení stížnosti stěžovatelky, nebo i proti
příslušnému jednání či nečinnosti žalované, které byly předmětem této stížnosti.
V souvislosti s argumentací stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti (obava o bezpečnost
své osoby) je možno připomenout mj. to, že podle §2 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody může být trest vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti
odsouzeného. Dle §2 odst. 2 citovaného zákona se s odsouzenými ve výkonu trestu musí jednat
tak, aby bylo zachováno jejich zdraví. Podle §35 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád
výkonu trestu odnětí svobody, mají odsouzení právo na ochranu proti neoprávněnému násilí
a ponižování lidské důstojnosti. Zákaz tzv. špatného zacházení s vězni rovněž vyplývá mj. z čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak již však bylo naznačeno, v důsledku neodstranění vad žaloby se krajský soud
(případnou) argumentací stěžovatelky ani citovanými (či jinými) relevantními právními předpisy
ve svém usnesení vůbec nezabýval. Pokud krajský soud v závislosti na tom, jakým způsobem
doplní a upřesní svou žalobu stěžovatelka, dospěje k závěru, že tato žaloba brojí rovněž proti
postupu žalované, který byl předmětem původní stížnosti stěžovatelky, bude povinen dále
zkoumat, zda a případně v jakém typu řízení se stěžovatelka může domáhat ve vztahu k tomuto
postupu žalované soudní ochrany. Je povinností krajského soudu, aby své rozhodnutí v každém
případě řádně odůvodnil.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a to pro vytýkané vady řízení před krajským soudem, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení
krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský
soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovený zástupce JUDr. Vladimír Vezdenko vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise
ze dne 2. 2. 2012. Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za tři úkony
právní služby (první porada se stěžovatelkou včetně převzetí a přípravy zastoupení, další porada
s klientkou přesahující jednu hodinu a doplnění kasační stížnosti) po 2100 Kč podle §11 odst. 1
písm. b), c) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v účinném znění, a dále tři režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu a náhradu
hotových výdajů ve výši 7200 Kč, zvýšenou o částku 1440 Kč připadající na DPH ve výši 20 %,
celkem tedy 8640 Kč.
Ustanovil-li krajský soud v řízení o kasační stížnosti účastníkovi zástupcem advokáta,
zastupuje ustanovený advokát účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté,
co bylo původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 - 42, publikovaný
pod č. 2081/2010 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu